125 let od narození profesora Josefa Charváta

Když jsme připomínali 20 let od úmrtí profesora Charváta, napsali jsme: „Většina současných pracovníků kliniky již pana profesora nepamatuje a ani autoři této vzpomínky nebyli jeho žáky. Mnoho mladých lékařů a studentů možná řadí Charváta vedle Thomayera, či dokonce až kamsi k Purkyněmu. Josef Charvát byl však lékařem, vědcem a klinickým učitelem spojujícím první polovinu 20. století s naší dobou. Zažil rozvoj nové, patofyziologicky a technologicky složité medicíny. Založil zřejmě poslední skutečnou lékařskou školu, přičemž vycházel z humanistické tradice a byl vybaven syntetickým myšlením, které nejvíce dokládají jeho úvahy filozofické, začleňující medicínu do širšího kontextu.“ Uplynulé další bezmála dvě dekády na tomto hodnocení nic nezměnily, naopak vydání jeho deníků („Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945“, „Josef Charvát v dobách naděje a zmaru – deníky z let 1946–1949“) ještě zvýraznilo jeho společenský rozhled, schopnost střízlivě hodnotit události, zachovat si nadhled a nezadat si s tím či oním režimem.

Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 v Praze-Karlíně. Jeho otec, který ho podporoval ve studiu gymnázia, byl kovářem u pražských elektrických drah, pro něž vynalezl ochranný rám, který musely mít všechny tramvaje, aby se zabránilo přejetí osob v případě jejich pádu na koleje. Charvát s vyznamenáním maturoval v červenci 1916. Zapsal se na Lékařskou fakultu Karlovy university, studium však musel na řadu let přerušit kvůli vojenské službě – jako dělostřelec prožil dva roky 1. světové války na různých frontách, a ještě po demobilizaci byl dvakrát povolán k vojsku. Studia dokončil promocí až 2. června 1923.

Ještě toho roku nastoupil na II. interní kliniku profesora Josefa Pelnáře, kde měl možnost věnovat se biochemii, látkové přeměně, a hlavně počínajícím poznatkům o hormonálním řízení. Hned v počátcích svého působení se zapsal do historie jako první český lékař, která aplikoval inzulin (i když ne jako antidiabetikum, ale jako roborans). Na II. interní klinice působil 16 let a poslední roky před 2. světovou válkou ji i administrativně vedl. Založil klinická oddělení metabolické a endokrinologické i s ambulancemi a také vedl laboratoře. V roce 1928 byl habilitován jako soukromý docent vnitřního lékařství a po 5 letech byl jmenován neplaceným mimořádným profesorem patologie a terapie nemocí vnitřních. V roce 1939 vyhrál konkurz na ředitele plánované polikliniky na Karlově náměstí v Praze, na jejímž moderním uspořádání měl významný podíl.

Ihned při vypuknutí 2. světové války, 1. září 1939, byl Charvát s mnoha dalšími „rukojmími“ zatčen jako významný představitel českého skautingu (od podzimu 1912 byl mezi úplně prvními pár členy oddílu Antonína Benjamina Svojsíka, od počátku 30. let potom působil jako místostarosta Svazu junáků – skautů RČS). Po 3 měsících strávených na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu byl bez dalšího propuštěn. Sám to vysvětloval intervencí švédského krále, významného funkcionáře mezinárodního skautského hnutí. Jak ale 70 let poté přesvědčivě ukázalo pátrání mladého australského novináře Williama H. Burkeho, Charvátovým skutečným zachráncem byl Albert Göring, mladší (a nejspíše nevlastní) bratr význačného nacisty Hermanna Göringa, inženýr a válečný ředitel Škodových závodů. Svého příjmení využil nejen k propuštění profesora Charváta, ale i k pomoci dalším 33 lidem, významným i obyčejným. Přímluvu švédského krále si oba pánové zřejmě geniálně vymysleli – byla vhodná jak za války, kdy Albertu Göringovi za jeho pomoc opakovaně hrozilo zatčení, tak pro Charváta po válce a za další totality. I tato historka jej ukazuje jako člověka s mimořádným rozhledem a životní zkušeností.

Za války prof. Charvát budoval dnešní Fakultní polikliniku. Svoji vlastní kliniku potom zřídil skutečně revolučním způsobem již 9. května 1945 za pomoci ozbrojených barikádníků. Ani následující léta pro něj nebyla lehká. I když se jeho odborná i akademická pozice zdála neotřesitelná (řádným profesorem Univerzity Karlovy se stal v únoru 1946, se zpětnou účinností k 28. říjnu 1938), nejrůznější politické tlaky, které začaly hned v roce 1948, zvláště personální, včetně opakovaných pokusů o odvolání z místa přednosty, ho – jak píše ve svých vzpomínkách „Můj labyrint světa“ – značně zatěžovaly. Přesto vytvořil ze 3. interní kliniky špičkové pracoviště nejen endokrinologické, ale i obecně metabolické, přesahující do nefrologie, problematiky krevního tlaku a také – později – k využití výpočetní techniky v medicíně.

Politicky se více angažoval na konci 60. let – nabídku kandidovat na prezidenta odmítl, ale byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Funkce se však ujmout nemohl, byl donucen abdikovat. V roce 1968 emigroval jeho zamýšlený nástupce profesor Otto Küchel, a když byl Charvát v roce 1970 odvolán z funkce „z věkových důvodů“, stal se přednostou kliniky tehdy 42letý politicky angažovaný profesor Vladimír Pacovský. Charvát však byl nadále na klinice vítán. V 70. letech měl pro mediky sice jen nepovinné, ale o to více navštěvované přednášky „Novinky v medicíně“. Do roku 1983 také vedl Laboratoř pro endokrinologii a metabolismus. Ještě ve svých 85 letech mluvil na slavnostním večeru Spolku českých lékařů spatra více než půl hodiny před zcela zaplněným sálem Lékařského domu v Praze.

V 70. letech vydal dvě knihy – „Život, adaptace a stress“ (1970) a „Člověk a jeho svět“ (1974) – nevelké rozsahem, ve kterých ovšem dosáhl jedinečné syntézy svých názorů na medicínu a společnost, nepochybně včetně svého myšlenkového zázemí v zednářském hnutí.

Josef Charvát zemřel náhle a nečekaně v noci ze 30. na 31. 1. 1984 na rupturu aneuryzmatu břišní aorty.