Příběh apendixu

Súhrn

Akutní apendicitida je nejčastější akutní břišní příhoda. Apendicitida byla pravděpodobně prvně popsána Aretaeem z Cappadocia v roce 30 našeho letopočtu. Popis apendixu pochází od anatoma Berengaria de Carpi z roku 1521. První apendektomii provedl Claudius Amyand v roce 1735. Zásadní obrat ve vnímání zánětu červovitého přívěsku patří patologu Reginaldu Fitzovi v roce 1886. Fitz zavedl používání termínu „apendicitis“. Oblast maximální citlivosti při apendicitidě je pojmenována dle Charlese McBurneye. V příběhu apendicitidy figuruje mnoho jmen, například Niels Thorkild Rovsing, Jacob Moritz Blumberg, Otto Lanz, Frederic Trevis a další. Kurt Semm zavedl v roce 1988 poslední zásadní obrat v léčbě apendicitidy – laparoskopickou apendektomii.

Klíčová slova:
apendix – apendicitida

Motto Zřejmě to v té době nebyla ojedinělá příhoda: „Děti moje… již nemáte otce“ dozvěděly se sestry, když se rodina sešla 9. srpna 1892 při pobytu… Emil Jacob Schindler, jejich otec, ve věku 50 let podlehl špatně diagnostikovanému zánětu slepého střeva. (Emil Jakob Schindler byl otcem Almy Mahlerové).

C. Sauvatová: Alma Mahlerová. Praha: Argo 2014; 27.

Appendix, -icis, f. je překládán z latiny jako přívěsek. Synonymní názvy jsou appendix vermiformis, caecal appendix, vermix, processus vermiformis. Jedná se o slepě zakončenou část střeva, které vychází z céka a je v sousedství junkce tenkého a tlustého střeva, která se vyvinula v embryonálním životě.

Nejstarší reference o apendicitidě pochází z Egypta, když u mumie byly nalezeny adheze v pravé jámě kyčelní jako následek akutní apendicitidy (1).

První popis bolestí břicha, které snad byly považovány za bolest při apendicitidě pochází od Aretaea z Cappadocia (rok 30 n.l.) (2).

Klaudios Galénos, známý jako Galén (130–201 n.l.), prováděl anatomické studie opic, ale apendix nepopisoval (3). A tak až do období renesance, do kdy platily Galénovy spisy za neomylné, se o zánětu červovitého přívěsku nevědělo nic. Proč Galén apendix nepopsal? Protože apendix mají jen hominidé (gorila, šimpanz a orangutan) a zajícovití! Většina opic apendix nemá. A k jakým opicím Galén mohl přijít? Zřejmě jen k těm severoafrickým, pitval pravděpodobně severoafrické makaky (4).

Autoři Salernské lékařské školy (Schola Medica Salernitana, Scuola Medica Salernitana) (800–1100) popisují bolesti „v oblasti tenkého střeva, které by mohly být apendicitidou“ (3). Salernská lékařská škola byla v jižní Itálii u Tyrhénského moře a základem tamního učení byla medicína řecká, židovská a arabská.

John of Arderne (1307–1392), který je považován za „prvního anglického chirurga“, léčil „passio iliaca, tedy zauzlení střev“, které bylo zřejmě intestinální obstrukcí a snad mohlo být i apendicitidou. John of Arderne byl chirurgem ve stoleté válce mezi Anglií a Francií. Uměl brilantně ošetřovat zranění způsobená šípy a píštěle. Užíval opium jako analgetikum (3).

Pak dlouho žádná zmínka, až Leonardo da Vinci (1452–1519) v roce 1507 nakreslil apendix, což je první známá ilustrace červovitého přívěsku. Ale obrazy nepublikoval. Z více než 240 podrobných výkresů vytvořil pojednání o anatomii jeho žák a dědic Francesco Melzi. Ale až 50 let po Melziho smrti, v roce 1632 byla publikována část materiálu ve Francii jako „Pojednání o malířství“.

Od Berengaria de Carpi (Jacobus Berengarius Carpensis, Jacopo Barigazzi, Giacomo Berengario da Carpi nebo jen Carpus) (1460–1530) z roku 1521 pochází řádný první anatomický popis apendixu: „prázdná malá dutina (addentramentum) u céka“ (5). Berengario de Carpi byl italský chirurg a anatom, je považován za nejdůležitějšího anatoma před Vesaliem. Než se stal významnou osobností, velmi zbohatl na léčení „francouzské nemoci“. V roce 1535 vydal Anatomia Carpi (6).

Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon (1469–1536), představitel zaalpské renesance a humanismu popsal „fascinující osobní prožitek“ vlastního onemocnění apendikulárním abscesem, ze kterého se „díkybohu uzdravil“ (7).

Andreas Vesalius (1514–1564) zakladatel moderní anatomie, profesor anatomie na Univerzitě v Padově. V roce 1543 vydal knihu De Corporis Humani Fabrica Libri Septem, ve které popsal a ilustroval apendix. „Apendix je jedním ze tří otvorů v céku, vedle ilea a tračníku“. Jeho kniha je první „moderní“ učebnicí anatomie. Vznikla na základě vlastních zkušeností při pitvách. Jeho postup pitvy se používá dodnes (7).

Gabriele Falloppio (Gabriel Fallopius, Gabrielo Falloppio) (1523–1562) italský chirurg a patolog v Padově. Vydal v roce 1561 Observationes Anatomicae, přirovnal appendix k červu (vermiformis). Kromě jiného popsal vejcovody (tuba Falloppii), klitoris, hymen a je původcem slova „vagina“ a zejména vyvrátil tehdejší výklad, že penis během koitu vstupuje do dělohy. Zemřel mlád na pleuritidu.

Významný anatom Giovanni Batista Morgagni (1682–1771) v Padově v roce 1719 ve své knize Adversaria Anatomica popsal apendix. V roce 1767, ve věku 79 let, vydal De Sedibus et Causis Morborum, což je 70 dopisů o 700 autopsiích s korelací klinických symptomů a postmortálních změn.

Lorenz (Laurentius) Heister (1683–1758) jako první v roce 1711 podal patologický popis akutní apendicitidy post mortem. Heister byl žákem Boerhaveho. V roce 1711 byl na Univerzitě v Altdorfu, což je město blízko Norimberku. Byl všestranným anatomem i chirurgem, v roce 1718 provedl jako první tracheotomii. V roce 1720 přesídlil na Univerzitu v Helmstädtu. Byl i významným botanikem, je po něm popsán rod Heisteria. Eponymní název je i v ductus cysticus, kde je spirální slizniční řasa (Heisterova chlopeň), bránící průtoku při nízkém tlakovém gradientu. Heister byl významným autorem, jeho Compendium anatomicum, prvně vydané v roce 1721, se dočkalo deseti vydání. V roce 1739 prvně vyšla jeho Chirurgie. Ta byla vydána 15krát a byla oficiální učebnicí ve Vídni téměř 100 let (až do roku 1838). Institutiones chirurgicae vydal roku 1749. Heisterovy učebnice byly přeloženy do sedmi jazyků včetně japonštiny (7).

Claudius Amyand (1681–1740), o kterém se někdy píše jako o „zapomenutém chirurgovi“. Byl to hugenot narozený ve Francii, který v roce 1698 utekl do Anglie. Stal se chirurgem v St. George’s Hospital v Londýně. Sloužil v armádě ve Flandrech za války o dědictví španělské. Roku 1715 byl jmenován řádným chirurgem krále Jiřího I. a Jiřího II. (8, 9). Dne 6. prosince 1735 operoval (bez anestezie!) 11letého pacienta Hanvila Andersona, který měl nereponovatelnou rezistenci v pravém třísle s chronickou fekální píštělí u skrota. Akutně zanícený apendix byl v inguinální hernii (je užíváno eponymní pojmenování Amyandova hernie). Vak hernie byl otevřen, apendix byl perforován a pak částečně odstraněn, rána se zahojila bez komplikací (10). Pro zajímavost „Portrét Claudia Amyanda v modrém kabátě se zlatým krumplováním“ od Thomase Gainsborougha (1727–1788) byl 30. listopadu 2000 v Sotheby’s, London prodán za 40.000 liber.

V roce 1739 J. N. Lieberkühn napsal disertační práci o ileocékální chlopni a cékálním červovitém přívěsku (11).

J. Mestivier v roce 1759 provedl (další) první operaci akutní apendicitidy při perforaci (Mestivier J. Journ. gen. de med. et de chir., 1759, X, 441.). Pacient, 45 let, byl přijat do Nemocnice sv. Ondřeje v Bordeaux pro bolesti v pravé polovině břicha. Fluktuující rezistence byla incidována, vytekla pinta hnisu a pacient zemřel krátce po operaci. Pitva prokázala perforaci apendixu způsobenou špendlíkem, kolem kterého byl absces (3, 12).

Balthasar (Belsazar, Baltazar) de la Motte Hacquet (1735–1815), rakouský lékař francouzského původu, byl válečným chirurgem v sedmileté válce. Byl později profesorem anatomie a chirurgie v Laibachu (Ljubljana); zabýval se i geologií a biologií. Pro zajímavost v roce 1777 byl prvním, kdo zdolal Triglav. Roku 1766 popsal případ bolestí, který byl (zřejmě) apendicitidou (3).

Německý lékař a hygienik Johann Peter Frank (1745–1821) byl profesorem na univerzitách v Pavii, Göttingen a ve Vídni, kde byl i ředitelem Allegemeines Krankenhaus. V letech 1805–1809 byl osobním lékařem ruského cara Alexandra I. V roce 1792 popsal symptomy, které odpovídají apendicitidě, ale označil onemocnění jako peritonitidu (3).

John William Keys Parkinson (1755–1824), syn Jamese Parkinsona (1755–1824), po kterém je eponymně pojmenována Parkinsonova nemoc. Dne 21. ledna 1812 předvedl v Medico-Chirurgical Society případ pětiletého chlapce, který zemřel na peritonitidu. Post mortem vyjmul perforovaný gangrenózní apendix a konstatoval, že byla stanovena nesprávná diagnóza a perforace byla příčinou úmrtí (13).

V roce 1827 François Melier (1798–1866) popsal čtyři případy s perforací apendixu s fulminantní peritonitidou, naznačil možnost operačního řešení a položil otázku, zda by nemohlo jít o chronický zánět apendixu (14). Melierův článek byl obecně ignorován, protože jej nebral na vědomí baron Guillame Dupuytren, vůdčí chirurg té doby ve Francii (15).

Baron Guillame Dupuytren (1777–1835) zvaný „Napoleon chirurgie“, neuznával apendix jako možnou příčinu zánětem způsobených bolestí v pravém dolním kvadrantu. Ale později k tomuto tématu napsal. „Já jsem se mýlil, ale já mýlil jsem se méně než ostatní lékaři.“

G. Goldbeck, student na Univerzitě v Giessenu, v roce 1830 v doktorské práci pod vedením profesora Puchelta popsal 30 případů zánětů v pravé jámě kyčelní. A v závěru uvádí: „... aby se zabránilo chybné diagnostice a nedorozumění, je proto velmi žádoucí, aby tento zvláštní druh otoku, jehož charakteristiku jsem uvedl, byl odlišen od jiných zánětů, zejména bolestivých. A proto navrhuji označení „perityphlitis“, což je v souladu s myšlenkou výše uvedenou.“

První dokumentovaná zmínka o analgezii při peritonitidě a dalších onemocněních, je z Dublinu, kde v roce 1838 použil irský lékař William Stokes (1804–1878) velkou dávku opia při léčbě intraabdominálního zánětu (16, 17). V Dublinu byli v té době další velcí internisté – Corrigan, Graves, Cheyenne. William Stokes je znám podle eponymních pojmenování (Cheyneovo-Stokesovo dýchání, Adamsův-Stokesův syndrom, Stokesovo znamení, Stokesův zákon).

V roce 1839 Richard Bright a Thomas Addison z Guy’s Hospital v Londýně napsali, že zánět apendixu je příčinou většiny zánětlivých procesů v pravé jámě kyčelní. Podobný názor měl i další z hvězdné sestavy v Guy’s Hospital Thomas Hodgkin (15, 18).

Dne 16. října 1846 vstoupila do medicíny jedna z nejdůležitějších událostí – anestezie, kterou v ten den demonstroval při použití etheru americký dentista William Thomas Green Morton (1819–1868).

Henry Hanckock (1809–1880), President of the Medical Society of London, roku 1848 provedl v Charing Cross Hospital v Londýně první úspěšnou operaci (drenáž) střevní perforace při abscesu apendixu. Jednalo se o 30letou těhotnou ženu s peritonitidou, která porodila, 12. den po porodu v anestezii uskutečnil drenáž abscesu, odstranil hnis, plyn a fekolit (19).

Veledůležitou okolností byla antisepse. Britský chirurg Joseph Lister (1827–1912) o ní prvně referoval v roce 1867 (15, 20). Ale „Listerismus“ nebyl akceptován bezprostředně většinou chirurgů, ale pokud byl přijat, operace byly bezpečnější (15).

Willard Parker (1800–1884), profesor chirurgie v New Yorku popsal v roce 1867 drenáž abscesu u čtyř nemocných (21). První výkon provedl již v roce 1843, ale nepublikoval ho. O lokalizaci abscesu se orientoval dle krepitu a fluktuace. Doporučoval absces drénovat mezi 5. a 12. dnem, a tím (v průběhu 15 let) zredukoval mortalitu z 50 % na 15 %! Parker měl výrazný vliv na studenta Charlese McBurneye.

Lawson Tait (1845–1899) „směr určující břišní chirurg z Birminghamu“ v roce 1880 užil vertikální řez k apendektomii a odstranil gangrenózní apendix (22). Roku 1889 referoval o případu „rekurentní apendicitidy“ (23).

Významný polský chirurg působící v létech 1890–1905 v Breslau Johann von Mikulicz-Radetzki (1850–1905) propagoval včasnou apendektomii. Roku 1884 provedl apendektomii, ale pacient nepřežil (15).

Rudolf Ulrich Krölein (1847–1910) v Curychu v roce 1884, ovlivněn Mikuliczem, provedl apendektomii u 17letého chlapce, který zemřel druhý den po operaci. Případ publikoval v roce 1886.

Sir Charters J. Symonds (1852–1932), kanadský chirurg, publikoval práci popisující odstranění kamene z lumen apendixu u pacienta s rekurujícími atakami apendicitidy (24).

Leonard Wheeler z Worcesteru v Massachusetts referoval o tyflitidě roku 1884 (25).

Brooklynský chirurg George Ryeson Fowler (1848–1906) je autorem první americké knihy o apendicitidě (26). Fowler byl mezi prvními, kdo přijali Listerovu antiseptickou metodu.

Vedle eponymně pojmenované „Fowlerovy pozice“, kdy pacient měl během operace elevovaný hrudník (27), je známo, že apendicitidu operoval časně a kromě toho v roce 1893 provedl první torakoplastiku (28).

John Benjamin Murphy (1857–1916) významný americký chirurg z County Hospital v Chicagu již v roce 1885 drénoval perityflitický absces a doporučoval časnou chirurgickou intervenci a apendektomii. Známe eponymní pojmenování Murphyho znak (bolestivost v pravém podžebří při cholecystitidě) (29).

Richard John Hall (1865–1928), chirurg Rooseveltovy nemocnice v New Yorku, popsal v roce 1886 v New York Medicine Journal hnisavou peritonitidu, která vznikla při ulceraci apendixu u 17letého chlapce s nereponovatelnou inguinální hernií (30).

Ústřední postavou diagnostiky a léčby apendicitidy je Reginald Herbert Fitz (1843–1913) z Harvardovy Univerzity, který na inaugurační schůzi American Association of Physicians 18. června 1886 ve Washingtonu ve své přednášce nahradil názvy „typhlitis“ a „perityphilitis“ čerstvě znovuzrozeným termínem „appendicitis“. Později sir William Osler napsal, že touto schůzí „přišla do Ameriky klinická medicína“. Fitz srovnal 257 případů perforace apendixu post mortem s 209 případy tyflitidy a perityflitidy. Ale nejdůležitějším závěrem je, že popřel Parkerovo dictum a doporučil operaci apendicitidy do 3 dnů (31). Slovo „appendicitis“ bylo kritizováno pro řecký základ a latinskou druhou polovinu slova, ale brzy byl termín akceptován obecně (32). Fitz byl profesorem patologické anatomie na Harvardově Univerzitě, studoval v Evropě, např. u Virchowa. Fitz zavedl mikroskop do studia. V roce 1899 publikoval zajímavou práci o pankreatitidě. Fitz zemřel v 70 letech, krátce po operaci pro žaludeční vřed.

Thomas G. Morton z Filadelfie referoval o úspěšné apendektomii s drenáží abscesu u 27letého pacienta. Mortonův bratr a syn zemřeli na akutní apendicitidu (15).

„McBurneyův bod“ je nejobecnějším znakem akutní apendicitidy je eponymně pojmenován podle profesora chirurgie v Rooseveltově nemocnici v New Yorku Charlese McBurneye (1845–1913), který popsal nález v roce 1889, „Místo největší bolesti vyvolané tlakem jednoho prstu na spojnici pupku a spina ilica anterior – jeden a půl palce od ní, dva palce od pupku“ (33).

Další důležitou okolností, která hrála roli v medicíně a v chirurgii zvlášť, bylo zavedení gumových rukavic v roce 1890. William Stewart Halsted (1852–1922) byl americký chirurg v Johns Hopkins Hospital v Baltimore, nazývaný „Father of Surgical Subspecialities“. V roce 1882 provedl jednu z prvních cholecystektomií v USA, ve 2 hodiny v noci operoval svou matku, která měla cholecystitidu, doma na kuchyňském stole. Způsobil revoluci v chirurgii, požadoval jemné dovednosti a techniku, trval na striktním dodržování hygienických předpisů, užíval nová anestetika, zavedl nové operace (mastektomii). Ke sterilizaci rukou se užívala kyselina karbolová, která vrchní sestře operačního sálu Caroline Hamptonové způsobovala těžkou dermatitidu na rukou. V roce 1890 přesvědčil Halstedt firmu Goodyear k výrobě tenkých gumových rukavic, ač sám rukavice nepoužíval. V červnu t. r. se slavila svatba Halstedta s Hamptonovou („Venuše přišla na pomoc Aesculapovi“).

Američtí chirurgové rychle akceptovali apendektomii a referovali o počtu provedených operací, např. již v roce 1898 A. C. Bernays píše o 71 případech bez úmrtí (34).

Roku 1899 dánský „famózní“ chirurg Niels Thorkild Rovsing (1862–1927) popsal příznak zánětu červovitého přívěsku (Rovsingův příznak), což je bolest v místě zánětu, která se objeví i po zatlačení na místo, kam se zatím zánět nerozšířil (v levém dolním kvadrantu). Rovsing byl od roku 1899 profesorem operační chirurgie na Univerzitě v Kodani, od roku 1904 působil ve Frederiks Hospital a Rigshospitalet. Byl zakládajícím členem Dánské chirurgické společnosti (Dansk Kirurgisk Selskap) (1908).

Karl Gustav Lennander (1857–1908), švédský chirurg v roce 1899 uskutečnil ve Stockholmu první apendektomii pro perforaci apendixu ve Skandinávii. Eponymní Lennanderův příznak zní: vyzařování bolesti podél močovodu do bederní krajiny a až do stehna při zánětu apendixu.

V roce 1905 pánové H. A. Kelly a E. Hurdon referovali o 141 případech apendicitidy ošetřené v období 1860–1905 (35).

Howard Atwood Kelly (1858–1943), „skvělý gynekologický chirurg“ a první, kdo provedl řádnou rektoskopii, na Johns Hopkins University v roce 1905 napsal a vydal knihu Appendicitis and other diseases of the vermiform appendix Philadelphia and London: J. B. Lippincott Company. Popisuje v ní například incize: mediální, Battleovu, vertikální Lennanderovu a Schüllerovu, Morrisovu, Fowlerovu, McBurneyovu, Sonnenburgovu, Edebohlsovu (pro apendix a ledvinu) (35).

Jacob Moritz Blumberg (1873–1955) byl chirurg a gynekolog v Berlíně. Vystudoval v Breslau, kde mimo jiné byli jeho učiteli Mikulicz-Radetzki a Neisser. Blumberg v roce 1896 popsal „svůj“ znak (bolest vyvolá i oddálení ruky po zatlačení). Blumberg měl zřejmě i vynikající schopnosti organizační, když za první světové války zvládl úspěšně epidemii skvrnitého tyfu v zajateckém táboře, kde bylo 10 000 zajatých Rusů. Po válce založil Rentgenologický a radiový institut v Berlíně. Ale v roce 1935 (pro svůj židovský původ) opustil Německo a pracoval v Londýně.

Albert Oschner (1858–1925) profesor chirurgie na University of Illinois v Chicagu, „jeden z nejvýznamnějších chirurgů ve Spojených státech“, propagoval léčbu apendicitidy „metodou hladovění“, což pomohlo snížit počet (zbytečných?) chirurgických zákroků, které byly údajně v té době v Americe časté. V roce 1906 vydal Handbook on Appendicitis, kde obhajoval neoperativní léčbu; pacient nesměl dostat nic ústy, prováděly se časté žaludeční výplachy a dostával výživná klysmata, předpokládal, že dojde k ohraničení peritonitidy a bude možná operace (15).

V roce 1904, již výše zmiňovaný, John B. Murphy z Chicaga referoval osobní zkušenosti s 2000 apendektomiemi, které provedl od 2. března 1880 do 22. června 1903, zdá se, že indikace k některým z nich byly velmi liberální (15, 36).

Renomovaný německý patolog Karl Albert Ludwig Aschoff (1866–1942) přesně popsal ve své moderní učebnici patologie vydané v roce 1908 apendicitidu (37). Tato vynikající učebnice patologické anatomie vyšla v mnoha vydáních a byla užívána jako standardní učebnice.

I velký internista někdy zastává mylný názor.

Josef Thomayer (1853–1927) velmi rezolutně bojoval proti operaci apendicitidy. Odrazoval pacienty od operace slovy: „Jestli chcete zemřít, běžte k profesoru Maydlovi.“ V roce 1908 přednesl přednášku „Léčení septického zánětu pobřišnice“ a doporučoval absolutní klid na lůžku, vak s ledem a tekutou stravu. Chirurgy byl vyzván k polemice, ale Thomayer nebyl „polemický duch“. A spor zažehnali Pelnář a Syllaba a Kimla, kteří sepsali „Zásady, dle nichž jest léčiti zánět slepého střeva“. Petr Hora-Hořejš píše „Thomayerův věhlas způsobil, že Maydlův a Kukulův názor nezvítězil snadno a řada pacientů zemřela zbytečně“ (38).

Britský chirurg James Sherren (1872–1945) charakterizoval potenciální diagnostickou známku apendicitidy – hyperestezii v oblasti ohraničené spina iliaca anterior, symfysou a pupkem (Sherrenův trojúhelník). Byl stejně jako Oschner příznivcem a propagátorem nechirurgického konzervativního léčení apendicitidy (Oschnerovo-Sherrenovo léčení apendicitidy). A pro zajímavost odbočka: Sherren napsal tři knihy s Henry Headem (1861–1940) (39), který pracoval v Praze ve Fyziologickém ústavu. Zabýval se v letech 1884–1886 respirační fyziologií, zaváděl endotracheální intubování. Hovoří se o něm jako o „pionýru somatosenzoriky“ (Headovy zóny). Byl velkým sportovcem, a pravděpodobně to byl on, kdo přinesl do Čech fotbal.

Profesor chirurgie a patologie v Londýně (St. Thomas Hospital a Royal Free Hospital) William Henry Marfleet Battle (1855–1936) první popsal laparotomii pro střevní obstrukci na podkladě pooperačních adhezí. Je podle něj nazvána Battleova incize, což je vertikální pararektální incize (s mediální retrakcí m. rectus abdominis).

Otto Lanz (1865–1935) byl švýcarský chirurg z Bernu. Byl asistentem Theodora Kochera. Od roku 1902 byl profesorem chirurgie v Amsterdamu, kde zůstal až do své smrti. Zabýval se zejména chirurgií štítné žlázy a apendixu. Lanzův bod (znamení) je spojnice pravé a levé spina iliaca anterior superior, ve vzdálenosti 1/3 od pravé spiny, kde je výrazná bolestivost při zánětu apendixu. Otto Lanz byl znalcem a sběratelem období italské renesance. Svou sbírku, která obsahovala 430 objektů v roce 1906, instaloval v Rijksmuseu. V roce 1941 sbírku zabrali Němci pro připravované Führermuseum. Po kapitulaci Německa se sbírka vrátila do Holandska. Cena sbírky se v té době pohybovala kolem 2 milionů švýcarských franků.

Sir Frederick Treves (1853–1923), prominentní anglický břišní chirurg viktoriánské a edwardiánské éry, dne 29. června 1888 provedl první apendektomii v Anglii. Treves byl lékařem královské rodiny. V roce 1901 zemřela královna Viktorie a korunovace nového krále Edwarda VII. byla naplánována na 26. června 1902. 23. června byla Edwardovi stanovena diagnóza apendicitidy. V té době nebyla operace v Anglii ještě rutinně prováděna, měla i vysokou úmrtnost. Ale Treves 24. června provedl drenáž apendixu malou incizí. A další den král Edward již seděl na posteli a kouřil doutník. Dne 9. srpna 1902 proběhla odložená korunovace ve Westminsterském opatství. Sir Treves se v roce 1920 se odstěhoval do Švýcarska. Zemřel v Lausanne 7. prosince 1923 ve věku 70 let. Příčinou smrti byla peritonitida, která (ironicky před érou antibiotik) byla důsledkem ruptury apendixu.

Sir William Heneage Ogilvie (1887–1971) sebral v roce 1929 data z nemocnic v Londýně a zjistil, že mortalita na peritonitidu při konzervativní léčbě (Oschner-Sherren, Fowler) je 70%, při operační léčbě je mortalita (jen) 29%. Mortalita se zvyšovala při odkládání operace (40).

Další důležitou okolností, která zasáhla do léčby červovitého přívěsku, byla antibakteriální léčba. Objev Alexandera Fleminga z roku 1928 uvedli v život, díky potřebám 2. světové války, Howard Florey a Ernst Chain v roce 1940. Při sepsi při apendicitidě byl penicilin šířeji používán až po roce 1950.

A pak se poměrně dlouho nic nedělo, až Kurt Karl Stephan Semm (1927–2003) z gynekologické kliniky Univerzity v Kielu v roce 1981 uskutečnil první laparoskopickou apendektomii. O této operaci přednesl přednášku na kongresu Německé chirurgické společnosti. Po přednášce navrhl prezident Německé chirurgické společnosti výboru Německé gynekologické společnosti, aby zprostila Semma možnosti výkonu lékařské praxe. Semm poslal článek o laparoskopické apendektomii do American Journal of Obstetrics and Gynecology. Článek byl odmítnut jako neakceptovatelný, protože technika je „neetická“. Později vyšel článek v časopisu Endoscopy. Semm byl neúnavným propagátorem své metody, v roce 1985 vyvinul „pelvi-trainer“ nebo „laparo-trainer“, praktický model k výuce laparoskopické techniky. O svých metodách publikoval Semm více než 1000 článků, 30 filmů a vytvořil 20 000 diapozitivů a napsal i několik knih.

Kurt Semm „způsobil chirurgům „kulturní šok““, protože gynekolog zasáhl jinou metodou do jednoho „z nejzásadnějších chirurgických hájemství – do operace pro apendicitidu“ (41). Dle Google je „kulturní šok“ pocit dezorientace pro zkušeného, který je najednou vystaven neznámé kultuře, způsobu života, jinému postoji.

Další metodou, která ale zatím nedoznala širokého uplatnění, je tzv. NOTES (Natural Orifice Transluminal Endoscopic Surgery). Jde o experimentální chirurgickou metodu, která je prováděna endoskopem zavedeným přirozenými otvory (ústy, žaludkem, uretrou, anem, vaginou). NOTES byl původně popsán u zvířat na Johns Hopkins University (Dr. Anthony Kalloo et al.) a první transgastrická apendektomie u člověka byla provedena v Indii (42) a první transvaginální v roce 2007 v Rostocku v Německu (43).

O zřejmě nejkurióznější operaci apendicitidy existuje zpráva publikovaná v British Medical Journal v roce 1961 (44). Self-apendektomii si sám sobě provedl 27letý ruský chirurg Leonid Rogozov při nedosažitelnosti pomoci v Antarktidě. Stalo se tak při šesté Sovětské Antarktické Expedici v dubnu 1961.

Ale první dokumentovanou autoapendektomii provedl 15. února 1921 Evan O’Neill Kane (1861–1932) v Kane Summit Hospital v Pennsylvanii, který se sám opakovaně operoval (roku 1919 realizoval autoamputaci prstu a roku 1931 self-herniotomii) (46).

ZÁVĚR

V roce 1889 byla apendektomie akceptována jako standardní léčba, protože zachraňovala životy (33) a od té doby platí dictum: „Odstranění zánětlivě změněného apendixu je nezbytné!“ A toto rozhodnutí se nemění (45)!

Ale! „Mnozí lékaři sahali po skalpelu téměř automaticky. Jeho atraktivnost spočívala ve skutečnosti, že sliboval nový, rychlý a bezpečný způsob léčení…skutečnost byla ovšem hodně dlouho dosti odlišná – vždyť až do čtyřicátých let 20. století byla operační úmrtnost při apendektomiích kolem dvaceti procent...“ (46).

K diagnóze apendicitidy slouží zejména tři znaky a to Blumbergův (bolest vyvolá i oddálení ruky po zatlačení v bodě McBurneyově), Rovsingův (bolest v místě zánětu se objeví i po zatlačení na místo, kam se zatím zánět nerozšířil) a Plenièsův (bolest se snadno vyvolá poklepem na břicho). O Blumbergovi, McBurneyovi a Rovsingovi víme, jaké národnosti byli, kde působili, jaké další zásluhy mají. Ale, kdo byl Pleniès se mi nepodařilo zjistit ani v monografiích ani na internetu. Ví to někdo?

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Karel Lukáš, CSc.

IV. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha

U Nemocnice 2, 128 08 Praha 2

e-mail: klukas@vfn.cz