Komentář k editorialu pana profesora Pavla Pafka

Téma otevřené profesorem Pafkem v editorialu tohoto čísla Rozhledů v chirurgii je natolik aktuální a významné, že bych chtěl jeho význam podpořit a vyzvat chirurgickou obec k diskuzi.

Profesor Pafko se dotkl toho nejdůležitějšího, co ovlivňuje nejen přítomnost, ale zejména budoucnost našeho oboru. Už neřešíme jako dříve bazální vybavení, nástroje a další nezbytný materiál pro provoz chirurgických pracovišť. Nyní je zásadním problémem, kdo bude na vcelku dobře vybavených pracovištích operovat a zejména jak kvalitně (!). Mnohokrát jsme na stránkách našeho časopisu konstatovali, že zájem o chirurgii mezi mladými adepty medicíny klesá. Důvodem není jen náročnost a stále ještě nedostatečné finanční ohodnocení chirurgů, ale také velká zodpovědnost a rizikovost tohoto oboru, a to zvláště v době, kdy se pacienti stále častěji dožadují soudní cestou finančních kompenzací, pokud se jim zdá, ať už oprávněně, či nikoli, že nebyli dobře odoperováni.

Mladé však odrazuje i současný nedokonalý systém postgraduálního vzdělávání, který jim nedává jistotu, že budou dobře připraveni na samostatný výkon své profese (viz prof. Pafkem zmíněnou anketu mezi mladými chirurgy [1], mimochodem, nezaznamenal jsem, že by se k alarmujícímu výsledku ankety někdo vyjádřil).

Je zřejmé, že náš vzdělávací program doznal v posledních letech řady změn [2]. Ale zcela souhlasím s prof. Pafkem, že je spíše šitý na míru velkým fakultním pracovištím než malým, regionálním chirurgiím. V současné době je z provozních důvodů jen velmi obtížné poslat z malých nemocnic atestanta na velké pracoviště na požadovanou dobu přípravy. A když se to povede, dostane se mladému chirurgovi opravdu možnosti absolvovat dostatečně kvalitní praktický výcvik odpovídající požadavkům vzdělávacího programu? Dovolím si tvrdit, že zdaleka ne vždy, a není to dáno jen problémy covidové doby. V řadě případů zůstane předepsaný počet výkonů pouze na papíře.

A tady opět podporuji návrh prof. Pafka, abychom revidovali a „zreálnili“ požadavky na praktickou část předatestační přípravy jak co do zaměření, tak i počtu předepsaných výkonů.

Výkonů, které musí chirurg nepodkročitelně zvládnout tak, aby měl potřebnou sebedůvěru k samostatné práci ve službě, není mnoho. Zkusme je tedy definovat a zkusme to prosadit do nového vzdělávacího programu. Dalším krokem může být propracovat návaznost specializačních atestací na atestaci z chirurgie, jejichž význam, jak uvádí prof. Pafko, stále poroste.

Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.

editor