Komentář

KOMENTÁŘ k článku autorů J. Doležela, V. Jedličky a I. Čapova:

„Robotická plicní lobektomie – naše první zkušenosti“

S díky za Váš novátorský příspěvek si jako kdysi také hrudní chirurg dovolím připsat několik poznámek, určených nikoliv pro autory článku, kterým současně blahopřeji, ale spíše pro mladší kolegy-chirurgy, kteří budou napříště léčit nemocné a plicními nádory.

Hrudní chirurgii jsem prvně poznal na chirurgické klinice v Praze ve Vinohradské nemocnici u prof. MUDr. Emericha Poláka, DrSc. Prof. Polák byl vynikající všeobecný i hrudní chirurg, který se řídil německým heslem „in Kürze ist die Würze“ čili česky „v jednoduchosti je ten vtip“ (doslova „koření neboli výhoda“) a jeho klinická praxe a praxe jeho školy toto heslo nesčetněkrát potvrdila.

Prof. Polák operoval v letech 1945–1970 přes 500 plicních tumorů. Většina nemocných po plicních resekcích přežila jak operaci, tak i tehdy nesnadný pooperační vývoj nádorového onemocnění. Dokladem toho jsou Polákovy knihy, v nichž shrnul výsledky práce svého pracoviště.

Abych poznal moderní způsoby torakochirurgie a také kardiochirurgie, kterou náš učitel pěstoval současně, vyslal mne v r. 1967 na dvouletou stáž do Holandska na Státní univerzitu do Groningen k prof. Dr. J. N. Homan van der Heidemu. Tento vynikající mladý torako- a kardiochirurg nás spolu s kolegou MUDr. Vl. Korčákem učil operovat plicní tumory, podobně jako prof. Polák vždy za podmínek operačního klidu a dobré pohody jen s několika základními nástroji, s minimálním chirurgickým přístupem a tedy i násilím na okolní tkáně a s co nejlepším léčebným zajištěním včetně dokonalé anestezie a vzorné pooperační péče. Důraz se kladl nikoli na spěch při samotném výkonu, nýbrž na co nejkratší potřebnou dobu celkové anestezie, která byla přesně sledována a jen zřídkakdy překročila u dolní lobektomie 90 minut. V letech 1970–1974 jsme operovali s MUDr. Korčákem desítky nemocných s plicními tumory již zase na chirurgické klinice LFH UK v Praze na Vinohradech a pak od r. 1975 až do r. 1990 v nemocnici v Praze 8 na Bulovce ve VÚTRN a na chirurgické klinice ILF. Spolehlivými a zručnými operatéry byli naši spolupracovníci pp. MUDr. K. Novák, CSc., a MUDr. O. Kazda, CSc., a anestezii podávaly MUDr. A. Slavíčková, CSc., (na Vinohradech) a pí. MUDr. Vl. Chodounská a pí. MUDr. M. Moučková (na Bulovce).

Bohužel čas běží a tak se chirurg po 50 letech operační praxe musí spokojit – spíše než s pamětí současníků, kteří ho sledovali a se spokojeností nemocných – jen s přečetnými vstupy do českého torakochirurgického písemnictví, které ještě v knihovnách přetrvává. Publikací o otevřené plicní chirurgii z let 1950–2000 je hodně a autorsky je naplňují nejen jména již vzpomenutých plicních chirurgů, ale především koryfejů československé chirurgické vědy, na něž nesmíme při veškerém technickém pokroku současné medicíny nikdy zapomínat. Rád bych vzdal úctu za jejich námahu a brilantní operační techniku pp. prof. Divišovi, Polákovi, Rapantovi, Šerému, Šiškovi, Kostolnému, Kosteleckému, Niederlemu, Vahalovi, Procházkovi, Lichtenbergovi, Placákovi a ze žijících pak pp. prof. Brzkovi a prof. Řehákovi a jejich výborným torakochirurgickým školám.

Otevřeně prováděná plicní chirurgie je zatím nejbezpečnější jakou známe, nejlevnější jakou si můžeme v našich poměrech dovolit a nejdokonaleji literárně zpracovanou v dlouhodobých výsledcích. Jediné co je třeba – aby si mladí chirurgové o ní četli, aby se ji s jednoduchými nástroji dobře naučili provádět a aby ji více propagovali u zdravotnických managerů. Selžou-li, pak budou objevovat již vícekráte objevené, budou neustále zadlužovat zdravotnictví, o němž již více rozhodují finančníci nežli lékaři a budou v koncích při každém selhání složité techniky, která je sice dobrá, když bezvadně funguje, ale často zbytečně prodlužuje jinak snadné operace. Hodnotit novou operační metodu jako bezpečnou proto, že operaci přežilo 5 nemocných je odvážné. O rychlejší rekonvalescenci po torakoskopických (i laparoskopických a robotických) operacích všichni autoři píší, ale kromě zkrácené hospitalizační doby a snad i menší pooperační bolestivosti dosud žádný český chirurg vědecky neprokázal, že by se zkrátilo a zlevnilo i pooperační léčení, které je nutné i po propuštění pacienta z nemocnice a nikdo také neověřoval, zda by časnější propouštění do domácí péče po klasických operacích bylo více škodlivé, než že bylo jen považováno za riskantní. Zatím chybí i vědecky zpracovaný důkaz o tom, že se urychleně v nemocnicích odléčení nemocní dříve vracejí do své práce a že se rychleji normalizuje jejich pooperační život. Dokonce ani zahraniční autoři, ač to opakovaně konstatují, nepodali o tom žádný důkaz. To, že soukromý podnikatel šikovně manipuluje se svými zaměstnanci a někdy i s veřejnými financemi již týden po výkonu a že učitel, úředník nebo dělník prodlužuje pooperační práceneschopnost více než je zdrávo, není v našich ani v evropských poměrech nic neobvyklého a přesné a ověřitelné sociální statistiky o tom chybí. Zde by byl další prostor pro český výzkum, který by mohl být někdy i světovou prioritou. Medicína založená na důkazech nás nabádá, abychom nejen věřili a doufali, ale i prověřovali a vědecky hodnotili.

Miloš Hájek

redaktor Rozhledů v chirurgii