Ubytovací zařízení poskytující péči bez oprávnění – základní informace pro poskytovatele zdravotních služeb

Súhrn

Text přináší poskytovatelům zdravotních služeb základní informace o ubytovacích zařízeních poskytujících sociální služby bez náležitého oprávnění. Vysvětluje protiprávnost poskytování sociálních služeb bez registrace a riziko pro život a zdraví ubytovaných, kteří jsou závislí na poskytované péči. V České republice je podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí 80 ubytovacích zařízení, která se zaměřují na křehké seniory a osoby s duševním onemocněním. Systematické návštěvy veřejného ochránce práv přinesly zjištění o špatném zacházení ve všech z devíti navštívených zařízení. Článek odkazuje na veřejnou souhrnnou zprávu ochránce a poukazuje na to, v čem mohou být ohroženi také poskytovatelé zdravotních služeb, a na možnosti praktických lékařů, jak pomáhat svým pacientům, pokud v neregistrovaných zařízeních žijí.

Klíčová slova:
sociální služby – špatné zacházení – senioři, citlivé údaje – mlčenlivost

ÚVOD

Poskytování sociálních služeb je činnost, jež podléhá právní regulaci. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (také jen „zákon o sociálních službách“), stanoví, že sociální služby lze poskytovat pouze na základě oprávnění, které vzniká rozhodnutím krajského úřadu o registraci (§ 78 odst. 1). Respektive registrace je požadavek kladený zákonem na profesionální poskytovatele, kteří se navenek jeví jako například domov pro seniory. Podporu a pomoc lidem v nepříznivé sociální situaci je možné legálně poskytovat také neformálně, osobou blízkou nebo skrze institut asistenta sociální péče, pro který klade zákon jen minimální formální požadavky.

Zajištění pomoci a péče nesoběstačnému člověku je náročné nejen fyzicky a psychicky, ale klade také značné organizační a administrativní nároky: vyřídit příspěvek na péči, najít poskytovatele pomoci či služeb, zahájit poskytování služby správným smluvním ujednáním (smlouva o poskytnutí sociální služby), průběžně hlásit krajské pobočce úřadu práce všechny změny. Chyby mají nepříjemné následky, například v podobě pozastavení výplaty příspěvku na péči. Další povinnosti mají poskytovatelé sociálních služeb. Souvisejí s technickým, materiálním a personálním zajištěním jejich činnosti a s požadavky zákona na povahu a úroveň poskytovaných služeb včetně péče. Pozorovatel i zúčastněný se někdy může domnívat, že systém je nastaven tak, aby se pomoci dostalo co nejméně lidem.

Důvod regulace je několikerý. Jedním z primárních je kontrola státu nad penězi, které vyplácí formou dotací či příspěvku na péči. Dále v současné společnosti požadujeme státní garanci důstojného života lidí v tzv. nepříznivé sociální situaci, tedy těch, kdo sice mají stejná práva jako ostatní, ale kdyby byli schopni sami si ohlídat jejich naplňování, logicky by sociální službu nepotřebovali. Mezinárodní standardy ochrany základních práv přináší povinnost státu přijmout náležitá opatření k ochraně životů osob ve zranitelném postavení daném omezením svobody a k ochraně před špatným zacházením a zásahy do důstojnosti a osobní integrity člověka. A konečně je tu i silné očekávání veřejnosti, že stát má, na principu solidarity, podíl na zajišťování dostupnosti a kvality sociálních služeb.

Cílem tohoto textu je představit zdravotníkům, kteří se s poskytováním sociálních služeb ve své praxi setkávají, problém poskytování pobytových sociálních služeb bez náležitého oprávnění. Vycházíme přitom z některých zveřejněných výstupů veřejného ochránce práv ze systematických návštěv zařízení poskytujících péči bez náležitého oprávnění.

Ochránce kromě své ombudsmanské agendy (vyřizování stížností týkajících se výkonu státní správy) provádí tzv. systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě. Omezením na svobodě máme v této souvislosti dle zákona chápat i stav, kdy člověk nemůže opustit nějaké místo (instituci) v důsledku své závislosti na poskytované péči. Cílem návštěv je posílení ochrany před tzv. špatným zacházením (5). Ochránce od roku 2006 navštívil více než 100 zařízení sociálních služeb, od roku 2013 pak 20 zařízení pro seniory.

HOTELY, KAM HOSTY MLADŠÍ 65 LET NEPŘIJÍMAJÍ

Zákon o sociálních službách stanoví druhy a formy sociálních služeb. Definuje je tak, že vypočítává, které činnosti jsou (musí být) poskytovatelé v té které službě připraveni zajistit, přičemž musí jít o zacílení na osoby v nepříznivé sociální situaci. Poskytování ubytování, stravy a péče určitého obsahu charakterizuje službu (zaměřujeme-li se na seniory) „domov pro seniory“ a je-li přítomen rovněž určitý režim s ohledem na potřeby lidí například s chronickým onemocněním, jedná se o službu „domov se zvláštním režimem“. Zákon dále stanoví i požadavek zajištění ošetřovatelské péče „zejména zaměstnanci zařízení“ (§ 36) a formuluje základní zásady poskytování sociálních služeb, zejména zachování lidské důstojnosti osob (§ 2 odst. 2). Předpisy rovněž stanovují stropy pro účtované úhrady.

Lze tedy shrnout, že pro poskytování služby domov pro seniory je třeba naplnit řadu požadavků a strpět kontrolu ve formě inspekce poskytování sociálních služeb. Vedlejší, ale nikoliv bezvýznamné, pak je, že s ohledem na vyhláškou stanovené maximální výše úhrad na klientech služby domov pro seniory prakticky není možné vydělávat, naopak je nutné financování služby zajistit jako vícezdrojové. Patrně tato omezení a dle názoru některých také nevyhovující legislativní a ekonomické podmínky pro poskytování sociálních služeb a s tím související fakt nedostatku služeb pro některé skupiny potřebných osob, například seniorů s demencí nebo lidí, kteří potřebují nastoupit ihned, dávají vzniknout i jiným formám služeb, které se od sociálních služeb formálně distancují. Příkladem jsou ubytovací zařízení fungující na základě několika živnostenských oprávnění a bez úhradových limitů, jež svými službami přesahují běžný hotel a zaměřují se na zranitelnou klientelu vyža-dující péči. Je zapotřebí zdůraznit, že se nejedná o roz-lišení mezi soukromými a veřejnými poskytovateli sociálních služeb, nýbrž o rozlišení mezi poskytovateli bez náležitého oprávnění a těmi řádně zaregistrovanými krajským úřadem.

PŘÍPAD HARMONY

V červenci 2012 provedl veřejný ochránce práv neohlášenou systematickou návštěvu ubytovacího zařízení Domov důstojného stáří Harmony v Líchovech na Sedlčansku. Z předběžného prostudování internetové prezentace Harmony a na základě různých neformálních ohlasů se jevilo, že patrně nepůjde o obyčejný hotel s řekněme nadstandardními službami. Spíše vzniklo podezření, že se jedná o místo specializované na nemohoucí seniory. Systematická návštěva veřejného ochránce práv předpoklad potvrdila a přinesla poznatky rovněž o pochybné kvalitě poskytovaných služeb z hlediska bezpečí a důstojnosti klientů – seniorů (10).

Péče nebyla na úrovni odpovídající zaměření zařízení na seniory s demencí a po mozkových příhodách, v některých aspektech ochránce konstatoval nedbalost či hazardování se zdravím klientů. Většina personálu byli laici z hlediska sociální i zdravotní odbornosti, způsob poskytování péče byl intuitivní, vycházející z představ ředitele. Docházelo ke svévolnému podávání medikace včetně tlumících léků, nezdravotnický personál prováděl úkony ošetřovatelské péče, včetně ošetřování ran. Klientům se nedostávalo pomoci, aby se mohli dostat mimo budovu na vzduch. Z improvizované dokumentace byl vysledovatelný všeobecný úbytek váhy klientů, přesto nebyla přijímána opatření k prevenci malnutrice, kterou byli klienti ohroženi. Nebyla stanovena pravidla pro používání fixačních pomůcek, jejich (doložené) užívání u klientů ani nebylo dokumentováno.

Zařízení bylo provozováno společností Vedrana, s. r. o., s Martinem Maťhou jako jednatelem a ředitelem Harmony. Ředitel zařízení odmítl uznat, že jím poskytované služby mají povahu sociálních služeb podle zvláštního zákona, a že tedy potřebuje příslušné oprávnění (a splnit minimální zákonné požadavky). Nereagoval na zprávu ochránce a doporučená opatření k nápravě. JUDr. Varvařovský tak kauzu zveřejnil, a to sankčně – tedy s mediální kritikou (7).

Dále se ochránce obrátil podnětem na příslušné státní zastupitelství s informací, že v Harmony může docházet k trestnému činu neoprávněného podnikání (formou překračování živnostenského oprávnění), a na příslušný krajský úřad, který je zase oprávněn stíhat správní delikt poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Ukázala se zajímavá skutečnost – krajský úřad už o Harmony věděl, v předcházejícím roce se marně snažil ve správním řízení přesvědčit společnost Vedrana, aby splnila podmínky pro udělení registrace. A tak se kauza ochránce o rozkrytí špatného zacházení v zařízení změnila na sledování výkonu státní správy – vedení řízení o registraci a řízení o správním deliktu.

Krajský úřad jako tzv. registrující orgán uděluje oprávnění k poskytování sociálních služeb, a to ve správním řízení, ve kterém se osvědčuje naplnění materiálních, technických a personálních požadavků stanovených zákonem o sociálních službách. Kdo poskytuje sociální služby bez oprávnění, naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu, s možnou výší pokuty až milion korun. Ke správnímu trestání je rovněž příslušný krajský úřad, a to dle místa provozování nelegální služby. V daném případě se krajský úřad nejprve rozhodl Vedranu netrestat, nýbrž poskytnout jí vcelku velkoryse prostor pro dodatečné napravení protiprávního stavu. Tato strategie není krajským úřadům cizí – jde o konstruktivní postup tak nějak z donucení, neboť „co bychom se všemi těmi seniory dělali, kdyby bylo ubytovací zařízení zavřeno“. Snaha o legalizaci trvala více než rok, respektive šlo o úsilí pouze na straně krajského úřadu, neboť Vedrana se za tu dobu směrem k naplnění zákonných požadavků neposunula, a tak bylo řízení v únoru 2012 zastaveno.

V listopadu 2012 vydal krajský úřad rozhodnutí o spáchání správního deliktu, když prokázal, že Vedrana, s. r. o., poskytovala sociální služby bez rozhodnutí o registraci. Vedrana podala odvolání, nicméně ministerstvo práce a sociálních věcí čr jako odvolací orgán prvoinstanční rozhodnutí potvrdilo, takže v červenci 2013 nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že společnost Vedrana ve stanoveném termínu neuhradila uloženou částku, začal krajský úřad v září 2013 rozhodnutí vymáhat. V říjnu 2013 však jeho aktivita ustala, neboť společnost se dostala do insolventního řízení a pokuty nelze do insolventního řízení přihlašovat.

ZBÝVÁ UŽ JEN HANBA

V únoru 2014 proběhla médii zpráva o ukončení činnosti ubytovacího zařízení Harmony (1). Majitel se nechal slyšet, že „takový tlak neustál“. Stále tvrdí, že všechno bylo v jeho zařízení v pořádku, ale „kvůli tlaku některých vlivných lidí“ musel penzion zavřít a společnost je v insolvenci. Konec jednoho příběhu. Tváří v tvář faktu, že vyměřenou pokutu si na společnosti Vedrana již nikdo nevezme, zbývá už jen hanba. Orgány činné v trestním řízení stále ve vztahu k majiteli konají, nicméně výsledek je nejistý. Případný postih by se týkal neoprávněného podnikání.

CHARAKTERISTIKA PROVOZOVATELŮ NEREGISTROVANÝCH ZAŘÍZENÍ

V novinové zprávě rovněž stálo, že ředitel Harmony „udělal definitivní tečku za podnikáním v sociálních službách“. Kéž by to byla pravda. Představoval jakéhosi poskytovatele z přesvědčení. Komunikoval s bezradnými rodinami, které potřebovaly podporu a pomoc při řešení náhlé nesoběstačnosti svých seniorů, a vzbuzoval v nich důvěru. Sám se 150hodinovým kurzem pro pracovníka v sociálních službách řídil práci žen, které pro péči o seniory najímal. Spolupracoval s ambulantními lékaři a asistoval jim při kontrolách u jejich pacientů. Následně pak rozhodoval, komu co jak převázat či jak podat lék. Sestavoval jídelníček, rozvíjel své představy o tom, co nesoběstační senioři potřebují, a realizoval je v praxi. Označoval se (například v komunikaci s pracovníky Kanceláře veřejného ochránce práv) za experta. Bezpochyby činnost zařízení stála na jeho osobě a fakt, že vše roky fungovalo, ho jen utvrzoval v tom, že postupuje správně. Kritiku ombudsmana vzal jako útok a velmi odhodlaně se v médiích bránil.

S poskytovateli tohoto typu se lze setkat i jinde. Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., zveřejnila v únoru 2015 shrnující zprávu o systematických návštěvách devíti ubytovacích zařízení poskytujících péči bez oprávnění (dále jen „souhrnná zpráva ochránkyně“) a podrobně popsala jejich znaky (8).

„Zařízení jsem pojmenovala po svém otci,“ vysvětlovala provozovatelka Penzionu Jiřinka při systematické návštěvě. Cele se obětuje (podnikatelskému) záměru ubytovny pro seniory, kde je vše „jako doma“. Je připravena se postarat o každého – i o seniorku, která nemluví jinak než německy, ačkoliv personál tuto řeč neovládá. Péče je skutečně tak laická, jakou lze očekávat u domácích pečujících. Na rodiny klientů však Jiřinka cíleně působí jako profesionální zařízení.

Nezůstává však jen u „obětavců“, jejichž rozsah činnosti vychází z možností jejich osobního dosahu. Daleko větší starosti dělají krajským úřadům větší projekty, za kterými stojí investoři, kteří už sami do přímého kontaktu s klienty nepřicházejí. Adaptují nepoužívané objekty, najmou jako personál lidi ohrožené nezaměstnaností ochotné pracovat za malé peníze v mizerných podmínkách a neptat se na svou právní odpovědnost, zřídí atraktivní web zaměřený na zoufalé a péčí vyčerpané rodiny a kapacitu doplní také lidmi, kteří nikoho nemají a je obtížné jim zprostředkovat sociální službu. Ubytování se provozuje ve velkém, takže klienti mohou být a také jsou ve vztahu k úřadům zneužíváni jako rukojmí.

ZAMĚŘENO NA PACIENTY PSYCHIATRICKÝCH NEMOCNIC

Případem svého druhu a na pomezí výše uvedených variant je Pavel Fousek organizující donedávna služby poskytované společností Domov Na kopci, s. r. o., v Červeném Újezdě na Ústecku. (Rozhodnutí o uložení správního deliktu v tomto případě krajský úřad vydal v únoru 2013 a po neúspěšném odvolání nabylo rozhodnutí v červnu 2013 právní moci. Pokuta rovněž nebyla dobrovolně zaplacena a je vymáhána.) Invence Fouskova podnikatelského záměru spočívala v tom, že se zaměřil na nesoběstačné lidi všeho věku propuštěné po dlouhodobé nebo několikeré hospitalizaci z psychiatrické nemocnice. Svážel je z Moravskoslezského kraje na druhou stranu republiky, do prostor bývalého uprchlického tábora, jehož kapacita byla až 700 osob. Dostali ubytování a stravu a ty nejvíce na péči závislé ubytované zcela intuitivně obsluhovalo několik přepracovaných žen. Péče neodpovídala sociální situaci klientů a tomu, že mnozí pobírali příspěvek na péči. Mnohým nebyla celé měsíce dostupná péče praktického lékaře. Zmocněnkyně vlády pro lidská práva Šimůnková byla zděšena tamními podmínkami, když zařízení navštívila. Případu se věnovali také Reportéři ČT a postup veřejných opatrovníků klientů daného zařízení prošetřila z vlastní iniciativy veřejná ochránkyně práv (9).

DISKUZE

Úvodem k diskuzi bychom si měli položit otázku, zda je oprávnění k poskytování sociální služby formalitou nebo základním požadavkem. Je skutečně takový rozdíl mezi pobytovou sociální službou pro seniory a ubytováním s přídavnými službami? Má smysl a je oprávněné posléze uvedené sledovat a případně stíhat? Je zde rozdíl i z pohledu starého člověka, který – z jakýchkoli důvodů – právě nemůže žít ve svém původním prostředí a bydlí na třílůžkovém pokoji se dvěma dalšími seniory a stravu a péči mu poskytují cizí ženy? Jemu zřejmě nemusí být jasný rozdíl, když v jednom případě jde o domov pro seniory a ve druhém o „hotel s komplexní péčí“. Někteří klienti, kteří zrušené zařízení Harmony opustili, se ke kritice připojují a už se k té etapě svého života nechtějí vracet ani ve vzpomínkách. Najdou se ovšem patrně i lidé s jiným postojem – autorka článku se osobně setkala s rodinou, která byla s péčí o jejich maminku velmi spokojená.

Veřejný ochránce práv tvrdí, že rozdíl zde je. Zvýšené riziko špatného zacházení v neregistrovaných quasi pobytových sociálních službách vytváří podle něj závažný veřejný zájem na postihování této činnosti. Své argumenty uvedl ve Stanovisku k poskytování sociální péče na základě živnostenského oprávnění (6). Tím základním argumentem je kritika neexistence záruk ochrany práv a lidské důstojnosti osob, kterým jsou určeny služby neregistrovaných zařízení. Systematické návštěvy přináší poznatky, že četnost i závažnost špatného zacházení jsou u neregistrovaných zařízení vyšší než u zařízení registrovaných. Příklady zjištěných problémů: předstírání odborné péče, která ovšem zajištěna nebyla; nezajištění náležité ošetřovatelské péče lidem, kteří ji potřebují; amatérské, někdy až nebezpečné nakládání s léky; žádné povědomí o specifikách lidí s demencí, což v důsledku přináší vyšší požadavky na předepisování tlumicí medikace; podávání medikace bez ordinace lékaře; zanedbávání stravování lidí, kteří potřebovali dopomoc v tomto ohledu (1, 4); zamykání klientů a přivazování k nábytku; celodenní pobyt v jedné místnosti či posteli; zbavování seniorů veškerých jejich peněz; sdílení osobních údajů klientů s dalšími subjekty bez potřebného souhlasu.

Některé momenty se týkají všech klientů, jiné jen některých. Bez ohledu na kvalitu zajišťované péče se všech týká riziko finanční: Výše vybírané úhrady odpovídá možnostem lidí, kteří pobírají sociální dávku příspěvek na péči. Příjemce příspěvku na péči odevzdávající dávku hotelu s komplexní péčí však porušuje jednu ze svých zákonných povinností (využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb) a je vystaven riziku, že mu výplata příspěvku na péči bude zastavena. Povinnost hradit za služby hotelu by se tím samozřejmě neskončila a k faktické závislosti na poskytovateli služeb by se připojilo znevýhodnění dané narůstajícím dluhem.

Důležité je zmínit, že cesta ke zjednání nápravy v zacházení je daleko složitější než u zařízení s oprávněním k poskytování sociálních služeb. Zařízení bez registrace nespadají do působnosti kontroly kvality prováděné inspekcí poskytování sociálních služeb či krajským úřadem (pro oblast služeb zdravotních). Jediné možné řízení souvisí s pokutou za správní delikt poskytování sociálních či zdravotních služeb bez registrace.

Pokud diskutujeme o nedostatcích v poskytované péči nebo dokonce o její nepřítomnosti, je třeba odvrhnout jako mylný předpoklad rozšířený v tržním prostředí, že klienti sami (nebo jejich příbuzní) poznají nekvalitu, upozorní na ni a budou se bránit. V sociálních službách, respektive i zdravotních službách v této souvislosti tento princip nefunguje, a to z důvodů jak psychologických, tak i praktických. Nelze očekávat například od seniora, že podá stížnost na lidi, na jejichž péči je zcela odkázán a z jejichž moci nemá prostředky ani možnost se vymanit. Podobně není schopen on a zpravidla ani jeho příbuzní rozpoznat, dříve než je pozdě, odborné chyby v poskytované péči. Ostatně jak připravená otevřít tento problém je asi rodina, která týdny a měsíce marně hledala registrované zařízení sociálních služeb a konečně stresující situaci vyřešila pomocí specifického ubytovacího zařízení? Podle zkušenosti ochránce se rodinní příslušníci ozývají, až když se jim podaří najít jiné zařízení anebo jejich blízký zemřel.

Poskytování sociálních služeb bez náležitého oprávnění, patrně za účelem zisku, se velmi rychle rozmáhá. Dle poznatků ministerstva práce a sociálních věcí ČR jich je zhruba osm desítek a v některých zařízeních tohoto typu existuje reálné riziko ohrožení důstojnosti a zdraví jejich klientů. „Nechoďte do zařízení, které není registrovanou sociální službou. Může to ohrozit kvalitu péče o vás či vašeho blízkého a navíc můžete platit více, než musíte, a ani nebudete vědět za co“ (3).

PRAKTICKÝ LÉKAŘ A NEREGISTROVANÉ ZAŘÍZENÍ

Co mají mnohá z uvedených zařízení společného? V mnohých se odehrávají pravidelné návštěvy praktického lékaře nebo psychiatra u ubytovaných, které jako pacienty přijali do své péče. Probíhají buď ve formě prostých návštěv u pacienta, nebo i s využitím institucionálního zázemí plynoucího z toho, že o pacienta se stará tamní personál, který (v praxi ochotně) předává lékaři informace a přijímá jeho instrukce. Například Harmony doložila smlouvu, na základě které jí poskytovatel zdravotních služeb zajišťoval návštěvy lékaře. Do míst, kam nikdo nechodí a která se vymykají jakékoliv kontrole, tak přece přichází někdo zvenčí.

Lze se domnívat, že lékaři jsou převážně v podobném postavení jako rodinní příslušníci – tedy ve „formalitách“ sociálních služeb jsou laici a působí na ně především dojem z prostředí zařízení a komunikace s personálem. Harmony se veřejně prezentovalo jako zařízení specializované na „seniory trpící jakoukoliv formou demence, plně či částečně imobilní, po mozkových příhodách nebo s Parkinsonovou chorobou“ (10, s. 5) a poskytující jim krom ubytování a stravy také péči. V jiném podobném zařízení chodí personál ve zdravotnických uniformách a pečovatelky si nechávají říkat „sestřičko“. Na první pohled tak naprosto nemusí být zřejmé, že provozovatel nemá oprávnění k poskytování sociálních ani zdravotních služeb.

Získat tyto informace ovšem není zase tak těžké i za předpokladu, že sám pacient jako hlavní partner lékaře už není schopen všechny okolnosti vnímat či jim rozumět. Přehled poskytovatelů sociálních služeb s registrací je veřejně dostupný jako Registr poskytovatelů sociálních služeb na http://iregistr.mpsv.cz.

Je rovněž v zájmu lékaře samotného, aby dobře poznal povahu domu, do kterého za pacientem dochází. Jednak aby mohl být na pozoru před zneužitím svého jména: Jeho návštěvy mohou být následně uváděny poskytovatelem služby jako projev toho, že má ve svém zařízení zajištěnu lékařskou péči, a tedy poslouží nezaslouženě jako výhoda v podnikání. Za druhé: Lékař nemůže bez dalšího očekávat, že personál neregistrovaného zařízení bude přiměřeně odborně realizovat jeho ordinace (stran zajištění rehabilitace, ošetřování ran, zajištění léčebného režimu, práce s medikací). Respektive tento postup personálu ochránce systematickými návštěvami odhalil a odpovědnost za neoprávněné poskytování zdravotních služeb jde za osobami, které se ho dopustily. Ovšem lékař nemůže očekávat, že v tomto ohledu je o jeho pacienta postaráno. Pokud jde o odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb, ve své souhrnné zprávě jim ochránkyně doporučila nepředávat pacienty závislé na péči neregistrovanému zařízení pobytových sociálních služeb.

NEBEZPEČÍ PORUŠENÍ MLČENLIVOSTI

Konečně, ve styku s neregistrovaným zařízením je přítomno riziko porušení povinné mlčenlivosti. U pacientů, jejichž mentální schopnosti již neumožňují poučenou a platnou správu vlastních záležitostí, nelze spoléhat na jejich vše schvalující souhlasy. Lékař se může snadno ocitnout v si-tuaci, kdy sděluje citlivé údaje neoprávněným osobám. V této souvislosti lze odkázat na souhrnnou zprávu ochránkyně:

„Opakovaně jsem se setkala s praxí, kdy poskytovatel zdravotních služeb sděloval neregistrovanému zařízení pobytových sociálních služeb informace o zdravotním stavu svého pacienta. Často se v zařízení nacházely propouštěcí zprávy z nemocnic a další součásti zdravotnické dokumentace poskytovatele zdravotních služeb (kopie). Dovoluji si tvrdit, že šlo o neoprávněné sdělování citlivých údajů a porušení povinné mlčenlivosti zdravotníků. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (§ 45 odst. 2 písm. g) stanoví poskytovateli zdravotních služeb povinnost předat jiným poskytovatelům zdravotních služeb nebo poskytovatelům sociálních služeb potřebné informace o zdravotním stavu pacienta nezbytné k zajištění návaznosti dalších zdravotních a sociálních služeb. Ustanovení se však týká pouze registrovaných poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb.

Zbývá tedy jen nejobecnější režim založený oprávněním dle § 31 odst. 6 zákona o zdravotních službách: „Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je poskytovatel oprávněn sdělit osobám, které budou o pacienta osobně pečovat, informace, které jsou nezbytné k zajištění této péče nebo pro ochranu jejich zdraví“. Zde je okruh informací zúžen a zákon hovoří výslovně o osobách, které o pacienta osobně pečují.

Není přípustné bez dalšího poskytovat neregistrovanému zařízení komplexní informace o zdravotním stavu pa-cientů ani předávat výstupy ze zdravotnické dokumentace. Poskytovatel zdravotních služeb se k ubytovacímu zařízení nemůže chovat jako k registrovanému poskytovateli so-ciálních služeb. Tak jako recepčnímu v hotelovém zařízení nesmí poskytovatel zdravotních služeb sdělovat informace o zdravotním stavu ubytovaných, je rovněž nepřípustné poskytovat citlivé údaje o pacientech personálu neregistrovaných zařízení. Povinnost dodržovat mlčenlivost poskytovatele zdravotních služeb nutí zabývat se povahou zařízení, se kterým komunikuje, a v registru si vždy ověřit, zda disponuje registrací.

Poskytovatel zdravotních služeb se jinak vystavuje riziku postihu za porušení povinnosti mlčenlivosti ve formě správního deliktu podle § 117 odst. 3 písm. d) zákona o zdravotních službách“ (8).

ROLE PRAKTICKÉHO LÉKAŘE

Co lze požadovat od lékaře jako subjektu nesouvisejícího s provozovatelem hotelového zařízení? Činnost poskytovatelů zdravotních služeb nespadá do působnosti veřejné ochránkyně práv, přesto ve své souhrnné zprávě formuluje doporučení na ochranu zdravotníků i klientů zařízení. Krom zmíněného doporučení nepředávat osoby závislé na péči do těchto zařízení, je to doporučení zjišťovat si povahu pobytového zařízení, se kterým komunikují, a v případě neregistrovaného zařízení nesdělovat žádné informace o zdravotním stavu pacienta nad rámec minima dle § 31 odst. 6 zákona o zdravotních službách. Poskytovatel zdravotních služeb může podezření, že zařízení nedisponuje oprávněním k poskytování pobytových sociálních služeb, oznámit příslušnému krajskému úřadu. V případě některých klientů byl lékař jedinou osobou zvnějšku, se kterou byli ve styku a která mohla krajský úřad uvědomit.

Autorka tohoto článku si dovolí vznést další konkrétní požadavky nebo snad rady:

• Neočekávat žádnou odbornost od personálu zařízení. V případě, že lékař ordinuje léky, které si klient nevezme sám, nebo zdravotní stav pacienta vyžaduje další ošetřovatelské intervence, například převazy, přesvědčit se o tom, který poskytovatel zdravotních služeb je bude realizovat.
• Pacienta při návštěvě skutečně vyšetřit a nespoléhat se pouze na informace od personálu.
• Zajímat se o podmínky života pacienta v zařízení, neboť lékař může být jedinou osobou, která může špatné zacházení zaznamenat a upozornit na ně.

ZÁVĚR

Veřejná ochránkyně práv varuje před využíváním služeb zařízení, jež nemají náležité oprávnění k poskytování sociální a zdravotní péče. Hovoří dokonce o velkých rizicích pro důstojnost, zdraví a život klientů. Více informací k poznávacím znamením a rizikům tohoto typu činnosti lze nalézt v souhrnné zprávě ochránkyně a také na speciální webové stránce http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/zarizeni/neregistrovane-socialni-sluzby/. V souhrnné zprávě je také podrobně pojednáno o působnosti státních orgánů, které mohou ve vztahu k fenoménu neregistrovaných pobytových sociálních služeb vystupovat preventivně i represivně.

Na základě výše uvedených poznatků je třeba říci, že celá naše společnost jako by byla v jakési paradoxní situaci a střetu zájmu, jako krajské úřady, které mají postihovat delikt poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Komunitní služby pro potřebné (seniory) nejsou rozvíjeny a z veřejných rozpočtů dotovány tak rychle a efektivně, aby byly skutečně dostupné; seznamy zájemců o pobytové služby jsou plné; poskytovatelé lůžkových zdravotních služeb jsou tlačeni ke zkracování délky hospitalizací; neexistuje právní nárok na sociální službu ani v případě nejvyšších stupňů závislosti na pomoci druhé osoby. Problémy v tomto segmentu péče jsou natolik komplexní, že jednoduché a snadné řešení zřejmě opravdu neexistuje. Řešení ale je nutné hledat, stejně jako odpovědi na jednotlivé otázky. Pokud existují právní cesty a rovněž rozměr profesionální nazývaný lékařská etika, má lidská důstojnost křehkých seniorů důležité spojence.

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Marie Lukasová

Kancelář veřejného ochránce práv

Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody

Údolní 39, 602 00 Brno

e-mail: marie.lukasova@ochrance.cz