Zakladatelé pracovního lékařství

Znalost minulosti je základním předpokladem k porozumění současnosti. Platí to i o moderní medicíně, pracovní lékařství nevyjímaje.

V pravěku se léčení věnovali kouzelníci a šamani. První pokus o medicínský systém realizovali kněží ve starověkém Egyptu. Vědecký přístup v lékařství se začal aplikovat až v antice. Hippokratés nejen skvěle léčil, ale stanovil i etická pravidla pro práci a odměny lékařů (Hippokratova přísaha). Ve starověkém Řecku se zrodila teorie čtyř tělesných šťáv – základ tehdejší léčby. Lékaři se na ni odvolávali ještě v období renesance. Medicína ve starověkém Římě je spjata hlavně s Galénem, který svými objevy a teoriemi z oblasti anatomie a fyziologie inspiroval lékaře pro následných tisíc let. Ibn Síná, na Západě známý jako Avicenna, (asi 980–1037) byl perský filozof a lékař, představitel tzv. zlatého věku islámu. Z jeho 450 prací se dochovalo 240, včetně 150 o filozofii a 40 o medicíně. Avicennův Kánon medicíny patřil k základním dílům západního lékařství až do novověku.

Ve středověku fungovaly jako centra zdravotní péče kláštery. Ve 12. a 13. století se medicína začala vyučovat na univerzitách. Teprve během renesance lékaři postupně revidovali chybné poznatky ze starověku, především na základě pitevních nálezů. Mezi nejdůležitější objevy 16. a 17. století patří objev dvoučočkového mikroskopu a zmapování velkého krevního oběhu Williamem Harveym.

Ke slavným průkopníkům se odkazuje každý obor moderní medicíny. Pracovní lékařství není výjimkou. Paracelsus (vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493–1541) – alchymista, astrolog a lékař. Psal mj. o nemocech horníků při dobývání kovů. Pro své reformy medicíny bývá někdy nazýván Lutherem mezi lékaři.

Georgius Agricola (Georg Bauer, 1494–1555), filolog, teolog, filozof, městský lékař a lékárník v Jáchymově a Saské Kamenici. Je autorem 12 knih o hornictví (De re metallica libri XII), které byly vydány až posmrtně v roce 1556. Obsahují popisky dolů, techniky větrání, odvodňování a ražby. Knihy encyklopedicky shrnuly tehdejší znalosti i Agricolovy vlastní poznatky a na dalších 200 let se staly nejužívanější příručkou pro dobývání rud a jejich hutní zpracování.

Rozvíjející se řemeslná a později manufakturní výroba ve středověku a počátcích novověku inspirovala průkopníka hygieny práce a sociálního lékařství Bernardina Ramazziniho (1633–1714). Narodil se v Itálii u Modeny, medicínu studoval v Parmě a v Římě. V roce 1685 se stal profesorem v Modeně a následně v Padově, kde působil až do smrti. První přišel se základem moderních vědeckých postupů a poznatků (hodnocených pomocí statistických dat) o vlivu pracovního prostředí na celkový zdravotní stav. V roce 1700 publikoval na základě dlouholetých pozorování stěžejní dílo De Morbis Artificum Diatriba (Nemoci řemeslníků). Jako první systematicky pojednal – vedle prašných řemesel (pekaři, mlynáři, tabáčníci) a řemesel, jejichž práce souvisí s vodou (lazebníci, rybáři, lodníci) – o nemocech tzv. špinavých řemesel (koželuhů, sýrařů, mydlářů, hrobníků aj.). Právě koželužství a jirchářství patřilo mezi řemesla doprovázená tak silným zápachem, že dílny byly budovány mimo osady a města v blízkosti vodních zdrojů. Právě kůže (surovina stažená ze zvířat), usně (koželužsky zpracovaná kůže), jirchy (jemné kůže) a kožešiny představovaly základní materiál pro mnoho dalších řemesel – obuvníky, kožešníky, sedláře, brašnáře, řemenáře, rukavičkáře atd. Některá onemocnění vizionářsky přisoudil vlivu fyzikálních a chemických faktorů v práci, stereotypním pracovním pohybům a nevhodným pracovním pozicím. Byl propagátorem preventivních opatření. Jako první popsal etiologii vzniku syndromu karpálního tunelu z práce – dnešní nejčastější nemoci z povolání. Popsal 48 různých nemocí z povolání včetně jejich etiologie a prevence (mj. mlynářská horečka a zápal plic z mouky s následným vznikem astmatu, zvýšenou incidenci rakoviny prsu u řádových sester, kde příčinu viděl v nuceném celibátu aj.). Analyzoval dvě epidemie moru (Modena 1691 a Padova 1712). V díle De Principum Valetudine Tuenda Commentatio z roku 1710 stanovil základní principy veřejné hygieny. Doporučoval léčbu malárie pomocí chininu. Navrhl mechanické ventilační systémy pro hlubinné šachty, odvětrávání toxických výparů a dýmů z lamp, ušní ochranné tampóny z bavlny u dělníků v riziku hluku. Bojoval proti kouření na pracovištích, propagoval fyzická cvičení a aktivity u sedavých zaměstnání.

Paracelsus, Agricola a Ramazzini předběhli svou dobu a historie potvrdila jejich genialitu. Právem se jim přisuzuje role zakladatelů moderního pracovního lékařství.

Do redakce došlo dne16. 5. 2021.

Do tisku přijato dne 20. 5. 2021.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.

e-mail: rostadoktor@seznam.cz