Jak nám mohou pacienti pomoci být ještě lepšími lékaři – edukační leták „Než půjdu k lékaři“

How patients can help us be even better doctors – educational leaflet “Before I go to the doctor”

Background: Medical psychology research shows that how a patient communicates appears to be the strongest predictor of physician behavior during a consultation and that patient’s activity also influences how much information a physician communicates to a patient about his or her illness and treatment. Thus, being a patient is a skill that needs to be developed to balance the responsibilities of doctors and patients in each of their encounters. There is a lack of clear recommendations and education in this area, and patients’ behaviour is instead governed by the etiquette of courtesy.

Purpose: The main aim of this article is to create a list of recommendations for patients and physicians to develop the skill of a competent patient in mutual communication and to include these recommendations into an educational leaflet with the aim to support the diagnostic and therapeutic process and personalized care.

Material and methods: Literature sources were selected unsystematically for the purpose of a narrative review, guided by the question: “What patient skills and competencies promote effective communication with the physician?” We adopted the snowball method, sometimes referred to as chain or reference selection, to generate the list.

Results: The results of the current narrative review demonstrate that the topic of patient communication competencies interests researchers and clinicians across medical disciplines. A summary of patient competencies was developed into an educational handout entitled “Before I go to the doctor”. The leaflet can be freely distributed in a printed form, as presented in the article, or patients can be referred to its electronic version (via QR code on the leaflet or on the website of the Department of Medical Psychology and Psychosomatics of the Faculty of Medicine, Masaryk University, in the educational materials section at https: //upp.med.muni.cz/zdroje/edu). The educational leaflet can be used as educational material in any healthcare facility.

Conclusion: Being a competent patient is an ideal state that we strive for from the position of patients and physicians in order to develop medicine more symmetrically, in partnership and with an optimal distribution of responsibility for health, illness and treatment. The information leaflet is one of the possible and fundamental interventions to develop the skill of competent communication on the part of the patient. It is the most commonly used communication channel in patient education. The current list of recommendations is not definitive and binding. However, it opens up the topic itself. It names the dimensions of doctor-patient communication and gives both parties the opportunity to consider what their relationship should be like, what is missing in this relationship, and what is important to both parties.

Keywords:

competent patient – communication skills – patient-centered care – responsibility in communication

Autori: M. Světlák ^1,2; V. Šnajdrová ³; K. Fialová ¹
Pôsobisko autorov: Ústav lékařské psychologie a psychosomatiky, LF MU Brno ¹; Úsek klinické psychologie, Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno ²; Interní oddělení, Nemocnice Blansko ³
Vyšlo v časopise: Klin Onkol 2023; 37(4): 307-313
Kategória: Původní práce

Súhrn

Východiska: Výzkum v oblasti lékařské psychologie dokládá, že to, jak pacient komunikuje, se zdá být nejsilnějším prediktorem chování lékaře během konzultace a že aktivita pacienta má vliv i na to, kolik informací lékař pacientovi o jeho nemoci a léčbě sdělí. Zdá se tak, že být pacientem je dovednost, kterou je třeba rozvíjet, a tím vyvážit odpovědnost lékařů a pacientů při každém jejich setkání. Jasná doporučení a edukace v této oblasti chybí, chování nemocných je řízeno spíše pravidly etikety a slušného chování.

Cíl: Hlavním cílem článku je vytvořit seznam doporučení pro pacienty a lékaře, aby mohli dovednost kompetentního pacienta ve vzájemné komunikaci společně rozvíjet, a tato doporučení zpracovat do edukačního letáku, jehož výsledkem je podpora diagnostického a terapeutického procesu a personalizované péče.

Materiál a metody: Literární zdroje byly vybrány nesystematicky pro potřeby narativního review vedeného otázkou: „Jaké dovednosti a kompetence pacienta podporují efektivní komunikaci s lékařem?“ Pro tvorbu seznamu jsme zvolili tzv. metodu sněhové koule, někdy též označovanou jako řetězový nebo referenční výběr.

Výsledky: Výsledky stávajícího narativního review dokládají, že téma komunikačních kompetencí pacientů představuje zájem výzkumníků i klinických pracovníků napříč medicínskými obory. Souhrn kompetencí pacienta byl zpracován do edukačního letáku s názvem „Než půjdu k lékaři“. Leták lze volně šířit v tištěné podobě tak, jak je uveden v článku, nebo lze pacienty odkázat na jeho elektronickou verzi (pomocí QR kódu na letáku nebo na stránkách Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU v sekci edukační materiály: https: //upp.med.muni.cz/zdroje/edu). Edukační leták lze použít jako vzdělávací materiál v jakémkoli zdravotnickém zařízení.

Závěr: Být kompetentním pacientem je ideální stav, o který z pozice nemocných i lékařů usilujeme, a rozvíjíme tak medicínu více symetricky, partnersky a s optimálním rozdělením odpovědnosti za zdraví, nemoc a léčbu. Informační leták je jednou z možných a základních intervencí, jak lze rozvíjet dovednost kompetentní komunikace na straně pacienta. Jde o nejčastěji používaný komunikační kanál v oblasti edukace pacientů. Stávající seznam doporučení není definitivní a zavazující. Otvírá však téma samotné. Pojmenovává rozměry komunikace mezi lékařem a pacientem a dává oběma stranám možnost uvědomit si, jak by měl jejich vztah vypadat, co jim v něm chybí a co je pro obě strany důležité.

Klíčová slova:

komunikační dovednosti – kompetentní pacient – péče zaměřená na pacienta – odpovědnost v komunikaci

Úvod

Setkání lékaře a pacienta má mnoho rovin. Na té nejzákladnější a univerzální jde však vždy a primárně o setkání dvou lidí. Jeden ví a umí v dané situaci pomoci a druhý strádá a pomoci si neumí. Setkávají se dva lidé, kteří sdílejí lidský úděl stárnutí, nemoci a umírání. Každý v daný moment vnímá situaci prizmatem své agendy a jediným mostem mezi těmito agendami je efektivní a kompetentní komunikace [1].

O komunikaci bylo napsáno mnohé. Učebnice lékařské psychologie popisují algoritmy, jak správně komunikovat, např. Model Calgary-Cambridge [2], AGENDA [3] nebo SPIKES [4]. Všechny tyto přístupy jsou platné a pro praxi nutné. Zdá se však, že primárně akcentují odpovědnost lékaře a podporují přesvědčení, že když zdravotník udělá vše dle doporučení, komunikace bude efektivní. Expertní a většinou asymetrický přístup k pacientům vynechává důležitého účastníka, a tím je člověk, kterého léčíme. Odstraníme-li z komunikační dyády pacienta, který přichází se svým trápením a svými potřebami, nese za situaci plnou odpovědnost pouze zdravotník a z člověka v roli pacienta se stává pasivní objekt pozorování, který je nemocný a na kterém je vykonána medicína. A přitom to, jak pacient komunikuje, se zdá být nejsilnějším prediktorem chování lékaře během konzultace [5] a aktivita pacienta má např. vliv i na to, kolik toho lékař pacientovi před operací sdělí [6].

Ano, lékaři by měli v ideálním případě myslet na vše, tedy alespoň to je společenská zakázka a implicitní zpráva pro budoucí absolventy lékařských fakult. Jsou toho však lékaři vždy opravdu schopni? A proč by to vlastně mělo být jen na nich? Zajímavým příkladem je studie Söllnera et al. [7], jejíž výsledky ukázaly, že onkologové byli schopni rozpoznat závažný stres jen u 11 pacientů z 30, u kterých byl významný stres předem diagnostikován nezávislými odborníky. Výsledky studie tak mimo jiné dokládají, že na klinický úsudek se v této oblasti nelze vždy zcela spolehnout a že lékaři potřebují pomoc svých pacientů, kteří budou otevřeně a kompetentně komunikovat.

Jiným příkladem je výzkum provedený mezi 369 českými lékaři, který ukázal, že je léčba nevyléčitelně nemocných pacientů řízena primárně na základě konsenzu mezi lékaři a že pacient většinou není do procesu rozhodování o směřování léčby a péče přizván. Preference pacientů pro období závěru života nejsou ve většině případů zjišťovány, příp. je tato otázka odkládána. Institut dříve vysloveného přání se ve zkoumaném souboru lékařů neobjevil a rozhodování o péči v závěru života se většinou odehrává bez znalosti hodnot a preferencí pacientů [8]. Žádoucím standardem efektivní komunikace napříč celou medicínou je však pravý opak [9,10]. Je tedy zřejmé, že bez změny přístupu samotných pacientů léčbu směřující k ideálu bio-psycho-socio-spirituálního paradigmatu není možné naplnit. Nabízí se tedy klíčová otázka, co by měl každý člověk v roli pacienta umět, aby byla komunikace lékař–pacient efektivní a odpovědnost za léčbu a její průběh více symetrická?

Zkuste si vzpomenout, co nás rodiče učili, když jsme šli k lékaři. Pravděpodobně se vám vybaví následující triáda: umyj se a vezmi si čisté oblečení, hezky pozdrav a poslouchej pana doktora (paní doktorku). To vše se pravděpodobně odehrávalo v kulisách omluv za to, že rušíme a lékaře připravujeme o čas. Zbytek jsme se naučili prostřednictvím pozorování chování lidí v rolích pacientů v čekárnách, nemocnicích, seriálech, filmech a v příbězích, které se mezi lidmi vyprávějí. Téma kompetencí pacienta v komunikaci s lékařem totiž chybí i v rámci základního vzdělání na školách, a chování nás všech v roli pacientů je tak většinou řízeno pravidly etikety a slušného chování a vírou v neomezenou expertizu lékaře, který vždycky ví, co má dělat. Etiketě zdravotníků v našich podmínkách je věnována i samostatná kniha [11], pro roli pacienta však taková příručka chybí. Někdy pak my lékaři v tomto kontextu od svých pacientů zcela automaticky očekáváme slušnost, poslušnost a spolupráci a často také neomezenou důvěru v naše rozhodnutí. V odborné literatuře se opakovaně uvádí úsměvné shrnutí, že v anglosaských zemích je z pohledu lékaře žádoucí pacient označovaný zkratkou YAVIS (young, attractive, verbal, intelligent, successful, sexy, tj. mladý, pohledný, slovně pohotový, inteligentní, úspěšný a sexuálně přitažlivý), zatímco v praxi se více vyskytují nemocní označovaní zkratkou HOUND (homely, old, unattractive, nonverbal, dumb, tj. jednoduchý, starý, nepohledný, slovně nepohotový a mlčenlivý) [12]. Představa, že by byl pacient aktivním partnerem, který se bude na setkání s lékařem připravovat a bude vnímat své „pacientství“ jako dovednost, je v našich podmínkách nová, i když se o ní mezi lékaři diskutuje stále častěji [13]. Mnoho studií dokládá, že výsledky zdravotní péče významně ovlivňuje mimo jiné právě i podoba komunikace mezi lékařem a pacientem a uplatnění péče zaměřené na pacienta (patient-centered care – PCC), tedy personalizované péče přizpůsobené požadavkům pacienta [14]. Ukazuje se, že PCC má pozitivní vliv na zotavení pacienta, redukuje množství obav, pomáhá lépe zvládat negativní emoce a redukovat jejich frekvenci, snižuje celkový diskomfort pacienta a snižuje také počet dalších diagnostických testů v následujících dvou měsících od první návštěvy lékaře [14]. Způsob komunikace v módu PCC má také kladný vliv na spokojenost pacienta s poskytnutou péčí, na jeho očekávání, náladu a úzkost [15] a rovněž významně zvyšuje jeho complience [5]. V PCC módu komunikace si pacienti také pamatují větší množství informací a instrukcí spojených s ordinovanou léčbou. PCC komunikace však opět implicitně akcentuje odpovědnost lékaře za vše, co se v komunikaci odehrává. Jako by to měl být on, kdo bude otevírat všechna témata a tvořit rámec celého setkání. Jako by to měl být on, kdo se bude o PCC starat a rozvíjet ji. Co ale bude dělat člověk v roli pacienta? Pokud máme PCC rozvíjet a stejně tak rozvíjet efektivní komunikaci v přetíženém zdravotnictví, potřebujeme pomoc od našich partnerů – pacientů.

V roce 2008 publikovali Talen et al. [24] článek, který se zabýval otázkou, co lékaři chtějí od svých pacientů a co na straně pacienta umožňuje dobrou komunikaci. Diskuzních skupin o tom, co představuje kompetence pacientů nezbytné pro efektivní komunikaci a léčbu, se zúčastnilo 41 praktických lékařů. Výsledky těchto diskuzí poukázaly na tři oblasti: 1. znalosti pacientů o vlastním zdraví, diagnóze a lécích; 2. komunikační dovednosti při organizování a stanovení priorit a předkládání jasných a stručných popisů symptomů; 3. přijetí vlastní spoluzodpovědnosti za proces léčby, důvěra v léčbu a k lékaři a poctivý přístup k léčbě.

I když se o tom na lékařských fakultách otevřeně nemluví, kompetentní lékař byl měl být vlastně také schopný učitel, a to zejména ve velkých oborech medicíny, kde se s pacienty potkáváme opakovaně a kde je klíčovou částí léčby spolupráce a adherence. Součástí edukace je pak i naučit naše pacienty, jak vzájemně interagovat, aby nám to v našem vztahu a na společné cestě šlo co nejlépe a komunikace nebyla překážkou diagnostiky, léčby a společných rozhodnutí.

Motivace tvorby seznamu dovedností kompetentního pacienta tak vychází z klinické potřeby aplikovat psychologické principy efektivní komunikace do zdravotnictví a z touhy vyvážit akcentaci odpovědnosti zdravotníků rozvojem odpovědnosti samotných pacientů. Hlavním cílem článku je vytvořit seznam doporučení pro pacienty a také lékaře, aby mohli dovednost kompetentního pacienta ve vzájemné komunikaci společně rozvíjet.

Materiál a metody

Uvedené zdroje literatury byly vybrány nesystematicky pro potřeby narativního review [26] vedeného otázkou: „Jaké dovednosti a kompetence pacienta podporují efektivní komunikaci s lékařem?“ Pro tvorbu seznamu jsme zvolili tzv. metodu sněhové koule, někdy též označovanou jako řetězový nebo referenční výběr [27,28]. Jde o typ nepravděpodobnostního výběru, při kterém nemají všechny jednotky či skupiny jednotek (podsoubory) stejnou šanci být vybrány do výběrového souboru (vzorku). V kontextu naší práce šlo o postupné hledání literárních zdrojů, které se tématem vlastností kompetentního pacienta zabývaly a na sebe navzájem odkazovaly. Hledání probíhalo jen tak dlouho, dokud se informace v nalezených pracích nezačaly opakovat bez další přidané informace. Seznam byl nakonec zpracován do rozsáhlejších doporučení, která budou srozumitelná a danou kompetenci laicky vysvětlí.

Výsledky

Výsledky stávajícího narativního review dokládají, že téma komunikačních kompetencí pacientů vzbuzuje zájem výzkumníků i klinických pracovníků napříč medicínskými obory [5,6,14,18–20,22,24,25,29–34]. Souhrn kompetencí pacienta byl zpracován do edukačního letáku s názvem „Než půjdu k lékaři“ (obr. 1). Leták lze volně šířit v tištěné podobě tak, jak je uveden v tomto článku, nebo pacienty odkázat na jeho elektronickou verzi (QR kód na letáku nebo na stránkách Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU v sekci edukační materiály; https: //upp.med.muni.cz/zdroje/edu). Edukační leták lze použít jako vzdělávací materiál v jakémkoli zdravotnickém zařízení. Jednotlivá témata uvedená ve vybraných publikacích byla zpracována do rozšířeného textu a propojena s doporučeními z knihy Ronalda Epsteina, který rozvíjí koncept tzv. všímavého pacienta [34]. Kompetence v letáku nazvaná „Jsme na stejné lodi“ rozvíjí princip lidskosti v medicíně [1], který je ve všech citovaných doporučeních zmíněn spíše implicitně.

**Obr. 1. Edukační leták „Než půjdu k lékaři“ – 1. strana.**

**Obr. 1. Edukační leták „Než půjdu k lékaři“ – 2. strana.**

Diskuze

Článek představuje seznam dovednostní tzv. kompetentního pacienta a přináší také konkrétní doporučení, jak tyto kompetence v komunikaci s lékařem rozvíjet. Seznam pravděpodobně není vyčerpávající a mnoho kliniků by jej pravděpodobně doplnilo o dílčí body nebo ty stávající rozdělilo do jiných kategorií. Článek popisuje komunikaci na straně pacienta, která je v interakci s lékařem žádoucí pro rozvoj PCC. Je odpovědností člověka v roli pacienta, aby se na setkání s lékařem připravil, je však také odpovědností lékařů, aby své pacienty učili, jak komunikovat, aby mohli jako experti podat co nejoptimálnější výkon. Klíčový aspekt podpory aktivního přístupu pacientů v dané nemocnici je, aby s tímto postojem souhlasili i sami zdravotníci, o edukaci pacientů v této oblasti věděli, sami ji rozvíjeli a takový přístup oceňovali. Bez tohoto uvědomění na straně zdravotníků může celá řada položek v seznamu kompetencí pacienta vyznít jako otravné chování, nebo dokonce drzost. Je to stejné jako při zavádění crew resource management, tedy efektivní komunikace posádky, do lékařských týmů. Pokud s tímto stylem komunikace nejsou všichni srozuměni a nesouhlasí s ním, může přímá komunikace a zpětná vazba napříč funkcemi a tituly vést k nedorozuměním a osobním rozepřím.

Informační leták je jednou z možných a základních intervencí, jak lze rozvíjet dovednost kompetentní komunikace na straně pacienta. Jde o nejčastěji používaný komunikační kanál v oblasti edukace pacientů [30]. Systematická review v této oblasti dokládají, že zlepšování komunikačních dovedností pacientů vede ke zvýšení jejich aktivní role ve zdravotní péči, k lepšímu vybavování si informací, k většímu dodržování doporučení a nárůstu pocitu kontroly nad vlastním zdravím [30]. Využití informačních letáků podporujících komunikační kompetence pacientů vedly k lepšímu hodnocení komunikačních dovedností pacientů ze strany lékaře ve srovnání s pacienty, kteří leták nedostali [35]. Přestože dominantním komunikačním kanálem v našich nemocnicích a ambulancích jsou stále letáky a nástěnky, rozvoj telemedicíny a eHealth aplikací představuje nové pole pro sdělování informací pacientům a pro rozvoj jejich kompetencí v podobě videí, podcastů, e-learningových programů a intervencí [36]. S rozvojem informačních technologií bude přibývat více edukačních videí, které jsou součástí webových stránek nemocnic. Příslušná instituce se stává garantem, že informace jsou validní a že prezentují standard dané nemocnice. Pokud pacient instituci důvěřuje, obvykle nehledá informace jinde.

Častou reakcí přetížených zdravotníků je, že s aktivní rolí pacientů souhlasí, nicméně bez latence dodávají, že na takové věci prostě není v běžné praxi čas. Stále dokola opakovaná mantra zdravotnictví „na to není čas“ se tak stává sebenaplňujícím se proroctvím, kterému začínáme bezmezně věřit. Kennifer et al. [37] analyzovali 264 audionahrávek rozhovorů mezi pacienty a onkology. Studie ukázala, že doba konzultací, kde lékaři empaticky reagovali na emoce a obavy svých pacientů, byla delší v průměru jen o 21 vteřin ve srovnání s lékaři, kteří emoce pacientů přecházeli. Navíc každá empatická reakce lékaře v podobě obyčejné pauzy v rozhovoru vedla u pacientů a jejich doprovodu k 18× větší pravděpodobnosti, že v rozhovoru sdíleli své obavy, naděje a hodnoty [38]. V empatickém rozhovoru ale ze strany zdravotníka nejde jen o vydání se z energie a ztrátu času. Pokud se rozhovor podaří a jsou oslovena důležitá témata a pacient odchází s úlevou, zažívá úlevu i zdravotník [39]. Jiná randomizovaná kontrolovaná studie Littleho et al. [40], ve které byl sledován efekt informačních letáků na spokojenost pacientů, čas konzultace, preskripci a počet indikovaných vyšetření, prokázal, že konzultace s pacienty, kteří byli instruováni k aktivnější roli v komunikaci s lékařem, nevedl k delšímu času samotné konzultace. Ve zmíněné studii se rovněž prokázalo, že zvýšený zájem pacientů o své zdraví a jejich aktivnější přístup v konzultaci vedl u lékařů k pocitu většího tlaku na jejich výkon, větší preskripci léků a k většímu množství indikovaných vyšetření.

Aktivní přístup v roli pacienta není pro každého. Ano, mnoho lidí není na takový přístup zvyklých a určitá část našich pacientů ho není z celé řady důvodů ani schopna. Neexistuje univerzální doporučení, které by platilo pro všechny. Být kompetentním pacientem je ideální stav, o který však lze z pozice nemocných i lékařů usilovat, a rozvíjet tak medicínu více symetricky, partnersky a s optimálním rozdělením odpovědnosti za zdraví, nemoc a léčbu. Stávající seznam doporučení není definitivní a zavazující. Otvírá však téma samotné. Pojmenovává rozměry komunikace lékař-pacient a dává oběma stranám možnost uvědomit si, jak by měl jejich vztah vypadat, co jim v něm chybí a co je pro obě strany důležité.

Hlubokým neporozuměním by však bylo spoléhat se pouze na leták, a tím se s efektivní komunikací vypořádat jednou provždy. Leták může být prvním krokem ke společné krátké diskuzi. U nemocných, se kterými se setkáváme opakovaně, nám to zabere čas jen na začátku, během prvních konzultací. Můžeme se jen zeptat, jestli dotyčný leták viděl, jestli je něco, co by z něj chtěl probrat nebo podle něj udělat, popřípadě pacienta vyzvat, aby se podle seznamu na příští setkání připravil. Samozřejmě vždy zohledňujeme kognitivní úroveň člověka, kterého léčíme. Seznam kompetencí pacienta může rovněž sloužit jen pro lékaře. Lze si díky němu uvědomit, co ve vašich setkáních s pacienty chybí, co chcete rozvíjet a co se vám naopak nezdá. Pokud jste v roli pacienta, je to příležitost uvědomit si, co vám jako expertům v medicíně chybí a co byste u svých kolegů sami uvítali.

Závěr

Být kompetentním pacientem je ideální stav, o který z pozice nemocných i lékařů usilujeme, a rozvíjíme tak medicínu více symetricky, partnersky a s optimálním rozdělením odpovědnosti za zdraví, nemoc a léčbu. Informační leták je jednou z možných a základních intervencí, jak lze rozvíjet dovednost kompetentní komunikace na straně pacienta. Jde o nejčastěji používaný komunikační kanál v oblasti edukace pacientů. Stávající seznam doporučení není definitivní a zavazující. Otvírá však téma samotné. Pojmenovává rozměry komunikace mezi lékařem a pacientem a dává oběma stranám možnost uvědomit si, jak by měl jejich vztah vypadat, co jim v něm chybí a co je pro obě strany důležité.

Dedikace

Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR s reg. č. NU22-09-00056. Veškerá práva podle předpisů na ochranu duševního vlastnictví jsou vyhrazena. Práce dále vznikla za podpory Specifického výzkumu Masarykovy univerzity; číslo projektu (MUNI/A/ 1319/2022).

Zdroje

1. Kolářová Z. O empatii, soucitu a lidskosti v dnešní medicíně. [online]. Dostupné z: https: //www.tribune.cz/komentare/o-empatii-soucitu-a-lidskosti-v-dnesni-medicine/.
2. Ayers S, de Visser R. Psychology for medicine & healthcare. London: Sage 2017.
3. Arnold CL, Coran JJ, Hagen MG. Revisiting patient communication training: an updated needs assessment and the AGENDA model. Patient Educ Couns 2012; 88 (3): 399–405. doi: 10.1016/j.pec.2012.06.026.
4. Baile WF, Buckman R, Lenzi R et al. SPIKES-A six-step protocol for delivering bad news: application to the patient with cancer. Oncologist 2000; 5 (4): 302–311. doi: 10.1634/theoncologist.5-4-302.
5. Talen MR, Muller-Held CF, Eshleman KG et al. Patients’ communication with doctors: a randomized control study of a brief patient communication intervention. Fam Syst Health 2011; 29 (3): 171–183. doi: 10.1037/a0024 399.
6. Harrington J, Noble LM, Newman SP. Improving patients’ communication with doctors: a systematic review of intervention studies. Patient Educ Couns 2004; 52 (1): 7–16. doi: 10.1016/s0738-3991 (03) 00017-x.
7. Söllner W, DeVries A, Steixner E et al. How successful are oncologists in identifying patient distress, perceived social support, and need for psychosocial counselling? Br J Cancer 2001; 84 (2): 179–185. doi: 10.1054/bjoc.2000. 1545.
8. Slezáčková A, Dvořáčková K, Kopecký O et al. Factors influencing the end-of-life decisionmaking process about care in hospitalized patients. Cas Lek Cesk 2021; 160 (5): 176–184.
9. Sochor M, Sláma O, Loučka M. Early integration of palliative care into standard oncology care – benefits, limitations, barriers and types of palliative care. Klin Onkol 2015; 28 (3): 171–176. doi: 10.14735/amko2015171.
10. Světláková L, Sláma O, Světlák M et al. Prevalence of anxiety and depression and their impact on the quality of life of cancer patients treated with palliative antineoplasic therapy – results of the PALINT trial. Klin Onkol 2019; 32 (3): 201–207. doi: 10.14735/amko2019 201.
11. Špaček L. Etiketa pro lékaře, zdravotníky a pomáhající profese. Praha: EEZY Publishing 2021.
12. Schofield W. Psychotherapy: the purchase of friendship. London: Routledge 1986.
13. Světlák M, Suchý A. Psychological support for cancer care professionals: contemporary theory and practice within the Czech Healthcare System. Klin Onkol 2011; 24 (4): 302–307.
14. Stewart M, Brown JB, Donner A et al. The impact of patient-centered care on outcomes. J Fam Pract 2000; 49 (9): 796–804.
15. van Osch M, van Dulmen S, van Vliet L et al. Specifying the effects of physician’s communication on patients’ outcomes: a randomised controlled trial. Patient Educ Couns 2017; 100 (8): 1482–1489. doi: 10.1016/j.pec.2017.03.009.
16. Adam Z, Klimeš J, Boleloucký Z et al. Patient’s benefits from physician’s empathy and results of including of empathy development into medical training. Klin Onkol 2022; 35 (5): 358–371. doi: 10.48095/ccko2022358.
17. Světlák M, Daňhelová Š, Kóša B et al. Self-compassion in medical students: a pilot study of its association with professionalism pressure. BMC Med Educ 2021; 21 (1): 500. doi: 10.1186/s12909-021-02930-2.
18. Nine tips for patients. Few of us like being patients, but there are ways to take charge of the situation and make the best of it. Harv Health Lett 2004; 29 (9): 1–2.
19. Cegala DJ, Chisolm DJ, Nwomeh BC. Further examination of the impact of patient participation on physicians’ communication style. Patient Educ Couns 2012; 89 (1): 25–30. doi: 10.1016/j.pec.2012.03.022.
20. Street RL, Gordon H, Haidet P. Physicians’ communication and perceptions of patients: is it how they look, how they talk, or is it just the doctor? Soc Sci Med 2007; 65 (3): 586–598. doi: 10.1016/j.socscimed.2007.03.036.
21. Sidani S. Effects of patient-centered care on patient outcomes: an evaluation. Res Theory Nurs Pract 2008; 22 (1): 24–37.
22. Schmidt E, Schöpf AC, Farin E. What is competent communication behaviour of patients in physician consultations? Chronically-ill patients answer in focus groups. Psychol Health Med 2017; 22 (8): 987–1000. doi: 10.1080/13548506.2016.1248450.
23. Family Y, Arnold CL, Coran JJ et al. The impact of patient-centered care on outcomes. J Fam Pract 2000; 49 (9): 796–804.
24. Talen MR, Grampp K, Tucker A et al. What physicians want from their patients: identifying what makes good patient communication. Fam Syst Health 2008; 26 (1): 58–66. doi: 10.1037/1091-7527.26.1.58.
25. 11 things you should talk to your doctor about. It‘s easy to suggest that you talk to your doctor. It‘s much harder to know what to say. Harv Health Lett 2004; 29 (5): 1–2.
26. Siddaway AP, Wood AM, Hedges LV. How to do a systematic review: a best practice guide for conducting and reporting narrative reviews, meta-analyses, and meta-syntheses. Annu Rev Psychol 2019; 70: 747–770. doi: 10.1146/annurev-psych-010418-102803.
27. Given LM. Snowball sampling. In: The SAGE encyclopedia of qualitative research methods. SAGE Publications 2008: 816–817.
28. Tabak RG, Khoong EC, Chambers DA et al. Bridging research and practice: models for dissemination and implementation research. Am J Prev Med 2012; 43 (3): 337–350. doi: 10.1016/j.amepre.2012.05.024.
29. Farin E, Schmidt E, Gramm L. Patient communication competence: development of a German questionnaire and correlates of competent patient behavior. Patient Educ Couns 2014; 94 (3): 342–350. doi: 10.1016/ j.pec.2013.11.005.
30. Harrington J, Noble LM, Newman SP. Improving patients’ communication with doctors: a systematic review of intervention studies. Patient Educ Couns 2004; 52 (1): 7–16. doi: 10.1016/s0738-3991 (03) 00017-x.
31. Greenfield S, Kaplan S, Ware JE. Expanding patient involvement in care: effects on patient outcomes. Ann Intern Med 1985; 102 (4): 520–528. doi: 10.7326/0003-4819-102-4-520.
32. Cegala DJ. Emerging trends and future directions in patient communication skills training. Health Commun 2006; 20 (2): 123–129. doi: 10.1207/s15327027hc2002_3.
33. Cegala DJ, Marinelli T, Post D. The effects of patient communication skills training on compliance. Arch Fam Med 2000; 9 (1): 57–64. doi: 10.1001/archfami.9.1.57.
34. Epstein R. Attending: medicine, mindfulness, and humanity. New York: Simon & Schuster 2016.
35. Frederikson LG, Bull PE. Evaluation of a patient education leaflet designed to improve communication in medical consultations. Patient Educ Couns 1995; 25 (1): 51–57. doi: 10.1016/0738-3991 (94) 00696-j.
36. Lekárová M, Barešová Z, Světlák M et al. eHealth in medicine and oncology – new horizons of clinical practice. Klin Onkol 2021; 34 (5): 366–373. doi: 10.48095/ ccko2021366.
37. Kennifer SL, Alexander SC, Pollak KI et al. Negative emotions in cancer care: do oncologists’ responses depend on severity and type of emotion? Patient Educ Couns 2009; 76 (1): 51–56. doi: 10.1016/j.pec.2008.10.003.
38. October TW, Dizon ZB, Arnold RM et al. Characteristics of physician empathetic statements during pediatric intensive care conferences with family members: a qualitative study. JAMA Netw Open 2018; 1 (3): e180351. doi: 10.1001/jamanetworkopen.2018.0351.
39. de Waal FBM, Preston SD. Mammalian empathy: behavioural manifestations and neural basis. Nat Rev Neurosci 2017; 18 (8): 498–509. doi: 10.1038/nrn.2017.72.
40. Little P, Dorward M, Warner G et al. Randomised controlled trial of effect of leaflets to empower patients in consultations in primary care. Br Med J 2004; 328 (7437): 441. doi: 10.1136/bmj.37999.716157.44.