Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Karel Sedláček, jeden ze zakladatelů moderní české audiologie

Profesor Karel Sedláček se narodil 8. řijna 1913 v Plzni v učitelské rodině. Na plzeňském gymnáziu získal náklonnost k jak  k přírodním vědám, tak k umění, těžko se rozhodoval o svém dalším studiu. Nakonec pak ho ovlivnil blízký přítel rodiny – lékař, a Sedláček se přihlásil na pražskou lékařskou fakultu.

Zde již jako medik praktikoval na interní Pelnářově klinice a pak v laboratoři docenta Šilinka. Z tohoto pracoviště pochází první Sedláčkova vědecká studie Problém reprodukce srdečních zvuků.

Již tato práce ukazuje jeho pozdější zaměření využití elektrotechniky v medicíně. Měl štěstí, že si jej všiml foniatr profesor Miloslav Seeman a nabídl mu místo asistenta na foniatrickém oddělení kliniky pro choroby ušní, nosní a hrtanové pana profesora Antonína Přecechtěla. Seeman i Přecechtěl se pak stali na dlouhou dobu jeho učiteli.

Karel Sedláček inklinoval hlavně k foniatrii a audiologii. Na klinice mohl rozvinout svou zálibu v matematice a fyzice, a to speciálně v akustice, hlavně pak v elektroakustice.Jako první se věnuje u nás audiologii a stává se jejím zakladatelem. Z této činnosti pochází řada jeho audiologických a foniatrických prací , které vyúsťují v první monografii Základy audiologie (1956), založené na obrovském množství audiometrických vyšetření. V Československé republice se i díky němu stává audiologie do jisté míry samostatnou lékařskou disciplinou, narozdíl od jiných zemí, kde se jí věnují i nelékaři.

Docentem byl Sedláček jmenován roce 1954 a brzy nato profesorem, v roce 1959.

Foniatrická problematika vedla prof. Sedláčka k k akustickým analýzám zpěvního i mluveného hlasu. I na tomto poli publikoval mnoho prací.

Díky své lásce k  hudbě začal také spolupracovat hudebním vědcem, s profesorem Antonínem Sychrou, profesorem estetiky na Univerzitě Karlově. Spolu napsali monografii Hudba a slovo z hlediska experimentálního. V monografii autoři používají exaktních metod akustické analýzy ke studiu i u tak problematických jevů, jako jsou emocionální projevy v mluvené řeči.

Roku 1962 se ujímá profesor Sedláček vedení pražské otorinolaryngologické kliniky, kterou vedl 14 let. I když se musel nyní věnovat celé problematice otorinolaryngologie, nezapomněl na svou oblíbenou foniatrii a audiologii.  Do své práce vkládal požadavek ušní a hrtanové funkční chirurgie. Nešlo mu o pouhé odstranění patologického procesu, ale hlavně o co možná úplné zachování či dokonce obnovení vlastní funkce; stal se vůdčím pracovníkem v oblasti fonochirurgie, kde zavedl několik originální nových operačních postupů. Jeho hlavní díla, kromě výše uvedených, byla Pokroky v otorinolaryngologii (1970 napsané spolu s A. Přecechtělem) a učebnice Otorinolaryngologie (1983).

V r. 1976 po smrti své manželky docentky MUDr. Evy Sedláčkové, přednostky foniatrické kliniky, se profesor Sedláček v 63 letech vrátil ke své milované foniatrii a stal se přednostou foniatrické kliniky FVL Karlovy univerzity.Ve foniatrii se nejen vrátil ke své vědecké práci, ale vrhl se i do práce organizační. Vytvořil i koncepci oboru otorinolaryngologie a foniatrie, a to nejen pro naší zemi, ale uznávanou v celé Evropě. Byl ihned přijat za člena výboru Unie evropských foniatrů a stal se jedním z hlavních autorů návrhu na posuzování hlasových poruch, který byl pak přijat v celoevropské společnosti. V roce 1982 se stal i přednostou Unie evropských foniatrů.

Celá jeho vědecká práce byla vedena snahou o co největší objektivizaci vyšetřovacích metod. Vypracoval návrh pro počítačové zpracování vývoje hlasového systému u dětí s opožděným vývojem řeči, věnoval se i akustické analýze periodicity zpěvního hlasu a podal originální návrh na výklad pojmu „čistý“ a „zastřený“ hlas.

Byl vynikajícím učitelem jak ve foniatrii, tak v otorinolaryngologii, dokázal studentům některé složité otázky dobře a přístupně vyložit. Studenti jej měli rádi, i když při zkouškách nebyl moc shovívavý.

Byl uznáván nejen u nás, ale i v zahraničí, a dostalo se mu četných vyznamenání a čestných členství v mnoha evropských audiologických a foniatrických společnostech.

Toto bylo jeho stručné profesní curriculum vitae. Článek ještě doplním několika historkami, které nejsou všeobecně známé a které jsem získal od Sedláčkových studentů a mladších kolegů, a které snad dokreslí jeho portrét.

Na pražské klinice pro choroby ušní nosní a krční byl čas předvánoční, poslední den před vánočními prázdninami. Profesor Sedláček byl ve výborné náladě, přišel mezi  praktikujícími mediky a povídal si s nimi. Vyptával se jich, jaké je to nyní při přijímacích zkouškách na medicínu, co se vlastně zkouší.

„Já to ještě na vlastní kůži nezažil,“ říkal.

Studenti vysvětlovali, že komise se moc nezajímala o skoro žádné odborné vědomosti, spíše je zajímaly nějaké ty všeobecné znalosti.

„Tak například ode mě chtěli vědět, jaké bylo pravé jméno Petra Bezruče, Jaroslava Vrchlického a Ivana Olbrachta,“ řekl jeden.

Druhý se přidal, že chtěli také vědět, jaké složil opery Verdi, a když to moc neznal, tak se spokojili operami od Dvořáka.

„A mně se ptali, co se stalo v roce 1348, 1434 či 1620“, přidala se jedna medička.

Profesor Sedláček se na chvíli zarazil, zamyslel se, pak vzdychl a nakonec pronesl:

„To jsem rád, že už jsem profesorem.“

MUDr. Blanka Žižková, pozdější primářka na neurologické klinice v Motole u docenta Bojara, skládala rigorózní zkoušku u profesora Sedláčka. Pracovala tam předtím na brigádě, a tak si zvlášť nechtěla udělat ostudu.

K vyšetření dostala pacienta po tracheotomii s kanylou v hrdle. Začala vyšetřovat a jak byla nervózní, ruka s instrumenty se jí třásla. Profesor seděl, přihlížel, ale neříkal nic.

I pacient poznal, že má medička trému a chtěl ji uklidnit. Jednou rukou si přikryl kanylu a typickým hrdelním hlasem ze sebe vyrážel:

„Nebojte se, slečno, pan profesor je dobrák, ono to dopadne dobře.“

A Sedláček se rozchechtal, a dopadlo to dobře

V Praze se konal X. jubilejní sjezd Unie evropských foniatrů, který organizoval právě pan profesor Sedláček Přišla řeč i na muzikálnost, to bylo oblíbené Sedláčkovo téma. Jeden z  renomovaných zahraničních audiologů vystoupil s názorem, že k muzikálnímu citu je třeba mít absolutní nebo téměř absolutní hudební sluch.

Profesor Sedláček se podivil:

„Tedy je známo, a já to také ve svých studiích potvrdil, že psi mají téměř absolutní sluch. Ale nikdy jsem neslyšel, že by s obzvláštním potěšením poslouchali některou Beethovenovu sonátu.“

Profesor Sedláček měl mnoho známých i pacientů mezi pražskými zpěváky a herci.

Herečka Národního divadla paní Růžena Nasková od mládí hůře viděla. Naučila se to dobře maskovat, takže to málokdo věděl. Dokázala s touto poruchou chodit i po málo osvětleném jevišti jakoby nic, jen podle pečlivě nacvičených kroků. A v nejhorším si z toho ještě dokázala dělat legraci.

Jak však přibývaly roky, začala k tomu ještě hůře slyšet – otoskleróza. Slyšela stále hůř a hůř, jedinou její záchranou byl profesor Sedláček, který jí dával do uší tak zvané umělé bubínky z cigaretového papíru. S těmi to bylo podstatně lepší, umožňovalo jí to zůstat na jejím milovaném jevišti. Obtíž byla však v tom, že se musely ty cigaretové papírky často vyměňovat.

Profesoru Sedláčkovi to dělalo velkou starost, a tak se jednou velké herečky zeptal:

„Milostivá paní, co byste dělala, kdybych musel na delší dobu odjet, třeba jít na vojnu?“

Paní Nasková se dlouho nerozmýšlela:

„V tom případě bych se stala markytánkou.“

Na pražskou otorinolaryngologickou kliniku měl přijet na návštěvu tehdejší prezident Ludvík Svoboda.

Profesor Sedláček nechal celou kliniku vygruntovat. V určenou dobu stál i se svými lékaři v čerstvě vyžehlených bílých pláštích před hlavním vchodem a čekal na příjezd vzácného hosta.

Ale šofér prezidentské šestsettrojky, který znal prostorové uspořádání Všeobecné nemocnice, zajel ke klinice zadem, a zde pan prezident vystoupil.

Vtom přilítla k hlavnímu vchodu jedna uklízečka, babka se šátkem na hlavě, v nepříliš čisté zástěře a hlaholila:

„Pan prezident je už tady!“

Všichni se lekli:

„Kde je?“

„No von přišel zadním vchodem.“

Pan profesor se dal rychlým klusem po chodbě následován svými spolupracovníky.

Ale babka se ozvala znovu:

„Nemusej spěchat, pan profesor, já už jsem pana prezidenta hezky uvítala.“

A poslední, trochu automobilistická. Pan profesor Sedláček měl svou rekreační chalupu v Desné v Jizerských horách.

Jednou o dovolené zde dokončil rukopis své rozsáhlé vědecká práce, v klidu udělal všechny tabulky, grafy, pečlivě vše přepsal na stroji, tehdy ještě počítače nebyly, a byl spokojen, jak se mu dílo podařilo.

Druhý den sedl do auta a jel do Prahy odevzdat svou práci do Avicena. Dost spěchal, aby tam byl ještě před polední přestávkou. Jel dost rychle úzkými serpentinami, když tu jej dojížděl linkový autobus a mohutně troubil.

„Snad mě nechce v těchhle serpentinách ten blázen předjíždět,“ myslel si pohrdavě Sedláček a nereagoval.

Znovu troubení.

„Že bych mu jel pomalu?“ divil se pan profesor a přidal plyn. Začal se autobusu vzdalovat, ale ten ho po chvilce s novým troubením znovu dojížděl.

„Tak už toho mám dost.“ řekl si Sedláček a na nejbližším širším vhodném místě zastavil, nechal autobus předjet a přitom mu názorně, po šoférsku ukázal, co si o takovém způsobu jízdy myslí.

Ale šofér autobusu ho předjel a hned před ním zastavil. Sedláček vystoupil a šel s nahněvanou tváří k němu.

Ale než mohl něco říci, šofér vyndal tašku a podával ji panu profesorovi:

„Pane profesore, tohle jste zapomněl v Desné na silici u chalupy, když jste to asi nakládal do auta. Ale v těch serpentinách tady byste měl raději jezdit trochu opatrněji. Tak nashledanou.“

Sedláček zalapal po dechu.

V tašce byl originál jeho práce i se všemi kopiemi a tabulkami a grafy. Taktak se zmohl na poděkování.

Profesor MUDr. Karel Sedláček zemřel 21. července 2006 jako nestor českých otorinolaryngologů ve věku 93 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.