O úspěšnosti operací

Ještě v minulém století bývali chirurgové na vrcholu své slávy, a kdo prodělal jakoukoli operaci a ve zdraví ji přežil, velebil svého operatéra jako mistra náročného oboru a nevadil mu často ani žebříček ze stehů ve zhojené jizvě, kterou hrdě ukazoval. Tento přístup se týkal všech operativních oborů a operující odborník by oslavován jako vítěz nad nemocí. Doba se však změnila, s ní se mění i lidé a pochopitelně i terapie nemocí. Dnešní novináři oslavují jen ty případy nebo ty jedince, kteří vykonají něco zvláštního, co ještě nikdo předtím neviděl nebo nezažil. Tisíce standardních operací zatím zůstávají taktně skryty v pozadí, kde se o nich přou s operatéry jen zdravotní pojišťovny, zda je vůbec lékařům proplatí, když jich je tak mnoho, že s tím žádný ekonom nepočítal. S nevyslovenou otázkou „proč?“ o nich skromně hovoří jen bezbranní pracující a důchodci, na nichž se většina těch stěžejních výkonů vykonává.

Je třeba přiznat, že s postupem let a s prodlužováním lidského života velmi rychle přibývá operací pro různá degenerativní onemocnění cév, kloubů, sliznic a pro malignity a jejich prezentace není natolik atraktivní, aby naplnila stránky novin a nejčtenějších žurnálů. Občas se sice dočteme, kdo vykonal jakousi zvláštní operaci, která změnila chod života mediálně známého člověka, ale že některé nemocniční oddělení operovalo úspěšně stovky jinak „nezajímavých případů“, které vrátily jejich rodinám vyléčené nemocné, to zajímá právě jen ty zhojené pacienty, ale pro veřejnost to zůstává skryto.

Když jsem rozvažoval, co nabídnu svým mladším kolegům jako aktuální úvodník do oborového časopisu, přišla mi na mysl právě tato „nezajímavá kauza“, která se vývojem doby natolik změnila, že obrátila dřívější pověst o veleúspěšných operatérech všech chirurgických specializací v něco běžného, neboť každodenně tito lidé vítězí nad nemocemi úplně jinak, než tomu bylo ve století právě minulém, kdy všechny dnes známé operační obory nebyly ještě zdaleka tak rozvinuty, jako jsou dnes.

Dnešní chirurg není sám v rozhodování o tom, jakého pacienta vezme k operaci, a často ani v tom, jaký výkon udělá, a tak jako nebyl ani v minulosti osamocen při operaci samé, ale pomáhali mu jeho asistenti a někdy i anesteziologové a rentgenologové a stejně je tomu i dnes. Navíc je zde nepřehlédnutelné období pooperační, v němž se o odbornou péči dělí s kolegy anesteziology a specializovanými internisty, kteří se po právu podílejí na úspěšnosti operace, pokud dobře dopadne, což je jednak žádoucí a jednak v současnosti již téměř obvyklé. Tím se celá operace rozkládá z dřívějšího exkluzivního výkonu, reprezentovaného jedním úspěšným operatérem, na tři etapy, o nichž již nikdo nepochybuje, že jsou nutné a téměř stejně důležité.

V té první etapě je třeba poznat chorobu, která má být operačně řešena, je třeba zvážit pacientovu kondici a operační riziko, uvážit podmínky, za nichž můžeme operací léčit, jako je období operace samé. Vhodnost a možnosti zdravotnického zařízení, potřebu kompletního předoperačního vyšetření, vhodnou lékovou a fyzikální přípravu nemocného, jeho biologické parametry včetně volby anestezie, a pokud si operatér toto vše vyhodnotí a na základě vlastních zkušeností se pro operaci rozhodne, nastoupí druhá fáze, kterou je operační výkon sám.

Také tato fáze je závislá na chirurgovi, na jeho kondici a vzdělání, na jeho zručnosti a životních zkušenostech, ale i na jeho pomocnících, kteří mohou zdar výkonu posílit nebo někdy svou nekázní nebo nešikovností i ohrozit. Tato fáze bývala v minulosti často přeceňována ve prospěch operujícího odborníka, ale dnes naprosto přesně víme, že i začínající chirurg pod dobrým odborným dohledem a s rozumným vedením odvede řádný výkon k plné spokojenosti dohlížejícího chirurga i pacienta. U tzv. zavedených a zkušených odborníků jde jen o střední fázi operační pomoci, která naváže na dobrou předoperační přípravu, na odpovědné rozhodnutí a na správnou úvodní diagnózu.

A jsem konečně u fáze třetí, pooperační. Jen laik či nepříliš vzdělaný lékař by si mohl myslet, že by ji bylo možno podceňovat. Ve skutečnosti má tato třetí fáze stejný význam jako ta dvě významná období předchozí. I nejlépe provedená operace bez důrazu na pooperační doléčení by se mohla minout svým účelem. Bez přesných pokynů, jak má pooperační období probíhat, jak dlouho a jak intenzivně je třeba nemocného na lůžku a později i doma sledovat, jak jej stravovat, medikamentózně doléčovat a rehabilitovat, to vše je právě tak důležité a pro úspěch operace samé významné, že i období, na němž se podílejí další chirurgovi pomocníci, stojí za velmi významné zdůraznění. Bez dobré pooperační péče, bez častých návštěv chirurga u pacientova lůžka a bez jeho zájmu o celkový stav nemocného, o operační oblast a ránu nelze pokládat žádnou operaci za definitivně skončenou.

Prof. MUDr. M. Hájek, DrSc.

šéfredaktor časopisu

Rozhledy v chirurgii

e–mail: Milos.Hajek@uvn.cz