#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Právní odpovědnost za škodu vzniklou pacientovi ve zdravotnických zařízeních podle občanského práva


Legal liability for damage, caused to patient in health care facility, according to civil law

Liability for damage caused to patient when providing him with health care in health care facilities is becoming very actual legal problem. Patients and their relatives are suing health care facilities for financial compensations in rapidly increasing numbers – as for number of cases, as for indemnities demanded. Health care facilities in due time learn how to cope with the problem, but quite often they still commit unnecessary mistakes: by underestimating how serious might be the case, by presenting insufficient evidence at the court or by concluding disadvantageous or underrated liability insurance contracts with insurance companies.

Key words:
health care – responsibility – liability insurance – damage to health – tort litigation – proofs – experts’ opinion


Autori: D. Bruthansová;  V. Jeřábková
Pôsobisko autorov: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v. v. i., Praha
Vyšlo v časopise: Geriatrie a Gerontologie 2012, 1, č. 1: 43-47
Kategória: Review Article

Súhrn

Odpovědnost za škodu způsobenou pacientovi při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních patří mezi právní problematiku, která v současné době nabývá na aktuálnosti. Pacienti a jejich rodinní příslušníci jsou ve stále větší míře ochotni domáhat se finančního odškodnění soudní cestou. Zdravotnická zařízení se postupně učí jak danou situaci uspokojivě řešit, nezřídka však zbytečně chybují, ať již podceněním závažnosti celého případu nevěnují pozornost dokazování před soudem, či mají s komerčními pojišťovnami uzavřené nevýhodné pojistné smlouvy o odpovědnosti za škodu.

Klíčová slova:
zdravotní péče – odpovědnost – pojištění odpovědnosti – škoda na zdraví – občanskoprávní spor – dokazování – znalecký posudek

Úvod

Poskytování zdravotní péče, geriatrickou péči nevyjímaje, patří mezi tzv. rizikové služby. Nikdy nelze vyloučit, že zde při jejím poskytování nemůže dojít k situacím, kdy je pacientovi způsobena škoda na zdraví. Především v posledních letech byla proti zdravotnickým zařízením vedena řada soudních sporů, v nichž se pacienti (popř. jejich rodinní příslušníci) v občanskoprávním řízení domáhali odškodnění za domnělou nebo skutečnou újmu a v případě, že jejich nárok byl uznán, nezřídka získali odškodné až ve výši několika desítek milionů korun. Aby reálně mohli obdržet přiznanou finanční částku, zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (v platném znění) v § 45 odst. 2 písm. n) ukládá zdravotnickým zařízením uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, a to v rozsahu, v jakém lze rozumně předpokládat, že by jej mohla taková odpovědnost postihnout; toto pojištění musí trvat po celou dobu poskytování zdravotních služeb; kopii pojistné smlouvy je poskytovatel povinen zaslat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do 15 dnů ode dne zahájení poskytování zdravotních služeb.

Zdravotnická zařízení v případech soudních sporů nezřídka chybují ať již v samotném soudním řízení, tak i před jeho vznikem, a zvyšují tak šanci navrhovatele na úspěch v soudním sporu.

Právní odpovědnost

Odpovědnost je právním institutem, jenž vyjadřuje vztah subjektu jako nositele určitých právních povinností k jinému subjektu, který je oprávněn plnění takovýchto povinností posuzovat, kontrolovat a vyvozovat důsledky, popřípadě sankce v případě jejich neplnění.

V právnické literatuře existuje řada odborných definicí právní odpovědnosti. Například odpovědnost je definována jako „právní vztah, jehož obsahem je existence zvláštních povinností, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto povinností stanovených původním právním vztahem, jehož fungování bylo protiprávním jednáním odpovědného subjektu narušeno. Tento nově vzniklý právní vztah, který má svůj původ právě v jednání zakládajícím právní odpovědnost, se často nazývá také odpovědnostním právním vztahem a povinnost, která je součástí jeho obsahu, odpovědnostní povinností(1).“

Právní odpovědnost lze dělit podle jednotlivých právních odvětví. To však neznamená, že konkrétní vzniklý odpovědnostní vztah bude předmětem pouze jednoho právního odvětví. Naopak odpovědnost může mít interdisciplinární charakter. V praxi může dojít k několika druhům právní odpovědnosti, které se mohou překrývat. (Například vznik občanskoprávní odpovědnosti může mít za následek i vznik pracovněprávní i trestněprávní odpovědnosti)(2).

Jedním z předpokladů právní odpovědnosti je vznik újmy (škody), ta se odčiňuje buď uvedením v předešlý stav, nebo, není-li to možné, v penězích. Vlastní odškodňování zahrnuje několik druhů odškodnění. Zejména se jedná o náklady léčení, v případě osob ekonomicky činných o ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti (resp. při invaliditě) – tzv. rentu a u všech poškozených bez rozdílu o bolestné a odškodnění za ztížené společenské uplatnění. V případě nemajetkové újmy vzniklé porušením lidských práv (viz níže) se rovněž jedná o finanční odškodnění.

Při stanovení výše odškodnění za bolestné a společenské uplatnění se soudy řídí vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (v platném znění). Tato vyhláška v přílohách obsahuje bodová hodnocení pro jednotlivé případy, přičemž hodnota jednoho bodu je stanovena na 120 Kč. To ovšem neznamená, že soudy při rozhodování o výši odškodnění jsou povinny se jí striktně řídit. Podle § 7 odst. 3 této vyhlášky může soud (ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele) odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. To zpravidla bývá v případech škody na zdraví způsobené při poskytování zdravotní péče.

Občanskoprávní odpovědnost

Jak bylo již v úvodu řečeno, v případě vzniku škody na zdraví pacientovi, nese za ni odpovědnost zdravotnické zařízení, které ji poskytovalo. Tato odpovědnost je upravena občanským zákoníkem (především § 420a § 421a). Uplatnění nároku poškozeného přímo proti zdravotnickému pracovníkovi (zaměstnanci zdravotnického zařízení), který škodu způsobil, je zákonem vyloučeno.

Jedním z předpokladů odpovědnosti zdravotnického zařízení je (kromě obecných podmínek), aby škoda byla způsobena zdravotnickým zařízením v rámci plnění jeho úkolu těmi, kteří tyto úkoly plnili. Odpovědnost zdravotnického zařízení vychází z principu odpovědnosti za presumovanou vinu.

Vznik škody a její výši prokazuje poškozený, který uplatňuje její náhradu. Nárok na náhradu škody musí být uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty. Podle ustanovení § 106 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za škodu odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Pro právo na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí lhůta. Ke vzniku škod na zdraví, popř. k jejich zhoršení v příčinné souvislosti s protiprávním úkonem či zákonem kvalifikovanou škodnou událostí, někdy může dojít až po uplynutí tří, popřípadě desetileté doby od vzniku škodné události. Soudní praxe vychází z názoru, že jednotlivé složky práva na náhradu škody při škodě na zdraví (náklady léčení, ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, po skončení pracovní neschopnosti (resp. při invaliditě), bolestné a odškodnění za ztížené společenské uplatnění) jsou samostatné dílčí nároky, které i samostatně promlčují.

Odpovědnost za škodu způsobenou jinými osobami ukládá občanský zákoník fyzické i právnické osobě, když byla způsobena při jejich činnosti dalšími osobami, které jsou vůči nim v právním vztahu (např. pracovní poměr). Takovéto osoby za způsobenou škodu zpravidla samy neodpovídají. Primárně za škodu vůči poškozenému odpovídá provozovatel (zaměstnavatel), nicméně pracovněprávní odpovědnost „škůdce“ tím není dotčena. V případě, že by však zdravotnický pracovník konal nad rámec své pracovní činnosti (např. neatestovaný lékař by o své vlastní vůli bez dohledu kvalifikovaného lékaře provedl pacientovi míšní punkci a při ní způsobil pacientovi újmu na zdraví) jednalo by se o exces, a takováto osoba by mohla nést sama přímou odpovědnost vůči poškozenému.

Občanský zákoník pamatuje též na případy, kdy zdravotnické zařízení odpovídá za škodu bez ohledu na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost). Zákonnými předpoklady této odpovědnosti jsou především okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, které bylo při poskytování zdravotnických služeb použito a dále škoda a příčinná souvislost mezi škodou a uvedenými okolnostmi. Okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje (či jiné věci), jsou např. okolnosti, které vyplynou z vadnosti přístroje, léku, injekční jehly, katétru apod. Není rozhodující, zda jde o vadnost vyskytující se ojediněle, pravidelně či opakovaně. Právní úprava neumožňuje v takovýchto případech zbavení se odpovědnosti za škodu. Ovšem pokud došlo k poškození na zdraví v důsledku určitých vlastností pacienta (např. alergická reakce), pak objektivní odpovědnost zpravidla nepřipadá v úvahu a je třeba každý jednotlivý případ přezkoumat, zda zdravotnické zařízení učinilo vše, aby takové vlastnosti pacienta zjistilo.

Kromě právních sporů odpovědnosti za škodu na zdraví mají pacienti či jejich rodinní příslušníci možnost uspět v soudních sporech týkajících se újmy na osobnostních právech. Právní úprava ochrany osobnosti je upravena v ustanoveních §§ 11–17 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“). Podle ustanovení § 11 OZ má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V ustanovení § 13 má pak fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. V případě, že by nebylo postačujícím přiměřené zadostiučinění, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.Výši takovéto náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Je třeba upozornit, že oba typy soudních sporů se nevylučují, tedy že v případě újmy na zdraví může žalobce být úspěšný jak z titulu obecné odpovědnosti za škodu na zdraví, tak i z titulu ochrany osobnostních práv.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že každý z obou typů soudních sporů má odlišnou soudní příslušnost. V případě odpovědnosti za škodu na zdraví je soudem I. instance okresní soud, u ochrany osobnostních práv je jím krajský soud.

Dokazování

V případě soudního sporu jsou účastníci řízení podle § 120 občanského soudního řádu (dále OSŘ) povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Jiné než účastníky navržené důkazy může soud provést v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. V případě, že účastníci neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Je v zájmu zdravotnického zařízení, aby dokazování věnovalo zvýšenou pozornost. Zde je třeba zdůraznit, že řádně vedená zdravotnická dokumentace může úspěšnému zakončení soudního sporu velmi napomoci. Obsah zdravotnické dokumentace je upraven v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (v platném znění).

Jedním z nejvýznamnějších důkazních prostředků v případě újmy na zdraví při poskytování zdravotní péče je důkaz znaleckým posudkem. Tato problematika je upravena v §§ 120–136 OSŘ. Soud ustanoví po slyšení účastníků znalce v případě, že rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Musí jít o skutečnosti, které jsou, nebo by měly být, významné pro rozhodnutí ve věci samé a soudce takovéto odborné znalosti nemohl získat během přípravy na své povolání. V případě, že by soudce disponoval potřebnými odbornými znalostmi nezbytnými pro rozhodnutí ve věci, nelze na tuto skutečnost zpravidla brát zřetel a je povinností soudu provést důkaz znaleckým posudkem(4) .

Vlastní výběr znalce se provádí ze seznamu znalců, který je veden u jednotlivých krajských soudů. Neznamená to však, že soud musí stanovit znalce ze seznamu znalců zapsaných u krajského soudu v obvodu své působnosti.

V případě, že existují v určitém oboru ústavy nebo jiná pracoviště specializovaná na znaleckou činnost, jsou státní orgány (tedy i soudy) povinny vyžadovat posudky především od nich. Ve zvláště obtížných případech vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení mohou státní orgány požádat vědecké ústavy, vysoké školy a instituce, aby samy podaly posudek. Seznam těchto institucí vede ministerstvo spravedlnosti(5).

Při ustanovení znalce musí soudy brát v úvahu jeho příslušnost k oboru či jeho odvětví, do kterého spadá odborné posouzení dané skutečnosti a podle složitosti případu i stupeň jeho odbornosti. V případě, že by tak neučinily a určily znalce s nižší kvalifikací, než je pro posouzení celé věci třeba, mohl by tento postup vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku(4).

Soud má ustanovit znalce po slyšení účastníků, aby znal jejich stanovisko před jeho ustanovením. Přitom není povinen ke stanovisku (námitkám účastníků řízení proti osobě znalce) přihlédnout.

Znalec vykonává svou činnost buď na základě písemného znaleckého posudku (v případě, že by soud ustanovil několik znalců, mohou podat společný posudek), nebo soud může vyslechnout ústní znalecký posudek zapsaný do protokolu.

Při zadání posudku je třeba, aby soud znalci před zadáním posudku nejen dostatečně objasnil skutečnosti, které jsou potřebné k podání posudku, ale i jasně formuloval, k čemu se má znalec vyjádřit a co má být jeho posudkem objasněno. V této věci hrají významnou roli i účastnící soudního sporu. Soud jim před ustanovením znalce dává možnost, aby ve stanovené lhůtě navrhli otázky pro znalce, na které má být odpovězeno.

Účastníkovi řízení, popřípadě i dalším osobám, může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba.

Ve vlastním posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). V případě, že to vyžaduje povaha věci, má znalec právo přibrat k posouzení zvláštních dílčích otázek konzultanta.

Znalec je povinen písemný posudek na požádání státního orgánu osobně stvrdit, doplnit nebo jeho obsah blíže vysvětlit. Podává-li znalec posudek písemně, je povinen každé jeho vyhotovení podepsat a připojit otisk pečeti.

Posudky podávané ústavem jsou pouze v písemné formě. Kromě výše stanoveného obsahu posudku je v něm uvedeno, kdo posudek připravoval a kdo může, jestliže to je podle procesních předpisů třeba, před státním orgánem osobně stvrdit správnost posudku podaného ústavem a podat žádaná vysvětlení.

Vlastní hodnocení znaleckého posudku je záležitostí soudu. § 132 OSŘ přímo ukládá soudu hodnotit důkaz podle vlastní úvahy. To však neznamená, že by soud při volném hodnocení důkazů mohl vyslovovat své domněnky a subjektivní názory. Výsledky, ke kterým soud při hodnocení jednotlivých důkazů došel, musí vždy odůvodnit.

Soud při hodnocení znaleckého posudku přezkoumává jeho formální náležitosti a zda splňuje zadání. K tomu, aby soud mohl odpovědně hodnotit znalecký posudek, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru (tedy posudku v užším slova smyslu), nýbrž soud musí mít možnost z posudku poznat, ze kterých zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (tedy znalecký posudek musí obsahovat i nález). Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Pokud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Popřípadě ustanoví jiného znalce či vědecký ústav, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.

Jak z výše uvedeného vyplývá, dokazování a zejména znalecký posudek hraje v soudním řízení klíčovou roli. Proto je vhodné věnovat pozornost formulaci návrhu otázek, které má znalec zodpovědět. V této věci se vyplatí oslovit vlastního soudního znalce, seznámit ho s problematikou a získat jeho odborný názor na ni. V případě, že znalec bude vidět celou věc v neprospěch objednatele, pak je vhodné zaplatit mu za konzultaci a obrátit se na jiného znalce. V kladném případě je vhodné, aby znalec již spolupracoval na formulování návrhu otázek pro soudem ustanoveného znalce.

Po seznámení se s vypracovaným znaleckým posudkem soudním znalcem je žádoucí se pokusit zpochybnit v něm ty skutečnosti, které by mohly být v neprospěch objednatele. I zde hraje vlastní znalec klíčovou roli. Především by měl právnímu zástupci objednatele pomoci naformulovat pro projednání věci u soudu otázky, které by měl klást soudnímu znalci a rovněž se pokusit odhadnout reakci znalce na ně. Zároveň je vhodné objednat u znalce vlastní znalecký posudek v dané věci. Ten je třeba před termínem stání doručit příslušnému soudu.

V případě předložení soudu vlastního znaleckého posudku však nejde o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 127 OSŘ. Jde o důkaz znaleckým posudkem jako listinou, tedy o důkaz podle ustanovení § 129 OSŘ. Z tohoto důvodu nelze znalce, který takový posudek vypracoval, volat k jednání a jako znalce vyslýchat, pokud nebyl v občanském soudním řízení ustanoven znalcem(4).

Pojištění odpovědnosti za škodu

Poskytování zdravotní péče, geriatrickou péči nevyjímaje, patří mezi činnosti, u kterých je zvýšené riziko, že pacient při jejich poskytování utrpí újmu na zdraví. Z tohoto důvodu obsahuje český právní řád pro zdravotnická zařízení, bez ohledu zda se jedná o státní či nestátní zařízení, povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu(6). Pojištění se sjednává pro případ odpovědnosti za škodu provozovatele zdravotnického zařízení vzniklou jinému v souvislosti s poskytováním zdravotní péče nebo provozem zdravotnického zařízení, úrazem, nemocí, poškozením, zničením nebo pohřešováním věci. Zpravidla nejčastějším v úvahu přicházejícím typem odpovědnosti za škodu, vzniklou v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, je odpovědnost za škodu vzniklou porušením právní povinnosti a odpovědnost za škodu vzniklou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci.

Důvodem pro uzákonění této povinnosti je mimo zvýšeného rizika vzniku odpovědnosti za škodu i skutečnost, že v případě prohraného soudního sporu by zdravotnické zařízení nebylo schopno odškodnit poškozeného (popř. pozůstalé) ve výši přiznané mu soudem. To by mohlo mít za následek vážné finanční potíže jak pro zdravotnické zařízení samé, tak i pro jeho zřizovatele.

Záleží zcela na zdravotnickém zařízení, se kterou pojišťovnou vykonávající činnosti na území České republiky uzavře smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou občanům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Toto pojištění musí trvat po celou dobu, po kterou provozovatel zdravotnického zařízení poskytuje zdravotní péči.

Základním předpokladem pro plnění z pojištění je skutečnost, že dojde k pojistné události. Většinou dojde k újmě na zdraví pacienta, za které zdravotnické zařízení odpovídá ve smyslu obecně závazných právních předpisů. Dalším předpokladem pro pojistné plnění je skutečnost, že pojistná událost zahrnuje okruh pojistných plnění, na něž se smlouva vztahuje. Pojistná smlouva zpravidla obsahuje některé tzv. „výluky“ – např. vyloučení škod způsobených úmyslně, škod vzniklých v souvislosti s požitím alkoholu či jiných návykových látek a podobně. Pro krytí finančních nákladů souvisejících se vzniklou škodou je významná i výše tzv. pojistného limitu. Vzhledem k současným trendům, kdy soudy přiznávají poškozeným odškodnění i ve výši desítek miliónů korun, by se tzv. podpojištění nemuselo zdravotnickému zařízení vyplatit. Obdobná situace je i v zařízeních poskytujících sociální služby, ta podle dotazníkového šetření VÚPSV bývají nezřídka podpojištěna(7.)

V případě, že dojde k události, která by mohla být důvodem plnění z pojištění, má pojištěné zařízení oznamovací povinnost vůči příslušné pojišťovně. Ta vstupuje do řešení celé záležitosti. Většinou se snaží o její mimosoudní vyřízení. Je však zcela v její kompetenci, zda škodnou událost uzná. V kladném případě vyplatí náhradu škody přímo poškozenému. V případě, že by poškozený s mimosoudním vyřízením události nesouhlasil a následně by se nedospělo s pojišťovnou k dohodě, dochází k soudnímu řízení, ve kterém poškozený uplatňuje svůj nárok na náhradu škody vůči zdravotnickému zařízení. Pojišťovna v něm vystupuje na straně pojištěného jako vedlejší účastník a v rozsahu stanoveném pojistnými podmínkami rovněž hradí náklady takového soudního řízení.

Závěr

Neexistuje snad žádné zdravotnické zařízení, které by nemohlo být z povahy poskytované zdravotní péče konfrontováno s právní odpovědností za škodu vzniklou pacientovi při jejím poskytování. Proto je třeba, aby zdravotničtí pracovníci (nejen ve vedoucích funkcích) měli o odpovědnosti za škodu alespoň základní znalosti. Na právo nelze pohlížet jako na nástroj represe, naopak jeho znalost může zdravotnickým zařízením účinně napomoci při zvládání situací spojených s odpovědností za škodu způsobenou pacientovi v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.

Přestože se škodě na zdraví nedá vždy vyhnout, některé zdravotnické postupy jako léčba lege artis, používání doporučených léčebných postupů, řádné vedení zdravotnické dokumentace a dodržování právních předpisů upravujících vztah pacient – zdravotnický pracovník mohou vznik újmy na zdraví do jisté míry eliminovat a v případě již vzniklé újmy na zdraví mohou napomoci efektivní právní obraně při soudním jednání. Z pochopitelných důvodů by zdravotnická zařízení měla věnovat zvýšenou pozornost výběru právního zástupce, který by měl mít zkušenost s občanskoprávními spory týkajícími se náhrad za škodu na zdraví a věnovat zvýšenou pozornost dokazování před soudem.

Podstatnou podmínkou ochrany před finančním plněním při způsobené újmě na zdraví je dobře uzavřené odpovědnostní pojištění za škodu. Proto při uzavírání pojistné smlouvy by zdravotnické zařízení mělo věnovat pozornost textu smlouvy a před jejím podpisem brát na zřetel následující skutečnosti:

  1. Řádně přečíst celý text návrhu smlouvy a v případě jakýchkoliv nejasností žádat vysvětlení od zástupců pojišťovny, popř. doplnění textu.
  2. Věnovat pozornost výši pojistného limitu a spoluúčasti. Obecně lze konstatovat, že se zvyšujícím se limitem roste i výše pojistného, se zvyšující se spoluúčastí jeho výše naopak klesá. Nízké nastavení pojistného limitu může v případě, že soud přizná poškozenému (popř. pozůstalým) finanční částku výrazně přesahující pojistný limit, nebo pokud by se jednalo o více poškozených (ať již v jednom či více sporech v kalendářním roce), by mohlo znamenat vážné finanční důsledky pro zdravotnické zařízení, popř. pro jeho zřizovatele.
  3. Věnovat pozornost okruhu pojistných událostí, kdy je pojišťovna povinna ze smlouvy plnit.
  4. Pojistné krytí by mělo obsahovat odškodňování: a) majetkové újmy na životě a zdraví (popř. i újmy vzniklé na majetku poškozeného), tak i b) nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s neoprávněným zásahem do práva fyzické osobnosti na ochranu své osobnosti.
  5. Pojistná smlouva by rovněž měla obsahovat to, v jakém rozsahu se bude pojišťovna podílet na nákladech soudního řízení.
  6. Uzavřít pojistnou smlouvu až po úplném srozumění s jejím textem.

JUDr. Daniela Bruthansová,Ing. Věra Jeřábková

Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i., Praha

JUDr. Daniela Bruthansová

e-mail: daniela.bruthansova@vupsv.cz

V roce 1977 promovala na Právnické fakultě UK Praha, roku 1980 získala akademický titul doktor práv. V letech 1977–1982 pracovala jako odborný referent na České správě nemocenského pojištění, v období 1982–1992 jako výzkumný pracovník v Ústavu sociálního lékařství a organizace zdravotnictví, se zaměřením na medicínské právo. Od roku 1993 dosud je výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí , v.v.i. Praha, kde se specializuje na sociálně zdravotní problematiku. Je vedoucí právní a sociální sekce ČGGS. Je spoluautorkou 3 vysokoškolských učebnic, autorkou a spoluautorkou řady odborných článků a podílí se na řešení řady výzkumných projektů. Rovněž je více než 15 let pedagogicky činná, např. na 1. LF UK a 2. LF UK, v současné době přednáší pracovní právo na Vysoké škole aplikovaného práva Praha.


Zdroje

1. Brejcha, A.: Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemiae 2000: 25–26.

2. Bruthansová, D., Červenková, A., Jeřábková, V.: Odpovědnost za škodu vzniklou klientovi v pobytových zařízeních sociálních služeb. Fórum sociální politiky; 2009(1): 3–5.

3. Bruthansová, D.: Právní odpovědnost lékaře. In: Klener P. et al.: Propedeutika ve vnitřním lékařství. Praha: Galén 2009: 182–193.

4. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR CPJ161/79 [R 1 / 1981 civ. ], Č. 1 1981 Sb. rozh., s. 2, 4, 15.

5. Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (v platném znění), § 21.

6. Zákon č. 372/2011., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách (v platném znění) § 45 odst. 2 písm. n).

7. Bruthansová, D., Červenková, A., Jeřábková, V.: Právní aspekty odpovědnosti za škodu vzniklou klientovi při poskytování sociálně zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb. Praha VÚPSV 2008: 56.

Štítky
Geriatrics General practitioner for adults Orthopaedic prosthetics
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#