Komentář k článku

Komentář k článku „Cévní chirurgie nebo endovaskulární léčba“

autorů Čertík B., Třeška V., Novák M., et al. Rozhl. Chir., 2006, roč. 85, č. 12, 2006, s. 609–612.

Prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc.

Klinika transplantační chirurgie, IKEM Praha

Tak jsme si zase hezky střelili do vlastních řad. V době, kdy na našem a jiných pracovištích vedeme složitá jednání o do vybavení operačních sálů angiolinkou k intervenčním a diagnostickým výkonům, nám doc. Čertík předkládá svůj názor na budoucnost cévní chirurgie. Při vší úctě k chirurgické klinice FN Plzeň a jejím výsledkům v cévní chirurgii, mám na problematiku odlišný názor. Zdá se mi, že by měla skončit doba, kdy cévní chirurg pacienta vyšetří, indikuje léčbu a odešle nemocného k endovaskulární léčbě na RTG pracoviště. Pak se po výkonu o něj stará na oddělení včetně pooperačních komplikací a později v ambulanci. Autor článku popisuje vzájemný harmonický vztah mezi plzeňskými chirurgy a intervenčními radiology. Tvrdí však, že konečné indikační rozhodnutí stanovuje on – cévní chirurg. To přece bez vlastních zkušeností s endovaskulární léčbou není možné ani správné. I v IKEM Praha je skupina vynikajících intervenčních radiologů, přesto jsem přesvědčen, že vzniká potřeba, aby cévní chirurg zvládl základy endovakulární léčby. Jedná se především o jeho erudici při provádění hybridních výkonů, kdy je možné při jedné anestezii provést současně intervenční a chirurgickou rekonstrukci. Tak lze zlepšit přítok, výtok či obojí dané rekonstrukce a tím dosáhnout lepších výsledků. Další diskutovanou oblastí je zavádění stentgraftů do hrudní a břišní aorty a současné provedení chirurgické rekonstrukce. Argument, že chirurg nemá zkušenosti s ionizujícím zářením, je při pohledu na armádu intervenčních kardiologů směšný. Co se týče faktů a názorů autora článku na léčení tepenného onemocnění v jednotlivých oblastech řečiště skoro ve všem s ním souhlasím. Je jisté, že v řadě oblastí tepenného systému, je dnes endovaskulární léčba plně indikována a patří a zůstane v rukou intervenčního radiologa. Poznámku mám jen k nejasné tabulce v textu, která demonstruje nápadný propad chirurgických výkonů. Do tabulky jistě nepatří odběry a transplantace ledvin. Ty se perkutánně těžko provádějí. V tabulce naopak postrádám amputační výkony a kombinované výkony.

Článek doc. Čertíka je zakončen myšlenkou, že by si cévní chirurg prováděním endovaskulárních výkonů snížil erudici v oboru. To je smutné zjištění, když uvážím, že problematika angioplastik je součástí atestace z cévní chirurgie. Světový trend je naprosto jasný – zvyšovat počty „hybridních“ výkonů.

K tomu nám vychází vstříc i technický pokrok. Dnes lze s použitím sofistikovaného C ramene provádět ty nejsložitější endovaskulární rekonstrukce. Myslím si na rozdíl od autora článku, že se má cévní chirurgie nejen dále rozšiřovat o nové techniky, ale že je i správný čas zahájit jednání s pojišťovnami o nových kódech, které budou pokrývat hybridní výkony. Je přece v zájmu pacientů a nás všech, aby se z cévní chirurgie nestal okrajový a stagnující obor. Až bude autor kritizovaného článku kandidovat na předsedu společnosti intervenční radiologie, dostane můj hlas.

Prof. MUDr. M. Adamec, CSc.

Přednosta KTCH IKEM Praha

Vídeňská 1958/9

140 21 Praha 4

e-mail miad@medicon.cz