STANOVISKO K TAKZVANÉ „OSTEOPATII“

Vymezení pojmu

I když se pracovní skupina Světové zdravotnické organizace (WHO) zabývá tzv.„osteopatií“ od roku 2004, nebyla dosud zveřejněna oficiální, světově platná definice. Přes snahy Světové osteopatické zdravotnické organizace (WOHO) chybí pojmům „osteopatie“, „osteopatická medicína“, „osteopatické ošetření“ jednoznačná, světově přijatelná definice. Proto by se nemělo mluvit o „osteopatii“, ale o „osteopatických postupech“.

Jak odpovídá jejich základním cílovým strukturám, jsou osteopatické postupy běžně děleny do tří oblastí:

• parietální „osteopatie“ (vazivová tkáň a svaly),
• viscerální „osteopatie“ (vnitřní orgány a jejich vazivové závěsy),
• kraniální (kraniosakrální) „osteopatie“ (založená na vnímání specifických inherentních rytmů lidského organismu).

Diagnostické a terapeutické techniky v rámci „osteopatie“, respektive „osteopatických postupů“, splňují předpoklady pro vyšetření souboru nálezů a symptomů na úrovni tělesných funkcí a struktur. Zahrnují v prvé řadě palpační vyšetření. Nejde tedy o určení diagnózy, a tím ani diferenciální diagnózy.

Osteopatické postupy se opírají v oblasti „parietální osteopatie“ rozsáhle a v oblasti „viscerální osteopatie“ jen omezeně o anatomické a neurofyziologické poznatky, přesto si mimo jiné nárokují posílení autoreparačních schopností pacienta. Osteopatické postupy je však také možné provádět bez převzetí zvláštního„obrazu člověka“ (Menchenbild) - osteopatie historicky amerického vzoru a jejích funkčních představ. Stačí brát v úvahu pouze úroveň anatomických a neurofyziologických základních výzkumů.

V Německu, Švýcarsku a Rakousku jsou mnohé techniky „parietální“ a částečně také „viscerální osteopatie“ součástí certifikované lékařské kvalifikace „manuální medicína“/„chiroterapie“, a tím jsou integrovány do lékařského léčebného umění. Na základě této zvláštní situace ovšem opakovaně dochází k matení pojmů „manuální medicína“/„chiroterapie“ (lékařská), „manuální terapie“ (fyzioterapeutická) a „osteopatie“ nebo „chiropraxe“ (neurčené). Chiropraxe amerických, kanadských a australských škol, jakož chiropraxe Švýcarska (přijatá jako zdravotní profese), se z hlediska využívaných způsobů léčby rovněž neodlišují od „manuální medicíny“/„chiroterapie“ nebo od osteopatických technik v rámci takzvané „osteopatie“.

Důkazy účinnosti a vědeckosti

Pro některé oblasti osteopatického vyšetřování a léčby, tak jako pro některé techniky, již existuje relevantní počet vědeckých prací. To se týká především aspektů „osteopatie“, které rozsáhle pronikly do „manuální medicíny“. Při restriktivním vyhledávání v databance Medline bylo nalezeno celkem 62 záznamů, které je možno označit za tematicky relevantní, a které pojednávají o účinnosti  osteopatických způsobů ošetření (1). Tyto různé studie a metaanalýzy dokládají účinnost osteopatických způsobů léčby na řadě různých onemocnění. Podstatná část literatury však není v přístupných databankách zmiňována. Je nutno konstatovat, že do jisté míry spolehlivé údaje o účinnosti/efektivitě osteopatického ošetření jsou k dispozici jen u malého počtu  klinických obrazů. Z toho úhrnem vyplývá, že pro využití určitých, především „parietálních“ (=manuálně medicínských) technik a v menší míře „viscerálních osteopatických technik“ jsou k dispozici kritéria EBM. Pro „kraniosakrálně-osteopatické“ aspekty to platí jen ve velmi omezené míře. Za zmínku stojí, že někteří představitelé „osteopatie“ prosazují názor, že účinnost závisí na zvládnutí všech tří oblastí „osteopatie“ terapeutem. Přesto chybí veřejně přístupné publikace o indikacích nebo efektivitě těchto metod a přístupů.

U filozofických základů „osteopatie“ se pohybujeme naproti tomu na půdě světového názoru, pro který v přírodovědném smyslu nemůže existovat důkaz. V abstraktní rovině jsou však některé z těchto předpokladů (pohyb, proudění a celostní přístup) zcela kompatibilní s naším současným přírodovědně-lékařským myšlením. Aspekty, jakými jsou pohyb a celostní přístup, jsou zásadní součástí různých lékařských odborných disciplín (např. Praktického lékařství, Rehabilitace a fyzikálního lékařství, Revmatologie). Takzvaný celostní přístup není vázán na jednu určitou metodu (např. Osteopatie), ale je to výraz lékařského postoje vůči pacientovi jako takovému, nezávisle na oboru nebo na způsobu použité diagnostiky a léčby. Chápat klinické obrazy jako výsledek komplexních adaptačních systémů je přístup postavený na přírodovědné systémové teorii, který nemá nic společného s jednou určitou metodou.

Jistota

V této souvislosti je rozhodující, že v „osteopatii“ jsou vyhledávány a ošetřovány nálezy funkční i na strukturu orientované. Z toho nepřímo vyplývají možná rizika: poškození struktur – a co je hlavní – již předem poškozených struktur.

Nezbytným předpokladem předejití komplikacím při vyšetřovacích a léčebných zákrocích na poškozených strukturách je důkladné lékařské vyšetření a diferenciální diagnóza. V rámci takového vyšetření především platí, že je třeba vyloučit strukturální patologii, která by mohla v rámci vyšetření či ošetření způsobit komplikace. Proto je třeba, aby lékaři, kteří manuálně medicínské techniky, včetně osteopatických, sami nepoužívají, ale volně předepisují, měli alespoň základní znalosti strukturálního a funkčně orientovaného přístupu v „manuální medicíně“ a „osteopatii“. Lékaři požadující určité vyšetřovatelské a terapeutické osteopatické výkony by měli informovat nejen o diagnóze, ale především předat relevantní informace o poškozených strukturách.

Rizika, která mohou nastat v případě vyšetřovacích a léčebných postupů nepoškozených struktur, mohou být podle použitých technik srovnatelná s riziky „manuální medicíny“, fyzikální medicíny nebo konzervativní ortopedie.

Nebezpečí opožděné nebo zanedbané diagnózy a ošetření psychicky nemocných nebo exacerbace symptomatiky se objevuje obzvláště při provádění osteopatických postupů, které mají v první řadě ovlivňovat postulované inherentní rytmy („CRI“ nebo „PRM“) lidského těla. Z toho před osteopatickým výkonem mimo jiné vyplývá nutnost lékařské diferenciální diagnostiky.

Postavení „osteopatie“ v lékařské vědě

V Německu, Švýcarsku a Rakousku je řada osteopatických postupů zařazena do lékařského postgraduálního vzdělávání (např. Fyzikálního a rehabilitačního lékařství, Ortopedie nebo Manuální medicíny). Osteopatické techniky jsou tam řazeny k lékařské vědě do té míry, že mohou být považovány za součást a rozšíření „manuální medicíny“.

Osteopatické postupy jsou využívány lékaři a mohou jimi být v zásadě předepisovány. Určité osteopatické techniky mohou být delegovány na fyzioterapeuty vyškolené odpovídajícím způsobem. Vzhledem k potenciálnímu riziku přehlédnuté kontraindikace, popřípadě neodborného postupu, je nárazová manipulace páteře v Německu prováděna výhradně lékaři, ve Švýcarsku ji mohou po lékařské diagnostice a diferenciální diagnostice provádět patřičně vyškolení fyzioterapeuti.

Diagnóza a diferenciální diagnóza jsou všeobecně prováděny výhradně lékaři.  Předpokladem delegování osteopatických postupů nebo technik je, že delegující lékař zná osteopatické postupy, respektive jejich indikace a kontraindikace. Pro zmocnění fyzioterapeutů k provádění osteopatických postupů by se měl lékař ujistit, zda jsou fyzioterapeuti dostatečně kvalifikováni. Tento požadavek platí též pro lékaře, kteří sami využívají osteopatické postupy.

Zavedení samostatné profese „osteopat“ a/nebo „chiropraktik“ (to druhé ve Švýcarsku existuje jako zdravotnická profese), jak v poslední době požadují také lékařské společnosti, se tudíž zdá být nepotřebné a kontraproduktivní 

Vysvětlivky:

EBM = Evidence-Based Medicine, medicína založená na důkazech.

CRI = Crinial Rhytmic Impulse

PRM = Primary Respiratory Medianism

Přeložila MUDr. Milena Corredorová

Rehabilitace Medicon, a.s.

A. Staška 1670/80

140 00 Praha