Univerzita Karlova vzpomíná 670. výročí založení

Při příležitosti 660. výročí založení naší alma mater dáváme čtenářům nahlédnout do několika historických dokumentů s jejím vznikem souvisících.

Staré kroniky uváděly, že v Praze existovaly odedávna prosperující vzdělávací instituce. Z nich nejvýznamnější byla škola při biskupské rezidenci na Pražském hradě v domě katedrální kapitoly. Byla to latinská škola vyššího stupně, jakým se tehdy říkalo studium particulare. Výběrem předmětů na těchto školách vyučovaných se nijak zásadně nelišily od univerzit. Rozdíl byl ryze právnický: jedině univerzity, čili, jak se tehdy říkalo, studia generalia, měly právo udílet akademické hodnosti mistrů a doktorů platné bez jakýchkoliv dalších náležitostí po celém křesťanském světě a jedině univerzity požívaly světských privilegií, které jejich profesory a studenty řadily mezi výsadní a samosprávné vrstvy obyvatelstva.

O změnu partikulární školy při pražské kapitole na studium generale usiloval koncem 13. století již král Václav II., především díky odporu konzervativního českého panstva však neuspěl.

Ve čtyřicátých letech 14. století byla v evropském univerzitním školství následující situace: v Itálii bylo 15 univerzit, mimo Itálii v různých zemích, především v Anglii, Francii, také ve Španělsku a v Portugalsku dalších 15. Na území celé střední a výchovní Evropy nebyla univerzita žádná.

Monopol na školní vzdělání měla v té době v oblasti západního křesťanství římská katolická církev. Chtěl-li světský činitel dosáhnout toho, aby v jeho oblasti byla zřízena vysoká škola, musel se obrátit přímo na hlavu katolické církve – papeže. Karel IV. tak také skutečně učinil. Z textu jeho žádosti jsou známy podstatné body z papežského spisu, jímž císařova žádost byla vyřízena. Listem z 26. ledna 1347 vyřizuje papež Klement VI. v Avignonu Karlovu žádost příznivě: „... statuimus, ut in dicta civitate Pragensi perpetuis futuris temporibus generale studium vigeat in qualibet licita facultate...“ V Praze má napříště trvati vysoké učení (studium generale), a to o všech oborech, které jsou církví uznány.

Papežský zákon, který je zde citován, dával také hned nejdůležitější ustanovení pro zřízení univerzity. „Legentes et studentes ibidem omnibus privilegiis, libertatibus ac communitatibus, consessis doctoribus, legentibus et studentibus commorantibus in studio generali, gaudeant et utantur“, tj. členové učitelského sboru (legentes) i posluchači (studentes) mají mít ono právní postavení, jaké je obvyklé na jiných univerzitách.

Ti posluchači, kteří by v některém oboru obzvláště vynikli a chtěli dosíci oprávnění k samostatným přednáškám anebo ještě vyšší hodnosti, tedy magisterské či mistrovské, mají být oznámeni univerzitou pražskému arcibiskupovi a ten má svolat profesory příslušného oboru, kandidáty před nimi vyzkoušet sám nebo prostřednictvím někoho jiného a udělit jim případně hodnost licenciáta nebo mistra. Zkušební řád má být v Praze týž, jako je na jiných univerzitách.

A konečně třetí důležité ustanovení: ti kdož takto na pražské univerzitě dostali „docendi licentiam et honorem seu titulum magisterii, ex tunc absque examine et approbatione alia regendi et docendi tam in civitate praedicta quam alibi ubicumque, quibuscumque tam dicta civitatis quam quorumlibet aliorum locorum seu generalium studiorum, in quibus voluerint, regere vel docere ... habeant facultatem“. Získání oprávnění k přednáškám, příp. doktorského (resp. mistrovského) titulu a hodnosti je platné po celé oblasti západního křesťanství bez ohledu na hranice států. Nositelé pražského licenciátu i pražského doktorátu smějí, ať přijdou na jakoukoliv univerzitu, do Oxfordu či Salamanky, bez omezení tam ohlásit přednášky, a jejich akademické hodnosti mají být uznávány po celém světě.

Takový byl obsah aktu, jímž byla pražská univerzita založena ze strany církve jako státy uznávané nadstátní náboženské a nejvyšší školské organizace (5). Avšak podnik tak dalekosáhlého významu, jako bylo založení univerzity, neměl jen stránku církevní, náboženskou a školskou. Měl svou právě tak důležitou stránku světsky právní – bylo zapotřebí jej zasadit do rámce právního řádu platného v té které oblasti, v tom kterém království, vévodství či knížectví.

Z hlediska středověkého chápání byla světská právní úprava poměrů pravděpodobně již jen aktem druhotným. Podle něj byla pražská univerzita založena prostě již papežem 26. ledna 1347. Pražský arcibiskup jako univerzitní kancléř je přímým zástupcem papeže na univerzitě a udílí univerzitní hodnosti, doktoráty a mistrovství. Do roku 1405 je místokancléřem obvykle některý prelát, kterého ustanovil kancléř. Roku 1405 papež nařizuje, aby místokancléřem byl pravidelně univerzitní rektor. Řadu prvních rektorů pražské univerzity slavnostně potvrdil v pražském metropolitním chrámě arcibiskup jménem církve.

Právní vznik pražské univerzity z dnešního pohledu vztahujeme ke druhému aktu, jímž je list Karla IV. ze 7. dubna 1348. Pražské vysoké učení tak nabylo pevných základů v rámci právního řádu platného v českém státě.

Karel IV. opatřil tuto zakládací listinu z titulu římského krále zlatou pečetí. Pražská univerzita je založena především pro „regnum nostrum Bohemiae“ (naše české království) a „fideles nostri regnicolae“ (poddané krále českého). Zakládací listina byla sestavena částečně pomocí textů použitých v minulosti římskými králi při zakládání univerzit v Salernu a Neapoli.

Ocitujme ze zakládací listiny: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovati almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládati, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházeti, k cizím národům se obraceti, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrati, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku. Protož, aby tak prospěšný a chvalitebný záměr naší mysli zrodil důstojné plody a aby vznešenost tohoto království byla rozmnožena utěšenými prvotinami novoty, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském.“

V listině se však květnatým slovníkem nemluvilo jen o českém státě a českých poddaných, ale i o cizincích. „Čechové nechť hrdě zvou také cizince k účasti na dobrodiní vysokého učení,“ se praví v textu. Dále uvádí Karel IV. tři důležitá opatření. Za prvé slibuje doktorům, mistrům i posluchačům, tedy všem členům univerzity, hmotné zabezpečení. Mluví tu přímo o znamenitých statcích (bona magnifica) a o královských darech (regalia donaria).

Za druhé přijímá veškeré členy univerzity pod zvláštní ochranu při cestě do Prahy, za pobytu v Praze a při zpáteční cestě domů (specialis protectio et salva guardia, firma fiducia).

A konečně Karel IV. prohlašuje, že se příslušníkům pražské univerzity udílejí všechny takové výsady, jaké dala příslušníkům univerzit v Paříži a Bologni tamější místní světská moc: „Privilegia, immunitatets et libertates omnes, quibus tam in Parisiensi quam Boloniensi studiis doctores et scholares auctoritate regia uti et gaudere sunt soliti, omnibus et singulis illuc (sc. Pragam) accedere volentibus liberaliter impertimur.“

Dnes určitě už nikdo nepochybuje o tom, že pražskou univerzitu založil s předchozím povolením papeže český král (a císař Svaté říše římské) Karel IV. Byl to postup zcela obdobný postupu při zakládání jiných univerzit ve střední Evropě v následujících desetiletích – ve Vídni, v Krakově, v Pětikostelí a v Heidelberku založil místní univerzity s povolením církevní autority místní panovník.

Nejvyšším světským činitelem ve středověkém západním křesťanstvu byl římský císař, v jehož titulární funkci se po celý středověk udrželo politické dědictví starověku až do nové doby. Karel IV. neváhal jím založené univerzitě opatřit záruky a potvrzení tohoto nejvyššího světského činitele. Dne 14. ledna 1349 vydal během svého pobytu v durynském Eisenachu tzv. eisenašský diplom, v němž prohlásil tentokrát výslovně jako římský král (auctoritate regia nobis veluti Romanorum regi ex sacro Romano imperio competenti), že se pražské univerzitě jako celku i jejím jednotlivým doktorům, mistrům, posluchačům a jejich příslušníkům udělují všechny výsady, jaké mají od římských císařů jiné univerzity. Tím získala pražská univerzita zcela bezpečné základy pro další staletí své existence.

Založení a vydržování univerzity bylo velmi nákladné, univerzita neměla zpočátku ani vlastní budovu. Profesoři, kteří byli příslušníky některé řehole, přednášeli v místnostech klášterů, jiní se se žáky scházeli v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Někteří studenti bydleli v místnostech měšťanských bytů, které jim opatřili jejich profesoři. K větším shromážděním se studenti scházeli v chrámu sv. Víta nebo v arcibiskupském paláci na Menším městě pražském (dnešní Malá Strana). Tam proběhly i první promoce. Arcibiskup tehdy zastával úřad univerzitního kancléře a byl nejvyšším představitelem univerzity jakožto církevní instituce (1).

Studenti navštěvovali nejprve fakultu artistickou (nyní filozofickou) a teprve pak si vybírali některou z dalších fakult – teologickou, právnickou nebo lékařskou. Lékařství vyučovali nejdříve mistr Baltazar Domažlický a mistr Walther, bývalý osobní lékař krále Jana Lucemburského (2).

Jak uvádí Palacký (2): „Karel založil první stálou kollej pro dvanácte profesorův v domě Žida Lazara na Starém městě, kterouž i opatřil hojnou bibliotékou. Tato kollej brzy potom přenešena do dnešního Karolina na blízku kostela sv. Havla; podobnými pak dvěma kolejemi rozmnožena univerzita ještě před konce XIV. století. Karel IV. míval v tom zvláštní zalíbení, když přítomen býval při disputacích a jiných veřejných aktech univerzitních, a skutkem i slovem pobádati mohl jak učitele, tak i učící se: taktéž se zachovala některá jeho psaní k nejstarším profesorům, jimiž je prosil, aby neodvratitelnými nesnázemi a protivnostmi zastrašiti se nedadouce, neochabovali v díle svém“.

Univerzita měla právo udělovat svým absolventům tituly. Smyslem studia bylo nejen ovládnout tehdejší vědění, ale také rozvíjet myšlení, umění řečnické, atd. K tomu přispívaly zmíněné tzv. rozpravy (disputace). Mimořádnou událostí byla několikadenní veřejná debata na předem připravený námět (disputacio de quodlibet), které se museli zúčastnit všichni mistři, bakaláři i studenti.

Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do čtyř „národů“: českého, bavorského, polského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech i Moravy, jak česky, tak německy mluvící, Jihoslovany a obyvatele Uher. Studenti české národnosti tvořili 16–20 % z celkového počtu studentů.

Za staletí své existence prošla Univerzita Karlova mnoha změnami. Po celou tu dobu byla těsně spjata s dějinami českého či československého státu. Když v roce 1654 římský císař a český král spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu, nový celek dostal název Univerzita Karlo-Ferdinandova. V roce 1882 byla rozdělena na Českou a Německou univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Pro Českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu měly události roku 1918 zásadní dopad – již v listopadu, krátce o vyhlášení nezávislého Československa, přijala zpět své tradiční jméno – Univerzita Karlova.

V posledním století prošla Univerzita Karlova všemi peripetiemi, souvisejícími s tzv. „osmičkovými“ jubilei. Za první republiky se stala vzorem pro nově založené univerzity v Brně a v Bratislavě, pro něž zajistila značnou část prvních profesorských sborů. Oba první prezidenti T. G. Masaryk (1850–1937) a Eduard Beneš (1884–1948) byli členy profesorského sboru Filozofické fakulty pražské univerzity. V roce 1939 to byli především studenti UK, kteří 17. listopadu zaplatili ztrátou osobní svobody a v několika případech i životem za otevřený protest proti nacistické okupaci. V únoru 1948 patřili studenti pražských vysokých škol v čele s UK mezi ty, kteří se postavili proti komunistickému převratu. Tak, jako je symbolem událostí z listopadu 1939 student lékařské fakulty Jan Opletal (1915–1939), v případě okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 a protestů proti ní se stal v lednu 1969 student Filozofické fakulty Jan Palach (1948–1969). Právě jeho odkaz, k němuž se hlásili demonstranti v rámci „Palachova týdne“ na počátku roku 1989, odstartoval události vedoucí k dalšímu 17. listopadu, jehož výročí si každoročně připomínáme jako Den boje za svobodu a demokracii (3).

V současné době má Univerzita Karlova 17 fakult, z nich je pět fakult lékařských. Na univerzitě studuje okolo 48 000 posluchačů, má 11 000 zaměstnanců, z nichž jsou dvě třetiny akademičtí a vědečtí pracovníci. Podle národního hodnocení výsledků tvoří pracovníci UK 24 % vědeckého výkonu českých vysokých škol a 15 % vědeckého výkonu České republiky. Na UK studuje téměř 8500 zahraničních studentů, je pátou nejžádanější univerzitou v rámci programu Erasmus+, na UK je ročně doručeno více než 60 000 přihlášek ke studiu (4). Studiem na Univerzitě Karlově prošla určitě nadpoloviční většina českých lékařů.

Závěrem slova současného rektora UK prof. MUDr. T. Zímy, DrSc. (4): „Naším velkým závazkem a úkolem je naplňovat historický odkaz, dbát vysoké kvality a celistvosti univerzitního vzdělání a přispívat k tříbení a rozvoji vzdělanosti a kultury v České republice, v Evropě a ve světě obecně. Univerzita Karlova patří mezi přední světové univerzity. Její základní prioritou je proto nejen neustálý důraz na zvyšování úrovně vědeckých a pedagogických aktivit, ale i na důsledné naplňování její „třetí role“. UK je jedním z klíčových subjektů, podílejících se na formování pozitivního vztahu české veřejnosti k národním kulturním hodnotám, ke vzdělanosti, ke kritickému a tvůrčímu myšlení. Quod bonum felix faustum fortunatumque sit. Budiž to k dobru, štěstí, prospěchu a ke zdaru.“

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK v Plzni

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz