Reakce na článek: Kulturní a filozofické rozdíly v Evropě se odrážejí v rehabilitační léčbě (fyzioterapii) neurologicky nemocných – Řasová K., Hogenová A., č. 1/2012

Srovnání „kontinentálního”a anglosaského vidění světa a jejich vlivu na terapii je zajímavé téma, které by si zasloužilo větší prostor a především diskusi, a je zajisté velmi záslužným počinem autorek, že toto téma otevřely. Poněkud zarážející ale je, že autorky zřejmě čerpaly jen z jednoho „filozofického“ zdroje, což považujeme za naprosto nedostatečné. Možná to je také důvodem velmi originální transkripce některých jmen, konkrétně Baken (správně Bacon nebo Backen), Jerolím (správně Jeroným) či Heideger (správně Heidegger). Velmi překvapivý je také výběr představitelů „kontinentální“ filozofie. Domníváme se, že autorky byly vedeny spíše svým hlubokým vlasteneckým cítěním než kritickým zhodnocením jejich skutečného přínosu. Když čteme jména jako např. Hus, Jeroným Pražský či Havel, tak by nás už nepřekvapil ani Jára Cimrman, takto duchovní otec legendárního „úkroku stranou“. Jejich údajná souvislost s neurofyziologickými metodami typu Fay, Kabat, Bobath, etc., nám zůstává skutečně skrytá a postrádáme zde nikoliv pouhý příslovečný můstek, ale pořádný most. Naopak marně hledáme jména jako G. Bruno, B. Spinoza, R. Descartes, I. Kant, G. Hegel a řadu dalších, kteří evropské i světové myšlení ovlivnili podstatně více než výše jmenovaní. Text také vyvolává dojem, že by snad měl být W. Occam (resp. Ockham, 1285-1347) myšlenkovým pokračovatelem J. Locka (1632-1704) a D. Huma (1711-1776), což je zajímavý časový paradox. Stejně tak nemůže být jejich pokračovatelem představitel vrcholné scholastiky J. D. Scotus (asi 1266-1308), který měl značný vliv na Ockhama a další nominalisty, sám k nim ale počítán není, naopak je označován za krajního realistu. Nejspíše se jedná jen o stylistickou neobratnost, která však neznalého uvádí v omyl a znalého v úžas.

Naše reakce se však týká především poslední třetiny článku, resp. jeho originální argumentace. Autorky zde, pro nás poněkud překvapivě, obhajují „existenci programů v centrálním nervovém systému“, a to „i v nadkmenové úrovni“. Důvod této obhajoby nám není jasný, protože existenci těchto programů/vzorů, pokud víme, nikdo nepopírá. Spory se vedou pouze o to, do jaké míry či zda vůbec jsou vrozené či získané/naučené (nature versus nurture) a do jaké míry jsou komplexní, resp. podrobné a „závazné“, tedy jak těsný je vztah mezi centrální instrukcí, motorickým výstupem na periferii a výsledným pohybem.

Ale to hlavní, co nás přimělo reagovat, je věta, kterou zde citujeme: „Vědecky však bylo prokázáno, že využití těchto v současné době neuchopitelných a nevysvětlitelných principů ve fyzioterapii nemocných má signifikantní vliv na imapirment (sic!), aktivitu, participaci a kvalitu života nemocných, ale i na mozkovou aktivitu vyšetřovanou pomocí funkční magnetické rezonance, mikroskopickou strukturu mozku, imunitní systém”. Především nás zaráží zjevný logický rozpor - jak může být „vědecky“ dokázán „signifikantní“ (ve smyslu „statisticky signifikantní“?) vliv něčeho (vědecky?) „nevysvětlitelného a neuchopitelného“? Zřejmě máme odlišnou představu o tom, co je to vědecký důkaz a vědecká argumentace, případně věda obecně. Podle našeho názoru jde o typické tvrzení obsahující vnitřní rozpor. Tvrzení o „vědeckosti“ navíc dosti kontrastuje s pozdějším tvrzením, že k hlubšímu pochopení je nutné „hledat skrytost, vyladit se, vyharmonizovat se na podstatu věci“. Tento argumentační mix je pro naše přízemně logické uvažování vskutku záhadný. Faktem je, že (motorické) programy, resp. vzory, v „nadkmenové“ CNS nejsou ani neuchopitelné ani rozumově nevysvětlitelné. Dynamické stereotypy popisoval již Pavlov a motorické vzory/engramy Bernstein, oba v první polovině 20. století. Od té doby s těmito pojmy a jejich obsahem pracovala a pracuje celá řada autorů z oblasti neurofyziologie a řízení motoriky. Vzhledem k tomu, že se tyto teorie rozvíjely v období bouřlivého rozvoje genetiky, není divu, že prvotní vysvětlení pro výraznou, nikoliv však absolutní, uniformitu jejich ontogeneze i fylogeneze bylo hledáno v dědičnosti, resp. genetické determinaci. Toto vysvětlení je ostatně dosud velmi oblíbené jak v laické, tak i odborné veřejnosti, a to i navzdory tomu, že dosud není znám ani teoretický mechanismus jak by tyto složité motorické vzory mohly být v DNA zakódovány. To samozřejmě nevylučuje, že se nakonec nějaký takovýto mechanismus podaří prokázat či alespoň teoreticky popsat. Nicméně nic tomu prozatím nenasvědčuje a spíše se zdá, že tato teorie přetrvává především proto, že je jednoduše pochopitelná, zdánlivě podporována četnými povrchními pozorováními a především všeobecně sdílená a hojně tradována i vyučována, což je pro řadu lidí hlavním důkazem její správnosti. Zde je nutné připomenout, že ve vědě se pravda nezjišťuje ani tradicí ani hlasováním a obsah učebnic je často poplatný tomu, co se autor sám naučil v době svých, často již dávných, studií. Stejně tak platí, že jedna věc je něco slyšet, číst, memorovat či dokonce vyučovat a druhá věc je skutečně to pochopit. Díky tomu se s vytrvalostí polního plevele drží např. obecně oblíbené a neustále opakované tvrzení, že „příroda, resp. evoluce, něco konkrétního vytváří s nějakým konkrétním účelem“, tedy typický lamarckistický názor v době, kdy je neodarwinistický model evoluce vyučován již na základních školách. Alternativní vysvětlení vzniku motorických vzorů je postaveno na principu učení a/nebo principu sebeorganizace dynamického systému. Nehodláme v této reakci tyto přístupy konfrontovat ani podrobněji popisovat, chceme jen připomenout, že motorické programy/vzory jsou racionálně vysvětlitelné a uchopitelné a k jejich pochopení nepotřebujeme metafyziku heideggerovského „pozadí“ či „vylaďování se“ a „harmonizování se“. Při zkoumání principů a jevů z oblasti neurofyziologie a motorického řízení či učení, ke kterým zcela nepochybně patří i motorické programy/vzory, se držme především kritického myšlení. Pokud mají být naše argumenty skutečně vědecké, pak je kritické myšlení jedinou možnou metodou při posuzování konkrétních, známých a uchopitelných, byť často abstraktních, pojmů, poznatků a faktů. Je to jediná skutečně vědecká cesta k podstatě věcí, i když obvykle podstatně namáhavější a náročnější než „vylaďování se“ či „harmonizování se“. Nepochybujeme o významu filozofie pro lidské chápání vlastní existence a světa jako celku. Nahrazování kritického a konkrétního myšlení a argumentace při zkoumání konkrétních (neuro)fyziologických jevů metafyzikou ale považujeme za scestné.

I přes výše uvedené výhrady považujeme za velmi zajímavé zkoumat vliv různých „stylů myšlení“ na diagnostiku, volbu terapie a její praktické provedení nebo organizaci. A to přestože, či naopak právě proto, že i v tomto směru je v posledních letech „globalizace“ zcela zřejmá. Základem podobného srovnání musí být nejen praktická zkušenost, ale také důkladné studium různých pramenů a především kritické myšlení, ať už si o něm M. Luther myslel cokoliv.   

MUDr. Ivan Vařeka, Ph.D.

MUDr. Radmil. Dvořák, Ph.D.

Katedra fyzioterapie FTK UP

tř. Míru 115

771 11  Olomouc