Logoterapie jako prevence burn-out syndromu pro lékaře

Souhrn

Příspěvek je zaměřen na syndrom vyhoření u zdravotnických pracovníků v pomáhající profesi, z hlediska existenciální analýzy a logoterapie. U člověka s tímto onemocněním převládá prožitek „musím”, tento člověk ztrácí kontakt se svojí vztahovostí a zažívá pocity prázdnoty a beznaděje. Smysl bytí je u takového člověka značně ohrožen. Logoterapie v tomto směru nabízí možnosti, jak s takovým člověkem pracovat, učí umět vystoupit z „role” a vytvářet vztahovost nejprve k sobě sama a posléze k okolí.

Klíčová slova:
syndrom vyhoření, smysl, lékař, existenciální analýza, logoterapie, hodnoty.

Úvod

V posledních letech můžeme pozorovat narůstající tendenci a tou je, že syndrom vyhoření již nezasahuje jen tzv. pomáhající profese, jak tomu bylo v letech předešlých, ale i jiné profesní oblasti, jako je bankovnictví, výrobní sféry, zasaženi jsou též lidé pracující v administrativě, kteří jsou bez přímého kontaktu s klienty apod.

Syndrom vyhoření je poměrně dobře znám v lékařském prostředí, kdy stres a tlak na lékaře je obrovský, ať ze strany nadřízeného, či z provozu oddělení nebo z pozice nemocných klientů. Méně známá je ovšem v našem českém postkomunistickém prostředí logoterapie, která nabízí jedinci hledání smyslu života. Jde o psychoterapeutický směr, který je duchovně zaměřen, ale který lze současně praktikovat bez vkládání náboženského obsahu, což je pro naši českou společnost šité jak „na míru”. Přesto, že jde o nově rozvíjející se moderní psychoterapeutický směr, který byl v západních zemích již dávno rozvíjený, u nás skutečně začalo praktické působení tohoto směru až v roce 1996 rozvojem výcvikových skupin v existenciální analýze a logoterapii.

Zakladatelem logoterapie je vídeňský lékař, neurolog, psychiatr Viktor E. Frankl, člověk, který prožil čtyři koncentrační tábory. Jeho myšlenky byly potvrzeny válečnou zkušeností. Viktor Frankl tvrdil, že život člověka má za každých okolností smysl a že i v zdánlivě beznadějné situaci jedinec může nalézt odpovědi na otázky, které mu dává život sám.

Frank tuto odpověď nabízel člověku v realizaci hodnot, které dělil na

• tvůrčí,
• zážitkové, a 
• postojové (1).

I v tzv. osudové situaci, kterou člověk nemůže změnit, kdy člověku je zamezeno tvořit nebo prožívat krásu, zbývá možnost postoje, který jedinec může zaujmout.

V lékařském prostředí jde o situace, kdy člověk je konfrontován s úmrtím blízké osoby, s nevyléčitelným onemocněním či bolestným zákrokem. Následné psychické reakce pacienta po těchto sděleních nejsou brány nadále stále tak vážně, jak by si zasloužily. Dalo by se říci, že tato skutečnost souvisí s faktem, kdy lékaři neradi sdělují pacientům nepříjemné skutečnosti o zdravotním stavu a někdy je zcela vynechají, nebo je sdělí nepatřičně. V mnohých ohledech je tato skutečnost pochopitelná, nikdo z nás nemá zálibu ve sdělování nepříjemných věcí, přesto toto je realita, toto je skutečnost, a my bychom se v zájmu pacientů a v zájmu vlastním měli k těmto citlivým, emočně i racionálně náročným situacím, postavit čelem. Cestu k pochopení, prožití a někdy „pouze” přijmutí tvrdé a osudové pravdy v lékařském prostředí, slouží právě logoterapie. Logoterapie též pomáhá zvládat namáhavou profesi lékaře v tom, že slouží jako prevence syndromu vyhoření a též jako jeho léčba. Podívejme se nyní trochu vice detailněji.

Viktor Frankl, původce logoterapie, byl úspěšným lékařem, nejen ve své profesní oblasti, ale zvláště v oblasti lidské. Osobnostní stránka jedince a lékaře současně, je v dnešní uspěchané době zanedbávána a dobře nahrává tomu, že zvláště u lékaře se poměrně brzy dostaví chronická únava.

Jaký je vlastně mechanismus vzniku nemoci syndromu vyhoření a jaké možnosti léčby logoterapie takto postiženému lékaři nabízí? Definice a pojem syndrom vyhoření je nám dobře znám, a opět na něj ukázali Ptáček a kol. ve svém příspěvku Burn-out syndrom u lékařů (4), proto se těchto vysvětlení vzdáme. Co je ale neznámé je skutečnost, jak se na burn-out syndrom dívá logoterapie a jakým mechanismem syndrom vyhoření vzniká a je následně vědomě či nevědomě udržován v jisté chronicitě.

Franklovo pojetí syndromu vyhoření

Z pohledu existenciální analýzy (EA) a logoterapie je burn-out syndrom onemocněním ze ztráty smyslu. Smysl života souvisí s hodnotami, které žijeme, pro které se rozhodujeme. Život mnoha lidí ukazuje, že nejsme úplně vydáni osudu. Člověk může být vydán osudu, pokud se křečovitě upne na jeden požadavek, ten nepřichází a vše okolo jakoby ztrácí svoji hodnotu.

Pokud člověk nežije hodnoty, kterým věří a které prožívá, rychle dojde do stavu vyčerpání a může vzniknout až tzv. existenciální vakuum, což znamená, že člověk nemá žádný smysl, že prožívá bezcílnost a nudu.

Existenciálně analytický pohled na vývoj vyčerpání

Dle existenciální analýzy syndrom vyhoření znamená vyčerpání. Jak toto vyčerpání může vzniknout? Zcela jistě chybí vnitřní naplnění u takového člověka. Vnitřní naplnění dle EA je stav, kdy člověk realizuje hodnoty, kterým věří, které prožívá, které považuje za „své“, oproti hodnotám obecným. Uskutečněním toho, co je pro člověka hodnotou, má za následek stav, kdy jedinec prožívá pak svůj život naplněný a smysluplný. V tomto směru je velký rozdíl mezi tím, zda člověk žije existenciální smysl, nebo smysl zdánlivý.

Zdánlivý smysl, např. sledování vlastní kariéry, sociální akceptace apod., vede do prožitkové prázdnoty. Takový život je vysilující a přivádí stres. Místo radosti z tvoření je v nejlepším případě pociťována hrdost z výkonu. Hrdost a pýcha ale ani nehřeje, ani neživí. K pravému naplnění jedinec potřebuje mít důvod ke štěstí, nikoli o něho přímo usilovat (7).

Pokud člověk prožívá vnitřní naplnění, tak ho toto naplnění „podrží“, i když se dostaví únava a vyčerpání, protože velkou úlohu zde hraje vztah k sobě samému a prožitý vnitřní souhlas. K vnitřnímu naplnění dochází dle EA, když člověk odpovídá na určitou konkrétní situaci tak, že se z ní vyvíjí něco dobrého. Jestliže člověk takto zachází se situací, vztahy, životem, naplňuje svůj život existenciálním smyslem (8).

Swinton, který popisuje medicínský model, uvádí, že ve světě empirický vědecký model se dívá na objektivitu, na „veřejnou” pravdu. Právě nedostatek osobních hodnot, jak u lékaře, tak u pacienta, které souvisejí s nadějí, smyslem, přesahem a růstem, mohou být velmi úspěšnými ozdravnými technikami stejně jako přístroje, farmaka a intervence, operace, ozařování, kterými je zdraví dosaženo a udržováno (6).

Teze A. Langleho

A. Langle je přímý žák zakladatele logoterapie a existenciální analýzy. EA je na rozdíl od logoterapie více zaměřena na sebereflexi jedince, logoterapie vede člověka k plnění daného úkolu.

V této části příspěvku budou probrány 4 teze, které vyjadřují, jak existenciální analýza pojímá příznaky a etiologii burn-out syndromu (8).

Teze 1:
Burn out syndrom je stav dlouhodobě trvající tvůrčí činnosti bez prožívání.

Můžeme říci, že naplnění v práci je nejlepší ochrana před syndromem vyhoření. Pokud vykonáváme práci s radostí, s vnitřním souhlasem, je malá pravděpodobnost, že sklouzneme do syndromu vyhoření. Tento prožitek je ovšem nutno odlišit od pocitů nadšení, idealizace, entuziasmu.

Dalším podstatným faktorem pro vývoj syndromu vyhoření u lékařů je skutečnost, že práce je jediné, co člověk má, je na ni závislý, nebo čerpá pouze z ní. U člověka převažuje zdánlivý smysl, často je to prestiž či finance, a jedinec se začne cítit jakoby v kleci. Začíná zde převažovat pocit „Musím a nemohu jinak!“. Tento prožitek je pro vývoj burn-out syndromu zásadní. Člověk nežije podle svého vnitřního „já“, přestává sloužit dané věci, danému úkolu, ale slouží např. kariéře, vlivu, příjmu, uznání, pochvale, sociální akceptaci, pouhému plnění povinností. Lidé a úkoly jsou v podstatě zaměnitelné, neboť jde o činnost a ne o hodnotu objektu.

Teze 2:
Syndrom vyhoření vzniká z formální motivace (motivace, která se přímo nevztahuje k samotnému úkolu), a vede pouze k formálnímu zájmu o práci, věc, úkol, člověka. Jednání se děje zpravidla ze subjektivních vnitřní potřeby člověka a teprve sekundárně z objektivní potřeby.

K vývoji syndromu je potřeba iniciální potřebnost, v které je zakotven životní postoj způsobující psychickou nemoc. Existují rovněž případy lidí, kteří převzali své životní postoje od druhých, případně jsou odvozené z postojů k víře.

V existenciální analýze se ptáme na specifický postoj k životu, který vede člověka k takovému jednání; tento postoj může být vědomý nebo nevědomý, ale vždy odráží subjektivní pohled člověka a jeho pochopení toho, na čem mu v životě záleží. Mluvíme pak o tzv. neexistenciálním postoji, kdy činnost se stává jen prostředkem k cíli, to vše pak následně vede k deficitní symptomatologii na somatické, psychické a noetické rovině. Práce se pro člověka stává jen užitkovou hodnotou, tj. prostředkem naplnění určitého cíle. Tato silná orientace na cíl je vyjádřením životního postoje, tedy toho, co si člověk myslí, že je v životě podstatné, aby žil plnohodnotně.

Tím vlastní život ztrácí životní hodnoty. Protože hodnoty v nás vyvolávají emocionalitu, začíná být u takového člověka emocionalita plochá, ztrácí se ze života teplo, živost, barvy. Tím, že vlastně člověk životem nabízené úkoly využije k vlastním cílům, můžeme říci, že „tyto cíle spálí a v jejich popelu se jeho život začne ochlazovat“ (8).

Teze 3:
V syndromu vyhoření se ukazuje na cíl zaměřený životní postoj s následující ztrátou životních pocitů.

Tato skutečnost má za následek to, že takový člověk nevnímá existenciální skutečnost, nerespektuje svoji vlastní hodnotu a též hodnotu u druhých lidí; toto vede k zvěcnění vztahů (2). Pocity, tělo, potřeby a smysl pro „správné“ vytlačuje stranou, čímž jedinec ztrácí vztah k sobě samému.

Následkem je emocionální stáhnutí se od sebe; nejlépe to vyjadřuje věta „mé srdce není při tom“. Tato celá situace vede ke stresu. Dochází k diskordanci života. V prožívání člověka se postupně objevuje vnitřní prázdnota, deficit naplnění, psychická potřebnost a ztráta životních pocitů. Nastává „emocionální smrt“, kdy práce neoživuje, je náhražkou za chybějící blízkost a nepřicházející dotek bytí.

Teze 4:
Za syndromem vyhoření stojí dvojí chudoba vztahů:

• jednak navenek k druhým lidem,
• jednak dovnitř k sobě samému a svým emocím.

Jako nejhlubší příčina a zdroj syndromu vyhoření z pohledu EA je považován deficit existenciálních osobních motivacích.

Abychom více porozuměli syndromu vyhoření z pohledu EA, musíme ony motivace uvést.

Mohu být?
Mohu si vůbec dovolit být?
Mám dostatek základního prostoru, nehrozí mi nebezpečí?

Nezažité pocity bezpečí vedou pak k tomu, že lidé hledají pocit jistoty v rigidně uspořádané činnosti, aby měli vše zajištěné, aby si chráněný životní prostor udrželi.

Chci být?

Druhá základní osobní motivace se vztahuje k emocionální kvalitě života, k náklonnosti ke svému bytí jako hodnotě.

Poruchy v této rovině, např. blokovaná emocionalita, strach ze vztahů vedou k základním pocitům zavázanosti, k pocitům viny a depresi. Takoví lidé jsou náchylní k pomáhajícím profesím a v žaláři vlastní potřebnosti se propůjčují pro druhé.

Mohu být takový, jaký jsem?

Třetí základní motivace se zabývá tím, jak si člověk sám sebe cení, jestli sám sebe vnímá jako hodnotu, zda zažívá pocit, že smí být takový, jaký je.

Poruchy v tomto obsahu mají za následek to, co „zvyšuje vlastní hodnotu“:

• kariéra v zaměstnání,
• prestiž,
• peníze.

Úsilí vede k tomu, aby byl tento člověk svým okolím uznávaný a ctěný.

Chci smysl?

Čtvrtá základní motivace se týká smyslu, dodává životu směr.

Pokud je deficit na této úrovni, člověk je náchylný ke zdánlivému smyslu.

Terapie syndromu vyhoření

A. Odlehčení

• hledají se hranice, kde začíná a končí zodpovědnost člověka;
• takto postižený člověk je v této situaci veden tak, aby reálně viděl, co může udělat, aby si stanovil realistické cíle;
• k odlehčení přispívá probrání dysfunkčních článků a vzorců myšlení, odhalení chybných strategií;
• velice důležité je realisticky posilovat sebevědomí (viz vlastní hodnota); Schmidbauer uvádí, že nerealističtí pomocníci jsou chronicky zklamáváni, protože jejich vznosná očekávání nejsou naplňována (5).

B. Rozšiřování pohledu a zorného pole jedince, zpracování deficitů v základních osobních motivacích

• apel na hodnoty, které chce jedinec žít, ale „nemůže“;
• „Co prací nejvíce dostáváte a co vám práce nahrazuje?“;

Zde se hledají cesty, v jednotlivých ZOM:

• jistota,
• bezpečí,
• vztahovost,
• emocionalita,
• potřeba uznání,
• potřeba být viděn

Terapie burn-out syndromu a zároveň jeho prevence vede přes následující otázky:

„Proč dělám to, co dělám?“
„Těším se z toho, dělám to rád?“
„Chci, aby toto byl můj život?“
„Chci, aby moje minulost byla tímto tvořena?“
„Chci žít tak, jak život žiji?“

Závěr

Podstatná část prevence i léčby syndromu vyhoření znamená, že žiji vlastní hodnoty, ve vztazích, v rodině, ale také v maličkostech. Člověk by se měl pohybovat na motivačním pólu „Já chci a mohu jinak“. Člověk by si měl procházet vlastní sebereflexí a ptát se sám sebe:

„Musím skutečně?“
„A co bude dál, když toto neudělám?“
„Co potom bude dál?“
„A skutečně musím?“

V upřímných odpovědích často zaznívá, že ve skutečnosti toto člověk nemusí, že je to jen náhražka za něco, co si člověk vytvořil o sobě z důvodů, které byly již řečeny. Má-li člověk pro své „vlastní“ příliš málo, ztrácí konkrétní podobu svých možností, přichází o prostor, aby se stal sebou samým, přichází o základnu svého osobního bytí.

Prevencí a zároveň léčbou syndromu vyhoření je cesta k vnitřnímu pohybu. Pohybu, který jde nejprve k sobě a pak ke světu. Logoterapie a existenciální analýza pomáhají nacházet způsob na oné cestě a hlavně vedou člověka, vedle vnímání a hodnocení dané situace, k VYKONÁNÍ kroků, které jedince naplní větší radostí (3).

Existenciální analýza vede tedy k emocionálně volnímu prožívání jedince, zodpovědnému zacházení se životem a vede člověka k plné osobní existenci.

Mgr. Monika Ulrichová, PhD.
Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Katedra kulturních a náboženských studií
Ambrožova 8
500 03 Hradec Králové
E-mail: monika.ulrichova @uhk.cz