Hovory s Laurou Tentokrát s docentem Michalem Zikánem

Pan doc. MUDr. Michal Zikán, Ph.D., patří mezi přední onkogynekology Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Osobně s ním již mnoho let úspěšně spolupracuji a musím říci, že si ho velmi vážím pro jeho milý, laskavý a komunikativní přístup k nemocným ženám. Setkávám se s ním i mimo pracovní dobu v okamžicích, v nichž ochotně věnuje svůj volný čas mladým ženám bojujícím o svůj život a neváhá pro naplnění tohoto poslání cestovat i desítky kilometrů na akce Aliance žen s rakovinou prsu, které mají v prevenci i v boji s touto zákeřnou nemocí nesmírný význam. A proto ho mé pacientky i já máme moc rády.

Vážený pane docente, milý Michale, dovol, abych ti položila několik otázek, jejichž zodpovězením bys našim čtenářům trochu „lidsky„ poodhalil svou práci v celé její šíři, z níž větší část zůstává za oponou "chvatu všedního dne"

Dá se skloubit klinická práce s vědou?

Pohled na to, co je věda, se už v samotné odborné veřejnosti velmi různí. V naší zemi jsou požadavky na kvalitu vědecké práce poměrně nízké, ale každý na klinickém pracovišti je nucen vědu „provozovat„. Proto se objevují výzkumy, které vyvolávají spíš úsměv, než aby měly vliv na naše poznání. Podobně pokřivený je i systém grantové podpory. Můžeme si koupit vagóny zkumavek, ale nemůžeme zaplatit lidi, kteří by měli nápady a vlastní výzkum provedli. Lékař samozřejmě může být vynikajícím klinikem, aniž by v životě publikoval jediný článek. Musí však ovládat metodu hledání informací, pochybování, opřít se o data, a především opustit to, čemu já říkám „dojmologie„. A hlavně, klinika s vědou se za současných podmínek dá skloubit pouze v noci a s tolerantní manželkou. Takže kdybych nedělal vědu, měl bych možná dětí o něco víc. Velmi mě ale těší, že náš tým má možnost být součástí velké mezinárodní skupiny, která vyvíjí nové diagnostické přístupy v časné detekci karcinomu prsu a vaječníků. A ve srovnání s jinými pracovišti si vedeme velmi dobře a stali jsme se důvěryhodným a spolehlivým partnerem. V současné době „rozjíždíme„ již druhý projekt financovaný z evropských peněz a stále více naše centrum inspiruje nové projekty a ovlivňuje jejich design. Takže pokud dnes na mezinárodním onkogynekologickém kongresu někdo prohlásí, že je z Prahy, vyvolá to náležitý zájem a respekt. Ale je za tím řada probdělých nocí mnoha lidí, skvělá práce v týmu našeho onkogynekologického centra. Takový zvrhlý noční život. Pravda, trochu odlišný od obecné představy.

Proč sis zvolil zrovna gynekologickou onkologii nebo, chceš-li, onkogynekologii?

Vlastně náhodou. Jako student jsem se začal věnovat výzkumu dědičné dispozice ke vzniku karcinomu prsu a vaječníků, taky náhodou, protože mi byl sympatický člověk, který výzkum vedl, docent MUDr. Petr Pohlreich, a pak už to vyplynulo ze situace. A když už se jednou lapíte do osidel, zvláště lásky, a jak vidíte na mém případu, může to být i věda, potom se už špatně utíká. Ale má to i racionální zdůvodnění, je to obor, který kombinuje manuální zručnost a interní znalosti, není to jen řezání, ale i diagnostika, rozvaha, psychologie. Kdybych si vybíral znovu, volil bych stejně.

Myslíš, že naše medicína obstojí ve srovnání se Západem?

Nebudu ti zakrývat, že mě nesmírně těší, když zahraniční stážisté na naší klinice žasnou nad efektivitou naší práce. Fotí si naši ambulanci, v níž odbavíme za den asi pětkrát více pacientek než oni. Pozoruhodné ale je, že vlastní lékařskou rozvahu a péči provádíme stejně kvalitně, a v operativě často i lépe, byť naše podmínky odpovídají spíše válečnému stavu. Někdy, když mám čas si to uvědomit, tak mi nad tím stojí rozum. V tomto okamžiku cítím, byť je to rozhovor se mnou o mně, že musím ocenit nasazení všech lékařů nemocničních i terénních, protože má práce, je vlastně naše práce a je to práce veskrze týmová. To koneckonců víš nejlépe sama. Co nám ale zcela a zoufale chybí, je kvalitní střední a vyšší personál. Nemáme například žádné profesní odstupňování sester, takže ty musí vykonávat vše, od vynášení mísy po hojení ran a diagnostickou rozvahu, a těžko je při tomto pracovním vytížení motivujeme k dalším výkonům. Perfektně někoho odoperujeme, ale pak už se neumíme postarat o důsledky nemoci, výživu, omezení soběstačnosti nebo hybnosti, ani o jeho rodinu, která představuje zázemí v těchto okamžicích životní nejistoty a pokud funguje, je významným prvkem v léčbě i rekonvalescenci. Ale aspoň se máme kam vyvíjet, co vylepšovat. Třeba v paliativní medicíně máme obrovský dluh.

Umírání je součástí tvojí práce, jak tě ovlivňuje?

Umožnit pacientce, když jsme vyčerpali všechny možnosti léčby, kvalitní péči o příznaky onemocnění a doprovodit ji ke klidné a smířené smrti, i to může být podle, mého mínění, velkým úspěchem lékařské péče. Stále se před smrtí schováváme, ani ne tak pacientky, ale spíše jejich rodiny, a stále se snažíme do poslední chvíle udržet dojem, že s nádorem dokážeme něco udělat. Za svůj osobní úspěch v paliativní medicíně považuji situaci, kdy moje děti běhaly kolem svého umírajícího dědečka, kterému jsem punktoval hrudník, a křičely: „Z dědečka teče pivo“ A všichni i s dědečkem z toho měli ohromnou legraci.

Není ti líto, že se s mužskou polovinou populace jako s pacienty nesetkáš?

Naopak. S chlapem je prima jít na pivo, ale jako pacienta si ho představit nedovedu. Samozřejmě i v našem oboru hovoříme s muži, partnery a rodiči pacientek. Ale stále jsou mi v komunikaci bližší ženy. Mám pocit, že rozhovor s mužem je trošku přetahovaná, kdo vyhraje. U žen tenhle pocit poměřování sil nemám. Možná, že rozdílnost pohlaví mezi pacientem a lékařem vytváří dojem většího nadhledu, nezávislosti. Ale spíše než pohlaví může hrát roli osobnost, souznění. Naštěstí se mě pacientky už neptají, jestli mi bylo třicet, což často před operací dělaly. A ženy si taky tolik nestěžují.

Děláš kromě medicíny i něco jiného?

Především se snažím přesvědčit svoje dcery, aby nedělaly medicínu. Zatím se mi to daří, ale přece jen medicína má svoje magické kouzlo. Stále ale ještě vedou hry na princezny. S dětmi se také věnujeme rodinnému skautingu, to je v současné době docela hit mezi lidmi, kteří v dětství po revoluci propadli foglarovskému kouzlu, a teď už mají vlastní děti, ale pořád by se chtěli scházet a běhat v lese jako před lety. Takže vlastní děti nám poskytují takové alibi, abychom si mohli vymýšlet tábory, výpravy a soutěže a věšet vlajku na stožár. Samozřejmě i s určitým rodičovským rozměrem, takže si večer dáme víno a opečeme maso a noční hlídky už nedržíme.

Milý Michale, děkuji ti, samozřejmě i jménem našich čtenářů, že sis udělal čas a dal nám nahlédnout do lidského rozměru své práce a svého života.

doc. PhDr. Dr. phil. Laura Janáčková, CSc.

LauraJanackova@seznam.cz

www.ipav.cz