Domácí transfuze v kontextu poskytování paliativní péče v Česku
Autori:
Michal Kouba; Jiří Masopust; Miloš Bohoněk Editoři; Pracovní Skupina České Společnosti Paliativní Medicíny Čls Jep; Kouba Pro Transfuzní Lékařství Čls Jep: Michal Společnosti 1,2; Irena Závadová 1,5; Miloš Bohoněk 4; Dana Galuszková 6; Zdenka Gašová 7; Jiří Masopust 3; Rita Pacasová 8; Martin Písačka 9; Renata Procházková 10; Vít Řeháček 11; Petr Turek 12
Pôsobisko autorov:
Ústav hematologie a krevní transfuze Praha
1; Klinika paliativní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze
2; Transfuzní oddělení, Krajská zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.
3; Oddělení hematologie a krevní transfuze, ÚVN Praha
4; Cesta domů, z. ú., domácí hospic, Praha
5; Transfuzní oddělení, FN Olomouc
6; Aferetické oddělení, ÚHKT Praha
7; Transfuzní a tkáňové oddělení, FN Brno
8; Transfuziologický úsek, ÚHKT Praha
9; Centrum laboratorní medicíny, Transfuzní oddělení, Krajská nemocnice Liberec 11Transfuzní oddělení, FN Hradec Králové
10; Transfúzní oddělení, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha
12
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2022; 161: 28-32
Kategória:
Guidelines
Doporučení České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP a Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP
1. SOUČASNÁ SITUACE V ČESKU, ROZVAHA NAD POTŘEBOU DOMÁCÍCH TRANSFUZÍ
V Česku nejsou v domácím prostředí pacientům s dlouhodobými závažnými onemocněními transfuzní přípravky podávány. Je to dosud pokládáno za jednání, které neodpovídá zákonu o léčivech (378/2007 Sb., § 67) a širší debata o potřebě domácích transfuzí zatím v kontextu paliativní péče nenastala. Výklad zákona o léčivech však není jednoznačný a lze se domnívat, že v případě domácích transfuzí jde větší měrou o etickou, odbornou, organizační a ekonomickou rozvahu nežli o legislativní danost. Podobná rozvaha vedla k umožnění použití transfuzí erytrocytů v prostředí záchranné služby nebo množství aplikací či výkonů s vyšším rizikem komplikací v domácím prostředí – hrudní punkce, punkce ascitu, domácí umělé plicní ventilace, domácího podání krevních derivátů v léčbě poruch srážlivosti apod. Také nepublikovaný právní názor České lékařské komory, který máme k dispozici, je, že jmenovaný zákon o léčivech řeší spíše distribuci transfuzních přípravků mezi poskytovateli zdravotních služeb a domácím transfuzím nebrání.
V posledním desetiletí se v Česku rychle rozvíjí paliativní péče jak nemocniční, tak v hospicových lůžkových zařízeních, a také mobilní specializovaná paliativní péče. Právě v domácím prostředí se setkáváme s pacienty v terminální fázi onemocnění, kteří jsou závislí na transfuzní podpoře, mají jinak dobrou kvalitu života, ale postup nemoci výrazně omezuje opakovaně dojíždět do zdravotnického zařízení k podání transfuzí nebo tomu zcela brání.
Transporty mohou být pro pokročile nemocné pacienty bolestivé a vyčerpávající, čekání na proces transfuze v nemocnici si leckdy vyžádá celý den nebo i dvoudenní hospitalizaci se všemi riziky (nozokomiálními infekcemi, deteriorací psychického stavu, pády v nemocničním prostředí, rizikem záměny transfuzního přípravku, menší pozorností k pacientovi při transfuzi vytíženým personálem). Jsou i pacienti, pro které je minimalizace kontaktu s nemocnicí zásadním požadavkem v situaci omezené životní prognózy. Pro takové pacienty by za dodržení všech bezpečnostních opatření představovala možnost domácí transfuze značnou úlevu a možnost kvalitnějšího života. Správným zhodnocením indikačních kritérií a poučenou komunikací s pacientem a jeho rodinou je na druhou stranu třeba zhodnotit, kdy je domácí provedení transfuze rizikové, nevhodné nebo představuje léčbu, která již ke zkvalitnění života nevede. Významné je tedy i stanovení kritérií k ukončení domácí transfuzní podpory.
Pro některé specializace, typicky pro hematoonkologii, je vhodné připomenout i efekt určité mentální bariéry, kterou nemožnost domácí transfuze tvoří. Hematologové považují transfuzní podporu za nezbytnou pro své pacienty i v období nekurativní terapie a limitování dostupnosti transfuzí vede k méně častému a pozdějšímu předávání hematologických pacientů do hospicové a paliativní péče. Na straně pacientů bývá častá „psychická závislost“ na transfuzní podpoře, kdy si omezení nebo ukončení transfuzní podpory pacient překládá jako ukončení péče či ponechání bez adekvátní pomoci. Zvláště u dlouhodobě transfundovaných pacientů je pohled „dokud dostávám transfuze, mám šanci“ velmi silný.
Je nutno také připomenout, že transfuzní přípravky se za určitých okolností mohou stát vzácným zdrojem, například v podobě erytrocytů vzácného fenotypu nebo transfuze granulocytů, které nejsou v paliativní péči indikované (1). Vzácným zdrojem se za mimořádných okolností (ale nedošlo k tomu ani v období koronavirové krize v roce 2020) mohou stát i běžné transfuzní přípravky (trombocyty a erytrocyty). V takovém případě by pravidla alokace vzácných zdrojů ovšem vedla k limitaci domácích transfuzí paliativním pacientům.
V neposlední řadě může funkční program domácího podávání transfuzí vést k snížení zátěže zdravotnických zařízení a také ke snížení zátěže příjmových i lůžkových oddělení zdravotnických zařízení.
Z českého prostředí není k dispozici analýza poměřující náklady na domácí transfuze v porovnání s transfuzemi ve zdravotnickém zařízení a dosud není k dispozici ani rozvaha o úhradě z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
2. SITUACE V ZAHRANIČÍ
Pět let trvání programu domácích transfuzí pro pacienty s myelodysplastickým syndromem (MDS) shrnuje italská studie. Autoři v ní hodnotí projekt jako přínosný pro křehké pacienty s MDS, který je bezpečný, ale relativně náročný na čas personálu (2). Propracované standardní operační procesy má například program domácích transfuzí v Novém Skotsku v Kanadě, kde lze při nízké hustotě zalidnění předpokládat delší transporty do nemocnice (3). Zkušenost ze Spojeného království, ze Suffolku, upozorňuje na počáteční obavy a nedůvěru (lékařů i pacientů) při nastavování programu domácích transfuzí. Postupem času se však spokojenost s programem výrazně zvyšovala a autoři doporučují rozšiřování programu domácích transfuzí jako prevenci akutních ošetření a akutních hospitalizací (4). Také třicetiletá zkušenost ze španělských center potvrzuje bezpečnost, dlouhodobou udržitelnost programu a efektivitu domácích transfuzí, je-li určena pro vhodnou skupinu pacientů podle standardních protokolů. Autoři referují o zasazení domácí transfuze do programu domácí hospitalizace, který umožňuje redukovat počty hospitalizačních dní, umožnit léčbu v přirozeném prostředí a snižovat náklady (5). Ekonomické analýzy nejsou zcela recentní, ale připouštějí, že domácí transfuze bude srovnatelně nebo méně ekonomicky náročná než nemocniční transfuze.
Nelze dosud říci, že by domácí transfuze v paliativním kontextu byly standardním a všude v Evropě dostupným postupem. Analýzy bezpečnosti, přínosu a nákladové efektivity dosud nejsou vyzrálé i přes množství publikovaných doporučení a prováděcích nařízení. Je zde prostor pro rychle se rozvíjející paliativní komunitu v Česku, jak systém ve spolupráci s transfuziology a dalšími odbornostmi nastavit a zhodnotit.
3. INDIKAČNÍ KRITÉRIA
K zavedení domácí transfuze musí být splněna všechna uvedená indikační kritéria pro chronické onemocnění provázené symptomatickou anémií či trombocytopenií:
- Kvalita života limitující transporty do nemocnice, ale zároveň dávající reálnou šanci na příznivý efekt transfuze, např. s Karnofsky performace status 30–60 % (6).
- Odhadovaná prognóza pacienta je minimálně v řádu týdnů.
- Transporty pacienta k transfuzím jsou provázeny nežádoucími vjemy fyzické (bolest) nebo psychické (strach z nemocničního prostředí, deliria v nemocnici) povahy, které zhoršují pacientovu kvalitu života.
- Transfuzní podpora vede objektivně ke zlepšení kvality života nebo ošetřující lékař soudí, že takový efekt bude mít.
- Pacient dostal nekomplikovaně bez potransfuzní reakce alespoň jedenkrát transfuzi v zdravotnickém zařízení (jde o podmínku, která je diskutabilní a měla by platit po dobu zavádění domácích transfuzí).
- Pacient má žilní přístup, periferní či centrální, nebo je možné jej nekomplikovaně zajistit.
- Pacient po vysvětlení možného prospěchu a rizik domácí transfuze volí raději domácí podání a podepíše písemný souhlas, kde také specifikuje míru intenzity péče v případě potransfuzní reakce.
- Pacient má pečující osobu nepřetržitě přítomnou po dobu transfuze a 12 hodin po jejím ukončení, v případě potřeby zavolá pomoc.
- Pacient má funkční telefon a žije na místě, kde je dostupná telefonická komunikace a/nebo dostupnost pro vůz RZP, je-li v rozvaze pacienta i hospitalizační řešení komplikací.
- Poskytovatel má dostatečnou kapacitu k provedení transfuze včetně péče po jejím ukončení – transfuze může být časově náročnější, lékař a především sestra nejsou po dobu trvání dostupní pro jiné nemocné v terénu.
- Nejsou naplněna vylučovací kritéria.
4. VYLUČOVACÍ KRITÉRIA
I jedno vylučující kritérium znemožňuje domácí podání transfuze.
Domácí transfuze nelze podat:
- pacientům v dobrém funkčním stavu (např. s Karnofsky performace statut 70 % a více), kde podání ve zdravotnickém zařízení není spojeno s jinými nežádoucími jevy než jen nepohodlí z čekání (což zváží ošetřující lékař),
- pokud předchozí transfuze v podobné klinické situaci neměly klinický efekt,
- v případě oběhové nestability pacienta,
- či anamnézy závažné potransfuzní reakce,
- nelze připravit plně kompatibilní transfuzní přípravek – jsou u něj přítomny autoprotilátky či aloprotilátky,
- existuje nedostatek transfuzních přípravků (stanou-li se vzácným zdrojem, jsou přednostně indikovány pro pacienty s kurativním záměrem léčby).
5. HODNOCENÍ INDIKAČNÍCH A VYLUČOVACÍCH KRITÉRIÍ
Podání transfuze v paliativním kontextu zasluhuje vždy pečlivou rozvahu indikujícího lékaře, často jde o méně jasnou nebo i spornou indikaci, která vyžaduje rekapitulaci z pohledu čtyř základních etických principů, které pomohou nastavit mantinely pro vhodné indikace:
Beneficence: Má transfuze má u pacienta efekt na symptomy či délku života v přijatelné kvalitě nebo v kvalitě, jakou pacient považuje za přijatelnou? Je v souladu s cílem péče?
Nonmaleficence: Jsou opravdu očekávatelné nežádoucí účinky či rizika významně nižší nežli očekávaný benefit?
Autonomie: Pacient po poučení o prospěchu a rizicích a plánu a limitech řešení komplikací podepisuje souhlas s podáním transfuze doma. Bylo podáno dost informací k tvorbě reálných očekávání, jde tedy o autonomní rozhodnutí na pevných základech. Pro některé pacienty představují domácí transfuze velkou úlevu a minimalizaci nechtěných transportů do nemocnice, jiní pacienti mohou mít z domácí transfuze strach a raději pojedou do nemocnice.
Spravedlnost: U pacientů v paliativním kontextu může dojít k neposkytnutí transfuzních přípravků v případě jejich nedostatku nebo například k odloženému podání v případě, že časová náročnost spojená s transfuzí přesahuje kapacitu hospicového týmu a mohlo by dojít k omezení péče o ostatní pacienty. Byla i tato možnost v procesu péče pojmenována?
6. SPECIFIKA DĚTSKÝCH PACIENTŮ
Děti mohou být kandidáty domácí transfuze, ale měly by být schopné pochopit její proces a sdělit případné příznaky potransfuzních reakcí.
7. KOMUNIKACE S PACIENTEM
V prostředí paliativní péče klademe důraz na komunikaci s pacientem a plánování péče. V procesu informování o možných komplikacích domácích transfuzí je tedy vhodné pojmenovat i možnou potřebu intenzivní terapie potransfuzních reakcí a s pacientem projednat a dobře dokumentovat domluvenou intenzitu a případně i limitaci péče. Pacient může předem vyjádřit limitaci péče o svou osobu – například odmítnout napojení na umělou plicní ventilaci či odvoz do nemocnice i v případě těžké potransfuzní reakce.
8. SPECIFIKACE TRANSFUZNÍCH PŘÍPRAVKŮ PRO DOMÁCÍ POUŽITÍ
Z velké většiny půjde v domácím prostředí o podání erytrocytů nebo trombocytů. Ostatní transfuzní přípravky, jako například plazma, vyžadují speciální rozvahu a v paliativním kontextu jde o velmi vzácné indikace.
V domácím prostředí doporučujeme nepodávat více než 2–3 transfuzní jednotky (TU) transfuzních přípravků (např. 2 TU erytrocytů a 1 TU trombocytů) v jeden den, aby nedošlo k objemovému přetížení. Granulocytové přípravky do domácího prostředí nepatří.
Zcela odlišnou problematiku mimo rámec tohoto textu tvoří domácí substituce krevními deriváty u hemofiliků a dalších pacientů s poruchami krevní srážlivosti, které bývají běžně i v paliativním kontextu používány doma.
9. TECHNICKÉ A PERSONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ
Minimální vybavení pohotovostní hospicové sestry, která podává transfuzi:
Léčiva: kortikosteroidy (Hydrocortison amp., Solumedrol amp., Prednison tbl.), katecholaminy (Adrenalin amp.), diuretikum (Furosemid amp.), bronchodilatancia (Ventolin Inhaler, Syntophylin amp.), antialergika (Dithiaden amp. i tb.l, Calcium gluconicum amp.), antipyretika (Paracetamol amp., Paralen tbl), fyziologický roztok.
Zdravotnické prostředky a zdravotnický materiál: Tonometr, fonendoskop, pulzní oxymetr, teploměr pro měření tělesné teploty, papírky k orientačnímu vyšetření moči, potřeby ke kanylaci periferní žíly, diagnostická souprava pro ověření krevní skupiny (bedside test), transportní box (certifikovaný, event. jiný s možností monitorace teploty), odběrové zkumavky k použití při potransfuzní reakci.
Personální zajištění: Lékař (indikuje a zahajuje transfuzi), sestra (oprávněná podle vyhlášky č. 55/2011 Sb. být přítomna po celou dobu trvání transfuze a dále 30 minut po jejím ukončení), dále pečující osoba, osoba zodpovědná za vydání transfuzního přípravku a proškolená osoba zodpovědná za transport vzorků do krevní banky / na transfuzní oddělení a transport transfuzních přípravků k nemocnému (obvykle sestra).
10. PROVEDENÍ
Postupy podání transfuzních přípravků se řídí zásadami uvedenými v Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP, č. STL2015_12 Doporučené postupy pro podání transfuzních přípravků (7) a č. STL2011_08 Předtransfuzní laboratorní vyšetření (8).
V plném rozsahu jsou postupy pro podání domácích transfuzí spolupublikovány v časopisech Transfuze a hematologie dnes a Paliativní medicína.
Postupuje se standardně podle výše uvedených doporučení, liší se logistika, komunikace zúčastněných a transport transfuzních přípravků, základní odlišnosti zde uvádíme:
- Po cca 30 minutách nekomplikované transfuze může lékař opustit domácí prostředí pacienta, sestra zůstává po celou dobu podání transfuze a minimálně 60 minut po jejím dokapání.
- Kdykoliv v průběhu transfuze dojde ke změně klinického stavu, potransfuzní reakci či nesouvisející změně, přeruší sestra transfuzi a ihned telefonicky informuje lékaře, který stanoví další postup.
- Sestra telefonicky informuje lékaře o ukončení transfuze a klinickém stavu pacienta.
- Při odchodu sestra poučí zodpovědnou blízkou osobu o nutnosti zůstat s pacientem další nepřetržitě 12 hodin a o potřebě hlásit změnu jeho zdravotního stavu. Upozornit je třeba na změny tělesné teploty, dechové frekvence či pocit dušnosti, nově vzniklé bolesti v zádech či na hrudi, zrychlený tep či celkovou slabost a nevůli vzniklou po transfuzi či tmavou moč.
11. BEZPEČNOST A ŘEŠENÍ KOMPLIKACÍ
Omezené možnosti řešení potransfuzních reakcí (PTR) v domácím prostředí jsou zásadním medicínským limitem oproti jejich podávání v nemocničním prostředí. Dostupnost intenzivní péče a dojezdová doba RZP mohou zvyšovat rizika prodlení v řešení PTR. Na druhou stranu jsou v domácím prostředí menší rizika záměny transfuzních přípravků, transfuzi se po celou dobu věnuje jedna sestra, což je nepoměrně více než v nemocnici, kdy má na starost více pacientů. Odpadávají také rizika spojená s transportem pacienta či nozokomiálními infekcemi.
Frekvence PTR se pohybuje v řádu jednotek až desítek na 100 000 podaných transfuzí. V domácím prostředí došlo v italském programu domácích transfuzí pro pacienty s myelodysplastickým syndromem ke třem závažnějším PTR na 7766 podaných transfuzních přípravků (dvakrát k objemovému přetížení, jednou k nauzee a zvracení).
Nenulová rizika nutí vždy k rozvaze, zda je transfuze vhodným a přiměřeným krokem, jakékoliv podání transfuzního přípravku musí být náležitě zdokumentováno a dohledatelné stejně jako jakákoli PTR.
PTR lze rozdělit dle času na akutní (v průběhu kapání transfuze či hodinu poté) a opožděné, ke kterým dochází dny i týdny po podání. Zde pro přehlednost volíme základní rozdělení na lehké a závažné PTR. Pomíjíme zde přitom problematiku některých akutních (citrátová toxicita, hyperkalémie, hypotermie po masivní transfuzi) a opožděných PTR, které mají v paliativním kontextu nízkou relevanci (potransfuzní purpura, přenos virových infekcí, imunomodulační efekt, potransfuzní nemoc štěpu proti hostiteli).
Při příznacích akutní PTR se u příjemce vždy doporučuje:
- Okamžité přerušení transfuze.
- Zajištění funkčního i. v. přístupu – aplikace izotonického (0,9%) roztoku NaCl.
- Kontrola vitálních funkcí pacienta (krevního tlaku, tepové a dechové frekvence a tělesné teploty) a vizuální kontrola moči.
- Informování lékaře.
- Ověření, zda byl správný transfuzní přípravek podán správnému pacientovi.
- Ověření telefonátem na krevní banku / transfuzní oddělení, zda příp. zaměněný transfuzní přípravek není aplikován jinému pacientovi.
- Stanovení příčiny reakce a zajištění terapeutického postupu.
- Informování krevní banky / transfuzního oddělení písemnou formou (Zpráva o nežádoucím účinku transfuze).
Jednotlivé typy potransfuzních reakcí a podrobný postup jejich hlášení jsou uvedeny v doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství č. STL2019_14 Doporučený postup při řešení a vyšetřování potransfuzních reakcí (10).
12. FREKVENCE TRANSFUZNÍ PODPORY A UKONČOVÁNÍ TRANSFUZNÍ PODPORY
Frekvence podávání transfuzních přípravků se v paliativní péči řídí výlučně klinickým stavem pacienta a nikoliv hodnotami krevního obrazu. Podáváme minimum erytrocytů, které dostačuje k potlačení symptomů těžké anémie a poskytuje pacientovi uspokojivou kvalitu života. Stejně tak podáváme trombocyty k potlačení krvácivých projevů a nikoliv profylakticky. V domácím prostředí také nelze ovlivnit podáním transfuzních přípravků masivní krvácení. Ze zkušenosti s leukemickými pacienty se selháním krvetvorby lze říci, že nejčastější frekvence transfuze je jednou týdně s širokým individuálním rozptylem.
Ukončení nastavené transfuzní podpory může být komplikovaný rozhodovací proces náročný na komunikaci. V případě nemocničních transfuzí ukončujeme transfuzní podporu v době, kdy těžkosti spojené s transportem pacienta neúnosně převyšují benefit transfuze, je-li ještě vůbec nějaký. Není vzácné, že pacienti vnímají transfuze jako to, co je drží při životě a přijíždějí na transfuze v těžkém stavu den před smrtí. Otevřená komunikace mezi pacientem, jeho blízkými, nemocničním personálem a případně hospicovými pracovníky je jedinou cestou k identifikování správného momentu, kdy transfuzní podporu ukončit. V domácím prostředí, kdy transporty odpadají, může být komunikace ještě složitější. Společně je třeba posuzovat profit z transfuze a s pacientem například udělat dohodu o prodloužení intervalu mezi transfuzemi. Znovu je dobré podrobit pokračování podávání transfuzí pohledu skrze čtyři hlavní etické principy.
13. DEFINOVÁNÍ ROLÍ A ODPOVĚDNOSTÍ
Indikující/aplikující lékař – správná indikace domácí transfuze na základě výše uvedených rozvah s respektováním indikačních a vylučovacích kritérií a aplikace transfuzního přípravku.
Zodpovědná blízká osoba – nepřetržitá přítomnost po dobu transfuze a 12 hodin po jejím ukončení, telefonický kontakt a hlášení komplikací a potransfuzních reakcí (kmenové sestře nebo sloužící sestře domácího hospice).
Krevní banka / Transfuzní oddělení – vyšetření předtransfuzního vzorku, výběr vhodného transfuzního přípravku, součinnost při vyšetřování potransfuzních reakcí.
Poskytovatel mobilní specializované paliativní péče zdravotní péče – vzdělanost personálu v problematice domácí transfuze, komunikace s pacientem včetně procesu informovaného souhlasu, logistika procesu domácí transfuze, observace pacienta, v součinnosti s nemocnicí řešení potransfuzních komplikací.
14. DOKUMENTACE
- Žádanka o předtransfuzní vyšetření a transfuzní přípravky,
- informovaný souhlas s domácí transfuzí,
- požadavek na výdej transfuzního přípravku,
- potvrzení o převzetí a transportu transfuzního přípravku v transportním boxu,
- záznam o výsledku předtransfuzního vyšetření (průvodka k transfuznímu přípravku),
- záznam o aplikaci transfuze s monitorováním,
- formulář hlášení potransfuzní reakce.
15. KURZ PRO SESTRY A LÉKAŘE PODÁVAJÍCÍ DOMÁCÍ TRANSFUZE
Před zahájením podávání domácích transfuzí v Česku bude vypracován manuál pro sestry a lékaře domácích hospiců, kteří by transfuze podávali.
Poznámka
Tato doporučení, schválená 17. 5. 2021, vycházejí souběžně také v časopisech Paliativní medicína 2021; 2(4): 5–10 a Transfuze a hematologie dnes 2022; 1.
Redakce Časopisu lékařů českých provedla drobné formální a stylistické úpravy a zkrácení v části 10 na odchylky proti standardnímu postupu podávání transfuzí.
Adresa pro korespondenci:
MUDr. Michal Kouba
Ústav hematologie a krevní transfuze
U Nemocnice 1, 128 20 Praha 2
e-mail: michal.kouba@uhkt.cz
Zdroje
- Smith LB, Coolidge L, Davenport R. How do I allocate blood products at the end of life? An ethical analysis with suggested guidelines. Transfusion 2013; 53: 696–700.
- Niscola P, Tendas A, Giovannini M et al. Transfusions at home in patients with myelodysplastic syndromes. Leuk Res 2012; 36(6): 684–688.
- Wilson P. Nova Scotia Provincial Blood Coordinating Program. Guidelines for Home Transfusion. Version 2. May 2014. Dostupné na: www.cdha.nshealth.ca/search/apachesolr_search/home%20transfusion
- García D, Aguilera A, Antolín F et al. Home transfusion: three decades of practice at a tertiary care hospital. Transfusion 2018; 58(10): 2309–2319.
- West H, Jin JO. Performance status in patients with cancer. JAMA Oncol 2015; 1(7): 998.
- Gašová Z, Masopust J, Písačka M a kol. Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP č. STL2015_12 Doporučené postupy pro podání transfuzních přípravků. Transfuze a hematologie dnes 2015; 21(4): 214–234.
- Turek P, Bohoněk M, Masopust J a kol. Předtransfuzní laboratorní vyšetření. Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP č. STL2011_08. STL ČLS JEP, 2. 12. 2021. Dostupné na: www.transfuznispolecnost.cz/doporucene-postupy/predtransfuzni-laboratorni-vysetreni-234
- Písemný souhlas pacienta / zákonného zástupce s transfuzí. Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP č. STL_04. STL ČLS JEP, 2007. Dostupné na: www.transfuznispolecnost.cz/doporucene-postupy/souhlas-s-transfuzi-238
- Procházková R, Galuszková D, Gašová Z a kol. Doporučený postup při řešení a vyšetřování potransfuzních reakcí. Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP č. STL2019_14. STL ČLS JEP, 1. 5. 2019. Dostupné na: www.transfuznispolecnost.cz/doporucene-postupy/postup-pro-reseni-potransfuzni-reakce-227
Štítky
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management Dental HygienistČlánok vyšiel v časopise
Journal of Czech Physicians
2022 Číslo 1
- Metamizole at a Glance and in Practice – Effective Non-Opioid Analgesic for All Ages
- Advances in the Treatment of Myasthenia Gravis on the Horizon
- Metamizole vs. Tramadol in Postoperative Analgesia
- Spasmolytic Effect of Metamizole
- What Effect Can Be Expected from Limosilactobacillus reuteri in Mucositis and Peri-Implantitis?
Najčítanejšie v tomto čísle
- Physiology of ageing
- Tobacco dependence treatment guidelines
- Do clinical pharmacists contribute to fall prevention in healthcare facilities also in the Czech Republic? 10 years of monitoring and experience from ÚVN Prague
- Multi-branch cooperation on SARS-CoV-2 omicron capture: a case report