Zdravé osoby versus pacienti s diagnózou diabetes mellitus 2. typu: vybrané parametry v séru a v subkutánní abdominální tukové tkáni

Souhrn

Endokrinní produkty adipocytů (PPARγ, A-FABP, E-FABP, leptin, adiponektin a další) modulují citlivost tkání k účinkům inzulinu, a podílejí se tak na etiopatogenezi diabetes mellitus 2. typu (DM2T). Osoby s DM2T charakterizují typické změny lipidového spektra (nižší koncentrace HDL-cholesterolu, vyšší koncentrace triacylgylcerolů) a změněná endokrinní aktivita adipocytů podkožní tukové tkáně - adipocyty - produkují více A-FABP, E-FABP, PPARγ a méně adiponektinu.

Cíl práce:
Stanovit u zdravých jedinců a u diabetiků s DM2T v séru a v abdominální podkožní tukové tkáni vybrané markery metabolického syndromu, získat základní statistické charakteristiky každého z testovaných parametrů a v rámci diskuse prezentovaných nálezů se pokusit vymezit jejich pravděpodobnou úlohu při vzniku a rozvoji metabolického syndromu. Metodika: U každého z účastníků studie (zdraví: 7 mužů, 8 žen; diabetici: 18 mužů, 11 žen) byly odebrány vzorky krve a abdominální subkutánní tkáně k vyšetření HDL, TAG, inzulinu, C-peptidu, glykemie, A-FABP, E-FABP, leptinu, adiponektinu, rezistinu, PPARγ a TNFα.

Výsledky:
Ve většině případů dosahovaly průměrné hodnoty testovaných parametrů v séru vyšších hodnot u diabetiků než u zdravých, a to bez ohledu na pohlaví. Nižší hodnotu v séru vykazoval pouze adiponektin. Obdobná situace byla i v podkožní tukové tkáni - u diabetiků byly signifikantně vyšší koncentrace A-FABP, E-FABP a PPARγ. Zjistili jsme také, že absolutní hodnota rozdílu sledovaného parametru u zdravých a diabetiků závisí na pohlaví. U žen diabetiček byla reálná hodnota zvýšení/snížení určitého parametru signifikantně vyšší než u mužů diabetiků.

Závěr:
Vysoké koncentrace A-FABP, E-FABP v séru a v podkožní tukové tkáni diabetiků, popřípadě vysoké koncentrace PPARγ v jejich podkožní tukové tkáni, naznačují, že tyto parametry mají těsný vztah k obezitě a metabolickému syndromu. Lze proto předpokládat, že v blízké budoucnosti budou využívány v klinické praxi k diagnostice tohoto onemocnění.

Klíčová slova:
A-FABP - E-FABP - PPARγ - adiponektin - Subkutánní tuková tkáň – diabetes mellitus 2. typu

Úvod

Diabetes mellitus 2. typu (DM2T) spojený s obezitou je považován za jeden z hlavních symptomů metabolického syndromu, který představuje významný rizikový faktor pro etiopatogenezi aterosklerózy, jejímž důsledkem je rozvoj kardiovaskulárních komplikací. Prevalence tohoto metabolického onemocnění v souvislosti s vyšším výskytem zvýšené tělesné hmotnosti a inzulinové rezistence neustále roste. V české dospělé populaci je nemocných s obezitou a nadváhou cca 70 % a diabetiků cca 6 % [1]. Epidemiologické studie ukazují alarmující fakta o výskytu tohoto syndromu u stále nižších věkových skupin - není výjimkou i jeho přítomnost v dětských věkových kategoriích.

K dalším příznakům metabolického syndromu patří odchylky v tvorbě adipocytokinů (zvýšené koncentrace fatty acid binding proteins - FABPs, PPARγ, snížená koncentrace adiponektinu) a určitý typ dyslipidemie (zvýšené TAG, snížený HDL-cholesterol).

Problematika významu cytokinů produkovaných tukovou tkání v souvislosti s rozvojem metabolického syndromu je značně složitá a je předmětem mnoha studií. Publikované práce potvrzují jejich podíl na vzniku tohoto onemocnění, nicméně s rozporuplnými výsledky, které vyžadují další upřesnění [2-5].

V tukové tkáni jsou exprimovány dva typy FABPs: adipose lipid binding protein (ALBP) a keratinocyte lipid binding protein (KLBP). Exprese ALBP mRNA a příslušných proteinů je signifikantně vyšší v subkutánní než v omentální tukové tkáni. Uvedené může pravděpodobně souviset s vyšší úrovní bazální lipolýzy v subkutánních adipocytech než v adipocytech omentální tukové tkáně. Exprese mRNA KLBP nevykazuje regionální rozdíly. U obézních jedinců byly prokázány signifikantní negativní korelace mezi sérovou koncentrací inzulinu a obsahem ALBP/KLBP, a to jak v subkutánní, tak v omentální tukové tkáni. Izoformy FABPs ovlivňují senzitivitu k inzulinu, lipidový metabolizmus a lipolýzu, a přispívají tak k rozvoji aterosklerózy. K rozvoji inzulinové rezistence, k množství intracelulárních mastných kyselin a ke vzniku pěnových buněk má vztah také A-FABP exprimovaný mimo jiné i makrofágy [6,7].

Peroxisome proliferator-activated receptors (PPARs), tj. receptory aktivované látkami zmnožující peroxizomy, jsou podskupinou superrodiny jaderných hormonálních receptorů transkripčních faktorů [8,9]. V současné době jsou běžně popisovány tři typy: PPARα, PPARδ/β a PPARγ. Každý z uvedených typů je kódován samostatným genem a vykazuje různou tkáňovou distribuci [10]. PPARγ patří k nejlépe prozkoumaným receptorům. Nejvíce jsou zastoupeny v tukové tkáni, kde se vyskytují obě jejich izoformy - PPARγ₁ a PPARγ₂. V menším množství jsou exprimovány ve slezině, v buňkách hematopoetického systému a také v kosterních svalech, kde je zastoupena zejména izoforma PPARγ₁ [11,12]. Informační RNA pro PPARγ byla zjištěna také v játrech, ledvinách a tenkém střevě [13-16].

Receptory PPARγ hrají významnou úlohu při adipogenezi, stimulují diferenciaci adipocytů, kterou doprovází zvýšená exprese specifických genů. Jedná se např. o geny adipocyte lipid-binding proteinu (ALBP) [17-19], acyl-CoA-syntázy (ACS) a fatty acid transport proteinu-1 (FATP-1) [20], které umožňují transport endogenních mastných kyselin přes plazmatickou membránu a jejich další esterifikaci. Ve hře jsou také geny fosfoenolpyruvátkarboxykinázy (PEPCK) a lipoproteinové lipázy (LPL). Metabolické receptory PPARγ ovlivňují pravděpodobně také tvorbu a buněčný záchyt vlastních ligand a aktivátorů. Jejich syntetické ligandy se staly účinnými léky inzulinové rezistence a DM2T. Ukazuje se, že se nukleární receptory účastní transkripční kontroly řady dalších buněčných procesů (buněčný cyklus, zánět, ateroskleróza a imunomodulace) [21].

Adiponektin je nedávno objevený protein produkovaný tukovou tkání. Má protizánětlivé, antiaterogenní účinky a celkově ovlivňuje metabolizmus. U lidí bylo zjištěno, že obezita a DM2T jsou asociovány s nízkou koncentrací adiponektinu. U myších modelů obezity a lipodystrofie redukovaná exprese adiponektinu korelují s inzulinovou rezistencí. Předpokládá se, že řada faktorů může ovlivňovat metabolizmus a účinky inzulinu právě tím, že modulují sekreci adiponektinu [22-25], např. TNFα, který snížením exprese a sekrece adiponektinu snižuje inzulinovou senzitivitu.

Výše uvedená fakta jednoznačně ukazují, že endokrinní produkty adipocytů hrají důležitou úlohu při vzniku a rozvoji metabolického syndromu. Metabolické receptory PPARγ, A-FABP, E-FABP, leptin, adiponektin a další modulují citlivost tkání k účinkům inzulinu, a podílejí se tak na etiopatogenezi DM2T. Osoby s DM2T charakterizují typické změny lipidového spektra (nižší koncentrace HDL-cholesterolu, vyšší koncentrace triacylgylcerolů) a změněná endokrinní aktivita adipocytů podkožní tukové tkáně: adipocyty produkují více A-FABP, E-FABP, PPARγ a méně adiponektinu. Tak jednoznačný závěr však nenalezneme ve všech pracích zabývajících se úlohou endokrinních produktů adipocytů při vzniku a rozvoji metabolického syndromu. Ve snaze přispět k řešení této problematiky jsme provedli studii, jejímž hlavním cílem bylo:

• Získat základní statistické charakteristiky vybraných markerů metabolického syndromu u každého účastníka studie. Jednotlivé faktory byly stanovovány ve vzorcích séra a podkožní abdominální tukové tkáně zdravých mužů a žen, a také ve vzorcích získaných od osob s DM2T.
• Získaná data zpracovat s ohledem na zdravotní stav (zdraví vs nemocní) a pohlaví účastníků studie a posoudit, do jaké míry jsou pozorované rozdíly mezi skupinami statisticky významné.

Získané výsledky prezentuje předkládané sdělení.

Materiál a metodika

Výsledky, o nichž referujeme, byly získány vyšetřením vzorků krve a podkožní tukové tkáně, které byly získány od 25 mužů a 19 žen. Testovaní jedinci byli rozděleni do dvou skupin. První skupinu tvořili jedinci zdraví (7 mužů a 8 žen), druhou osoby s diagnózou DM2T (18 mužů a 11 žen). Průměrný věk (tab. 1 a 2) skupiny zdravých mužů byl 40 let, zdravých žen 29 až 30 let. U skupiny mužů/žen diabetiků byl průměrný věk vyšší, nicméně rozdíl ve věku mužů a žen s DM2T nebyl výrazný (muži 60 let, ženy 61 let).

U každého účastníka studie byly nalačno odebrány vzorky krve a podkožní tukové tkáně k vyšetření plánovaných parametrů. Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci stanovovalo v dodaných vzorcích tyto parametry: cholesterol, HDL, LDL, TAG, inzulin, C-peptid a hladinu glykemie. My jsme stanovovali koncentraci A-FABP, E-FABP, koncentraci leptinu a adiponektinu, a to jak v séru, tak ve vzorcích podkožní tukové tkáně. Kromě toho jsme v homogenátech vzorků tukové tkáně stanovovali koncentraci PPARγ, TNFα a rezistinu.

K získání vzorků podkožní abdominální tukové tkáně byl použit tzv. Bard Magnum System (Bard Magnum Biopsy Instrument Lubrication Pack) společnosti Bard Limited a bioptická jehla (Magnum Biopsy zx needle 14 × 10) společnosti AURA Medical, která byla před odběrem pevně spojená se systémem Bard Magnum. Do 2 minut po skončení odběru tukové tkáně byl vzorek zmražen v tekutém dusíku, a pak uložen do mrazícího boxu udržujícího teplotu na -80 °C.

K homogenizaci vzorků tukové tkáně byl použit proteinový extrakt (Bug Buster) společnosti Novagen. Při zpracování homogenátu byla nejdříve stanovena celková koncentrace proteinů ve vzorku (BRADFORD metoda), a poté byla detekována přítomnost markeru v testovaném vzorku pomocí ELISA senzitivních kitů společnosti Biovendor.

Koncentrace adiponektinu, A-FABP a E-FABP v séru a v homogenátech tukové tkáně byly stanoveny pomocí ELISA sendvičových setů spolešnosti Bio Vendor (Human A-FABP, E-FABP a Adiponectin ELISA BioVendor Laboratory Medicine, Inc., ČR). K posouzení přítomnosti PPARγ ve vzorku byl použit Trans AM senzitivní kit od firmy Aktive Motif; speciální úprava softwaru pro vyhodnocování dat nám umožnila využít tento kit i ke kvantitativnímu stanovení koncentrace PPARγ.

Vyhodnocování výsledků bylo realizováno pomocí komplexu přístrojů (TECAN Multifunkční modulární Reader fy Sunrise vybavený filtry pro měření - 405/595 nm a 450/595 nm, PC se speciálním softwarem, tiskárna), který poskytl údaje charakterizující kvantitativně testovaný parametr. U homogenátů z tukové tkáně byla zjištěná hodnota dodatečně přepočtena na 1 mg proteinů.

Základní data získaná od zdravých osob i od diabetiků byla podrobena statistické analýze. Všechny analýzy, včetně grafického zpracování výsledků, byly provedeny pomocí softwaru americké provenience StatSoft Software Package verze 6 (StaSoft, Tulsa, OK). Kromě základních statistických charakteristik byly u zdravých i u diabetiků vypočítány hodnoty indexů HOMA IR a QUICKI (charakterizují lépe momentální stav sacharidového metabolizmu než samotná hladina glykemie) a hodnota BMI.

Výsledky

Tab. 1 a 2 shrnují základní statistické charakteristiky vyšetřovaných parametrů v séru a v podkožní abdominální tukové tkáni u zdravých jedinců (7 mužů a 8 žen) a u osob s DM2T (18 mužů a 11 žen). Mnohorozměrná analýza vyšetřovaných parametrů v séru a v tukové tkáni (tab. 3) prokázala, že rozdíly mezi nezávislými proměnnými (zdraví vs nemocní, muži vs ženy) jsou statisticky významné. Kromě toho výsledky odhalily existenci vzájemných interakcí (p < 0,05) mezi nezávislými proměnnými (zdravotní stav, pohlaví), tj. ukázaly, že hodnoty vyšetřovaných parametrů v séru a v tukové tkáni zdravých a diabetiků ovlivňuje pohlaví testovaných osob.

Podrobnější inspekce tab. 1 a 2 ukazuje, že skupinu zdravých mužů a mužů-diabetiků, a podobně je tomu i skupiny zdravých žen a žen-diabetiček, charakterizují v séru odlišné hodnoty téhož parametru. Ve většině případů jsou průměrné hodnoty testovaných parametrů statisticky signifikantně vyšší u diabetiků než u zdravých osob stejného pohlaví. Absolutní hodnota sledovaného parametru u zdravých jedinců a u osob s DM2T závisí na jejich pohlaví (obr. 1). Nejmarkantnější rozdíl mezi průměrnou hodnotou určitého parametru u skupiny zdravých mužů/žen a téhož parametru u skupiny mužů/žen s DM2T vykazoval parametr A-FABP; u skupiny mužů diabetiků byl A-FABP vyšší o 9,283 µg/ml než u zdravých mužů, u žen tento rozdíl reprezentovalo ještě vyšší číslo 14,048 µg/ml.

Stejně jako A-FABP se choval i index HOMA IR. U mužů s DM2T vykazoval navýšení oproti zdravým o 4,396 jednotek, u žen o 5,487 jednotek. Naproti tomu nižší byly průměrné hodnoty pro adiponektin a  HDL-cholesterol v séru u diabetiků než u zdravých jedinců, tj. uvedené parametry vykazovaly opačný trend změn než A-FABP.

Post-hoc srovnávací analýza, která navázala na výsledky mnohorozměrné analýzy základních dat, ukázala, že testované parametry v podkožní abdominální tukové tkáni, stejně jako parametry v séru, vykazují odlišnou dynamiku změn u zdravých a u diabetiků. Ve většině případů (A-FABP, E-FABP a PPARγ) jsou jejich průměrné hodnoty vyšší u diabetiků než u zdravých osob (tab.1 a 2 a obr. 1). I v tukové tkáni, stejně jako v séru, se chová opačně adiponektin, jeho průměrná hodnota je signifikantně nižší u diabetiků.

Vliv zdravotního stavu a pohlaví (nezávislé proměnné) na testované parametry v tukové tkáni byl podstatně méně vyznačen než u testovaných parametrů v séru. Jednoznačně vyšší absolutní rozdíl mezi průměrnou hodnotou u zdravých a diabetiků obou pohlaví vykazovaly jen parametry A-FABP a E-FABP. Stejně se chovaly i průměrné hodnoty PPARγ - byly vyšší, ale jen u mužů diabetiků, u žen byl rozdíl nevýznamný. Naproti tomu průměrná hodnota adiponektinu v tukové tkáni byla nižší u žen diabetiček než jeho průměrná hodnota u žen zdravých; u mužů byly rozdíly v průměrech (zdraví vs diabetici) nevýznamné.

Dodejme ještě, že výsledky Wilcoxonova párového testu jednoznačně prokázaly existenci signifikantních rozdílů (p = 0,028) mezi průměrnými hodnotami zvýšení/snížení testovaných parametrů, a to bez ohledu na jejich původ - sérum nebo podkožní tuková tkáň. U žen s DM2T, které participovaly na naší studii, byla reálná hodnota zvýšení/snížení určitého parametru vždy větší než u mužů diabetiků.

Diskuse

Výsledky prezentované v práci ukázaly, že skupinu zdravých mužů a mužů-diabetiků, a podobně tomu bylo i u skupiny zdravých žen a žen-diabetiček, charakterizovaly odlišné hodnoty téhož parametru v séru. Ve většině případů dosahovaly průměrné hodnoty testovaných parametrů vyšších hodnot u osob s DM2T, a to bez ohledu na pohlaví. Nižší průměrnou hodnotu vykazovaly v séru pouze HDL-cholesterol a adiponektin. K podobným závěrům dospěl i Copola et al [26]. Stejně jako my zjistili i oni u skupiny 156 osob s diagnózou DM2T nižší hodnoty HDL-cholesterolu a vyšší hodnoty TAG a S-glukózy než u skupiny 156 osob zdravých. Uvádějí také, že u diabetiků vykazoval vyšší hodnoty v séru také CRP, fibrinogen a LDL-cholesterol. V souvislosti s právě uvedeným je však třeba říci, že u našich účastníků studie byly rozdíly v plazmatických hladinách LDL-cholesterolu statisticky nevýznamné. Odhalení skutečných příčin těchto neshod není v dané chvíli snadné. Nabízí se však předpoklad, že by se na nich mohl podílet podstatně menší počet účastníků naší studie (jen 15 zdravých a 29 diabetiků), a také poměrně velká interindividuální variabilita hodnot obou parametrů, kterou jsme pozorovali zejména u skupiny diabetiků.

K dalším z testovaných parametrů, které vykazují v séru diabetiků vyšší hodnoty, patří koncentrace A-FABP a E-FABP. Z našeho pohledu je cenné, že Xu et al [27] zjistili také v séru diabetiků vyšší koncentrace A-FABP. Přijatelný je také jejich závěr, že A-FABP reprezentuje významný marker úzce spojený s obezitou a metabolickým syndromem, jenž by mohl být využíván v klinické praxi k diagnostice metabolického syndromu. Není proto překvapující, že oba parametry (tj. A-FABP a E-FABP) v naší studii byly u diabetiků signifikantně vyšší i v podkožní tukové tkáni.

Podrobnější srovnávací analýza, kterou jsme při vyhodnocování našich dat provedli, ukázala, že reálná hodnota rozdílu sledovaného parametru u zdravých osob a diabetiků závisí na jejich pohlaví, a to jak v séru, tak i v podkožní tukové tkáni. Avšak, a to je pro naše další úvahy podstatné, reálná hodnota zvýšení nebo snížení určitého parametru byla u skupiny žen-diabetiček signifikantně vyšší než reálná hodnota přírůstku nebo úbytku téhož parametru u skupiny mužů diabetiků. Jinými slovy, ženy s DM2T ve srovnání se zdravými ženami vykazovaly podstatně vyšší nárůst/pokles daného parametru, než vykazovali muži-diabetici oproti mužům zdravým.

V souvislosti s uvedeným se nabízí otázka: proč naše ženy-diabetičky vykazují podstatně vyšší kvantitativní nárůst/pokles určitého parametru než naši muži. V dostupné literatuře jsme přímou odpověď nenalezli. Zdá se však, že určité vysvětlení by mohly přinést práce zabývající se rozložením a funkcí tukové tkáně u mužů a žen. Připomeneme proto některé z nich. Gultekin et al [28] vyhodnotili složení těla 332 chlapců a 269 dívek ve věku od 8 do 11 let. Konstatovali, že u chlapců je zastoupení tuku (vyjádřeno v procentech) menší než u dívek (chlapci 16,8 %, dívky až 18,2 %). Ukázali také, že s přibývajícím věkem se procento zastoupení tuku v organizmu mění, u žen je však vždy tuku více než u mužů stejného věku. Machann et al [29] zjistili, že u žen je objem subkutánní tukové tkáně větší než u mužů (ženy 14,7 %, muži 9,3 %), u mužů naopak převažuje tuk viscerální (muži 4,6 %, ženy 2,8 %). Zajímavé je také konstatování [30], že tuková tkáň s ohledem na své rozložení i funkci hraje u žen významnější roli než u mužů. Uvedené nálezy s určitými limitacemi dovolují vyslovit předpoklad, že podkožní tuková tkáň u našich žen-diabetiček (DM2T spojený s inzulinovou rezistencí, popřípadě inzulinovou deficiencí) byla mohutněji rozvinuta a vykazovala vyšší aktivitu než podkožní tuková tkáň mužů-diabetiků. Z tohoto pohledu není vyšší produkce některých cytokinů a transportních proteinů mastných kyselin u žen-diabetiček ničím překvapujícím.

Na začátku naší diskuse jsme konstatovali, že ve většině případů dosahovaly průměrné hodnoty testovaných parametrů vyšších hodnot u osob s DM2T, a to bez ohledu na pohlaví. Adiponektin se choval opačně; jeho hodnoty u diabetiků byly vždy nižší než u zdravých, a to jak v séru, tak i v podkožní tukové tkáni. Naše zjištění je v plné shodě s údaji prezentovanými v literatuře. Produkce adiponektinu je do značné míry nepřímo úměrná obsahu tukové tkáně v organizmu. V tomto kontextu není překvapující zjištění řady autorů [31-34], že u lidí, a podobně je tomu i v experimentálních modelech na zvířatech, se nižší koncentrace adiponektinu vyskytují u lidí obézních a u lidí s diagnózou DM2T s inzulinovou rezistencí.

Kim et al [35] dokonce popsali závislost produkce adiponektinu na pohlaví; koncentrace adiponektinu v séru mužů s DM2T byla menší než u žen. I my jsme zjistili, že koncentrace adiponektinu v séru, a také v tukové tkáni závisí na pohlaví. Signifikantně vyšší koncentrace adiponektinu jsme nalezli v séru zdravých mužů i v séru zdravých žen, v tukové tkáni jen u zdravých žen. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že reálná koncentrace adiponektinu v séru zdravých žen byla vždy vyšší než v séru zdravých mužů, naproti tomu v tukové tkáni byly diference zanedbatelné. Uvedené nálezy nejsou v rozporu s všeobecně akceptovanou představou o závislosti produkce adiponektinu na obsahu tukové tkáně v organizmu.

Vše nasvědčuje tomu, že sérové koncentrace adiponektinu jsou dobrými markery inzulinové rezistence [36,37], a prostřednictvím receptorů ADIPOR1 a ADIPOR2 [38] hrají důležitou roli v rozvoji metabolického syndromu a v etiopatogenezi DM2T. Svědčí o tom i výsledky posledně uvedených autorů, kteří pomocí PPARγ agonisty (rosiglitazonu) zvýšili u osob s DM2T produkci adiponektinu a receptoru ADIPOR2.

Řada údajů v předcházejících částech textu jednoznačně ukazuje, že i v podkožní tukové tkáni průměrné hodnoty vybraných parametrů (A-FABP, E-FABP) s výjimkou adiponektinu byly vždy vyšší u skupiny diabetiků než u skupiny zdravých osob. Uvedené je třeba doplnit ještě v tom smyslu, že signifikantně vyšší hodnoty v podkožní tukové tkáni diabetiků vykazoval také PPARγ. V souvislosti s právě uváděným je třeba připomenout, že statistická analýza odhalila vzájemnou interakci nezávislé proměnné (pohlaví) se závislou proměnnou (PPARγ); signifikantně vyšší hodnoty PPARγ byly prokázány jen u mužů diabetiků.

V literatuře jsme nenalezli údaje, které by závislost koncentrací PPARγ na pohlaví potvrzovaly nebo vyvracely. Příčinou by mohly být metodické problémy související s kvantitativním stanovením koncentrace tohoto produktu v tukové tkáni. Náš nález, tj. rozdílné chování koncentrací PPARγ v tukové tkáni zdravých osob a osob s DM2T, se nám nebude jevit tak problematický, pokud vezmeme v úvahu účinky těchto nukleárních receptorů na tukovou tkáň. Zde připomeneme pouze jejich vliv na diferenciaci adipocytů, jejich vztah k tvorbě cytokinů a ke vzniku a rozvoji inzulinové rezistence. Dáme-li do vztahu právě uvedené skutečnosti s naším zjištěním, že muži-diabetici ve srovnání s ženami-diabetičkami produkují menší koncentrace adipocytárních hormonů, pak se zdá logické, že u mužů bude vyšší koncentrace PPARγ v tukové tkáni.

Závěrem je třeba říci, že naše snaha porovnat data prezentovaná v práci s dostupnými literárními údaji se nesetkala vždy s úspěchem. Odborná literatura totiž neoplývá dostatečným počtem prací, které by analyzovaly a interpretovaly dynamiku změn velkého počtu proměnných, které byly stanoveny současně v každém vzorku séra nebo v podkožní tukové tkáni u každého z účastníků dané studie.

Autoři děkují pracovníkům OKB FN v Olomouci za provedené analýzy.

MUDr. Rabha Ben Yahia

www.upol.cz

e-mail: yahiarab@yahoo.com

Doručeno do redakce: 30. 5. 2006

Přijato po recenzi: 14. 9. 2006