Med a zdraví

Súhrn

Med byl používán člověkem už od pravěku. Je to nejstarší známé sladidlo, navíc obsahuje řadu zdraví prospěšných antibakteriálních, antifungicidních a antioxidačních látek. Je tradičně využíván pro péči o pokožku a pro své protizánětlivé a imunostimulační účinky se s úspěchem aplikuje nejen při hojení ran, ale také i při léčbě kožních infektů, dermatitid, akné, apod. Pomáhá rovněž v podpůrné léčbě gastrointestinálních (gastroezofaryngeální poruchy, reflux, peptické vředy).

Problematice terapeutického využití medu je věnována rostoucí pozornost pro jeho antibakteriální, imunostimulační a antioxidační účinky, zejména v souvislosti s hojením ran. Prozatím je však kvalita většiny prezentovaných klinických referencí nízká, chybí ověřený průkaz mechanismů jeho terapeutických účinků. Je však slibné, zejména v kontextu stále narůstající rezistence na antibiotika, že řada studií in vitro prokazuje antimikrobiální aktivity medu, včetně popisu mechanismu jejích účinků.

Klíčová slova:
léčebné použití medu – antimikrobiální účinky – imunostimulace – léčba ran – hojivé účinky – antibiotická rezistence

ÚVOD

Med je nejstarší známé sladidlo a byl a je stále používán také pro předpokládané léčebné účinky. K ošetřování ran a ke zmírnění gastrointestinálních potíží jej běžně používali starověcí Egypťané, Asyřané, Řekové i Římané a také Indové a Číňané. Byl rovněž aplikován i při léčbě dráždivého kašle, při ústní hygieně a dokonce při nespavosti nebo srdečních palpitací a chudokrevnosti. Ve starověkém Egyptě patřil k nejrozšířenějším lékům. Byl hlavně aplikován na rány in situ, často společně s octem a mlékem. Ve starověkém Řecku byl med přidáván do vína nebo hroznové šťávy a pro přípravu nápoje nazývaného oenemel (z řec. oinos, víno a meli, med a někdy předepisován k podpůrné léčbě dny a nervových poruch. Nápoj z medu, octa, mořské soli a vody nazývaný oxymel byl zase doporučován proti bolesti, zatímco medovina (med rozpuštěný ve vodě) sloužila k uhašení žízně. Řekové med jako lék aplikovali při kašli, hojení ran a jizev, a při léčbě očních vad. Známý perský polyhistor a lékař Avicenna (Ibn Síná) kolem roku 1000 n. l. považoval med za nejlepší lék proti tuberkulóze (1).

SLOŽENÍ MEDU

Existuje mnoho druhů medu v závislosti na tom, které druhy rostlin a jejich květů byly zdrojem nektaru sbíraného včelami. Hlavní složkou medu jsou sacharidy fruktóza a glukóza, fruktooligosacharidy představují 95–99 % jeho suché hmotnosti. Také obsahuje vodu, organické kyseliny, vitaminy (vitamin C a vitaminy B₆, B₂ a B₁), minerální látky (hlavně draslík a pak vápník, hořčík a sodík), enzymy (katalázy, superoxiddismutázu) a stopové prvky (železo, měď, zinek a mangan). Podle původu medu jsou v něm často zjišťovány flavonoidy, fenolové kyseliny, tokoferoly a redukovaný glutathion, jakož i různé další peptidy.

Jednotlivé druhy medu se mezi sebou odlišují jak obsahem svých složek, tak způsoby použití. V současné době je v popředí klinického zájmu med manuka z jihovýchodní Asie, Austrálie a Nového Zélandu pro svůj vysoký obsah antibakteriálních látek (2).

ANTIMIKROBIÁLNÍ VLASTNOSTI MEDU

Už sám vysoký obsah sacharidů v medu přispívá k jeho antimikrobiálnímu účinku vzhledem k narušení osmotické rovnováhy mikroorganismu. Bylo zjištěno, že minimální inhibiční koncentrace (MIC), což je nejnižší koncentrace látky, která během 24 hodin viditelně zastavuje růst mikroba u sacharózy, je 29 %, ale v medu se tento podíl pohybuje kolem 80 % (3). V podstatě i dost naředěný med tyto účinky vykazuje. K antimikrobiálním účinkům medu také přispívá jeho kyselost. Např. porovnání kyselosti tří egyptských medů různého původu ukázalo hodnoty v rozmezí pH 3,8–5,2 (4). To zcela dostačuje, aby byla narušena jak permeabilita povrchové membrány bakterií, tak aktivita bakteriálních enzymů.

Vzhledem k oxidaci glukózy, kterou med obsahuje, se tvoří peroxid vodíku, který je běžně používán jako dezinfekční prostředek. Peroxid vodíku rozrušuje sulfhydrylové skupiny v molekulách enzymů a tím snižuje celkovou enzymatickou aktivitu (5). Bylo prokázáno, že med, v němž byl nejvyšší obsah peroxidu vodíku, vykazoval také nejnižší hodnoty MIC (4). I když byla tvorba peroxidu vodíku neutralizována blokováním aktivity katalázy, med měl stále bakteriostatický účinek. Také v medu manuka je koncentrace peroxidu vodíku relativně nízká. (6), ale v roce 2008 bylo zjištěno, že je v něm dominantní antibakteriální komponentou methylglyoxal (7), který se v něm vytváří neenzymaticky z dihydroxyacetonu. Předpokládá se, že methylglyoxal inhibuje syntézu proteinů a syntézu DNA reakcí se zbytky guaninu v RNA a DNA (8). I když tato sloučenina může z tohoto pohledu znamenat potenciální zdravotní riziko, doposud však není k dispozici žádný relevantní důkaz, že by med manuka byl pro člověka jakkoliv rizikový. Je zajímavé, že je-li methylglyoxal v medu neutralizován, má med stále prokazatelné antibakteriální účinky. To dokazuje, že obsahuje další složky, které tuto aktivitu vykazují. Např. v medu revamil je přítomen včelí defensin-1, který má prokázaný antimikrobiální účinek (9). V tmavších medech jsou zastoupeny také fenolové sloučeniny, které se podílejí na jejich antibakteriální aktivitě a na jejich příznivém účinku při hojení ran (10).

Dosud provedené testy naznačují, že medem lze úspěšně potlačit růst většiny bakterií. Platí to i v případě bakteriálních biofilmů, které znesnadňují použití běžných antibiotik. Při testech vlivu medu na přežití bakterií, jako jsou Staphylococcus aureus, Streptococcus agalactiae, Pseudomonas aeruginosa a Enterococcus faecalis, přežil pouze Enterococcus (11).

Další z možností antibakteriálních aplikací medu je jeho použití proti kmenům rezistentních bakterií. Ve studiích in vitro se nevyskytly žádné rozdíly mezi odezvou rezistentních a běžných bakteriálních kmenů (8). Tyto studie také prokázaly synergický efekt medu manuka s některými antibiotiky proti methicilin-rezistentnímu Staphylococcus aureus (MRSA). Zdá se tedy, že med aplikovaný in vitro rovněž zabraňuje vzniku rezistence na antibiotika (4). Také mikrobiologové z Metropolitní univerzity v Cardiffu prokázali účinnost medu proti MRSA a proti Pseudomonas aeruginosa v testech in vitro. K impregnaci diagnostických kultur bylo použito 15 druhů antibiotik: amoxicilin, penicilin G, kolistin, erythromycin, gentamycin, imipenem, mupirocin, piperacilin/tazobaktam, ciprofloxacin, rifampicin, tetracyklin a vankomycin. V první pokusné sérii byla účinnost medu testována samostatně a stanovována MIC. Poté byla použita spolu s antibiotiky subletální koncentrace o 1 % nižší než MIC a zjištěna nejnižší koncentrace antibiotik inhibujících růst bakterií bez přítomnosti medu. Frakční inhibiční koncentrace (FIC) pak byla vypočtena tak, že MIC s medem byla dělena na MIC bez medu. Pokud FIC byla nižší než 0,5, byl výsledek hodnocen jako synergie. Pro MRSA byla synergie zjištěna u tetracyklinu, imipenem a mupirocinu. FIC mezi 0,5 a 4 byl hodnocen jako aditivita (3). Ta byla zjištěna u rifampicinu a tetracyklinů v případě P. aeruginosa.

Výzkumníci stejného pracoviště se dále zabývali vlivem medu i na další patogeny, jako jsou viry a plísně. V případě herpetického viru pásového oparu (varicella zoster virus) (13) a chřipkových virů (14) byly předběžně zaznamenány pozitivní výsledky. Co se týče patogenních hub, med manuka nevykazoval takovou účinnost jako jiné druhy medů, které obsahovaly vysoké obsahy peroxidu vodíku.

Předmětem výzkumného úsilí byl i zájem o to, co vlastně způsobuje med v přímém kontaktu s bakteriemi. Byly porovnávány morfologické změny Escherichia coli po působení medu a ampicilinu. (Medy s obsahem beta-laktamů byly vyloučeny.) U obou expozic byly pozorovány změny ve tvaru bakterií, včetně destrukce buněčné stěny a zvýšené propustnosti vnější lipopolysacharidové membrány. U 90 % bakterií E. coli se membrána stala propustnou pro propidiumjodid, což svědčí o ztrátě jejich životaschopnosti. Zajímavé bylo, jak již uvedeno výše, že i kmeny E. coli rezistentní na ampicilin byly vůči medu senzitivní stejně jako nerezistentní kmeny (15).

V jiné sérii experimentů se porovnávaly změny genové exprese 8739 E. coli před a po expozici egyptskému medu. Byly vybrány tři geny kódující tvorbu biofilmu, tři stresové geny a dva geny regulující mezibuněčnou signalizace (quorum sensing). Výrazné snížení exprese genové aktivity po expozici medu (4–5násobné) se pozorovalo u všech genů s výjimkou jednoho genu řídícího tvorbu biofilmu a jednoho stresového genu. Ale až 13násobné snížení exprese vykázal jeden gen řídící quorum sensing.

MED PROTI KAŠLI

Jak již bylo uvedeno, tradičně se med používá jako lék na kašel. Byla provedena řada klinických studií porovnávající léčebný efekt medu s klasickými léky proti kašli.

Klinická studie, ve které autoři porovnávali účinnost léčby kašle medem a běžně používanými léky difenhydraminem a dextrometorfanem ve srovnání s placebem na souboru 568 dětí (stáří 1 rok až 18 let), dokumentovala zkušenost, že med může zmírnit závažnost kašle více než klasické léky. Nicméně, z metodických důvodů závěry studie nejsou jednoznačné a zatím nepřinesly zcela přesvědčivé důkazy odpovídající současným principům medicíny založené na důkazech.

POUŽITÍ MEDU PŘI LÉČBĚ RAN

Dalším tradičním použitím medu je léčba ran. V moderní medicíně se používá pro tyto účely v důsledku nových důkazů o jeho pozitivních účincích stále více. Kyselá reakce medu napomáhá výměně kyslíku, příznivé osmotické poměry potlačují tvorbu exsudátu a antibakteriální složky, které obsahuje, neutralizují patogenní mikroorganismy, které eventuálně kontaminují ránu, a tím zabraňují rozvoji zánětu.

Lze uvést jednu ze studií, v níž bylo léčeno medem manuka 20 osob s chronickými dekubity (16). Po jednotýdenní aplikaci nebyl zjištěn žádný bakteriální růst a po měsíci došlo u 18 pacientů k úplnému uzdravení dekubitů. V další studii zahrnující jedenáct pacientů s nehojícími se bércovými vředy došlo po použití medu manuka k úplnému vyléčení během 3–6 týdnů, a to navzdory předchozí neúspěšné léčbě jinými léky. V komplexním hodnocení zahrnujícím 26 studií o vlivu medu na léčbu různých poranění a ran bylo shrnuto, že med léčí popáleniny rychleji, než použijí-li se klasické postupy. Opět ovšem chybí dostatečný průkaz účinků léčby medem, protože řada studií neuvádí případné infekce předcházející nasazení léčby medu (17). V současné době se aplikují tři léčebné metodiky, které využívají obvazů absorbujících exsudát, a to kombinace medu s alginátem, polyakrylátem a po aplikaci superabsorpčních vláken.

Je však třeba si uvědomit, že pro léčebné využití medu je zásadní jeho sterilita. Přes své antibakteriální účinky může být kontaminován sporulujícími bakteriemi (např. Clostridium botulinum). Možný výskyt spór představuje potenciální riziko botulismu, a proto je pro tyto účely med pro děti do 1 roku věku kontraindikován. Dalšími důvody kontraindikace je možnost, že může přispět ke vzniku pylových alergií. Rovněž potenciální kontaminace medu pesticidy zvyšuje jeho zdravotní riziko. Může také obsahovat přírodní toxické látky, kterými jsou sekundární metabolity rostlin, např. grayanotoxiny (také nazývané andromedotoxiny, nebo rhodotoxiny), které byly zjištěny v tureckých medech pocházejících z oblasti Černého moře a včelami sbíraných z rostlin z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae), např. z rododendronů. Po požití těchto druhů medu mohou vzniknout žaludeční a střevní potíže, závratě, nadměrné slinění a podráždění kůže, ale i srdeční obtíže. Otrava těmito druhy medů byla nazvána nemoc „šíleného medu“ (18–20).

PROSPĚŠNOST MEDU V PÉČI O ZDRAVÍ DĚTÍ

Med usnadňuje asimilaci proteinů a lipidů a je bohatým zdrojem vitaminů a minerálních látek. Díky relativně vysokému obsahu sacharidů je také významným zdrojem energie. Z tohoto hlediska představuje med významnou potravinu, která je prospěšná pro růst i zdraví dítěte. Řada prací připomíná také jeho antianemické vlastnosti, a to zejména u tmavých druhů, které prokazatelně podporují tvorbu hemoglobinu u anemických dětí a sekundárně přispívají ke zlepšení jejich chuti k jídlu. Některé druhy vonného medu mají uklidňující účinky, takže děti po jeho podání lépe usínají.

Med jako demulgens snižující hustotu hlenu, může uklidnit sliznice nosohltanu a lze jej doporučit jako podpůrné léčivo poskytující úlevu od kašle u dětí – a nejen u nich (viz výše).

ZÁVĚR

Problematice terapeutického použití medu je věnována rostoucí pozornost a jeho antibakteriální účinky spojené s imunostimulačními a antioxidačními účinky v kontextu jeho příznivého účinku na celkový zdravotní stav, zvláště na hojení ran, se zdají slibné. V současné době však stále chybí randomizované klinické studie, které by prokázaly jeho zdravotní účinky. Dosud spolehlivé jsou pouze výsledky prací in vitro, které prokazují antimikrobiální aktivitu medu, včetně popisu mechanismu jeho účinku. Léčebné využití medu v tomto kontextu může znamenat do určité míry podporu léčby antibiotiky, vůči nimž již po delší dobu roste rezistence.

Referát byl vypracován v rámci aktivit podporovaných výzkumným záměrem PROGRES Q29/LF1 a grantem RVO 67985904.

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc.

Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK

Studničkova 7,

128 00 Praha 2

e-mail: vladimir.bencko@lf1.cuni.cz