70 let Kliniky pracovního lékařství Fakultní nemocnice u sv. Anny a LF Masarykovy univerzity v Brně na pozadí vzniku samostatného oboru v tehdejším Československu

Obor pracovní lékařství vznikl z potřeby pomoci osobám, jejichž zdraví bylo poškozeno prací. Ve třicátých letech minulého století vznikla v Československu společenská potřeba zavést účinná opatření proti vzniku pracovních úrazů a nemocí z povolání. Z toho pak vyplynula nezbytnost věnovat na lékařských fakultách zvýšenou pozornost výuce a výzkumu této problematiky. Společenský zájem byl významně potencován zejména finančními zájmy nemocenských a úrazových pojišťoven, které potřebovaly znalecká vyjádření o souvislosti nemocí a úrazů s povoláním, ale začaly si již uvědomovat nezbytnost lepšího objasňování příčin nemocí způsobených prací, aby bylo možno vypracovat a zavádět účinná preventivní opatření. Druhým zásadním podnětem pro vznik pracovního lékařství jako samostatného lékařského oboru se staly závěry 7. mezinárodní konference práce v Ženevě v roce 1925, která vytvořila základ pro zrovnoprávnění nemocí z povolání s pracovními úrazy v rámci jejich odškodňování a dala podnět ke vzniku národních seznamů nemocí z povolání [1, 6]. Připojení k této úmluvě došlo v Československu až v roce 1932 přijetím zákona č. 99 Sb., který tehdy umožňoval odškodnit 25 nemocí. V těsné návaznosti vyšla z pera prof. Procházky publikace představující naši první učebnici nemocí z povolání [5].

Odrazem takto vzniklé společenské poptávky bylo v roce 1933 celostátně významné uspořádání schůze Spolku českých lékařů v Praze věnované otázkám průmyslového úraznictví a chorobám z povolání. Jejím výsledkem bylo ustavení nového Odboru pro studium chorob z povolání a úraznictví Spolku českých lékařů (od roku 1940 pod názvem Odbor pracovního lékařství) a zejména zásadní programové prohlášení, které jasně formulovalo základní úkoly našeho oboru. První sjezd pracovního lékařství se podařilo uskutečnit v protektorátních letech až v roce 1942 v Praze pod vynuceným oficiálním názvem kurz. V roce 1946 se z Odboru pracovního lékařství zformovala samostatná Československá společnost pracovního lékařství, jejíž první poválečný sjezd se konal v roce 1947. Došlo k založení samostatného odborného lékařského časopisu, který pod názvem Pracovní lékařství vychází od roku 1949 dosud [1, 2, 3, 6]. V roce 1956 došlo k ustanovení specializace v oboru nemoci z povolání jako nástavbové atestace na vnitřní lékařství. V roce 1968 byla spojena specializace oborů nemoci z povolání a hygiena práce do společné atestace. V 90. letech 20. a v století 21. století došlo ke změně názvu lékařské specializace na pracovní lékařství, ale střídavě se pak jednalo o atestaci základní, jindy zase nástavbovou, což neprospělo nejen kompatibilitě s lékařskými specializacemi v zemích EU, v nichž je pracovní lékařství převážně oborem základním, ale ani zájmu mladých lékařů o specializační vzdělávání v nejistém oboru.

Zárodky klinické části pracovního lékařství je nutno hledat v roce 1931, kdy na II. interní klinice profesora Pelnáře na půdě Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vznikla pod vedením odborného asistenta MUDr. Jaroslava Teisingera první poradna pro nemoci z povolání [4]. Další poradny pro nemoci z povolání vznikly na Kladně v roce 1939 a v Moravské Ostravě v roce 1941. V roce 1940 byl založen Ústav pro průmyslové zdravotnictví při Baťově nemocnici ve Zlíně. Vědecké centrum věnující se zejména fyziologii práce se za války vytvořilo v Ústavu lidské práce v Praze. Současně nebo i dříve vznikala pracoviště závodních lékařů, např. při velkých závodech ve Vítkovicích, ve Zlíně, ve Škodových závodech. V některých z nich (Zlín) převažovala preventivní náplň práce, ve Vítkovicích v kombinaci s vlastní nemocenskou pokladnou převažovala naopak práce léčebná [2, 3, 6].

Po roce 1945 se začala budovat síť Ústavů pracovního lékařství, které se měly stát v jednotlivých krajích odbornou základnou pracovního lékařství jako komplexně pojatého oboru, kdy v dalších letech mělo docházet k jejich profilování podle charakteru výroby v regionu (např. Ostrava – doly, hutě; Pardubice – chemie apod.). V roce 1952 byly nadějně se rozvíjející Ústavy pracovního lékařství v krajích v důsledku pokračujících politických a společenských změn v Československu zrušeny a rozděleny tak, že hygiena práce byla organizačně začleněna do hygienicko-epidemiologických stanic a klinická část se stala součástí nemocnic s poliklinikou ústavů národního zdraví jako oddělení či ordinariáty nemocí z povolání [1, 2, 3, 6].

Pracovní lékařství začalo být přednášeno v rámci lékařských fakult od roku 1937, a to na Univerzitě Karlově v Praze (doc dr. J. Teisinger, dr. K. Rejsek), ale také v Brně, kde se při výuce uplatnili doc. dr. J. Urbánek, ředitel nemocnice v Ostravě-Vítkovicích, a později i dr.

K. Kadlec [3]. Na Masarykově univerzitě v Brně obor získal podhoubí na interní klinice prof. R. Vanýska. První univerzitní klinika našeho oboru v Československé republice vznikla v roce 1947 v Praze pod vedením prof. MUDr. J. Teisingera, který je u nás právem považován za hlavního zakladatele a nejvýznamnějšího představitele oboru pracovní lékařství [4, 6].

V pořadí druhou nejstarší univerzitní klinikou oboru se stala v roce 1953 klinika brněnská. Jejím předchůdcem byl Ústav pracovního lékařství se sídlem na bývalém Úřadě práce v Brně v Bratislavské ulici, který byl založen v roce 1947. Jako první pracoviště našeho oboru v Brně byl v provozu od roku 1948 do roku 1952. V roce 1952 byl ústav zrušen a jeho klinická část se přestěhovala jako oddělení nemocí z povolání do dnešní Fakultní nemocnice u sv. Anny, kde z něj v roce 1953 vznikla klinika nemocí z povolání (později s názvem klinika pracovního lékařství) pod vedením doc. MUDr. Karla Kadlece. Klinika měla ambulantní a lůžkovou část – v té době jedinou na Moravě – ale také toxikologickou laboratoř, která působila pro celou nemocnici až do roku 1975, dále ambulanci pro profesní nemoci kožní, inhalatorium/aerosolárium. Doc. Kadlec a prof. Vyskočil byli velkými propagátory aerosolové terapie, což se projevilo i tím, že světový kongres Mezinárodní společnosti pro aerosoly v lékařství se v roce 1982 konal s velkým úspěchem v Brně. Na klinice byl od jejího vzniku kladen důraz na provádění funkčního vyšetřování plic, a to za použití originální metodiky rozepsaného výdechu vitální kapacity hodnocené původním indexem Kadlece a Vyskočila. V 80. letech byla ke klinice nově legislativně přičleněna i ambulance pro čs. pracující v zahraničí, která do té doby sídlila v nemocnici Brně-Bohunicích.

Klinika se v prvních letech své existence zabývala hlavně neutěšenými poměry zdravotního stavu horníků z nedaleké rosicko-oslavanské černouhelné pánve, kteří trpěli těžkými formami komplikované uhlokopské pneumokoniózy, silikotuberkulózou, chronickou bronchitidou a emfyzémem plic. Na vliv prachu v pracovním prostředí na onemocnění dýchacího systému se tehdy soustřeďovala i výzkumná práce kliniky. Často šlo o dlouhodobé longitudinální studie u pracovníků profesně exponovaných prachu. Klinické poznatky byly ověřovány experimentálními pokusy na zvířatech. Proto byl tehdy součástí kliniky také „zvířetník“ umístěný v areálu nemocnice.

V regionu byla tehdy významná i oblast průmyslově toxikologická, klinika se proto zabývala problematikou chronických intoxikací. Zvláštní pozornost byla věnována trichloretylenu, ale také účinkům oxidu uhelnatého. Pracovníci kliniky a toxikologické laboratoře pravidelně vyjížděli na riziková pracoviště jižní Moravy a prováděli tam poměrně náročná vyšetření a zabezpečovali odběry biologického materiálu u pracujících exponovaných chemickým látkám. Až do počátku 80. let klinika pracovního lékařství (KPL) poskytovala telefonicky po 24 hodin denně toxikologické informace.

V letech 1968–1990 se pozornost KPL zaměřila na problematiku poškození zdraví dýchacích cest a plic při práci v zemědělství. Byla zahájena dlouhodobá prospektivní longitudinální studie působení organického zemědělského prachu na onemocnění dýchacího systému u stejných skupin pracovníků mícháren krmiv, velkokapacitních kravínů, drůbežáren a vepřínů, na níž se podílel tým odborníků pro pracovní lékařství, hygienu práce, mikrobiologů, patologů a imunologů aj. Studie slibovala ve své době originální původní poznatky významné minimálně z evropského pohledu. Byla velká škoda, že tento mimořádný projekt nebyl bohužel dokončen kvůli rozpadu spolupracujících zemědělských zaměstnavatelských organizací po roce 1989. V souladu s pokračující problematikou uhelného hornictví v regionu byla zpracována prioritní studie o vlivu práce v lignitových dolech na zdraví horníků. Později se výzkumný zájem pracovníků kliniky přesunul na problematiku profesních alergických onemocnění dýchacích cest a plic, ale také nemoci způsobené fyzikálními faktory a jejich diagnostiku.

Na místě přednosty kliniky postupně působili doc. Karel Kadlec (1953–1960), prof. Jiří Vyskočil (1960– 1987), doc. Beata Šimčíková (1987–1990), doc. Bohuslav Sklenský (1990–1995), prof. Petr Brhel (1995–2023). Od září 2023 kliniku vede odborný asistent MUDr. Petr Malenka, Ph.D., a funkci zástupkyně přednosty pro léčebně preventivní péči převzala prim. MUDr. Eva Benešová. V uplynulých letech na KPL pracovala celá řada skvělých lékařek a lékařů: doc. Ševčík, jehož doménou byla průmyslová toxikologie; dr. Tačeva, vědecká pracovnice kliniky; prim Boleslav, prim. Polenská, prim. Kratochvílová, prim. Říhová, prim. Malenka, kteří byli oporami kliniky jako zástupci přednosty pro léčebně preventivní péči; dr. Kopečný, který se věnoval funkčnímu vyšetřování plic; na ambulancích odváděli výbornou práci infekcionistky dr. Bieronská a dr. Sedláčková (péče o pracující v zahraniční), dr. Hromek, dr. Skutilová, dr. Štork, dr. Vítová, dr. Benešová, dr. Rybáková, dr. Malenka, dr. Szlendaková, dr. Homolková, které v posledních letech doplnily dr. Lorenzová a dr. Velínová. Z velmi důležité oblasti kožních nemocí z povolání jmenujme dr. Lejhancovou; v posledních letech máme štěstí na mimořádně kvalitní spolupráci s doc. Dastychovou. Z pracovníků toxikologické laboratoře jmenujme alespoň dr. Wičarovou-Čechovou, dr. Dadáka, dr. Maláškovou. V oblasti pedagogické nelze opominout práci dr. Petrovové, která se výzkumně věnovala zdravotním rizikům legionel z průmyslových technologií. Bohužel nelze vyjmenovat všechny pracovníky kliniky, byť by si to nesporně zasloužili.

V 90. letech 20. století v době ekonomické transformace poklesl v České republice zájem o obor pracovní lékařství, což se na brněnské klinice podepsalo výraznou personální, prostorovou i provozní redukcí. V roce 1995 bylo zrušeno její lůžkové oddělení, toxikologická laboratoř, místo psychologa, změnou legislativy se rozštěpila na více brněnských pracovišt péče o pracující v zahraničí. V roce 2010 byla klinika přestěhována z areálu fakultní nemocnice v Pekařské ulici do budovy bývalého ředitelství KÚNZ ve Výstavní ulici.