Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. František Lenoch – zakladatel naší revmatologie

Profesor František Lenoch, profesor balneologie, fyzikální terapie a revmatologie se narodil 17. února 1898 v  Praze. Když mu bylo 13 let, zemřel mu otec, matka byla na všechno sama. Vystudoval vinohradské gymnázium a pak lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Usilovně se snažil, aby uspěl u všech rigorózních zkoušek, aby nepřišel o stipendium, bez kterého vy nemohl dostudovat. Promoval v roce 1923.

Ihned po promoci nastoupil na I. lékařskou kliniku, jak se tehdy nazývala interní klinika. V roce 1925 se stal asistentem Balneologického ústavu, od roku 1929 také vždy v letní sezóně byl řídícím lékařem Ústavu pro fyzikální léčbu v Trenčanských Teplicích. Mimo sezónu vedl fyziatrické oddělení I. lékařské kliniky, později byl i řídícím lékařem Ústavu pro léčení revmatiků nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců, a to až do začátku války. Během té doby absolvoval několik studijních cest do Německa a do Francie.

Již šest let po promoci, v roce 1929, byl habilitován z balneologie a fyziatrie profesorem Mladějovským, a potom opět pracoval na I. interní klinice, kde mu byla v roce 1934 na návrh profesora Hynka, venia legendi rozšířena na celou internu..

Během německé okupace byl lázeňským lékařem v Lázních Bohdaneč u Pardubic.

Hned po válce se stal mimořádným profesorem balneologie a fyzikální terapie.

V r. 1948 byl jmenován primářem revmatologického oddělení nemocnice v Krči a přednostou balneologického a fyziatrického ústavu až do svého odchodu na odpočinek v roce 1970.

V r. 1952 se stal ředitelem Výzkumního ústavu chorob revmatických a v r. 1966 byl jmenován řádným profesorem.

MUDr. František Lenoch byl jedním ze zakladatelů české revmatologie, a českou revmatologii povznesl mezi první v Evropě. Byl mezinárodně uznávaným odborníkem.V r. 1948 byl dokonce vyzván děkanem lékařské fakulty v Curychu, aby se účastnil konkurzu na místo přednosty kliniky pro fyzikální terapii po zemřelém profesoru von Neergaarde. Patřil k zakladatelům světové balneologie. Byl také po mnoho let předsedou Československé revmatologické společnosti a Československé fyziatrické společnosti. Patřil k významným členům Evropské ligy proti revmatismu, kde zastával v letech 1959–1963 funkci viceprezidenta a v letech 1963–1965 stál v jejím čele jako prezident.

Profesor Lenoch byl čestným členem mnoha zahraničních lékařských společností v Kanadě, USA, Brazílii, Argentině,Turecku; z evropských zemí pak ve Velké Britanii, Francii, Holandsku, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Polsku, Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii. Myslím, že žádný z českých lékařů nezískal tolik čestných členství.

Lenoch byl nesmírně pilný, byl považován za jednoho z nejpilnějších vědeckých pracovníků, velmi mnoho publikoval z  balneologie, fyziatrie a hlavně z revmatologie, výtečně ovládal i hraniční obory balneologie, jako je klimatologie, hydrologie a geologie. Jeho specialitou byla problematika fyzikálních a fyziatrických metod při léčení chorob pohybového ústrojí, zvláště Bechtěrevovy choroby, dny, progresivní polyartritidy a revmatické horečky. U nás zavedl chrysoterapii revmatických chorob.

Napsal základní učebnici Fyzioterapie, balneoterapie a klimatologie (1963), která vyšla v opakovaných vydáních. Do Pelnářovy Pathologie a therapie nemocí vnitřních napsal Nemoci kloubní, kostní a svalové (1953). Vypracoval latinské názvosloví revmatických chorob, které bylo přijato na mezinárodním kongresu v Torontu.

Lenoch byl vynikající lingvista, byl takřka jazykový fenomén. Dokonale zvládl nejen běžné cizí jazyky, ale zamiloval si i latinu. O tom sám vyprávěl:

„Na fakultě byly tři měsíce prázdnin, a tak mi jednou můj šéf profesor Mladějovský, nabídl, abych si během prázdnin něco přivydělal a jel do Trenčanských Teplic. Poslechl jsem a jel jsem na tu dobu řídit tamější ústav. Lékaři byli většinou Maďaři. Já maďarsky neuměl a německy jsem nechtěl jako Čech mluvit. Tak jsem začal všechno psát latinsky. A tu mě jednou zastavil ve městě místní knihkupec pan Holas. A hned začal:“

„Pane doktore, co se mi nestalo. Já měl v obchodě už dlouho jeden latinský slovník, už jsem nepočítal, že ho vůbec prodám. Ale teď jsem během 14 dní ho nejen prodal, ale musel jsem narychlo objednat další. Prodal jsem jich sedmnáct. To je mi záhadou.“

„A komu jste ty slovníky prodal?“ zeptal jsem se.

„No jeden si koupil pan lékárník a ostatních šestnáct si rozebrali páni lékaři.“

Pak Lenoch pokračoval:

„Uvědomil jsem si, že tou starou latinou se dá dobře dorozumět, a tak se latina stala mým velkým koníčkem.“

V dalších dobách byly všechny programy balneologických a fyziatrických konferencí psány latinsky.

Jako mladý docent chtěl, aby veškerá preskripce balneologických výkonů byla psána v latině, a tak maséři v Trenčanských Teplicích, kde byl řídícím lékařem, se museli ke svému zoufalství naučit základy latinské terminologie koupelí, masáží a jiných výkonů.

Ovládal nejen běžné cizí jazyky, ale dokonce se v mládí naučil i amharštinu, což byl jeden z hlavních habešských jazyků. Tu se začal učit již jako desetiletý, když byl na tehdejší jubilejní výstavě v Praze. Byla tam skupina habešských horalů, kteří mu učarovali. A čím víc na jejich program myslel, tím víc toužil se ten jejich jazyk naučit. A tak sebral odvahu a šel si do univerzitní knihovny půjčit slovník. Dalo to práci, ale nakonec mu sám ředitel knihovny dal legitimaci, a mohl si jej vypůjčit. V jedenácti letech! Když byl o něco starší, předplatil si jediné dostupné etiopské noviny, francouzsko-amharsky psaný Courier d´Etiopie. A zde se ukázalo, že má pravdu úsloví „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Když byl v roce 1961 v Praze na návštěvě habešský císař Haile Selasie, měl Lenoch to štěstí, že byl vybrán do jeho doprovodu; jako jediný s ním dokázal mluvit amharsky. Habešský panovník pak vyslovil přání, aby Lenoch jako expert pro léčivé prameny byl vyslán do Etiopie.

Lenoch sám dostal čestný dar – párek lvů a pytel zrnkové kávy. Lvi skončili v zoologické záhradě,  pytel kávy se ztratil kdesi na ministerstvu.

Přání etiopského císaře ale bylo splněno, a Lenoch pak pracoval devět měsíců v zemi, po které toužil od dětství.

Lenoch byl také skvělý stylista, potrpěl si na přesné formulace. Pochopitelně bylo samozřejmostí, že všechny závěry propouštěcích zpráv z jeho ústavu musely být psány v latině. Někteří mladí lékaři s tím měli problémy. Jedna čerstvá lékařka, která na gymnáziu latinu neměla a učila se ji v rychlosti až na lékařské fakultě, musela své zprávy nejednou přepisovat, jelikož neobstály před přísným zrakem pana profesora.

Jednou opět předložila propouštěcí zprávu s mnoha chybami, hlavně v latinských slovech.. A navíc, ze strachu, aby neudělala chybu v těch prožluklých koncovkách, použila velké množství zkratek. Zpráva tím byla trochu nesrozumitelná.

Profesor si ji nechal zavolat. Přišla celá nervózní, tušila o co jde. Navíc to bylo v tomto měsíci již potřetí. Stála před panem profesorem zkroušeně, celá červená.

Profesor ji to nazlobeně vyčítal:

„Paní doktorko, takhle by to nešlo. Tu zprávu budete muset zase přepsat“.

A ten její výplod ukazoval rozhořčeně svému zástupci docentu MUDr. Karlu Pavelkovi.

Tomu bylo mladé kolegyně líto a chlácholil svého šéfa:

„Pane profesore, to se nedivte. Ta holka chodila na střední školu až teď, v gymnáziu latinu neměla, na medicíně se jí tak moc nenaučila, skloňovat latinsky neumí, a tak píše raději jen zkratky bez koncovek.“

Netrvalo to dlouho a ona lékařka předložila panu profesorovi propouštěcí zprávu, která byla formulována trochu nejasně.

Profesor jí to tentokrát vyčítal dost přísně. Vytkl jí jednotlivé chyby a nakonec to uzavřel:

„Paní doktorko, vyjadřovat se jasně a srozumitelně patří k samozřejmým znakům absolventa vysoké školy. Člověk, který se neumí srozumitelně vyjadřovat, by neměl dělat lékaře. Rozuměla jste mi?“

A ztrémovaná vyplašená lékařka v rozčilení jen vyhrkla:

„Ne, pane profesore.“

Profesor Lenoch měl jednoho velkého koníčka, a to výtvarné umění, hlavně malířství, sochařství a architekturu. Nevynechal žádnou výstavu, která byla poblíž. Dokonce, když byl v Etiopii a viděl plakát upozorňujíc na zahájení výstavy moderního etiopského malířství, šel ji samozřejmě navštívit. A tam se potkal i se samotným etiopským císařem, který ho hned poznal a hlásil se k němu, a divil se, že už je Lenoch tady a že on o tom neví. Přítomný ministr dolů jej pak pozval na návštěvu slavných skalních chrámů, které prý dal postavit císař Lalibula v roce 1230. Lenoch řekl, že se hrozně rád na ty skalní chrámy podívá, ale s tím datem 1230 to bude zřejmě mýlka. V té době byl císař Lalibula už dávno po smrti. Ministr se nechtěl dát, byl dotčen, že jeho, pravověrného Amharce, poučuje nějaký Evropan, ale pak si to šel někam vedle ověřit. A když se vrátil, s omluvou přiznal českému lékaři, že měl pravdu on.

V očích etiopských hodnostářů Lenochova prestiž rázem nesmírně stoupla.

Profesor Lenoch byl osobnost takřka legendární, o které se vyprávěla řada historek. Zde uvádím několik z nich, ilustrujících i jeho břitký jazyk.

Ve Výzkumním ústavu revmatologickém probíhala velká vizita. Profesor Lenoch přistoupil k jednomu lůžku na ženském oddělení. Pacientka se takřka vymrštila, posadila se a řekla:

„Pane profesore, musím vám říci, že pan doktor Tesárek a pan doktor Pavelka jsou výborní lékaři, a my je tu všechny máme moc rádi.“

Lenoch se otočil k vedle stojícímu doktoru Karlu Pavelkovi, zvedl obočí a zeptal se tlumeně:

„Byla už na psychiatrickém vyšetření?“

Za komunismu se museli politicky školit nejen straníci, ale i nestraníci. Do jednoho takového čtrnáctidenního kurzu v Kynžvartu u Mariánských lázní v roce 1952 byli zařazení i internista docent Mařatka, docent Král, docent Hořejší a docent Lenoch. Všichni politicky nepříliš spolehliví. Hlavní náplní školení byly přednášky a diskuse a byl požadován aktivní přístup.

Zvláště docent Zdeněk Mařatka to špatně snášel, seděl při přednáškách i při diskusi s neskrývanou nechutí.

Jednou ho lektor vyzval, aby se k danému tématu pokusil vyslovit svůj názor.

Poslechl a pokusil se říct svůj názor, který byl lehce kritický.

Vedoucí kurzu jej ihned okřikla a pronesla několik vět, v nichž jasně naznačila, že vlastní kritické názory nejsou přípustné.

Když se pak po přednášce octl na pokoji s docentem Lenochem a mohli mluvit jen mezi čtyřma očima, poučil ho Lenoch:

„To už bys mohl vědět. Jenom chválit, nic než chválit.“

Profesor Lenoch pořádával často se svými studenty exkurze do některých českých či slovenských lázní. Jednou podnikli takovou výpravu do lázeňských zařízení ve Vysokých Tatrách.

Byli se podívat i na Popradském plese. Profesor Lenoch jako otužilý sportovec navrhl, že by se v něm mohli vykoupat. Bylo to na rozhraní jara a léta. Sám šel příkladem a jako první vlezl do ledové vody.

Jeho asistent MUDr. Petr Truhlář tak otužilý nebyl. Do studeného horského plesa, i když to bylo již na začátku léta, se mu moc nechtělo. Ale když viděl značně staršího pana profesora, jak se bez váhaní koupe, zastyděl se a vlezl po jeho příkladu do vody také. Někteří medici je napodobili, medičky raději ne.

Otužilci brzy vylezli z ledové vody z horských velikánů, profesor Lenoch jako poslední.

A večer chodil pan asistent Truhlář již trochu ztrnule a druhý den měl parádní ischias. Lenoch byl jak rybička. Svého asistenta se trochu škodolibě zeptal:

„Tak co, pane kolego. Bude to choroba z povolání, či nikoliv?“

Jak jsem již uvedl výše, mladý docent Lenoch byl nesmírně pilný. Pilně navštěvoval lékařskou knihovnu v Lékařském domě na Náměstí I. P .Pavlova a pilně studoval. Knihovní fondy nebyly tehdy velké, to málo, co obsahovaly, bylo často rozpůjčeno. A tak, když jednou nesehnal nic, co potřeboval pro svou práci, řekl knihovníkovi trochu znechuceně:

„Já vám tu budu muset asi umřít, abyste tady aspoň jednou něco měli.“

Knihovník, známý svým korektním a zdvořilým vystupováním, uctivě odvětil:

„Bude nás velice těšit, pane docente.“

Profesor František Lenoch dostal v roce 1955 kromě jiných ocenění i Řád práce.

Gratulací se sešlo obrovské množství.

Mezi nimi největší pozornost vzbudila gratulace od brněnského profesora dětského lékařství, jeho dlouholetého přítele MUDr. Otakara Teyschla,. Zněla:

„To už to musí být v naší republice s pracovní morálkou hodně bledý, když i lenoch dostane dneska Řád práce.“

Pan profesor Lenoch zemřel 24. září 1970 v 72 letech uprostřed aktivní činnosti. Den před smrtí byl ještě ve svém ústavu, připravoval se svými spolupracovníky program některých aktivit na nejbližší dobu, zcela v pořádku odešel večer domů. Druhý den se dozvěděli, že je po smrti.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.