Lékař a spisovatel František Langer

„Narodil jsem se 3. března 1888 na Královských Vinohradech. Psal jsem už v dětství hry pro loutky a od čtyř let jsem byl vášnivý čtenář. Na gymnáziu jsem už své prvé prózy posílal a tiskl v různých časopisech.“ To jsou prvé věty životopisu, který o sobě psal MUDr. František Langer – vojenský lékař, spisovatel a dramatik, jehož díla prošla scénami našich předních divadel, úspěšně pronikla i do divadel zahraničních a mnohá z nich byla zfilmována.

Literární tvorbu zahájil Langer tedy už v dětství a čtenářem byl celé dva roky před nástupem do školy. Je to nepochybný doklad o jeho mimořádném nadání.

František spatřil světlo světa ve vinohradské Karlově – dnes Jugoslávské – ulici čp. 18, v přízemní místnosti za krámkem svého otce. V obchůdku bylo prodáváno nejprve smíšené zboží, pak se sortiment zúžil na víno a likéry. Podnikatelské vlohy svého otce Langer posuzuje střízlivě: „Můj otec byl obchodníkem velmi prostředním. Nedostatek podnikavosti a mazanosti nahrazoval tím, že byl pilný a šetrný.“ Vedle rodičů o Františka a jeho dva bratry často pečovali prarodiče. U nich byl váženou osobností Karel Havlíček Borovský, a tak malý František od své babičky dostal ručník s Havlíčkovým profilem a jeho heslem „Moje barva červená a bílá“. Langer vzpomíná, že Havlíčkův Křest sv. Vladimíra znal nazpaměť dřív než se naučil číst a zpívat „Kde domov můj“ uměl ještě než šel do školy.

Loutkové divadlo jako sen

Manželé Langerovi v nedělních letních odpoledních hodinách rádi navštěvovali divadlo v přírodě a malého Františka brali s sebou. Ten si na tato představení v dospělosti příliš nepamatoval, za to na něho hluboce zapůsobila divadla loutková. Nikdy nevynechal josefskou, emauzskou, či jakoukoliv jinou pouť, kde stávaly plátěné boudy kočovných loutkářů. Divákem byl vytrvalým, sledoval jedno představení i několikrát po sobě, takže musel být s velkým křikem odváděn. Pravidelného návštěvníka loutkových představeních nechal jeden z principálů vstoupit do zákulisí. Loutková bouda stála na tenkrát pustém místě na okraji Vinohrad, tam kde se dnes rozkládá Náměstí Jiřího z Poděbrad. A tak malý František obdivoval kostýmy loutek, ohmatával helmice a brnění dřevěných herců. Nejvytouženějším přáním Františka bylo mít vlastní loutkové divadlo. A jeho rodiče mu o Vánocích toto přání vyplnili.

Šťastný František měl nyní možnost loutkové divadlo sám provozovat s deseti loutkami a kulisami rytířského sálu a lesa, navíc se stal nejen loutkohercem, ale i autorem vlastní divadelní hry. Jeho prvé drama inspirované příběhem z Malého čtenáře pojednávalo o služce, neprávem obviněné z krádeže šperků. Byla uvržena do vězení, avšak po delší době byl pohřešovaný náhrdelník nalezen v hnízdě straky. Nevinnou dívku přichází propustit z vězení policejní komisař, ovšem když jí oznámí, že je svobodná, trpitelka umírá.

Langer vystudoval gymnázium v Londýnské ulici a zapsal se na lékařskou fakultu. Lákala ho psychiatrie. Univerzitní léta dělil mezi studium a literaturu. Jeho příspěvky tiskl Lumír, Zlatá Praha, Rudé květy a další časopisy. Výběr své prózy vydal v roce 1910 pod názvem Zlatá Venuše.

Přátelství s Jaroslavem Haškem

Literární zájmy přivedly Františka Langera do pražských kaváren, kde se scházeli spisovatelé a výtvarníci. V kavárně Union na Národní třídě to byli V. V. Štech, bratří Čapkové, Thon, Matějíček, Bass, Dyk, Toman, Kubín, Kubišta a Malířová, z výtvarníků Beneš, Špála a Filla, architekti Hoffman a Gočár. S Unionkou soupeřila kavárna Arco v Hybernské ulici. To bylo místo setkávání pražských německy píšících autorů – Kafka, Werfel, Brod, Kisch, z malířů Nowak, Justitz, Kars a další. Kavárna Slavia patřila hercům z Národního, Hlavovka hercům z Vinohradského divadla, redaktorům, žurnalistům a soudničkářům Tůmovka. Demínka byla kavárnou anarchistů – S. K. Neumanna, Franty Sauera, Jiřího Mahena a Fráni Šrámka.

Pravidelným návštěvníkem všech typů kaváren, restaurací a lokálů byl i Jaroslav Hašek. Také s ním se Langer seznámil a byl svědkem – a snad trochu i pomocníkem – založení Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. S Haškem Langer vystupoval i v kabaretu U bratří Makabejských. Hašek si získal přízeň Langerovy matky, které přicházel pravidelně vyprávět své historky a vždy se dočkal svačiny či oběda. Langer vzpomíná, že Hašek vynikal při schůzích své strany jako nenapodobitelný a nepřekonatelný řečník karikujících fráze tehdejšího politického řemesla stranických agitátorů. Měl v malíčku žargon a hantýrku plakátů, letáku a úvodníkářských banalit. Proplétal jimi svou řeč, vymýšlel si falešné citáty a výroky, dokázal být střídavě bojovný i dojatý a jeho zapletené věty ve složitých souvětích směřovaly k směšné a nečekané závěrečné nehoráznosti.

Rok 1912 – tedy právě před sto lety se Langer dočkal prvního významného úspěchu. Jeho veršované drama Svatý Václav uvedlo na scénu Národní divadlo ve hvězdném obsazení s Vojanem, Dostálovou a Hübnerovou.

Válka na Balkáně

Když v roce 1913 vypukla válka na Balkáně, medik Langer se jí účastnil jako dobrovolník. Domů se vracel na plachetnici a přes Terst se dostal až do egyptské Alexandrie.

Langer lékařskou fakultu končí roku 1913, ale již o rok později musí vyměnit bílý plášť za šedozelenou uniformu. Světová válka ho volá na východní bojiště do Bukoviny, kde prožil první křest ohněm a se zraněním se vrací domů. V Praze se o své válečné zkušenosti dělí s přáteli a zakládá originální soukromou „zdravotnickou školu“, kde poučuje přátele, jak úspěšně uniknout uniformě. Tak například naučil Eduarda Basse úspěšně předstírat záchvaty padoucnice a Petra Křičku ochrnutí ischiasem. Ten se pak vláčel pražskými ulicemi o berlích, ale při večerním návratu z vinárny vesele pochodoval s berlemi přes rameno.

Když po uzdravení byl znovu povolán na ruskou frontu, přijíždí tam s pevným rozhodnutím nepoložit život za černožlutý prapor. Nechává se zajmout a vstupuje do tvořících se legií, kde působí jako lékař prvého pluku.

S legiemi prodělal celou slavnou sibiřskou anabázi. V legiích se osobně setkává i s Masarykem. V Kazani byl dokonce vybrán mezi muže, kteří měli dbát o jeho bezpečnost.

S legiemi se pak vrací téměř přes polovinu zeměkoule domů, kolem Japonska, Číny, Indickým oceánem a Suezem. Do Prahy přijíždí s výložkami majora a ve vojenské uniformě pak stráví celý život.

V Praze se obnovilo Langrovo přátelství s Karlem Čapkem. Místem jejich prvního setkání byla kavárna Union. Student filozofie a posluchač medicíny se rychle sblížili. Langer navštěvoval Čapka v Říční ulici na rozmezí Smíchova a Malé strany, kde Karel bydlel se svým bratrem Josefem a otcem MUDr. A. Čapkem. V tomto bytě se v polovině 20. let začala rodit tradice týdenních setkávání mladých umělců. Když se Čapek přestěhoval do své vily Ve Stromkách na Vinohradech, jeho nový domov se stal místem pravidelných schůzek proslulých „pátečníků“.

Blízké bydliště obou, Langer v tu dobu bydlel ve Slezské ulici poblíž Flóry, umožňovalo jejich společné cesty z Vinohrad do redakce Lidových novin. Cesty přátelé využívali k diskuzím o vlastních textech i vzájemných plánech. Tyto jejich debaty pak doplnily nedělní procházky vinohradským okolím, nezastavěnými plochami Vršovic, Strašnic a Michle. K toulkám byl později přizván Jaroslav Seifert, básník, kterého Čapek obdivoval.

Langer vzpomínal, jak jednoho dne při návratu z redakce „Lidovek“, jej Čapek zavedl do foyer do Švandova divadla, kde na něho čekala mladičká plavovlasá dívka, herečka, která právě zkoušela ve Škole žen. Byla to Olga Scheinflugová. Při vzájemném představování Langer pochopil, že důvodem tohoto setkání je jistá mužská chlouba na krásnou přítelkyni a nevyřčená otázka – jak se ti Františku líbí.

Na řadě jsou povídky

Langer i Čapek si byli vzájemnými kritiky svých textů. Čapek se s Langerem radili, pokud se jejich hovor dotýkal medicíny. To bylo v případě Bílé nemoci, Krakatitu, Povětroně a jinde. Langer ochotně vysvětloval, a pokud šlo o otázky úzce odborné, dodal Čapkovi příslušnou literaturu nebo doporučil odborníka. Oba přátele spojoval hluboký vztah k mateřskému jazyku, silné sociální cítění, odpor k násilí a k diktaturám, lišili se však ve způsobu své tvorby. Čapek Langerovi vytýkal jeho přelétavost v tématech: „Franci, píšeš o tom nebo o onom, běháš od jednoho k druhému. Proč se nepřidržíš hned od začátku nějaké linky, programem podobných obsahů, aby se to za nějaký čas nastřádalo v jedinou knihu a ne v neuspořádanou sbírku.“

Langer si radu vzal k srdci, a tak vznikly Filatelistické povídky, Malířské povídky, Legionářské povídky, Předměstské povídky, později i Pražské legendy.

Pobyt v legiích byl nevyčerpatelným zdrojem jeho inspirace. Již na Sibiři napsal tři scénky: Vzdání 28. pluku, Zborov a Na magistrále; později je vydal společně pod názvem Vítězové. Jeho cyklus sedmi povídek ze sibiřské anabáze Železný vlk patřil ve 20. letech k nejpopulárnějším titulům a byl vydáván opakovaně.

Nejslavnějším dílem s legionářskou tematikou byla později zfilmovaná Jízdní hlídka. Příběh líčí soudržnost skupiny českých legionářů, kteří se po střetu s přesilou rudých ocitli v neřešitelné situaci. V boji s bolševiky jeden po druhém umírá, až poslední dva osvobodí jejich druzi ve zbrani. Hra je oslavou mravní síly legionářského bratrství. Pro mládež napsal z tohoto prostředí knihu Pes druhé roty.

Langer se nevěnoval jen tématice legionářské. Ze seznamu jeho divadelních her, který se postupně rozrůstal, uveďme jen ta neznámější. Hrdinkou komedie Velbloud uchem jehly, je schopná, podnikavá dívka, která se z chudého prostředí své rodiny úspěšně prosadí do nejvyšších společenských vrstev. Veselohra Obrácení Ferdyše Pištory vypráví o zlodějíčkovi, který se změní v tak ctnostného muže, až se svým chováním stává přítěžím pro své okolí. Drama Periferie se zabývá otázkami viny, svědomí a trestu. Medicínskou tématikou ve hře Andělé mezi námi je otázka eutanázie, komedie Manželství s.r.o. je satirou na vztahy mezi mužem a ženou. Grand Hotel Nevada se vysmívá neurotickým zbohatlíkům, které vyléčí pobyt v nejprostších životních podmínkách. Rozepsané drama z hereckého prostředí Pocta Shakespearovi bylo po desetiletích dopsáno jako Jiskra v popelu.

Své hry Langer zadával nejraději Vinohradskému divadlu, ale objevily se brzy i na scéně Švandova divadla a samozřejmě i Národního. Mnohé z těchto děl byly uvedeny na scénách zahraničních, nejčastěji ve Vídni a Berlíně, řada z nich byla zfilmována. Pro Divadlo na Vinohradech psal Langer své hry nejen jako vinohradský patriot, po jistou dobu zde totiž působil jako dramaturg právě Karel Čapek a s Josefem Čapkem Langer připravoval scénickou výpravu některých svých her.

Josef Čapek

Když na Vinohradech připravovali Langerovu Periferii, dekoraci k ní měl vytvořit Josef Čapek. Autor hry prochodil s výtvarníkem mnoho dnů mezi Vinohrady a vrchem Bohdalcem, kam Langer děj své hry umístil. Byla to krajina periferie, plná nouzových příbytků, bud, opršelých baráků, bouraček a stavení, mezi nimi polní cesty, pěšiny, meze. Z dojmů z těchto procházek Josef vytvořil monumentální syntézu patetické ubohosti – bídy pražské periferie. Josef Čapek ve své výpravě použil osobitou myšlenku – do všech exteriérových obrazů stavěl na jeviště pouliční lampu. Do těchto končin nebyla tehdy ještě zavedena elektřina ani plyn. Pouliční lampa byl prostý dřevěný sloup s petrolejovou lampou nahoře, a tato lampa se pravidelně stěhovala z obrazu do obrazu, doslova tak hrála společně s herci. Byl to nápad, který se Langerovi velice líbil.

Langer byl nejen úspěšný dramatik, ale i prozaik. Jeho prvotinou byla sbírka povídek Zlatá Venuše, z nichž první, o Afričance zavalené tíhou zlata od milence, dala sbírce jméno. Následovaly povídky Snílci a vrahové a pak série próz Pět povídek z vojny, pro dětské čtenáře napsal několik loutkových her a klukovský příběh Bratrstvo bílého klíče. Staré pražské pověsti i příběhy jím vymyšlené obsahují Pražské legendy.

V Langerových hrách se setkáváme s otázkami svědomí, viny, spravedlnosti a trestu, autor řeší problémy mezilidských vztahů, často lidí z okraje společnosti. Jeho příběhy se pohybují mezi ironií a sentimentem, kritičností a idylou, náročnou výpovědí a laskavým humorem. Smysl umění Langer spatřoval v posílení citu pro spravedlnost.

Ve 30tých letech byl Langer všeobecně uznávaným dramatikem. Když vzpomínal na tuto dobu, napsal:

„Vojenská správa byla na mě hodná a ponechávala mě služebně stále v Praze, kde se mi nejlépe pracovalo. Tehdy jsem si postavil rodinný domek Na Klaudiánce, dokonce s pyšnou rovnou střechou. Měl jsem dvě pěkné děti, Věru a Jana, vášnivě jsem zahradničil, měl psa, chodil tančit do Besedy, jezdil za hranice a myslil si, že jsem se dožil klidné a trvalé blaženosti. Pak přišel Mnichov a okupace.“

Události podzimu let 1938–1939 zasáhly osudově do jeho života. Langer si nedělal iluze o vývoji situace v Evropě. Urychleně zajistil rodině odjezd do zahraničí a sám jen několik týdnů před začátkem války prchá přes Polsko a Dánsko do Francie. V Paříži žije skromně z podpory pařížského vojenského atašé a pomáhá budovat zahraniční armádu.

Krásná slečna Anna

Při jedné návštěvě československého konzulátu v Paříži jej upoutala mladá, pohledná žena, která tam čekala na vyřízení své „carte de travail“ – francouzského pracovního povolení. Stačil s ní vyměnit jen několik bezvýznamných vět, ale když ji opět spatřil na oslavě 28. října v pařížském Sokole, nezaváhal: „Krásná slečno, kdy bych Vás mohl vidět?“

Na prvé schůzce chtěla Anna, tak se jmenovala pohledná neznámá, učinit na Langera co největší dojem a její přípravy ji zdržely, takže se při setkání omlouvala, že přišla o deset minut později. „O deset minut později?“, usmál se Langer „o deset let!“ To byly prvé kroky ke šťastnému manželství, které trvalo 26 let.

Jeho budoucí choť Anna přišla do Paříže, aby se dala zapsat na Académie des Modes. Vývoj mezinárodní situace ji přiměl k rozhodnutí zůstat ve Francii. V jejích plánech ji posílila pařížská dopisovatelka Národních listů Milada Sísová, která jí uvedla na konzulát, kde se Anna poprvé setkala s Langerem.

Langer byl ženat od roku 1918 s Marií Mojsejevovou, kterou si přivezl z Ruska. V 30. letech jejich vztah ztroskotal, zdání manželství udržovali jen s ohledem na děti Jana a Věru. A když Langer na jaře 1939 odeslal děti s pomocí charitativní organizace do Anglie, jejich manželství bylo rozloučeno. I Marie odjela z republiky a Langer přijel do emigrace jako volný muž.

V květnu 1940 Francie rychle mířila k osudnému závěru prvého roku války. Když francouzský ministerský předseda 18. června 1940 požádal o příměří, československá jednotka byla rychle přemístěna na jih, odkud z přístavu Sète měla být evakuována do Anglie. Langer byl pochopitelně s vojáky, Anna v Paříži. Prchá proto za Františkem a dostává zprávu, že česká brigáda odjela na anglické lodi do Casablanky. Prosadí se na švédský parník a když dorazí do marockého přístavu, dozví se, že Langer s vojskem odjel přímo do Anglie. Navíc uvázne v Casablance s dalšími českými uprchlíky, neboť náš konzul mezitím odjel a není nikdo, kdo by Čechoslováky v Maroku legitimoval. Z bídných podmínek internačního tábora, určeného původně pro velbloudí karavany, jí vysvobodí zástupci obchodní firmy Baťa a Rolný. Ti mají s marockými úředníky dobré styky, umožní telefonické spojení s Londýnem, kde již pro ní Langer zajistil anglické vízum, a tak konečně Anna dorazí do Londýna právě v prvý den letecké bitvy o Anglii. Po válce se svěřila přítelkyni. „Po tom francouzském blázinci byla Anglie svým klidem a kázní jako očistná koupel.“ Život v emigraci nebyl jednoduchý, vznikalo tam napětí, objevovaly se spory, které by v době míru byly stěží pochopitelné. Langer vzpomínal na anglické dny:

„Všude tam, kam jsem v Anglii pohlédl, byla hrůza leteckých útoků. Noc co noc, někdy každý den, duněly exploze bomb, při kterých dům poskakoval, požáry, salvy protiletadlových děl- co chvíli mohl skončit můj život, jako končili stovky a tisíce jiných. Tísíce a tisíce lidí spalo po léta na betonu stanic podzemní dráhy, tělo vedle těla, pod sebou třeba jen kus novin.

My jsme ještě k tomu žili ve stálém stesku po domově, v úzkostech o naše, trnuli jsme zprávami o žalářování a popravách.

Plukovník Langer a vojín Brod

MUDr. Jan Brod, zakladatel moderní nefrologie, byl jako mladý lékař v roce 1939 na praxi v Paříži a stal se řadovým vojínem vznikajícího československého zahraničního vojska. Tak se dostal do blízkosti plukovníka Langra. Po kapitulaci Francie se ocitá s Langerem na téže egyptské lodi přeplněné uprchlíky, která je odváží do Anglie. Byly zde nesnesitelné podmínky – nedýchatelný vzduch v podpalubí, k jídlu jen suchary a špatné konzervy, k pití odporná destilovaná mořská voda, těžko hasící žízeň. Chladné nápoje byly k dostání jen v bufetu, ale za peníze, a z mužstva nikdo neměl ani penny. Jen důstojníci byli placeni anglickou měnou, a tak – když Langer potkal náhodou na palubě Broda – dal mu na přilepšenou anglickou půl korunu, tedy dva a půl šilinku, což stačilo i pro několik jeho přátel. Půlkoruna v těchto podmínkách měla cenu tisícovky. Brod dále vzpomíná, že na protest proti velkopanskému chování některých vyšších důstojníků odmítl Langer samostatný stan stranou Cholmondeley a ubytoval se uprostřed tábora mezi duchovními, s nimiž trávil dny v diskusích a polemikách. Když byl plukovníku Langerovi přidělen vojín Brod jako osobní sluha, dříve než „pucflek“ ráno dorazil, Langer si sám stan uklidil a vyčistil boty. Navíc ještě Langer zajistil českým medikům, kteří odešli do emigrace, možnost dokončit studium v Anglii a byli pak slavnostně promování v Oxfordu.

Ani v emigraci nepřestal publikovat, spolupracoval s rozhlasovou stanicí BBC, psal pro týdeník „Čechoslovák“ a měsíčník „Obzory“.

Ještě za svého pobytu v Paříži začal psát povídku Děti a dýka. Její děj se odehrává v okupovaném Československu, v malé hornické obci poblíž Kladna. Když se v jejím okolí opakovaně objeví sabotáže poškozující válečný průmysl pracující pro okupanty, vyšle gestapo do obce svého agenta, který je kryt rolí místního učitele. Agent se snaží získat důvěru dětí a láká z nich informace o životě a práci jejich rodičů. Vše si zapisuje pro své nadřízené. Chlapci jeho činnost odhalí a pokusí se jeho zápisky zneškodnit. V noci se protáhnou mříží v otevřeném okně bytu, ale nepravý učitel se probudí. V zápase se jeden z chlapců zmocní gestapákovy dýky a v sebeobraně jej zabije. Následující vyšetřování se zaměřilo pouze na děti, neboť jen ty se mohly mříží protáhnout. Zachrání je obětavý vlastenec, který vezme čin na sebe a je zastřelen. Když gestapácký velitel z obce odjíždí, hodnotí svůj rozkaz zastřelit jen jednoho muže jako nemístnou shovívavost. „Správné bylo všechny muže postřílet, ženy vyhnat, děti odvézt a tu ničemnou osadu spálit, rozbít děly a srovnat se zemí“. Jasnovidná vize tragického osudu Lidic je neuvěřitelná.

V posledních měsících války se Langer s československou brigádou účastnil obléhání Dunkirku a v červenci 1945 se vrací domů.

Své příbuzné ve vlasti nenalezl, skončili v koncentračních táborech. Jen bratr Jiří unikl smrti emigrací do Izraele, kde v roce 1943 zemřel. I on byl literárně činný, jeho nejznámějším dílem je Devět bran – sled příběhů, legend a citací Talmudu, proložených myšlenkami hebrejské moudrosti.

Langer generálem

Ve vlasti je Langer konečně jmenován generálem, navrhované povýšení v Londýně odmítl přijmout, neboť podle jeho přesvědčení povyšování patřilo především těm, kteří bojují na frontě.

Dlouho však v armádě nezůstal. Po únoru 1948 byl tento vysoký důstojník západní armády, který navíc ve svých mladých letech bojoval na Sibiři s rudými, pro komunistický režim nepřijatelný. Žije pak v ústranní, jeho knihy přestávají vycházet a hry mizí z repertoárů divadel.

Langer se v dopise svěřuje svému příteli Viktoru Fischlovi: „Já jen tak abych nevyšel úplně ze cviku, když nemohu psát pro tisk nebo provedení, píšu pro Aničku. Teď třeba takový realistický poetismus o pražských vodnících, vlastně loutkové divadlo. Jinak žiju jako penzista, nerozeznal byste mě od druhých, když se šourám po Kinské zahradě a krmím sýkorky a červenky.

Jan Werich, který se v tuto dobu s Langrem pravidelně scházel ve Slavii, to komentoval: „Musel platit za to, že ho dějiny naší kultury postavily blízko ku jménu T.G. Masaryka a K. Čapka, proto se jeho hry netisknou a nehrají.

Na Langera však nezapomněli jeho přátelé v zahraničí. V roce 1858 obdržel pozvání z Vídně od rakouského Penklubu a Burgtheatru. A Langer se opět cítil jako uznávaný autor, neboť oslavy jeho sedmdesátky byly velkolepé: Začalo se ve vídeňském Penklubu, následovalo matiné v Burgtheatru, kde byli přítomni všichni herci, kteří vystupovali v jeho hrách, v Akademietheatru se četlo z Pražských legend a z Periferie, byla provedena scéna z Velbloudu uchem jehly, hry ve Vídni stále populární. Langer byl vyzván, aby pronesl projev a Hugo Haas, český herec žijící ve Vídni, učil Langera správné německé výslovnosti.

Další pozvání k cestě do Vídně přišlo od „Österreichische Gesellschaft für Literatur“ v březnu 1965. Langerovu popularitu ve Vídni dokazuje i pořad „Doctor humoris causa“, který vysílal rakouský rozhlas k jeho nedožitým 85. narozeninám.

Nejbolestněji Langera zasáhlo, že jeho syna totalitní režim uvěznil pod záminkou protistátní činnosti a krátkodobé vězení neminulo ani jeho dceru.

Přechodné politické tání v 60. letech umožnilo vydat některé Langerovy knihy a některé jeho hry se objevují na repertoáru divadel.

František Langer až do roku 1965 stojí v čele Společnosti bratří Čapků. V tomto roce vydal soubor svých vzpomínek Byli a bylo, kde vypráví o svém dětství, o svých předcích, o svých literárních i dalších přátelích, o své lásce k divadlu a o své lásce k divadlu a k Praze. Zemřel 2. srpna 1972 a byl pohřben na vyšehradském hřbitově.

František Langer rád fotografoval nejrůznější sluneční hodiny, a proto jeho choť nechala na jeho hrob umístit ty, které kdysi Langer objevil na bývalé hospodářské budově patřící k areálu barokní Portheimky. Je připojen i nápis z těchto hodin. „Non numero horas nisi serenas“, ve volném českém překladu: „Počítám pouze šťastné hodiny.“

Po jeho smrti založila Anna nadaci Františka Langera, která každoročně odměňuje literární díla tematicky věnované Praze – Langer se v Praze narodil, v Praze strávil celý život a v Praze zemřel. Prezident republiky Václav Havel vyznamenal 28. října 1995 MUDr. Františka Langera řádem T. G. Masaryka, in memoriam.

V posledních týdnech života si Langer zapisuje své myšlenky do deníku. Několika větami z něho končíme tuto vzpomínku.

„Dnes není nic, čemu by lidé nevěřili,

když se jim to předkládá jako věda.

A nic, čemu by věřili,

když se jim to předkládá jako náboženství.

Já sám jsem tak začal a končím tím,

že přijímám každé vědecké tvrzení,

s krutým podezřením

a s úctou přemýšlím

o vnuknutích a zjeveních básníků a proroků.“

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika

1 LF UK a VFN Praha

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz