#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

MUDr. Vladislav Vančura – spisovatel padlý v boji za svobodu


Autori: O. Brázda
Pôsobisko autorov: Ústav klinické a experimentální stomatologie, Praha
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2013; 93(4): 186-190
Kategória: Aktuality/fejetony/historie

V letním semestru školního roku 1915/1916 se v posluchárnách pražské lékařské fakulty objevila nová tvář. Patřila mladému muži, proti ostatním medikům výrazně staršímu, s nápadně vysokým čelem a výraznou, oduševnělou tváří.

Nového kolegy si povšimli všichni, zaujal i několik příslušnic dívčí části ročníku, ale staršího studenta mezi dívčími tvářemi zaujala jen jediná. Jednoho dne, když medici opouštěli po přednášce posluchárnu anatomie, požádal pohlednou kolegyni, zda ji smí doprovodit na její cestě domů. Oba studenti šli spolu Karlovým náměstím přes Vltavu až na Malou Stranu, kde dívka bydlela. Dosti dlouhá cesta na to, aby při ní Lída Tuhá, tak se jmenovala sličná kolegyně, ocenila kultivované vyjadřování, životní rozhled i vzdělání svého průvodce. Když míjeli antikváře Šturce, neodolali prohlédnout si ve výloze vystavené knihy. Tady Lída poznala i hluboké a zasvěcené literární znalosti Vladislava Vančury, neboť to byl její průvodce a obdivovatel.

Obr. 1. Vladislav Vančura (23. června 1891 Háj u Opavy – 1. června 1942 Praha) u filmové kamery
Vladislav Vančura (23. června 1891 Háj u Opavy – 1. června 1942 Praha) u filmové kamery

Vladislav jí vysvětlil, proč vstoupil na lékařskou fakultu téměř o 10 let později než ostatní studenti a proč až v letním semestru. V zimním semestru se totiž zapsal na práva, ale ta ho nezaujala, proto přestoupil na medicínu. Přejít na univerzitě v prvém ročníku na jinou fakultu bylo možné, studijní předpisy to dovolovaly a dokonce umožňovaly, aby přestupem student neztrácel studijní rok. A to desetileté zpoždění mezi vstupem na pražskou Alma mater? Středoškolská studia Vladislavova byla velmi pestrá. Rodiče byli rozhodnuti umožnit jedinému synovi mezi čtyřmi staršími dcerami vysokoškolské vzdělání. Vančurovi, žijící v Davli, se obávali, že místní škola syna dostatečně pro gymnázium nepřipraví. Poslali ho tedy studovat k jeho, již provdané, sestře do Prahy. Vladislav odchod z domova nesl těžce. Miloval krajinu kolem Vltavy, miloval dům se psy, lesy, hory a všechny radosti venkova. Ani jeho povaha neusnadňovala vyrovnat se s touto životní změnou. Vladislav již jako dítě se od svých vrstevníků lišil, býval často zamlklý, do sebe ponořený, někdy nevnímal ani své okolí. Rodiče sledovali s překvapením, jak někdy mluví sám pro sebe, když hledí zamyšleně do ohně. Povšimli si také, že chlapec je vášnivý čtenář, který věty nebo slova, která jej zaujala, nahlas několikrát opakuje.

Pražské dny skončily, když se sestra s manželem přestěhovali do Benešova. I tam bylo gymnázium, takže Vladislav ve studiu pokračoval. V Benešově se spřátelil svým spolužákem Karlem Novákem, synem místního pekaře. Karlova otce a jeho pohnutý osud použil později Vančura jako námět románu Pekař Jan Marhoul. I spolužák Karel se stal spisovatelem, podepisoval se jako Karel Nový a byl Vančurovým celoživotním přítelem.

Obr. 2. Vladislav Vančura v kresbě Adolfa Hoffmeistera
Vladislav Vančura v kresbě Adolfa Hoffmeistera

Benešovské gymnázium – c.k. rakouský, byrokratický a bigotní institut – vzbuzovalo v kritickém studentovi jen negativní emoce. V kvartě z gymnázia odchází, aby vstoupil do „praktického života“. Rodiče mu nalezli místo knihkupeckého učně ve Vysokém Mýtě. Takové povolání však Vladislavovy životní ambice neuspokojovalo. Ve snaze využít své výtvarné nadání odešel do Prahy. V Grafické unii pracoval jako fotograf, navštěvoval Umělecko-průmyslovou školu a pokusil se o přijetí na malířskou akademii. K přijímací zkoušce si nesl doporučení dokonce od Mikoláše Alše, ale neuspěl.

Nakonec, aby vyhověl přání rodičů, se vrací na gymnázium, neboť jen maturita mu mohla umožnit vstup na univerzitu. Tak po letech pokračuje tam, kde kdysi přestal. Stává se žákem gymnázia v Křemencově ulici a skládá maturitu. V těchto letech již jako dospívající mladý muž obnovil v Praze svá některá přátelství z doby předchozí, mezi něž patřil i jeho někdejší spolužák Fragner, který se mezitím stal uznávaným spisovatelem jako Benjamín Klička.

Lékařská studia Vladislav i Lída úspěšně skončí a jejich promoce i svatba se koná v témže roce. Šťastnou náhodou získali mladí manželé místo na Zbraslavi, ve městě nad Vančurovou milovanou Vltavou nedaleko Prahy. V Praze totiž Vančura měl četné přátele v uměleckém prostředí, stal se jedním ze zakladatelů skupiny Devětsil, jejímž byl zvolen předsedou. A tak působiště manželů v blízké Zbraslavi nikterak neomezovalo jejich styky s pražskou kulturou.

Obr. 3. Vila na Zbraslavi, kde Vančurovi žili
Vila na Zbraslavi, kde Vančurovi žili

Vančurovi na Zbraslavi postupně vystřídali několik adres, většinou málo vyhovujících požadavkům na ordinaci a byt. Zcela nečekanou naději na pohodlné bydlení jim přinesla nabídka jednoho pacienta. Ten jim prodal pozemek: parcelu na zalesněném svahu Havlína nad Zbraslaví, odkud byl pohled na romantické vltavské údolí s modrými vrchy na obzoru. Když Vančura zjistil, že získat úvěr u Lékařské záložny je neobyčejně snadné, padlo rozhodnutí na koupeném pozemku postavit dům.

Plán vypracoval přítel z uměleckého okruhu – Jaromír Krejcar, jedna z hvězd moderních architektů první republiky. Ve vile obklopené zahradou našla své místo lékařské ordinace, byt pro rodinu i pracovna pro Vančuru, již uznávaného spisovatele. Vladislav Vančura se totiž psaní postupně věnoval více, než své lékařské praxi, ta se stala záležitostí jeho choti. V domě nad vltavskými břehy nachází Vančura dostatek času i pohody pro svou literární práci.

Má za sebou – po povídkových prvotinách Amazonský proud a Dlouhý, Široký, Bystrozraký – úspěšného Pekaře Jana Marhoula. Příběh dobromyslného obětavého a bezelstného muže, který nepřízní osudu a okolností ztrácí postupně mlýn, pak pekárnu a posléze sám v dílně, kterou vlastnil, pracuje jako dělník. V románu se již objevují charakteristické rysy Vančurovy tvorby. Miluje práci s češtinou, využívá všechny její výrazové nuance, rád vyhledává slova jadrná, malebná, neobvyklá, málo užívaná, někdy i archaická. Význam jazyka ve Vančurově tvorbě sílí, řeč postupně dominuje nad vyprávěným příběhem.

Vančura měl silné sociální cítění, zatuchlé ovzduší benešovského gymnázia v něm vyvolalo levicové postoje, a tak roku 1921 vstupuje do Komunistické strany. V březnu roku 1929 spolu s dalšími umělci podepsal „dopis sedmi“, v němž odmítl stalinistickou linii, kterou nové vedení strany nastoupilo pod dohledem Politbyra, plnícím příkazy z Moskvy. Tím jeho členství ve straně skončilo.

Román Pole orná a válečná líčí mírové i válečné osudy statkáře a jeho zemědělských dělníků. Pochmurná atmosféra příběhu z válečné doby vyvolala u některých kritiků poznámky, že Vančura je spisovatel zmaru a děsu. Vančura tedy hledá pro další dílo téma optimisticky naladěné. Zvolil látku ze zbraslavské současnosti. Za slunných dnů nabízely vltavské vlny osvěžení a odpočinek na plovárně bodrého pana Šůry. On a jeho tři pravidelní návštěvníci se stali hrdiny Rozmarného léta, díla, které autor nazval humoristickým románem. Co humor pro Vančuru znamenal a jak jej chápal, vyjadřuje sám v jedné ze svých esejí: „Humor je určitý způsob básnického nazírání. Humor, toť vláda nad city, barvami a náladami, je to šíře, v niž se vše vyrovnává, je to vahadlo, jež zvedá každé hoře. Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

Následovala próza Hrdelní pře aneb Přísloví věnovaná hledání původce zločinu před dávnými lety spáchaného na malém městě. Marné pátrání po původci vraždy vyvolá všeobecnou nedůvěru mezi obyvateli, která však končí uklidňujícím smířením. V textu Vančura často používá metafor, které nabízejí lidová přísloví. Je to další příklad Vančurovy neotřelé, originální a oslňující práce s jazykem. Námět Posledního soudu je střet životního postoje rusínského pastevce s realitou moderního velkoměsta.

Vančurův otec byl společenský, vždy optimisticky naladěný muž, který měl rád společnost a byl šťastný, když se celá rodina sešla při vhodných příležitostech. Měl v zásobě vždy množství historek, kterými bavil přítomné, často a rád vyprávěl i o strýcích, bratrancích a dalších členech rodiny, mezi nimiž byla nejedna zajímavá a pozoruhodná osobnost. Hlubší zájem o historii rodiny ve Vladislavovi probudil jeho bratranec Antonín Vančura, kterého známe jako spisovatele Jiřího Mahena. Ten rodokmen po léta soustavně doplňoval a zpracoval jej o řadu století nazpět. Vančurové z Řehnic byli zbojničtí a někdy i loupeživí rytíři. Tak byl Vladislav Vančura inspirován k románu o dávných předcích, který podle hrdinky příběhu nazval Markéta Lazarová.

Kniha vydaná v roce 1931, mu přinesla Státní cenu. Je to středověký příběh, ne přesně datovaný, odehrávající se na Mladoboleslavsku. Vypráví o loupežnících, mnohdy urozených, a z tohoto prostředí pochází i Markéta, dcera lapky Lazara. Je unesena Mikulášem, synem Kozlíka, hlavy soupeřící loupežnické rodiny. Ač uchvácená násilím a proti své vůli, křehká dívka, otcem kdysi zasvěcená klášteru, vzplanula láskou ke svému únosci. Příběhem se prolíná i osud druhé milenecké dvojice, loupežníky zajatého mladého hraběte Kristiána a černovlasé, odvážné a vášnivé Kozlíkovy dcery Alexandry.

Po Markétě vyslyšel Vančura přání nakladatele Synka, aby napsal knížku pro děti. Tak vznikl Kubula a Kuba Kubikula, vyprávění o potulném medvědáři a jeho čtyřnohých svěřencích.

Obr. 4. Přebaly knih: Markéta Lazarová, Rozmarné léto, Kubula a Kuba Kubikula
Přebaly knih: Markéta Lazarová, Rozmarné léto, Kubula a Kuba Kubikula

Útěk do Budína srovnává osudy dvou zcela protichůdných postav – pražské medičky Jany, věcné, odpovědné a cílevědomé ženy, a Tomáše, slovenského zemana, velkorysého, ale i světáckého a lehkomyslného dědice statku, který pro svou marnotratnost ztratil.

Román Tři řeky vypráví složité osudy mladého selského synka, který prochází postupně zkušenostmi studenta filologie, vojáka i válečného zajatce. Po skončení války a prožitcích ruské revoluce se vrací do rodného statku. Následuje Rodina Horváthova zamýšlená jako trilogie, líčící rodinnou ságu na pozadí rozvoje české společnosti od počátku prvé světové války do třicátých let 20. století. Vančura stačil napsat pouze její prvou část.

Tematika medicínská se ve Vančurově tvorbě objevila v dramatu Jezero Ukereve. Odehrává se v exotickém prostředí černé Afriky, v Ugandě, kde za koloniální éry bojuje lékař Forde proti spavé nemoci. Potřebný lék se závěrem hry objeví, ale hrdina dramatu dr. Forde umírá. Z lékařského prostředí je i další drama Nemocná dívka. V boji o záchranu života mladé pacientky se střetávají názory chirurga a internisty při rozhodování o vhodnosti riskantního operačního výkonu. A do medicínou inspirovaných Vančurových textů patří i povídka Chirurgie ve sbírce Luk královny Dorotky. Začíná slovy: „Žádné z lidských zaměstnání není tak vznešené a svěží jako lékařství. Zatímco kolem jedenácté si hoví soudcové v poduškách, zatímco advokáti chrápou a písaři se protahují zívajíce jako lvi, bývají lékaři ještě na nohou, a jestliže se někomu podaří vlézti si do postele, možná, že opět vstává, slyše za svou hlavou drnčeti zvonek.“

Jak bylo uvedeno výše, Vančura měl živý zájem o divadlo a herecké umění. Byl zkušeným referentem divadelních premiér a upoutalo jej i nové vznikající umění filmového plátna. Byl rozhodnut přispět k jeho rozvoji jako scénárista i jako režisér.

Vančura však neznal nikoho z prostředí filmových ateliérů a váhal, na koho se obrátit. Proto uvítal, když jej vyhledal filmový producent Julius Schmitt, jemuž byl doporučen spisovatelem Karlem Novým a populárním hercem Jindřichem Plachtou. Plachta sice Vančuru osobně neznal, ale znal jeho literární tvorbu a ta jej neobyčejně zaujala. Schmitt patřil mezi ty pracovníky filmového průmyslu, kteří odmítali většinu současné filmové tvorby, v níž převládaly sladkobolné příběhy chudých děvčat a milionářských krasavců, které končily svatebním happyendem. Vančura byl požádán Schmittem dodat vhodný námět pro filmové zpracování. Vančura jich v zásuvce měl několik a po společné dohodě s producentem byl vybrán příběh ze studentského života. A tak vznikl film Před maturitou. Jednu z ústředních rolí, postavu profesora Kleče, mistrně ztvárnil právě Jindřich Plachta. Režie byla svěřena zkušenému Svatopluku Innemannovi a film byl natočen v ateliérech společnost AB, která sídlila v pivovarské zahradě na pražských Vinohradech. Vančura se natáčení s nadšením zúčastnil a svými nápady a poznámkami doplňoval práci režiséra, někdy k jeho malé radosti.

Další film, který s Vančurou společnost AB natočila, se nazýval Na sluneční straně. Byl to příběh dvou dětí a námět i režie tentokrát byla dílem Vančury. Film však u publika neměl ohlas, neodpovídal limonádovému vkusu většiny tehdejšího publika a zájem společnosti AB ochladl.

Přesto Schmitt nechtěl přerušit spolupráci s Vančurou a uvažoval o dalším scénáři, pro který navrhl klasické téma barona Prášila. Příběh chlubivého barona Vančura zpracoval tak, že hrdinou jeho příběhu se stal carský důstojník Megalrogov, ruský emigrant, údajný kníže a plukovník, který se po příchodu do Čech pohybuje na zámku Kratochvíle ve společnosti novodobých zbohatlíků. Ti by se rádi viděli jako kultivovaní aristokraté a knížete Megalrogova s potěšením přijali za svého hosta. Schmitt již hledal vhodné exteriéry pro natáčení, ale společníci produkční firmy váhali. Obávali se, že nekonvenční, satiricky naladěný scénář neuspěje u publika přivyklého oblíbeným kýčovitým námětům. Očekávali od filmu především komerční úspěch, vždyť filmová produkce tehdejší doby patřila dokonce do rezortu ministerstva obchodu. A tak když rozhodnutí, zda Barona Prášila natočit či ne, se Vančura nedočkal, scénář upravil jako knihu, kterou nazval Konec starých časů.

Možnosti působit ve filmu se však Vančura nevzdal a dohodl se na spolupráci s Karlem Novým a Ivanem Olbrachtem. Tak vznikla skupina, jejíž členové si rozdělili práci – Olbracht dodá námět, ten zpracuje na scénář Karel Nový a Vančura převezme režii. Mimo vlastní práci tento tvůrčí triumvirát vložil do projektu i příslušný peněžní podíl.

Svůj příběh Ivan Olbracht umístil do romantického prostředí Podkarpatské Rusi, které dobře znal, a film nazvali Marijka nevěrnice. Aby náklady byly minimální, natáčelo se většinou v přírodních exteriérech, role byly svěřeny i nehercům, místním obyvatelům. I když byl film kritikou vlídně přijat – byla oceněna jeho avantgardnost, umělecké a národopisné hodnoty – nezaznamenal u publika velký úspěch.

Další možnost filmové práce poskytl Vančurovi režisér Václav Kubásek. Ten jej vyzval ke spolupráci, jejíž výsledkem byla filmová verze Stroupežnického Našich furiantů a další film – příběh ze života závodníků motoristů. Vančurova snaha o zvýšení umělecké úrovně filmů dala vzniknout České filmové společnosti, jejíž prvním předsedou byl zvolen.

Poslední příležitost filmovat Vančura odmítl. Za okupace byl totiž vyzván německým komisařem pro film napsat scénář o Bedřichu Smetanovi a převzít jeho režii. Za takových podmínek však Vančura pracovat nechtěl.

Vančurovi byli společenští manželé, mezi své přátele počítali především české spisovatele. Mezi nejbližší – věkem i bydlištěm – patřil Ivan Olbracht s Helenou Malířovou. Bydleli v Krči, tehdy téměř za městem, v domě, který postavil Olbrachtův otec Antal Stašek. Olbrachtova vilka byla místem častých přátelských setkání, literárních diskuzí i veselých večírků, zejména silvestrovských. Jednokolejná „lokálka“ umožňovala snadné spojení mezi Zbraslaví a Krčským nádražím. A když si Vančurovi pořídili vůz, cesta přes Závist, Modřany a Libuš byla ještě snazší. K literárním přátelům a častým hostům Vančurů patřil další lékař a spisovatel Josef Aul z nedalekých Modřan, později z pražského Podskalí. Byl to uznávaný orientalista, znalec střední Asie, kde prožil několik let, což jej inspirovalo k několika cestopisným a národopisným knihám. Mezi blízké se řadil i Karel Čapek, který věnoval na Zbraslav štěně, bratra slavné Dášenky, Vančuru zval mezi Pátečníky, kteří se v jeho vile pravidelně scházeli.

Jaromír John, vlastním jménem Evžen Markalous, byl přítelem, s nimiž si Vančura častěji dopisoval, než se setkával. Johna žijícího mimo Prahu ve Slatiňanech později v Novém Městě nad Metují, marně zval, aby přesídlil na Zbraslav. Vzájemnými dopisy, jimiž se oba spisovatelé náramně bavili, se snažili překonávat i útrapy válečných let.

Osudného jara 1939 se Vančura vzdal své činnosti v Družstevní Práci i ve filmové společnosti. A krátce poté přijal výzvu nakladatelského družstva redigovat sedmidílné zpracování českých dějin. Pod jeho vedením mělo pracovat několik autorů, nakonec však Vančura zůstal sám, a tak začíná psát Obrazy z dějin národa českého „vyprávění o životě a skutcích válečných i duchu vzdělanosti". Je to dílo, které mělo posílit v těžkých dnech okupace české národní sebevědomí, především mladé generace. Historii Vančura dobře znal. Čapek se zmiňuje o dvouhodinové jiskřící debatě mezi Vančurou a prezidentem Masarykem o smyslu českých dějin během jednoho setkání Pátečníků. Přesto, aby měl spolehlivou oporu v historických datech, uvítal Vančura nabídku tří historiků ke konzultacím. Vančura stačil napsat jen prvé tři díly zahrnující období od stěhování národů po poslední Přemyslovce. Současně Vančura psal i drama Josefína, příběh pouliční zpěvačky, která za pomoci profesora zpěvu se úspěšně prosadí do života. Na scénu se Josefína dostala až po válce.

Nebylo to jen Vančurovo pero, které dal do služeb národní věci, zcela samozřejmě se zapojil do odbojové činnosti a stal se členem ilegálního Národního revolučního výboru inteligence. Jeho cesty ze Zbraslavi do Prahy se stávaly častějšími a netýkaly se jen jeho návštěv nakladatelství Družstevní Práce. Na jaře 1942 se manželce svěřil, že je znepokojen zprávami od spolupracovníků a že ji musí připravit na to, že i on může být vyšetřován nebo i zatčen.

Do Vančurovy pracovny vedlo schodiště, vedle něhož byla ve výklenku zdi umístěna malá knihovna. Jedné noci se ozvala ohlušující rána, která všechny probudila. Probuzení manželé nalezli na schodišti ležící a rozevřenou mohutnou Bibli kralickou. Co způsobilo tak nepochopitelný pád knihy?

Seifert vypráví, že nejbližší neděli navštívil Zbraslav s Nezvalem. Vančurovi se o noční příhodě svým přátelům zmínili a Nezval se hned ptal: Co jste přečetli na otevřených stránkách? A když se dozvěděl, že nikoho ani nenapadlo se na ně podívat, chytal se za hlavu. Nezval se totiž vášnivě zabýval věcmi „mezi nebem a zemí“. Byl přesvědčen, že spadlá a rozevřená kniha byla znamením či varováním. Byla opravdu varováním?

Časně ráno 12. května 1942 probudilo Vančurovy neurvalé bušení na dveře. Dovnitř vrazili dva muži a okamžitě vnikli do ložnice pro Vančuru. Proběhli dům, prohlíželi pracovnu, odvezli písemnosti, které nalezli. Vančuru ihned odvezli, v domě zůstala po nich spoušť vytahaných zásuvek a rozházených papírů. Vančurova manželka si povšimla, že následující dny je jejich dům střežen. Od zatčeného manžela došel po několika dnech nic neříkající dopis, viditelně psaný na příkaz a pod dozorem gestapa „...myslím na vás, daří se mi celkem dobře.“ Na další dopis Lída s dcerou Alenkou čekaly netrpělivě a marně. Před půlnocí prvého června zazvonil telefon. Ozval se neznámý hlas. „Vladislav Vančura byl dnes zastřelen, rychle odejděte i s dcerou z domu, ráno možná přijdou i pro vás.“ Až po válce se Ludmila dozvěděla, že půlnoční varování telefonoval Vančurův přítel a spolupracovník v odboji dr. Kotrlý.

O knize, která v noci vypadla s ohlušující ranou z Vančurovy knihovny, čteme i v Nezvalově kronice Z mého života. Básník, který podle Seifertových slov „měl rád věci nadpozemské, vznášející se v transcendentnu, miloval metafyziku i věci nepochopitelné, vzrušoval se vším, co bylo poznamenáno tajemstvím a romantikou“, vypráví navíc o svém snovém zážitku. Poslední květnové dny osudného roku 1942 trávil Nezval v Brně u svých rodičů. Překonal právě menší zdravotní indispozici, která jej na několik dnů upoutala na lůžko. V pondělí 1. června, když odpočíval odpoledne v křesle, ho přemohl spánek. A prožil živý sen – spatřil, že k němu přichází Vančura. „Ty zde Láďo? Vždyť jsi byl zatčen a byl jsi ve vězení?“ Nezval se překvapeně ptá a Vančura s úsměvem zavrtěl hlavou. V tom okamžiku se Nezval probudil. Svůj sen vyprávěl večer rodičům, právě když z rozhlasu se ozvala zpráva ohlašujících jména popravených toho dne. Jako první na seznamu obětí pomsty okupantů za statečný čin parašutistů byl uveden dr. Vladislav Vančura.

Události, které předcházely Vančurovu zatčení, nám přiblížil ve svých pamětech Václav Černý. Vančura spolu s Václavkem, Halasem a Černým v roce 1942 přijali výzvu vytvořit „Národní revoluční výbor inteligence“. Ten měl organizovat odboj československých umělců a vědců. Ovzduší jara toho roku bylo naladěno optimisticky v očekávání blízkého konce války. V prosinci předchozího roku totiž vstoupily Spojené státy do války, na východní frontě probíhala úspěšná ofenziva, spojenci se dohodli, že nikdo z nich neuzavře separátní mír. V odboji se rozběhla činnost překotná až horečnatá. Byl rozšiřován okruh odbojových spolupracovníků přesvědčených, že rok 1942 je očekávaným zlomem. To vedlo k nemístnému optimismu, lehkomyslnosti, nedostatečně byly dodržovány zásady konspirativní práce. A tak rostlo nebezpečí, že odboj neunikne pozornosti gestapa. Proto z odpovědných míst se v polovině dubna ozvalo varování: Opusťte akce, nehazardujte se životy. Černý vzpomíná, že 7. května přichází Vančura na konspirativní schůzku mimořádně rozrušený a sděluje, že v Praze probíhá vlna zatýkání, zbytečně velký počet osob zapojených do odboje zvyšuje riziko prozrazení. Navrhl proto dočasné přerušení schůzí i akcí. Jeho nejčernější obavy se vyplnily. Týden po zmíněné schůzce byl Vančura zatčen a 1. června 1942 zastřelen.

Vančuru nám ve svých vzpomínkách Byli a bylo přibližuje František Langer následujícími větami: „Vančurovu silnou osobnost jste mohli vyčíst už z jeho vnějšího zjevu. Jeho tvrdě formovaná hlava, s širokým čelem, poněkud orličím nosem s pevnou bradou a bezvlasá, mi vždy připomínala mramorovou hlavu Římana z nějaké antické sbírky. Byl málomluvný a když se rozpovídal mluvil nehlučně, přitichle, ale jeho věty byly vždy velmi bezpečně formulovány, nijak daleké těm, kterými se vyjadřoval knižně. Ale nemluvil nikdy mnoho, byl mnohem více posluchačem. Humoru měl dost, avšak spíše ironického úsměvu než smíchu, a víc ironických poznámek než žertů. Měl rád život, dovedl se rozjařit nad skleničkou vína, nad zpěvem, krásou kraje, kamarádskou družností, byl plný optimismu a nadějí jako celá tato generace. Psal, jak sám říkal těžce, velmi zvolna a se stálou pozorností. Mysleli jsme, a často jsme ho zlobívali, že leží ve slovnících, aby našel nějaké zastaralé a nikým již neužívané slovíčko nebo obrat. Ale ačkoliv to připomínal jako žert, měl takřka v malíčku celé bohatství českého jazyka a velké vzdělání v české filologii, dokonce i v oblastech staré češtiny, kam se obyčejní spisovatelé již málokdy odvažují.

Jeho sloh byl obřadný, písmácký, skoro monumentální, pasáže měly archaickou krásu a výraznost řekl bych Bible kralické. Vančurova odvaha, s níž užíval svého jazyka, neměla ničeho, z čeho by nebyl schopen čerpat. Slova zřejmě triviální, kterým se literatura vyhýbala, i když se jich nebála, slova knižní, která vyvěrala až do kalendářovosti a banality, zastaralé archaické tvary a větné stavby, dialektické tvary, odborné a technické výrazy, žurnalistická frazeologie, studentský slang, řečnické fráze i kazatelské formy, lidové mudrosloví a obraty, ať již vzácné, nebo omšelé – to všechno dovedl přirozeně vkládat do úst svým postavám a nebo jimi doprovázel a podtrhoval jejich charakteristiku. Postavu Vančurovu bude provázet zář básníka, padlého v boji za svobodu svého lidu.“

Když Jaroslav Seifert napsal Všechny krásy světa, jednu kapitolu, kterou nazval „Svědecká výpověď“, věnoval Vančurovi. Končí těmito slovy: „Byl to člověk s velkým smyslem pro slávu a krásu světa, ale i pro mohutnost a sílu umění, byl ušlechtilý a statečný. Byl statečný, protože byl ušlechtilý a dobrý. Byl to aristokrat s demokratickým srdcem.“

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Ústav klinické experimentální stomatologie

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Černý V. Paměti II. (1938–1945). Praha: Atlantis 1992; 473–488.

2. Káš S. Medailonky českých lékařů – spisovatelů. Praha: Triton 2006; 227–240.

3. Krulichová M, Vimerová M. Polohy srdce. Z korespondence Jaromíra Johna. Praha: Čs. spisovatel 1982; 255–274.

4. Langer F. Byli a bylo. Praha: Čs. spisovatel 1982; 243–278.

5. Malevič O. Z Vančurovských marginálií. In: Malevič O. Osobitost české literatury. Praha: Malvern 2009; 195–202.

6. Nezval V. Z mého života. Praha: Čs. spisovatel 1978; 112–116.

7. Seifert J. Všechny krásy světa. Praha: Čs. spisovatel 1993; 124–142.

8. Vančura V. Vědomí souvislosti. Praha: Čs. spisovatel 1958; 30.

9. Vančura V. Luk Královny dorotky. Praha: Čs. spisovatel 1982; 113–154.

10. Vančurová L. Dvacet šest krásných let. Praha: Čs. spisovatel 1974; 86.

Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelých

Článok vyšiel v časopise

Praktický lékař

Číslo 4

2013 Číslo 4
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Kurzy

Zvýšte si kvalifikáciu online z pohodlia domova

Aktuální možnosti diagnostiky a léčby litiáz
nový kurz
Autori: MUDr. Tomáš Ürge, PhD.

Všetky kurzy
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#