Počátky České kardiologické společnosti a české kardiologie

Súhrn

Práce uvádí jednak počátky České kardiologické společnosti, jednak počátky české kardiologie. Česká kardiologická společnost je třetí nejstarší na světě (po Americké a Německé). Byla založena 1929 prof. Libenským. Již v roce 1933 uspořádala v Praze prvý mezinárodní kardiologický sjezd, kterého se účastnilo 200 lékařů, z nichž 50 bylo ze zahraničí. Nejvíce účastníků bylo z Francie a Polska. Další účastníci byli z Anglie, Argentiny, Belgie, Nizozemska, Itálie, Rumunska, Španělska a Švýcarska. Světový význam tohoto kongresu vyplynul ze skutečnosti, že Světová i Evropská kardiologická společnost (EKS) vznikly až po druhé světové válce v letech 1950 a 1952, tedy téměř 20 let po uspořádání prvního mezinárodního kardiologického kongresu v Praze. V Praze se konal v roce 1964 také IV. kongres Evropské kardiologické společnosti za účasti 1 500 odborníků z 31 zemí a za předsednictví profesora Pavla Lukla, pozdějšího prezidenta EKS (1964– 1968). Jsou uvedeny rovněž práce našich odborníků ve WHO a historie mezinárodního časopisu Cor et Vasa vydávaného v Praze nakladatelstvím Avicenum v letech 1958– 1992 v angličtině a ruštině. Důležitou roli sehrály ve vývoji naší kardiologie ně­kte­ré ústavy a kliniky. V roce 1951 byl založen Ústav pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK) v Praze‑ Krči díky iniciativě MU Dr. Františka Kriegla, náměstka Ministra zdravotnictví. Prvním ředitelem byl Klement Weber, který uveřejnil již v roce 1929 monografii o arytmiích –  o 50 let dříve, nežli se arytmie počaly těšit pozornosti kardiologů. Klement Weber patřil mezi lékaře prezidenta T. G. Masaryka v jeho těžkém závěrečném onemocnění. Jan Brod byl náměstkem Klementa Webera v ÚCHOK a předsedou vědecké rady ústavu. ÚCHOK byl třetím výzkumným ústavem kardiovaskulárních chorob na světě. Počátky české kardiologie jsou dokumentovány ve 3 nejdůležitějších oblastech –  v léčbě hypertenze, rozvoji kardiochirurgie a rozvoji léčby akutního infarktu myokardu. Hradec Králové se zásluhou akademika Bedrny stal prvým kardiochirurgickým centrem u nás. Rozvoj léčby hypertenze byl díky objevu účinné farmakoterapie bouřlivý od původně neléčitelné maligní hypertenze až po dobře léčitelnou benigní hypertenzi. Účinná léčba akutního infarktu se opírala o rozvoj srdeční defibrilace umožňující založení koronárních jednotek a později trombolytickou a antiagregační léčbu až po současnou PCI jako léčbu volby. V té době se snížila mortalita na AIM z původních 30 % na nynějších 4– 5 %.

Klíčová slova:
Česká kardiologická společnost –  počátky české kardiologie –  léčba hypertenze –  kardiochirurgie –  léčba akutního infarktu myokardu

Počátky České a Československé kardiologické společnosti

Česká kardiologická společnost byla založena 13. prosince 1929 v Praze a o její založení se nejvíce zasloužil Václav Libenský, který se také stal jejím prvním prezidentem (obr. 1).

Československá kardiologická společnost a Česká kardiologická společnost byla založena jako druhá v Evropě a třetí na světě. American Heart Association vznikla jako první na světě v roce 1924, první v Evropě byla pak Německá kardiologická společnost, založená v roce 1927. Naše kardiologická společnost je tedy druhou nejstarší v Evropě a třetí nejstarší na světě [1].

Teprve za 5 let po jejím založení, v roce 1934, vznikly další kardiologické společnosti v Argentině, Itálii a v Nizozemsku. V roce 1937 pak vznikly kardiologické společnosti ve Francii a Velké Británii.

Je zajímavé si připomenout interdisciplinární složení výboru společnosti. Jednatelem byl zvolen kardiolog Josef Brumlík, který emigroval před nacizmem do USA a pak do Mexika, kde patřil mezi zakladatele Národního kardiologického ústavu v Mexico City. Mezi další členy patřili: místopředsedové Bohuslav Bouček –  farmakolog, Antonín Hanák –  fyziolog a Kristián Hynek –  internista. Pokladníkem byl patolog Václav Jedlička [1].

Složení výboru bylo výhradně české. Ale v roce 1932 se vzdal funkce ve výboru A. Velich a na jeho místo byl zvolen slovenský internista‑ kardiolog J. Sumbal z Bratislavy. Je třeba připomenout, že zůstal členem výboru ve funkci místopředsedy i po roce 1939 v době 2. světové války.

Historickým mezníkem byl první mezinárodní kardiologický kongres, konaný v roce 1933 v Praze. Prezidentem kongresu byl Václav Libenský. V čestném předsednictvu zasedli reprezentanti anglické kardiologie Thomas Lewis a francouzské kardiologie Henri Vacquez. Kongresu se účastnilo 200 lékařů, z nichž 50 bylo ze zahraničí. Nejvíce účastníků bylo z Francie a Polska. Další účastníci byli z Anglie, Argentiny, Belgie, Nizozemska, Itálie, Rumunska, Španělska a Švýcarska, ale žádný z Německa včetně lékařů z německé části Karlovy univerzity.

Světový význam tohoto kongresu vyplynul ze skutečnosti, že Světová i Evropská kardiologická společnost (EKS) vznikly až po druhé světové válce v letech 1950 a 1952, tedy téměř 20 let po uspořádání prvního mezinárodního kardiologického kongresu v Praze [1,2].

Světová priorita tohoto kongresu je uznávána celosvětově. Když jsem přednášel v roce 1974 na Světovém kardiologickém kongresu v Buenos Aires, vítalo mne 1. kongresové číslo bulletinu, kde byla na první straně fotografie panoramatu Prahy a text připomínal tento náš kongres uspořádaný již před 45 lety [1].

Po náhlém úmrtí prof. Václava Libenského v roce 1938 se stal druhým předsedou Klement Weber. Desáté výročí se slavilo uspořádáním II. kardiologického kongresu v Praze za již stísněných politických podmínek v roce 1939.

Dalšími prezidenty Československé kardiologické společnosti byli: Stanislav Mentl (1942– 1946), František Herles (1946– 1951), Klement Weber (1951– 1955), Vlado Haviar (1955– 1959) a Pavel Lukl (1959– 1968).

V roce 1968 v souvislosti s federativním uspořádáním Československa vznikla samostatná Slovenská kardiologická společnost (17. 5. 1968 v Bratislavě). Předsedy České kardiologické společnosti (ČKS) byli Pavel Lukl (1969– 1971), Zdeněk Reiniš (1971– 1981) a Vladimír Dufek (1981– 1990). Předsedy Slovenské kardiologické společnosti byli Vlado Haviar (1968– 1973), Michal Ondrejička (1973– 1978) a Ján Gvozdják (1978– 1990).

V roce 1964 byla Československá kardiologická společnost pověřena uspořádáním IV. evropského kardiologického kongresu. Mladí čtenáři se právem ptají, proč teprve čtvrtý. Až do roku 1985 se konaly evropské kongresy jen jednou za 4 roky. Teprve od 2. poloviny 80. let minulého století se začaly konat kongresy Evropské kardiologické společnosti (EKS) každým rokem. Prezidentem IV. kongresu EKS v Praze v roce 1964 byl Pavel Lukl (obr. 2), jednatelem Hanuš Kafka. Kongresu se účastnilo 1 500 odborníků z 31 zemí, celková účast i s rodinnými příslušníky činila 2 200 osob. Přihlášeno bylo 525 sdělení. Hlavním přednáškovým sálem byl velký sál Rudolfina; další sály kongresu byly jednak v Rudolfinu, jednak na Právnické fakultě Univerzity Karlovy [1,2].

Kongresu se účastnil i O. Klein (obr. 3), který jako první na světě po­užil v Praze v roce 1929 (na tehdejší německé fakultě) srdeční katetrizaci k získání údajů o funkci srdce (minutový srdeční výdej podle Ficka). I když své údaje uveřejnil ve stejném roce v časopise Münchener Medizinische Wochenschrift na přelomu let 1929/ 1930 [3], nedočkal se bohužel Nobelovy ceny, která byla udělena v roce 1956 za srdeční kate­trizaci německému lékaři Werneru Fors­smannovi (provedl prvou srdeční katetrizaci sám na sobě), dále za rozvoj pravostranné srdeční kate­trizace Američanům Andrému F. Cournandovi a Dickinsonu J. Richardsovi [4].

Otto Klein mluvil perfektně česky a na IV. evropský kardiologický kongres přijel až z Argentiny. Před nacizmem uprchl těsně před obsazením Prahy nacisty za přispění britského vyslanectví. Bylo to nesmírně příjemné setkání, při rozhovoru hodnotil velmi kladně úroveň českých a slovenských kardiologů.

50. jubileum slavila Československá kardiologická společnost v roce 1979 uspořádáním celodenní akce v Praze v Kulturním domě na Vinohradech [5]. Předsedou české společnosti byl Zdeněk Reiniš, slovenské (vzniklé v roce 1968) Jano Gvozdják. Program byl rozdělen do 4 bloků: (a) Ateroskleróza, koordinátor Zdeněk Reiniš (5 přednášek), (b) Ischemická choroba srdce, včetně arytmií a srdečního selhání, koordinátor Vladimír Dufek (9 přednášek), (c) Arteriální a plicní hypertenze, koordinátor Jiří Widimský (6 přednášek) a (d) Kardiochirurgie, koordinátor Juraj Fabián (7 přednášek). Na celodenní akci přednesli vybraní čeští a slovenští kardiologové celkem 27 přednášek [5].

Při této příležitosti vyšla brožura s rozšířenými abstrakty přednášek.

Z dalších významných mezinárodních akcí jmenujme sympozium o patogenezi hypertenze, konané ve spolupráci s WHO v Praze v roce 1959. Hlavním pořadatelem byl Ústav pro choroby oběhu krevního včele s Janem Brodem. Šlo o první významnou mezinárodní kardiologickou akci s omezenou účastí po roce 1948, které se účastnili všichni významní zahraniční odborníci. Proceedingy sympozia byly uveřejněny v roce 1961 ve Státním zdravotnickém nakladatelství v Praze.

Významné byly také mezinárodní angiologické kongresy. V Praze se konaly dva. První –  IV. mezinárodní angiologický kongres, jehož prezidentem byl Bohumil Prusík (obr. 4) byl pořádán v roce 1961, druhý – XI. angiologický kongres s prezidentem Zdeňkem Reinišem (obr. 4) se konal v roce 1978. Organizovala ho angiologická sekce Československé kardiologické společnosti ve spolupráci s Mezinárodní angiologickou unií.

Mezi významné mezinárodní akce patřila sympozia o plicní cirkulaci, pořádaná ČKS pod záštitou EKS. Ta se konala v Praze v 5letých odstupech celkem 7krát –  v letech 1969, 1974, 1979, 1984, 1989, 1994 a 1999 (prezident Jiří Widimský, generální sekretáři Alois Ouředník a po jeho úmrtí Jan Herget) [6].Sborníky sympozií byly uveřejněny ve švýcarském nakladatelství S. Karger v Basileji v řadě Progress in Respiration Research (volumy 5, 9, 13, 20, 26). Sympozia měla vždy pozoruhodnou mezinárodní účast, prvního se např. účastnil nositel Nobelovy ceny za srdeční katetrizace André Cournand z New Yorku.

Počátky české kardiologie

Historie srdeční katetrizace v Praze po druhé světové válce

Jan Brod a Zdeněk Fejfar zahájili v roce 1947 pravostranné srdeční katetrizace na I. interní klinice FN Praha 2 a uveřejnili originální práce o neurohumorální regulaci srdečního selhání, zejména z kardiorenálního aspektu. Brod (obr. 5) s Fejfarem objevili mechanizmus vzniku nykturie u chronického srdečního selhání. Ta je způsobena zvýšením průtoku krve ledvinami v noci [7].

V další práci sledovali Brod s Fejfarem a Fejfarovou vliv vazodilatátoru dibenaminu. Ten snižuje TK i periferní cévní odpor a zvyšuje minutový srdeční výdej i prokrvení ledvin [8]. Objevili tak vliv vazodilatační terapie, která byla zavedena do klinické praxe až o 25 let později.

Důležitou roli ve vývoji naší kardiologie sehrály ně­kte­ré ústavy a kliniky. V roce 1951 byl založen Ústav pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK) v Praze‑ Krči díky iniciativě MU Dr. Františka Kriegla, náměstka ministra zdravotnictví. Prvním ředitelem byl Klement Weber (obr. 6) (uveřejnil již v roce 1929 monografii o arytmiích, a to o 50 let dříve, nežli se arytmie počaly těšit pozornosti kardiologů). Klement Weber patřil mezi lékaře prezidenta T. G. Masaryka v jeho těžkém závěrečném onemocnění. Jan Brod byl náměstkem Klementa Webera v ÚCHOK a předsedou vědecké rady ústavu. ÚCHOK byl třetím výzkumným ústavem kardiovaskulárních chorob na světě [9,10]. Prvým byl Národní kardiologický ústav v Mexico City, který vznikl v roce 1944 za pomoci kardiologa doc. Brumlíka. Druhým byl National Heart, Lung and Blood Institute v USA, v Bethesdě, vzniklý v roce 1946.

Z léčby srdečních onemocnění si připomeneme jen ně­kte­ré, ve kterých byl pokrok zvláště výrazný.

Hypertenzi jsem poznal již po promoci.V ÚCHOK se léčilo mnoho pacientů s maligní hypertenzí. Průběh hypertenze lze dobře dokumentovat na onemocnění prezidenta USA F. D. Roosevelta.

V roce 1935 měl prezident F. D. Roosevelt TK normální –  135/ 78 mm Hg. O 2 roky později jeho TK stoupl na 162/ 98 mm Hg. O 4 roky později v roce 1941 došlo k další progresi hypertenze na hodnoty 188/ 105 mm Hg. V březnu 1944 byla hodnota TK prezidenta 186/ 108 mm Hg. V té době byly též zjištěny EKG známky hypertrofie levé komory a RTG známky dilatace srdeční. V témže roce se jeho hypertenze dále zhoršovala a těsně před Jaltskou konferencí byly naměřeny hodnoty 260/ 150 mm Hg. Potom 12. dubna 1945 dostal prezident Roosevelt náhle těžké bolesti hlavy v okcipitální oblasti a o několik minut později upadl do bezvědomí. Systolický tlak byl v té době více než 300 mm Hg a diastolický tlak 190 mm Hg. Několik hodin poté zemřel.

Tento průběh hypertenze ukazuje postupující progresi hypertenze z původně jen mírné hypertenze do středně těžké hypertenze [11]. Neschopnost účinné antihypertenzní léčby vedla ke vzniku orgánových změn –  důsledků neúčinně léčené hypertenze a vznikl obraz hypertrofie levé komory srdeční na EKG a dilatace srdeční na RTG hrudníku.

Před objevením účinné farmakoterapie měla maligní hypertenze skutečně maligní průběh –  do 3 let umíralo 90 % pacientů.

Léčbu hypertenze na konci 40. let minulého století ukazuje schematicky tab. 1.

Jedinou účinnou léčbou však byla jen lumbodorzální sympatektomie a Kempnerova rýžová dieta. Další léčebné složky zahrnovaly sedativa, infuze novokainu, lázeňskou léčbu a v nejtěžších případech infuze 10% MgSO₄. Vzpomínám, že polovina celého oddělení byla rezervována pro maligní hypertenzi.

Hlavní příčinou úmrtí těchto nemocných bylo tehdy akutní srdeční selhání a mozkové cévní příhody. Infarkt myokardu byl méně často příčinou úmrtí hypertoniků, protože jeho výskyt v populaci byl také podstatně nižší nežli v pozdějších letech. Byly to jistě dozvuky válečných let [12].

Objev antihypertenziv v 50. letech minulého století vedl k tak jasnému zlepšení osudu nemocných, že nebylo třeba klinických randomizovaných studií k průkazu jejich příznivého účinku na celkovou mortalitu.

Až do roku 1960 existovalo jen několik málo antihypertenziv. Patřily mezi ně Rauwolfiové alkaloidy, thiazidová diuretika, ganglioblokátory a hydralazin. Diuretika jsou stále pilířem léčby hypertenze, ostatní z léčby hypertenze buď vymizely, nebo se užívají jen ojediněle.

Význam farmakoterapie i v léčbě benigní hypertenze byl zjištěn prvou randomizovanou studií z USA VA Hospital Study (1967). Ta zjistila, že farmakoterapie vede již po 20 měsících oproti placebu k významnému poklesu těžkých komplikací hypertenze (tab. 2).

Touto studií byl potvrzen význam léčby i u benigní hypertenze. Pozdější studie provedené u mírnějších forem hypertenze na tisícových souborech ukázaly, že léčba hypertenze, která sníží systolický TK o 10– 12 mm Hg a diastololický TK o 5– 6 mm Hg, vede k poklesu výskytu cévních mozkových příhod o 36 % a koronárních příhod o 16 % [13].

Patogeneze hypertenze byla tehdy pojímána zcela ve světle tzv. kortikoviscerální teorie a Pavlovského učení, dogmaticky přejímaného ze SSSR. Spánková terapie byla z pohledu kortikoviscerální teorie považována za účinnou léčbu hypertenze. Spánková terapie probíhala ve speciálních zvukově izolovaných jednotkách a nemocní byli vlastně buzeni jen k jídlu. Jedna léčba trvala 2– 3 týdny.

Bylo jistě zásluhou W. Ehrlicha z ÚCHOK, že zhodnotil význam antihypertenzní spánkové terapie, kterou u 90 nemocných ukázal jako veskrze neúčinnou, a tím zabránil tomu, aby se v našich nemocnicích dále rozšiřovala či budovala oddělení pro spánkovou terapii hypertenze.

Vývoj moderních antihypertenziv ukazuje tab. 3.

Významné byly práce Jana Broda o patofyziologii hypertenze

Brod zjistil, že při reakci na chladový nebo emoční podnět dochází k redistribuci podobné jako při tělesné práci. Zvyšuje se TK, periferní cévní odpor a průtok krve svaly. Zmenšuje se naopak průtok krve splanchnickou oblastí včetně ledvin a kůží. Přestavba oběhu tak připomíná dávnou fylogenetickou reakci –  přípravu na boj nebo útěk. Práce byly uveřejněny v časopisech Nature a Lancet [14].

Jan Brod také patřil mezi spoluzakladatele Mezinárodní společnosti pro hypertenzi.

Rozvoj české kardiochirurgie a kardiologie

Akademik Bedrna (obr. 7) jako prvý v ČSR operoval úspěšně v roce 1947 otevřenou tepennou dučej. V roce 1951 uvolnil jako prvý valvulotomií vrozenou stenózu plícnice. V tomtéž roce operoval jako prvý mitrální stenózu. Prosadil v Hradci Králové vytvoření prvého kardiochirurgického centra u nás. V Brně byli Jan Navrátil (obr. 8) a spolupracovníci, kteří provedli prvou operaci v mimotělním oběhu u nás. V Praze v IKEM Libor Hejhal (obr. 8) a Jan Černý v Brně rozvinuli koronární chirurgii.

V roce 1977 bylo pak založeno v Praze‑ Motole Dětské kardiocentrum, vedené Milanem Šamánkem (obr. 9), které sehrálo výraznou roli v rozvoji dětské kardiologie a kardiochirurgie.

Dlouho, až do roku 1989, existovalo v České republice jen 5 kardiocenter pro kardiochirurgii (IKEM Praha, Fakultní nemocnice v Praze 2, Hradec Králové, Brno a Dětské kardiocentrum v Praze‑ Motole).

Teprve po sametové revoluci došlo ke vzniku řady dalších kardiocenter.

Léčba akutního infarktu myokardu

V 50. letech minulého století se léčba akutního infarktu myokardu opírala jen o klid na lůžku, nitráty, digoxin a furosemid. Trvání hospitalizace činilo 3– 4 týdny.

Objev defibrilátoru byl popudem ke vzniku koronárních jednotek (KJ). Prvá KJ u nás vznikla v roce 1966 v ÚCHOK a ÚKECH díky iniciativě MU Dr. Jana Hammera a MU Dr. Jaroslava Budy. Byla nejdříve umístěna na kardiochirurgii a v roce 1968 byla přenesena do ÚCHOK. Doc. Bohumil Peleška (obr. 10) byl zakladatelem bifazického defibrilátoru a průkopníkem kardiostimulace. Zavedení koronárních jednotek vedlo ke snížení hospitalizační mortality akutního infarktu myokardu z původních 30 % na 15 % (způsobenému především poklesem výskytu náhlé smrti na koronárních jednotkách). Další pokles mortality způsobilo až zavedení trombolytické a anti-agregační léčby koncem 80. let. Studie ISIS‑ 2 totiž ukázala, že streptokináza vedla k poklesu celkové mortality o 24 % a aspirin rovněž snižoval mortalitu o 24 %. Jejich kombinace pak snížila celkovou mortalitu o 48 %. Hospitalizační mortalita tak klesla z 12,5 % na 7– 8 %.

V roce 1974 vznikla subkatedra kardiologie ILF v IKEM Praha. Pořádala pravidelné doškolovací kurzy, stáže i předatestační kurzy. Bylo vyzkoušeno celkem 756 kardiologů. Na této činnosti spolupracovala s Českou kardiologickou společností [15]. Přednosty subkatedry byli Jiří Widimský (1974– 1992) a od roku 1993 Vladimír Staněk.

Za zmínku stojí jistě také účast našich odborníků ve výborech evropských společností. V EKS byl Pavel Lukl prezidentem v letech 1968– 1972 a poté byl zvolen v roce 1972 v Madridu čestným předsedou EKS. Jiří Widimský byl viceprezidentem EKS v letech 1980– 1984 a členem výboru EKS v letech 1976– 1980.

V Mezinárodní angiologické unii byl Bohumil Prusík prezidentem v letech 1961– 1964 a Zdeněk Reiniš rovněž prezidentem v letech 1978– 1982. Členy výboru v minulosti byli rovněž Jiří Linhart a Josef Pokorný.

Je třeba též vzpomenout naše zástupce ve Světové zdravotnické organizaci, Zdeňka Fejfara a Zbyňka Píšu, kteří v Ženevě vedli kardiovaskulární oddělení a snažili se přitom také podporovat mezinárodní styky naší kardiologie. Kardiovaskulární oddělení WHO centra v Ženevě založené a vedené Zdeňkem Fejfarem (1957– 1972) iniciovalo provedení prvé mezinárodní studie o preventivním účinku hypolipidemika clofibrátu na lipidy a kardiovaskulární příhody. Studie se účastnilo 15 000 pacientů, 5 000 z Edinburghu, 5 000 z Prahy (IKEM, Helena Geizerová) a 5 000 z Budapešti. Výsledky clofibrátové studie byly vydány v časopise Br Heart J v roce 1978 na plných 75 stránkách a potvrdily platnost lipidové teorie [16]. Pokles celkového cholesterolu vedl k poklesu koronárních příhod, nedošlo však k významnému snížení celkové mortality. Zásluhou Zbyňka Píšy, který vedl centrum WHO v Ženevě po Z. Fejfarovi, byla zahájena mezinárodní epidemiologická studie MONICA monitorující změny lipidů a se změnami morbidity a mortality na kardiovaskulární onemocnění v různých evropských zemích.

Historie časopisu Cor et Vasa

V roce 1958 vznikl mezinárodní časopis Cor et Vasa, společný kardiologický časopis pro země tzv. východního bloku vydávaný českým ministerstvem zdravotnictví. Časopis vydávalo zdravotnické nakladatelství Avicenum v Praze ve 2 verzích, anglické a ruské. Prvým šéfredaktorem byl František Herles, druhým od 1974 do 1992 Jiří Widimský. Měl mezinárodní redakční radu a měl i impakt faktor. Vycházel nejdříve 4krát, později pak 6krát ročně.

V roce 1993 byl přetvořen na časopis České kardiologické společnosti, vycházel jen v češtině a svůj impakt faktor pochopitelně ztratil.

Od roku 1990 došlo k obrovskému rozmachu české kardiologie, který se projevil vznikem 22 center intervenční kardiologie s non‑stop provozem a vznikem dalších kardiochirurgických pracovišť, jejichž počet dosahuje 13. Došlo k mimořádně rychlému vzrůstu počtu koronarografií, koronárních angioplastik a stentů na jeden milion obyvatel. Tím jsme v počtech výkonů předstihli ně­kte­ré státy západní Evropy, např. Velkou Británii, Itálii a ně­kte­ré další. V léčbě akutního infarktu myokardu zaujímáme procentem nemocných léčených PTCA a stenty prvé místo na světě. Je to jistě částečně zásluhou studií PRAGUE 1 a 2 (P. Widimský).

Došlo také k výraznému nárůstu kardiochirurgických operací a prudký rozvoj zaznamenala rovněž naše arytmologie. Výrazně se zlepšila i farmakoterapie nemocných po infarktu myokardu a léčba hypertenze. Škoda, že nedošlo také k radikálnímu snížení kouření (mírně pokleslo jen u mužů).

Díky také patří těm českým kardiologům, kteří ze zahraničí, kam odešli v letech 1948– 1970, pomáhají navázání důležitých kontaktů i školení našich mladých kardiologů. Patří mezi ně např. P. Hamet, O. Küchel, J. Frohlich a J. Fodor z Kanady, A. Schirger, J. Klíma a L. P. Novák z USA, M. Malik a J. Stark z Velké Británie, P. Jerie ze Švýcarska, S. Daum z Německa a další.

Co lze nalézt v ně­kte­rých starších časopisech o historii Československé kardiologické společnosti?

Ty z vás, kteří by se rádi dozvěděli více z historie československé kardiologie, odkazuji na Kardiozpravodaj z roku 1979, který přinesl zajímavý článek Z. Reiniše o historii Čs. kardiologické společnosti v letech 1929– 1945 a vzpomínku V. Haviara k historii slovenské kardiologie.

V Kardiozpravodaji 1989 lze nalézt na str. 289– 374 téměř 100 stránek věnovaných historii české a slovenské kardiologie. Lze si také přečíst i zprávu za období let 1929– 1945 od Z. Reiniše (str. 289– 313).

prof. MU Dr. Jiří Widimský, DrSc., FESC, FCMA

www.ikem.cz

e‑mail: widimsky@seznam.cz

Doručeno do redakce: 6. 3. 2013