Solferino roku 1859, Henri Dunant a Červený kříž

Ta bitva byla děsivá. Dne 24. června 1859 se v největší a rozhodující bitvě druhé italské války za nezávislost střetlo na straně rakouského císařství 126 tisíc mužů se spojeným francouzsko-sardinským vojskem se 115 tisíci muži. V bitvě, probíhající na čtyřech dílčích bitevních polích o délce bitevní linie okolo 10 kilometrů, francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu. Po řežbě na bojišti zůstalo 1622 mrtvých Francouzů, 869 mrtvých Piemonťanů, 2292 padlých vojáků rakouské armády (mezi nimi i mnoho vojáků z 11. pěšího pluku z Písku, z čáslavského pěšího pluku č. 21, z kolínského praporu polních myslivců č. 14, ze šumperského praporu polních myslivců č. 16 a rovněž z řad dělostřelců, z nichž mnozí byli české národnosti), přes 12 tisíc raněných Francouzů a Piemonťanů a skoro 11 tisíc raněných rakouských vojáků, další 3 tisíce vojáků byly označeny za „nezvěstné“. Očitý svědek vylíčil průběh bitvy jako neobyčejně krutý boj muže proti muži, na bodák.

„Francouzi se vrhali do útoků na pozice, které se rozhodli dobýt, v sevřených kolonách a rojnicích jedny po druhé s dravostí ničivých bystřin, které strhávají vše, co jim stojí v cestě. Stále početnější a hrozivější francouzské regimenty útočily na rakouské masy, které se podobaly železným zdem. Celé divize odkládaly na zem torny, aby se mohly lépe vrhat bodákem na nepřítele; jeden batalion byl odražen a na jeho místo nastupoval druhý. Vrcholky pahorků, bráněných Rakušany, se pokrývaly zkrvavenými těly, po nichž šlapou ti, kteří bojují bajonety i kolbami, neboť už nemají náboje. Milost nikdo nedával, přes mrtvé a raněné se hnaly zápřahy s děly, a sotva jedna výšina padla, vše se opakoval na další…

Garda se bije statečně – a jiné oddíly francouzského vojska s ní soupeří svou smělostí. Afričtí zuavové útočí bajonety, skáčou jako divá zvěř a vyrážejí zuřivé skřeky. Francouzská jízda se vrhá na rakouskou. Huláni a husaři se utkávají divoce šavlemi. Koně, vzníceni žárem boje, se účastní této hrůzy a vrhají se zuřivě na koně nepřátel, zatímco jejich jezdci roztínají šavlemi svá těla. Na některých místech dosahuje zuřivost takového stupně, že vojíni, když vyčerpali střelné zásoby a majíce rozbity zbraně, bojují muž proti muži, tělo na těle, dobíjejíce se kameny. Nejsilnější postavení jsou vzata, ztracena a opět získána, aby znovu byla ztracena a znovu dobyta. Všude padají lidé smrtelně zasaženi střelami všech druhů, probodáni, zmrzačeni, zohaveni. Uprostřed těchto stále se obnovujících bojů a vražedných scén je slyšet proklínání v nejrůznějších řečech od příslušníků nejrůznějších národů, z nichž mnozí byli donuceni stát se vrahy jiných již ve 20 letech svého života. Sbory sardinského krále ochraňují a útočí střídavě již od rána na pahorky u San Martina, Roccola, Madonny della Scoperta, které byly pětkrát, ba šestkrát ztraceny a znovu dobyty. Jejich generálové s důstojníky všech druhů zbraní a všech stupňů podporují úsilí svého krále, před jehož očima jsou zraněni generálové Cerale, Perrier a Arnoldi. Voje Spojenců nabývají převahy a francouzský císař poroučí oddílům Baraguey D’Hilliersovým a MacMahonovým, jakož i císařské gardě, aby se současně vrhly na opevnění San Cassiano a zmocnily se Solferina. Vítězí po boji nevylíčitelném a pahorky, které hraničí se solferinským lesíkem cypřišů, okolí staré věže a solferinský hřbitov stávají se navždy slavnými jako svědci strašlivého vraždění. Cypřišový pahorek byl konečně vzat útokem a francouzský důstojník vztyčuje na hrotu šavle vlající kapesník na znamení vítězství. Jaká to dramata, jaké epizody všeho druhu, jaké přímo divadelní obraty….

V Castiglione v improvizované ošetřovně … Ranění se ohlíželi kolem sebe, hledajíce pomoci, neboť jejich obličej byl do černa pokryt mouchami, poletujícími ve spoustách a usazujících se na otevřené rány. U některých raněných byl kabát, košile, maso a krev jedinou pevnou nedělitelnou hmotou. A nebyl nikdo, kdo by jim ulehčil. Zde leží úplně znetvořený vojín, z jehož roztříštěných úst vyčnívá nepoměrně dlouhý jazyk. Zoufale se pokoušel povstat. Ovlažil jsem jeho vysušené patro a ztuhlý jazyk tím, že ponořil jsem hrst cupaniny do vědra, které mi donesli, a tlačil vodu z této umělé houby do neforemné dutiny, která mu nahrazovala ústa. Tam je opět nešťastník, který ztratil ranou šavle část obličeje, nos, rty a bradu; nemoha mluvit a zpola slepý dával znamení rukou a snažil se upozornit na sebe těmito posunky, doprovázenými chroptěním. Dal jsem mu pít tak, že jsem zlehka kapal na jeho zkrvavený obličej čistou vodu. Třetí zmíral s rozpolcenou hlavou, zatímco jeho krev se řinula po kamenné dlažbě kostela. Byl to strašlivý pohled; jeho soudruhové v neštěstí strkali ho nohou na stranu, neboť jim uzavíral cestu. Chránil jsem ho v posledních okamžicích jeho života a pokryl šátkem jeho ubohou hlavu, kterou ještě slabě sem tam pohyboval. Třebaže každá budova byla změněna v nemocnici a každá rodina věnovala péči přijatým raněným důstojníkům, poštěstilo se mi přece již v neděli ráno sehnat několik žen z lidu, které podle svých sil spolupracovaly, aby pomohly mnoha tisícům raněných, ležícím bez pomoci. Jednalo se o to, aby lidé, kteří doslovně zmírali hladem a žízní, byli krmeni a především napájeni, aby jejich rány byly obvázány, jejich krvavá, špínou a červy pokrytá těla omývána – a to vše ve strašlivém horku, mezi páchnoucími a odpornými výpary a uprostřed nářku a sténání. Aspoň jakési jádro dobrovolných pomocníků bylo však již vytvořeno. Pokud to vůbec šlo, zařídil jsem pomoc v oné části města, kde se zdálo, že je jí nejvíce zapotřebí a zvolil si pro svou práci jeden chrám castiglionský, Chiesa Maggiore. Leželo tam na slámě stísněno pět set vojínů; sto jiných trpělo a sténalo na náměstí před chrámem. V chrámech chodily lombardské ženy se džbány a vědry s čistou vodou od jednoho vojína k druhému, aby hasily jejich žízeň a ovlažovaly jejich rány. Některé z těchto improvizovaných ošetřovatelek byly přívětivé staré paní, jiné půvabné mladé dívky; jejich něžnost a dobrota, jejich soustrast a pozorná péče dodávala nemocným opět trochu mysli“ (2).

Tak vylíčil bitvu očitý svědek Henri Dunant (obr. 2). Bitva trvající od časného rána plných 15 hodin skončila vítězstvím francouzsko-sardinské armády. Rozhodnutí padlo poté, co se císař Napoleon III. rozhodl do boje vyslat své poslední zálohy – císařskou gardu. Vyčerpaní vojáci neměli sílu pronásledovat ustupujícího a neméně vyčerpaného nepřítele, navíc v terénu smáčeném proudy vody vydatného lijáku.

Kdo to byl Henri Dunant, který své svědectví popsal natolik barvitě (viz ukázka), že tím dokázal ke svému záměru získat mnoho významných osobností?

Henri Dunant se narodil 8. května 1828 v Ženevě v hluboce věřící kalvinistické rodině obchodníka Jeana Jacquese Dunanta. Otec byl také jedním ze ženevských radních, matka dcerou ředitele ženevské nemocnice. Po vzoru lidumilných rodičů se i mladý Henry již v 18 letech zapojil v ženevských dobročinných akcích (Spolek dárců almužny) a o rok později se svými přáteli založil volný spolek mladých lidí, kteří se setkávali při studiu Bible a pomoci chudým, označovaný jako „čtvrteční společnost“. Chodíval také do vězeňských cel předčítat vězňům.

Když mu bylo 21 let, nastoupil jako praktikant do ženevského bankovního domu Lullin Sautter. Celé 3 roky (1849–1852) cestoval po Francii, Belgii a Nizozemsku, aby tam propagoval myšlenky Křesťanské unie mladých mužů, v níž vykonával funkci tajemníka.

V letech 1854–1858 se Henri se vydal na několik obchodních cest do Alžíru, Tunisu a na Sicílii ve službách Společnosti švýcarských kolonistů (Compagnie des Colonies Suisses de Sétif). V Mons-Džemílu v Alžíru založil průmyslovou společnost s několika mlýny, která se měla stát počátkem rozsáhlého finančního projektu. Základem úspěchu tohoto podnikání mělo být zakoupení 500 hektarů půdy. Později se ukázalo, že to byl chybný podnikatelský krok, jehož následky jej provázely po celý jeho další život.

Je pravděpodobné, že do místa bitvy dvou obrovských armád Henri odcestoval již se záměrem pomáhat. Do městečka blízko solferinského bojiště přicestoval v den bitvy 24. června 1859, kdy se obě nepřátelské strany srazily. Na bitevním poli zůstalo vedle padlých ležet také přes 20 tisíc raněných a umírajících vojáků (obr. 1), aniž by jim byla poskytována nějaká účinná pomoc. S obrovským pohnutím sledoval Dunant jejich osud. Zranění zůstávali na bojišti den, dva, týden, v žáru slunce i letních lijácích, neošetření, hladoví a žízniví, umírali v hrozných bolestech a utrpení. Během bitvy sice pracovaly na obou stranách polní lazarety, ale protože byly označeny různými barvami a symboly, nikdo je nerespektoval. I ony byly zataženy do bitevní vřavy, ranění ani ošetřující nebyli ušetřeni. Pro nedostatečnou nabídku pitné vody pili ranění z louží. Mrtví se ukládali do společných hrobů, při tom se nikdo moc nepřesvědčoval o tom, zda mezi pohřbívanými ještě není někdo přeživší. Ranění nepřestávali sténat, nebylo nikoho, kdo by poskytl pomoc všem potřebným. Zcela otřesený Dunant začal organizovat pomoc raněným mezi místními obyvateli, zvláště mezi ženami a dívkami, která spočívala především v obstarávání vody a jídla, v povzbuzování a v pomoci školenému zdravotnickému personálu při ošetřování raněných a nemocných. Zařídil nákup potřebného materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Přesvědčoval obyvatele, aby pomohli potřebným bez ohledu na to, ke které straně konfliktu patřili, a používal při tom slogan „Tutti fratelli“ (Všichni jsou bratři.). Již tehdy začal rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která by měla vzniknout pro péči o raněné vojáky.

Bitva se do mysli Dunantovi vryla velmi hluboko. Ovládla jej jediná myšlenka – jak pomoci všem, co tady bezmocně leželi, a jak pomoci potřebným i v dalších válečných konfliktech. V roce 1862 vydal svědeckou výpověď „Un Souvenir de Solférino“ (1), v níž se pokusil vylíčit vlastní otřesné zážitky a nakonec zformulovat návrhy na nápravu. Proti snaze o likvidaci co největšího množství životů kladl úsilí co nejvíce jich zachránit. Navrhoval, aby se všem potřebným mohla poskytnout pomoc hned na bojišti, se souhlasem obou válčících stran, a aby tu byli k dispozici vyškolení lékaři a ošetřovatelky, zřetelně označení a respektovaní spolu se zraněnými a zajatými jako neutrální. Navrhoval svolat mezinárodní kongres a v jednotlivých zemích založit příslušné organizace.

V rámci Společnosti pro veřejné blaho se sešla zvláštní pětičlenná komise, aby 17. února 1863 založila organizaci, která byla předchůdkyní Červeného kříže. Členy této komise – v historii mezinárodního hnutí Červeného kříže nazývané Výborem pěti – byli zvoleni generál Henri Guillaume Divour (1812–1877), lékaři dr. Louis Appia (1818–1898) a dr. Theodore Maunoir (1806–1869), právník Gustave Moynier (1826–1910) a také samotný Henri Dunant, který sice nebyl členem Společnosti a nezúčastnil se tohoto zasedání, ale byl následně hned do Společnosti přibrán.

Tzv. Výbor pěti pro zpracování organizace pro práci s raněnými svolal ve dnech 26. až 29. října 1863 ve velkém sále ženevského paláce Atheneum kongres, na nějž se sjelo 36 delegátů ze 16 tehdejších států, z tohoto počtu bylo 14 oficiálních zástupců vlád těchto zemí, šest delegátů různých organizací a 16 dalších zájemců – soukromých osob – z řad humanitárních a filantropicky orientovaných kruhů. Čtyřdenní jednání bylo korunováno úspěchem – účastníci se shodli nejen na zásadách, ale i na emblému budoucí mezinárodní organizace. Byl přijat barevný protiklad státní vlajky Švýcarska, kde se organizace zrodila – červený kříž v bílém poli.

O rok později 8. srpna 1864 – před 155 lety – byla v Ženevě přijata Ženevská konvence pro zlepšení osudu raněných na bojištích. Jejím cílem bylo zaručit ochranu raněným a nemocným, lékařům, zdravotníkům a zdravotním zařízením, označeným symbolem Červeného kříže. Henri Dunant, který byl duchem celé organizace a bez jehož aktivity by se konference nikdy nesešla, se diskuze na konferenci nezúčastnil. Účastníci jednání ustavující konference však na návrh dr. Bastinga vyslovili Dunantovi zvláštní uznání současně s uznáním vyjádřeným ženevské Společnosti pro veřejné blaho za jejich dosavadní práci a podněty. Do konce roku 1864 první Ženevskou úmluvu ratifikovalo celkem deset zemí.

V roce 1866 se Dunantovi dostalo největší pocty v jeho dosavadním životě. Pruská královna Augusta jej pozvala do Berlína, aby se zúčastnil slavností pořádaných na počest vracejícího se vítězného vojska. Vzpomínání na tento pobyt v Prusku zakončil ve svých Pamětech Henri Dunant slovy: „… Byly to krásné dny, na něž budu vzpomínat po celý svůj život.“

Naopak velké zklamání mu přinesly jeho obchodní aktivity. Jím založená obchodní společnost, která měla stavět mlýny v Alžírsku, zkrachovala. Dunant jako její generální ředitel přesvědčil řadu vlivných ženevských obchodníků, finančníků i svých přátel, aby do ní vložili nemalé finanční prostředky. Ženevský obchodní soud poslal jeho obchodní společnost do konkurzu a Dunant musel ohlásit v roce 1867 bankrot. Ve druhé polovině 19. století to představovalo doslova katastrofu. Ocitl se zcela na mizině.

Na období let 1868–1870, kdy zcela zmizel z dohledu, vzpomíná ve svých Pamětech: „… Žil jsem životem nejskromnějším a prožíval skutečnou bídu. Byl jsem z těch, kteří černí svůj oděv inkoustem péra a bílí límec své košile křídou. Kteří vkládají papír do použitého klobouku, jenž se stal velkým, a do jejichž obuvi teče voda. Jimž je odepřen úvěr v krčmě, kde jedí, a odepřen klíč od domu, kde bydlí, poněvadž nemohou platit nájem. Kteří uléhají často bez světla a jimž topivo poskytuje více kouře nežli tepla…“

V roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka. V revoluční době vlády Pařížské komuny na jaře 1871 byl Dunant dokonce ohrožen na životě. Hrozila mu smrt zastřelením. Pařížané byli tehdy velmi podezřívaví k cizincům a Dunant nijak neskrýval, že je Švýcarem. Byl dokonce zatčen, obviněn z anarchismu. nihilismu, špionáže a považován za jednoho z vůdců Internacionály. Nedorozumění vzniklo z Dunantova členství v „International Commitee“ Červeného kříže.

Po skončení války, která ukázala zejména francouzské straně velké nedostatky v péči o raněné, nastalo v práci francouzské pomocné Společnosti výrazné zlepšení. Během války došlo také poprvé k zákroku neutrálů pro pomoc raněným, byl to úkaz v dějinách nevídaný. Ženevský Mezinárodní výbor pro pomoc raněným zřídil v Basileji poprvé v historii Informační kancelář ke zprostředkování darů raněným vojínům. Potraviny, sanitní materiál a jiné předměty, které tato kancelář rozdělovala, měly hodnotu několika milionů franků. Šlo o pomoc, kterou poskytly neutrální země válčícím státům.

Ratifikace Ženevské konvence probíhala postupně, takže až v roce 1882 v Bruselu byla společnost Červeného kříže prohlášena za mezinárodní. O Dunantovi v této době nikdo nevěděl, někteří jej pokládali již za zesnulého.

V červenci 1887 se přestěhoval do Heidenu na břehu Bodamského jezera, kde pak strávil zbytek svého života. Jeho zdraví bylo značně podlomené. Posledních 20 let svého života strávil v nemocnici a v léčebně.

V roce 1901 obdržel spolu s Frédéricem Passym první Nobelovu cenu míru za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k ženevským konvencím. Ocenění bylo pro něj obrovským zadostiučiněním.

Henri Dunant zemřel 30. října 1910 v Heidenu ve věku 82 let. Nikdy se neoženil, nezanechal také žádné potomky. Prožil dlouhý, snad nakonec úspěšný, ale málo šťastný život.

Mezinárodní federace organizací Červeného kříže a Červeného půlměsíce, anglicky International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies (IFRC) uvádí jako datum svého založení jednání Výboru pěti a založení Stálého mezinárodního výboru pro pomoc raněným v Ženevě 17. února 1863. Dnes je členy federace 187 států. Globálně má organizace 98 milionů členů, z toho je 300 tisíc trvalých zaměstnanců. Československý červený kříž byl založen 1. února 1919 – jeho první předsedkyní se stala dcera prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka – PhDr. Alice Masaryková. K letošnímu stému výročí založení vydala Česká národní banka stříbrnou pamětní minci. Po rozpadu Československa vznikl v roce 1993 Český červený kříž. Datum narození Henry Dunanta – 8. květen – se od roku 1953 po celém světě slaví jako Světový den Červeného kříže.

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK v Plzni