Poskytování spirituální péče v českých nemocnicích
Spiritual care in Czech hospitals
The author calls attention to the need for special hospital areas, where patients, their relatives and personnel could take shelter in the difficult moments. The lack of a hospital chaplain service in many hospitals is highlighted, as well as the difficult situation for the medical staff who should diagnose spiritual needs of the patients (in the course of taking their medical history) and offer them spiritual care. Attention is drawn to the fact that medical staff often assumes that spiritual care is aimed primarily at religious patients, and the paper emphasizes the need for staff education devoted to detecting the spiritual needs of the non-religious patients within the bio-psycho-socio-spiritual model of patient care. The hospital chaplain service that is being developed in some hospitals is described, demonstrating its importance for improving the well-being of hospitalised patients, their relatives as well of the staff.
Key words:
patients spiritual needs, spiritual care, hospital chaplain, hospital chaplain service, crisis intervention assistant, stress.
Autoři:
E. Kalvínská
Působiště autorů:
Náměstkyně: Mgr. Jana Nováková, MBA.
; Útvar náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FN v Motole v Praze
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2008; 88(12): 722-724
Kategorie:
Z různých oborů
Souhrn
Autorka upozorňuje na potřebu speciálních prostor ve většině nemocnic, kam by se pacienti, jejich příbuzní i personál mohli uchýlit v těžkých chvílích, který pobyt v nemocnici přináší. Dále na absenci nemocniční duchovní služby ve velkém počtu nemocnic i nelehkou situaci personálu, který by měl v rámci ošetřovatelské anamnézy zjišťovat spirituální potřeby nemocných a nabízet jim spirituální péči. Poukazuje na to, že zdravotníci doposud předpokládali, že tato péče je určena především religiózním pacientům a zdůrazňuje potřebu edukace personálu ohledně zjišťování spirituálních potřeb i u pacientů bez náboženského vyznání v rámci modelu bio-psycho-sociálně-spirituální péče o pacienta. Zabývá se specifiky nemocniční duchovní služby, která se začíná v některých nemocnicích rozvíjet a jejím významem pro zlepšování duševní pohody nemocných, jejich blízkých i personálu během pobytu v nemocnici.
Klíčová slova:
spirituální potřeby pacientů, spirituální péče, nemocniční duchovní, nemocniční duchovní služba, krizový asistent, stres.
Úvod
V našich nemocnicích spirituální péči o pacienty začínáme teprve rozvíjet a jen pomalu se stává součástí celkové péče o pacienta. Doposud jsme byli zvyklí na to, že ji poskytovali jednotliví církevní duchovní religiózním pacientům a ostatním – až na výjimky – nikoliv. Přispěla k tomu zřejmě i ta skutečnost, že v nemocnicích většinou nemohli pacienti ani jejich příbuzní vyhledat žádné místo, kde by našli útočiště, když se dozvědí nepříznivou diagnózu svou nebo svých blízkých; kde by mohli plakat nebo naopak se radovat při záchraně zdraví či života. V podobné situaci byl i personál po náročné práci na oddělení.
Původní součástí starších nemocnic bývaly kaple, které se po roce 1989 začaly postupně renovovat. Jsou nyní více či méně dostupné v průběhu dne. V jiných nemocnicích však tato možnost nebyla, proto management některých z nich uvažuje o vybudování nových prostor. Podařilo se to například ve Fakultní nemocnici v Motole, kde jsme vybudovali tzv. „Prostor ticha“, který slouží všem lidem – bez vyznání i kteréhokoliv vyznání (9). Vznikl za podpory nemocnice, jednotlivých dárců, církví i nenáboženských subjektů. Doufáme, že tím přispějeme pacientům, jejich blízkým i personálu k příjemnějšímu pobytu v nemocnici.
Poskytovatelé spirituální péče
V současné době není mnoho lidí, kteří by byli odborně připraveni a měli by zájem poskytovat spirituální péči v nemocnicích na větší pracovní úvazek. Do některých nemocnic docházejí nemocniční kaplani, vyslaní Českou biskupskou konferencí (ČBK) – např. v Praze, Brně, Hradci Králové a Uherském Hradišti. Do jiných pravidelně chodí tzv. pastorační asistenti, vyslaní ČBK nebo Ekumenickou radou církví (ERC), jako je tomu v Praze, Brně, Havířově, Třinci, Hradci Králové, Českém Těšíně a možná i v dalších městech, o nichž nejsou dostupné informace, protože dosud neexistuje oficiální databáze. V Ústřední vojenské nemocnici v Praze pracuje již třetí rok vojenský kaplan (16). Mimo to docházejí do nemocnic duchovní z okolních farností v rámci své pastorační služby.
Nemocniční duchovní služba se však od služby duchovních, kteří docházejí do nemocnic z jednotlivých farností, značně liší. Je k dispozici nejen lidem křesťanského vyznání, ale všem pacientům a jejich příbuzným, kteří si ji vyžádají – a to v naléhavých případech i v noci. Lidé, kteří ji poskytují, musí mít nejen patřičné vzdělání a schopnosti, ale být též ochotni pracovat s pacienty, kteří nemají zázemí v církvích, nicméně svůj duchovní život žijí a v těžké nemoci nebo umírání potřebují podporu; potřebují, aby někdo naslouchal jejich existenciálním otázkám a provázel je jimi.
Stejně tak musí být dostupní pacientům jiného vyznání než křesťanského a zároveň též nemocničnímu personálu, který také může potřebovat podporu, zvláště po vyčerpávající službě s traumatizujícím průběhem, dotýkajícím se spirituálních otázek.
V motolské nemocnici bylo díky pochopení ředitele nemocnice a náměstkyně pro ošetřovatelskou péči zřízeno od března 2008 místo jednoho nemocničního duchovního. Na toto místo jsme přijali tři teology, vyslané různými církvemi (10), z nichž jeden absolvoval odbornou stáž pro nemocniční kaplany ve Spojených státech a další dva pilotní projekt „Nemocniční kaplan“, který probíhal v průběhu roku 2007–2008 na Evangelické teologické fakultě v Praze (8). Jeden z nich je i zkušený psychoterapeut.
Duchovní docházejí pravidelně na oddělení, kde jsou hospitalizováni vážně, opakovaně nebo dlouhodobě nemocní pacienti, a pracují na jejich přání s nimi nebo jejich blízkými. Na ostatní pracoviště přicházejí na vyzvání. Poskytují podporu také nemocničnímu personálu, pokud o ni požádá. V nově vybudovaném „Prostoru ticha“ pořádají za pomoci kolegů z ostatních církví pravidelné bohoslužby. Pozorujeme, že tato služba přispívá ke snížení míry stresu u pacientů, jejich blízkých i personálu, a tím ke zlepšení atmosféry při pobytu v nemocnici.
Podmínkou účinné duchovní podpory je ochota a schopnost nemocničního duchovního přistupovat ke všem lidem velmi citlivě, hovořit jazykem, kterému budou rozumět a navazovat s nimi hovor na úrovni, na které se skutečně nacházejí a nikoliv tam, kde by laik předpokládal, že by se mohli nebo měli nacházet (15).
Měli by to být lidé zralí. Osobní vývoj každého poskytovatele spirituální péče by měl dle Culliforda (1) zahrnovat spirituální postoje, hodnoty a dovednosti.
Spirituálními hodnotami autor rozumí laskavost, soucit, šlechetnost, toleranci, trpělivost, poctivost, kreativitu, radost, pokoru, skromnost a moudrost.
Mezi spirituální dovednosti řadí schopnost navodit pokojný stav mysli, soustředit se na přítomnost, poskytovat vstřícnou pozornost, schopnost empatie, soudnosti a odvahy, kompetence sdílet a zvládat stres a zároveň podporovat a probouzet naději, schopnost sebereflexe, čestný postoj i k sobě samému, především v oblastech vlastní neznalosti, nebo když je rozhněván, má strach nebo pochybnosti; nadprůměrná schopnost dávat bez pocitu vyčerpání a schopnost sdílet i žal adekvátně situaci a smířit se s vývojem věcí.
Přejme si proto, abychom měli v našich nemocnicích co nejvíce takových poskytovatelů spirituální péče.
Koncepce jejich výběru i vzdělávání se teprve rodí. Některé nemocnice již zaměstnávají své nemocniční duchovní, kteří mají nejen patřičné vzdělání, ale i příslušnou praktickou přípravu, která neodmyslitelně k vykonávání této činnosti patří. Z výše uvedeného vyplývá, že je nutné, aby byli též sami otevřeni k širokému spektru spirituality pacientů a nevyužívali jejich submisivního stavu k proselytismu.
Vzdělávání poskytovatelů spirituální péče
Čtyři roky se podílím v Komisi pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních ERC (5) na přípravě koncepce spirituální péče o pacienty v nemocnicích i na přípravě vzdělávání pracovníků, kteří tuto péči budou poskytovat. Ve spolupráci této komise s Radou pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních při ČBK byly schváleny podmínky, za kterých mohou nemocniční duchovní – vyslaní církvemi – spirituální péči poskytovat, i jejich etický kodex. Oficiální dohoda mezi ČBK a ERC byla podepsána v roce 2006 (4).
Během roku 2007–2008 probíhal na Evangelické teologické fakultě (ETF) v Praze pilotní projekt „Nemocniční kaplan“, jehož se zúčastnilo 19 teologů (8). Koncepce jejich dalšího vzdělávání se připravuje.
V roce 2006 vznikla Sekce krizové asistence jako součást Společnosti lékařské etiky ČLS JEP (3). Ve svém programovém prohlášení si dala mimo jiné za úkol podporovat spirituální péči v nemocnicích. Jejími členy jsou nejen zdravotníci – lékaři, zdravotní sestry a psychologové – ale i teologové. Spolupracují bez ohledu na své vyznání při přípravě vzdělávacích programů IPVZ, při jednání s MZ ČR či při komunikaci se zahraničními fakultami ohledně vzdělávacích programů pro zdravotníky a další poskytovatele spirituální péče.
Vzhledem k tomu, že je v nemocnicích i nadále velmi málo církevních pracovníků vyslaných církvemi, kteří by byli ochotni věnovat se pravidelně na větší pracovní úvazek poskytování spirituální péče, i vzhledem k tomu, že mnozí pacienti v naší sekulární společnosti se zatím ostýchají svěřovat se duchovním, ale uvítali by, aby je někdo v těžké nemoci či umírání provázel, probíhá mezi zdravotníky, psychology a teology v rámci Sekce krizové asistence diskuse o vzniku profese krizového asistenta. Ten by nemusel být vysílán církvemi, ale byl by součástí ošetřovatelského týmu. Podmínkou pro vykonávání této profese by mělo být vysokoškolské vzdělání (zdravotnické, psychologické či teologické) a akreditovaný (specializační) kurz, organizovaný vzdělávací organizací přímo řízenou MZČR. Tak by byla zajištěna odborná fundovanost těchto pracovníků, netříštilo by se jejich specializační vzdělávání v daném oboru a nutnost respektovat předpisy stanovený požadavek na kvalifikaci – tedy oficiálně uznaný (akreditovaný) specializační způsob jejich vzdělávání. Tito pracovníci by pomáhali duchovním, vyslaným církvemi, provázet pacienty ve vážném zdravotním stavu, obdobně jako je tomu v Evropě např. v Belgii (6) či v Holandsku (7).
Společně se vzděláváním a přípravou poskytovatelů spirituální péče je třeba současně informovat i zdravotnický personál o smyslu a způsobech poskytování této péče i vzdělávat jej v rozpoznávání duchovních potřeb pacientů.
Z výše uvedeného vyplývá, že si obsah vzdělávání poskytovatelů spirituální péče v nemocnicích vyžádá ještě další odbornou diskusi.
Přínosy spirituální péče pro pacienty (2)
- zdravý zármutek při ztrátě;
- posílení sebeúcty a sebedůvěry;
- maximalizace osobního potenciálu;
- zlepšení vztahů (se sebou, s ostatními a s Absolutnem/Bohem);
- obnovení pocitu smyslu a cíle;
- zvýšení pocitu sounáležitosti;
- vylepšení kapacity k řešení problémů;
- vyšší tolerance k neřešitelným problémům, pokračujícímu stresu a handicapům;
- obnovení naděje;
Klíčové aspekty spirituální péče z pohledu pacienta (2)
- prostředí pomáhající rozvíjet naději, radost a kreativitu; ocenění, získání důvěry, ošetřování s respektem a důstojností;
- soucitné a důvěrné naslouchání;
- pomoc při hledání smyslu zkušeností získaných v průběhu nemoci a vyvození jejich významu pro pacienta;
- schvalování, povzbuzování (a někdy též poučení či rady) pro rozvoj spirituality;
Rozpoznávání spirituálních potřeb pacientů
V mnoha zemích je samozřejmostí, že se nemocnice musí postarat o pacientovy duchovní potřeby a při přijímání pacienta k hospitalizaci se jej personál ptá, zda si přeje některou z forem duchovní péče. U nás se také v některých nemocnicích v rámci ošetřovatelské anamnézy na tuto otázku zdravotníci začínají ptát, ale často přitom bývají v rozpacích oni i pacient.
Rozpoznávání spirituálních potřeb pacientů a nabízení spirituální péče vyžaduje určitý stupeň dovednosti i taktu. Je proto nezbytné začít seznamovat lékaře, sestry i ostatní personál se spiritualitou v širokém slova smyslu a s možnostmi poskytování spirituální péče v nemocnicích. Jedná se o proces dlouhodobý, ale jedině tak bude možné překonat strach, ostych, obavy a někdy i necitlivost zdravotních sester i lékařů, kteří – dle četných osobních sdělení – mívají se spirituální podporou špatné zkušenosti ze své praxe. Zažívali totiž evangelizační snahy různých křesťanských společenství, a tudíž mají často zkreslenou představu o nemocniční spirituální péči i o spirituálním rozměru člověka (14).
Je rovněž důležité vysvětlovat kdy, kde, proč a jak pacientům klást takto zaměřené otázky. K tomu jsme přistoupili v rámci výuky v mimořádných kurzech IPVZ (13) i v rámci seminářů o spirituální péči, pořádaných v motolské nemocnici (9). I v jiných nemocnicích se semináře o spirituální péči pro zdravotnické pracovníky již uskutečňují, např. v Ústřední vojenské nemocnici či Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze (11).
Ve Spojených státech existuje několik postupů, jejichž pomocí si může zdravotník objasnit pacientovy duchovní potřeby. Není dost prostoru pro to, abychom je zde probrali všechny, ale pro příklad uvedu tzv. FICA – zjišťování spirituálních potřeb pacienta, který před léty vypracovala lékařka Christina Puchalski (12).
FICA může pomoci strukturovat otázky při odebírání spirituální anamnézy zdravotnickým personálem.
F – Faith and Belief náboženství, víraa názory, přesvědčení
- „Považujete se za spirituálního (duchovního) nebo náboženského člověka?“
- „Máte nějaké (spirituální) přesvědčení, které vám pomáhá zvládat stres?“
Pokud pacient(ka) odpoví „ne“, můžeme se zeptat:
- „Co dává vašemu životu smysl?
“Někdy pacient zareaguje odpovědí jako: rodina, povolání, příroda…
I – Importance důležitost, významnost
- „Jaký význam má vaše přesvědčení či víra ve vašem životě?“
- „Má vaše přesvědčení vliv na to, jak se o sebe staráte během své nemoci?“
„Jakou roli hraje vaše přesvědčení ve vašem uzdravování?“
C – Community společnost, přátelství
- „Jste součástí nějakého společenství? Zájmové, spirituální nebo náboženské komunity?“
- „Je pro vás toto společenství podporou? Jak velkou?“
- „Existuje člověk nebo skupina lidí, které máte opravdu rád/a a kteří jsou pro vás důležití?“
Skupina stejně smýšlejících přátel nebo společnost lidí, kteří se scházejí v kostele, chrámu, svatyni, mešitě může sloužit některým pacientům jako silný podpůrný systém, zvláště v těžké nemoci.
A – Address in Care zařazení do péče
- „Jak byste si přál, abych já – coby ošetřující lékař – zařadil tyto skutečnosti do vaší zdravotní péče?“
Zajištění spirituální péče v nemocnici
Pokud je zřejmé, že se pacient nachází ve spirituální nouzi nebo krizi a není členem některého z náboženských společenství, informujte se u vedení dané nemocnice o tom, jakým způsobem je na tuto eventualitu připravena, neboť možnost jejího poskytnutí by měla být v současnosti již samozřejmostí.
Pacienti, kteří žijí aktivně v církvích, si často volají svého duchovního sami, bývají na tuto eventualitu připraveni a není těžké na jejich žádost kdykoliv zavolat duchovního z příslušné církve. Vznikající nemocniční duchovní služba nijak neomezuje možnost všech církevních činitelů docházet do nemocnic za svými pacienty z farností tak, jako dosud.
Závěr
Je zřejmé, že bude potřeba opakovaně diskutovat se zdravotnickým personálem o bio-psycho-sociálně-spirituálním konceptu péče o pacienty. Musíme si být vědomi toho, že zvláště péče o spirituální potřeby pacientů a jejich souvislost s lepší kvalitou života v nemocnici budí a bude budit rozpaky. Ty mohou vyplývat z neznalosti nebo špatných zkušeností s pojetím spirituální péče v minulosti, kdy některé náboženské organizace vyvíjely nátlak na nemocné, aby přijali určité náboženské závazky. Tomu by měla v budoucnu zabránit vznikající nemocniční duchovní služba, postupující ve své práci podle jasných, odborně a eticky zdůvodněných pravidel (4). Definitivní koncepce této služby a její začlenění do systému zdravotní péče si v současnosti vyžaduje odborně kvalifikovanou a názorově otevřenou diskusi.
MUDr. Eva Kalvínská
koordinátor psychosociální a spirituální péče
Útvar náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FNM
V Úvalu 84, 150 06 Praha 5
E-mail: eva.kalvinska@fnmotol.cz
Zdroje
1. Culliford, L. Spiritual care and psychiatric treatment. Advances in Psychiatric Treatment, 2002, 8, p. 249-258.
2. Culliford, L. Taking a spiritual history. Advances in Psychiatric Treatment, 2007, 13, p. 212-219.
3. Česká lékařská společnost JEP. Dostupné z WWW: http://www.cls.cz/spolecnosti-cls-jep?id=372
4. Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví. Dostupné z WWW: http://tisk.cirkev.cz/res/data/ 008/001107.pdf?seek=1164034509
5. Ekumenická rada církví v ČR .Komise. Dostupné z WWW: (http://www.ekumenickarada.cz/ index. php?setlang=1&ID=832),
6. European Network of Health Care Chaplaincy in Belgium. Dostupné z WWW: http://www. eurochaplains.org/belgium.htm
7. European Network of Health Care Chaplaincy in the Netherlands. Dostupné z WWW: http://www.eurochaplains.org/netherlands.htm
8. Evangelická teologická fakulta v Praze. Dostupné z WWW: http://web.etf.cuni.cz/ETF-129.html
9. Fakultní nemocnice v Motole. Rozvíjení spirituální péče ve FN v Motole. Dostupné z WWW: http://www.fnmotol.cz/html/infoservis/rozvijeni-spiritualni-pece-ve-fn-v-motole.php
10. Fakultní nemocnice v Motole. Poskytování duchovní péče ve FN v Motole. Dostupné z WWW: http://www.fnmotol.cz/html/infoservis/infoservis.php?lang=cz#odkaz14
11. Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze. Vzdělávání.Dostupné z WWW: http://www.ftn.cz/inde
12. FICA. Dostupné z WWW: http://www.gwish. org/id69.htm
13. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví IPVZ Praha. Dostupné z WWW: http://www.portal.ipvz.cz/CourseSearch.aspx?jis=5037
14. Kršiak, M. Spirituální jevy vyskytující se u každého člověka a zdraví. Čas. Lék. čes., 147, 2008, 3, s. 148-154.
15. Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2003, 53 s.
16. Ústřední vojenská nemocnice Praha. Duchovní služba. Dostupné z WWW: http://www. uvn.cz/CS/content/view/81/154/lang,cz/
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2008 Číslo 12
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Perkutánní endoskopická gastrostomie – zkušenosti Centra pro PEG v letech 2002–2008
- Současné způsoby osteosyntézy dětských zlomenin
- Idiopatická trombocytopenická purpura
- Volvulus sigmoidea – netypické onemocnění v dětském věku