Josef Švejcar – nestor a legenda českého dětského lékařství

Profesor MUDr. Josef Švejcar, DrSc., jeden ze zakladatelů moderní české pediatrie, se narodil 20. května 1897 v Praze. Studoval na pražském slavném Akademickém gymnáziu, kde v roce 1915 maturoval. První tři roky vysokoškolského studia strávil na pražské lékařské fakultě, kde v laboratoři fyziologického ústavu univerzity také pracoval.

Studium však dokončil až v roce 1921, protože se během 1. světové války účastnil bojů české armády při osvobozování jižního Slovenska, kde později začal působit jako asistent na dětské klinice Univerzity Komenského v Bratislavě. Postupně se stal pomocnou vědeckou silou, v roce 1921 sekundářem a po dalších dvou letech asistentem. Absolvoval studijní cesty do Francie a Švýcarska, kde působil i jako vedoucí dispensáře pro tuberkulózní děti. V letech 1927–1930 byl vedoucím lékařem poradny pro matky a kojence, v roce 1930 byl habilitován z dětského lékařství . V roce 1931 přešel do Prahy, kde se stal asistentem kliniky pro péči o kojence na pražské Univerzitě Karlově a současně působil i jako docent na Masarykově státní škole zdravotní a sociální péče. V roce 1937 byl pak jmenován bezplatným mimořádným profesorem.

Po uzavření českých vysokých škol během okupace působil jako byl sekundář I. zemského dětského oddělení v bývalém nalezinci. Po válce se stal řádným profesorem, přednostou I. dětské kliniky v Praze, vedoucím katedry nemocniční pediatrie i hlavním odborníkem ministerstva zdravotnictví pro péči o dítě, opakovaně byl proděkanem Dětské lékařské fakulty i vedoucím pediatrické katedry Ústavu pro doškolování lékařů s farmaceutů v Praze

V Bratislavě byl Švejcar žákem prof. MUDr. Jiřího Brdlíka (1883–1965), a jako takový byl průkopníkem moderní pediatrie v Čechách, podílel se všestranně v rozvoji péče o dítě. Zabýval se především otázkami patofyziologie kojenců a problematiky jejich výživy, otázkami umělé výživy, prevence a léčba dystrofii a průjmových onemocnění, malabsorbce, ale i psychický vývoj dítěte a jeho výchovou v rodině. Byl publikačně velmi pilný, jeho Stručná terapie dětských nemocí (s Brdlíkem, 1928) a Péče o dítě (1945) ovlivnily generace českých lékařů. Podílel se však i na tvorbě mnoha jiných učebnic a skript – např. Stručná učebnice dětského lékařství, Vybrané kapitoly z dětského lékařství, Tělovýchovné lékařství pro pediatry, Dětské ústavnictví.

V posledních letech se intenzivně zabýval propagací systému rooming-in a propagací kojení, jakož i sociální pediatrií.Věnoval se i imunologii, dětským infekčním nemocem, léčebné tělesné výchově a historii dětského lékařství, podobně jako jeho učitel prof. Brdlík.

O prof. Švejcarovi i o prof. Brdlíkovi kolovala v nemocnici i na fakultě řada historek, z nichž některé uvádím.

Profesor Švejcar během své dlouholeté lékařské praxe viděl tisíce dětských pacientů, pochopitelně si je podle tváří nemohl všechny zapamatovat. A to ani ty, kteří byli v tu dobu na jeho klinice hospitalizováni.

Jednou potkal u vchodu na kliniku malého, asi šesti- či sedmiletého chlapce, který ho uctivě pozdravil. Profesor byl potěšen: „Ty u nás ležíš? A co tě bolí?“

Chlapec se chvilku rozmýšlel: „Je to asi nějaké moc složité. Ani ten Švejcar si se mnou neví rady. Asi tomu vůbec nerozumí. A posílají mě pořád na nějaký to vyšetření. Ale léčí nás na pokoji prima pan doktor. Mladej, je s ním samá legrace“.

Pan profesor raději taktně, bez dalšího vyptávání zmizel.

Dětský neurolog docent MUDr. Jiří Dolanský slavil padesátiny. Kolegové z dětské neurologické kliniky inscenovali v areálu krčské nemocnice velkolepou oslavu. Přesně v den a hodinu, kdy se před padesáti léty narodil, provedli symbolický porod obrovskými kleštěmi a pak plně oblečeného oslavence polili dvěma džbery studené vody. Čerstvý padesátník se musel jít usušit a převléci.V areálu nemocnice potkal pana profesora Švejcara.

Ten užasl a hned se ptal: „Jiří, co se vám to stalo?“

„Právě mě porodili. pane profesore.“

Profesor Švejcar, velký zastánce moderních metod péče o novorozence, pochopil. Pokýval hlavou: „Doufám, že vás také ihned přiložili k prsu nebo aspoň do klína“.

Pan profesor Švejcar zkoušel poněkud nervózní medičku. Pochopitelně řeč zašla i na Švejcarovu zamilovanou oblast: Výživa novorozence. „Jakou barvu má stolička novorozence?“ zeptal se pan profesor.

Studentka se zarazila, podívala se vyčítavě na zkoušejícího, zda to není nějaký chyták, a zavrtěla hlavou: „Ale, pane profesore, novorozenec přece nemá žádné zoubky!“

Jednou, to bylo už dávno, byl při rigorózních zkouškách z pediatrie pan profesor Švejcar neobvykle nervózní, roztržitý, Sháněl telefonem někoho s autem, kdo by ho mohl někam odvézti. Bezúspěšně.

Posadil se před něj student medicíny MUC. František Brzobohatý, pozdější primář dětského oddělení nemocnice v Kolíně. První otázku zvládl uspokojivě.

Profesor Švejcar opět žhavil telefonní dráty, opět neúspěšně.

Student se poněkud troufale nabídl, jestli pan profesor potřebuje někam zajet, že mu to hned po zkoušce obstará.

Švejcar se zarazil. Chvilku nevěděl, jak zareagovat. Pak roztál: „To byste byl moc hodný. Potřebuji na západoněmecké velvyslanectví, mám tam pas a potřebuji vízum, pozítří mám jet do NSR, je to prý už hotové, jenom to potřebuji vyzvednout…“

„To je maličkost, pane profesore, jak budu mít po zkoušce, já tam sjedu. Mám tady auto.“

„No jo, ta zkouška,“ zamyslel se pan profesor. „No, první otázku jste uměl dobře, dokonce za jedna, tu druhou byste zřejmě taky uměl. Znám vás z přednášek, tak tedy máte výtečnou z pediatrie, a buďte tak hodný…“ A předal studentovi potřebné doklady.

MUC. Brzobohatý odjel, vše vyřídil, za hodinu byl zpátky a měl výtečnou z dětského lékařství.

Profesor Švejcar se nenechal jen tak přetrumfnout, v jakékoliv debatě měl rád poslední slovo. Jednou po schůzi lékařské společnosti se vyprávělo, co všechno mohou způsobit i škrkavky.

Jeden mladší chirurg vyprávěl: „Škrkavek může být ve střevě tolik, že mohou vyvolat i ileus, sám jsem jednou takový operoval.“

Posluchači se tvářili pochybovačně. Tu se ozval profesor Švejcar: „No škrkavky dovedou cokoliv.Viděl jsem jednou masteidektomii, a jak to operatér otevřel, tak celý processus mastoideus byl vyplněn škrkavkami, a on jednu podruhé odtamtud tahal.“

Téměř stoletý prof. Josef Švejcar se jako předseda Československé pediatrické společnosti do vysokého věku zúčastňoval mnoha zahraničních pediatrických sjezdů a konferencí. Ke konci života byl už živou legendou dětského lékařství. Finský pediatr profesor Yllpö ho považoval za nejstaršího dětského ordináře na světě.

Starší účastníci pediatrických setkání, kteří znali jej a jeho rodinu, se vyptávali i na jeho syna Jiřího, chirurga – co dělá, kde pracuje…

Profesor Švejcar s ušklíbnutím odpovídal: „Jo, ten už je dávno v penzi.“

Profesor MUDr. Josef Švejcar, DrSc., nestor české pediatrie, zemřel krátce před svými stými narozeninami v Praze dne 30. ledna 1997. Je pohřben na hřbitově v Roztokách u Prahy.