Psychohygiena (nejen) jako prevence syndromu vyhoření u zdravotnického managementu
Psychohygiene (not only) as prevention of the burn-out syndrome in medical management
The component of the high manager activities in medical services is not only the contact with patients but also the often neglected demanding situations in management of personnel. These situations induced stress reactions, which put emphasis on the qualifications for adaptation, handling and resilience of the top manager. In the medical management the risks are cumulated – it is the concurrence of helping and managing profession. The author presents selected principles of psychohygiene and examples of its application in practice, since if its absence can result in exhaustion of the organism, dissatisfaction and consequently the burn-out syndrome. The basic questions or principles of psychohygiene include positive thinking, regimen (or lifestyle), active exercise, sleep and relaxation, self-recognition and time organization. Psychohygiene is also positively influenced by assertive refusal of inadequate requirements and communication of emotions.
Keywords:
psychohygiene – top manager in medical services – burn-out syndrome – positive thinking – sleep – self-recognition – auto-regulation of emotions – assertiveness
Autori:
Vávrová Petra 1; Pastucha Dalibor 2
Pôsobisko autorov:
Katedra andragogiky, sociologie a kulturní antropologie, Filozofická fakulta UP v Olomouci, vedoucí pracoviště doc. PhDr. Dušan Lužný, Dr.
1; Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a FN Olomouc, vedoucí pracoviště doc. MUDr. Eliška Sovová, Ph. D., MBA
2
Vyšlo v časopise:
Pracov. Lék., 65, 2013, No. 1-2, s. 53-58.
Kategória:
Review Article
Súhrn
Opomíjenou součástí práce vedoucího pracovníka ve zdravotnictví je vedle kontaktu s pacienty i zvládání náročných situací ve vedení lidí. Tyto vyvolávají stresové reakce, které kladou požadavky na schopnost adaptace, zvládání a odolnost vedoucího pracovníka. U zdravotnického managementu dochází tedy ke kumulaci rizik – jde o souběh pomáhající a manažerské profese. Autorka uvádí vybrané zásady psychohygieny i příklady její praktické aplikace, neboť její absence může vést k vyčerpání organismu, nespokojenosti, a v důsledku toho i k syndromu vyhoření. Mezi základní otázky psychohygieny lze zařadit pozitivní myšlení, životosprávu, aktivní pohyb, spánek a relaxaci, sebepoznání, organizaci času. Psychohygieně pomáhá i schopnost asertivního odmítání nepřiměřených požadavků a sdělování emocí.
Klíčová slova:
psychohygiena – vedoucí pracovník ve zdravotnictví – syndrom vyhoření – pozitivní myšlení – spánek – sebepoznání – autoregulace emocí – asertivita
Úvod
Všechny společenské jevy mají sociální, tj. lidskou infrastrukturu. Jejich geneze, průběh a řešení mají i své psychologické aspekty, proto každá lidská činnost má svou psychologickou stránku [10]. Výrazně to platí zejména pro ty druhy činností, kde se přímo pracuje s lidmi, např. u pomáhajících profesí nebo při vedení pracovní skupiny. Pomineme-li samotnou oblast práce s klienty a pacienty, která je zátěžová sama o sobě, tak se vedoucí pracovníci ve zdravotnictví dostávají i v kontaktu s podřízenými do řady náročných situací, které kladou vysoké nároky na jejich schopnost komunikace a orientace v těchto situacích, znalost postupů a zásad řešení.
Jak si vedoucí pracovník poradí s náročnými situacemi (např. šumy v předávání informací, interpersonálními konflikty, podáváním kritiky, oznámením nepříjemné zprávy, výběrovým a propouštěcím pohovorem či opačně nemožností někoho propustit) úzce souvisí i se schopností jeho adaptace a zvládáním těchto situací. Je proto nezbytné kromě komunikačních kompetencí věnovat pozornost i jeho psychohygieně. Ta, je-li praktikována v nedostatečné míře, může vést k vyčerpání organismu, nespokojenosti, a v důsledku i k syndromu vyhoření.
Psychohygiena pečuje o duševní zdraví a vymezuje se různými způsoby. Například L. Míček [9] vidí jako hlavní úkol psychohygieny poskytnout systém propracovaných pravidel a rad, které mohou sloužit k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví a rovnováhy. Bedrnová chápe psychohygienu šířeji, jako „hledání a nalézání efektivního způsobu života, hledání optimální životní cesty“ [1].
Následující sdělení může být vodítkem v hledání této cesty.
Za základní kritéria duševního zdraví považuje Nakonečný [10] tyto:
- realistické pojetí sebe sama, sebeakceptace, seberealizace;
- vnitřní integraci založenou na jednotném pojetí světa a sebe sama, i svého místa na světě (smyslu života);
- autonomii, tj. relativní nezávislost na vnějším prostředí a jeho zvládání.
Podmínkou duševního zdraví je podle něj vnitřně harmonická osobnost žijící v harmonických vztazích, připravená řešit životní problémy, která má přiměřené životní aspirace, zdravé sebevědomí a je asertivní.
Psychohygiena je dobrou cestou k prevenci syndromu vyhoření. Ten se týká nejčastěji pomáhajících profesí (zdravotníci, psychologové, sociální pracovníci, učitelé…), ale i manažerů, kteří jsou každodenně v kontaktu s lidmi a řeší zátěžové situace, též těch, kteří se s velkou radostí a horlivostí zapojili do svého povolání [4]. Lze tedy soudit, že spojení pomáhající profese s náročností řídící pozice přímo vyžaduje se na tento jev plně soustředit. Zdravotnický management je tedy poměrně ohroženou skupinou vzhledem k možnosti vzniku syndromu vyhoření.
Kebza a Šolcová [2] shrnují téměř třicetileté výzkumy v této oblasti na tyto shodné aspekty syndromu vyhoření (burn-out): „Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně „práci s lidmi“. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální.
Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a opotřebení a často i celková únava. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu“ [2].
Do syndromu vyhoření je vždy vpletená otázka po smyslu vlastní práce a vedou k němu tyto tři cesty [4]:
- Ztráta ideálů – ten, kdo hoří, může i vyhořet. Důležité je, aby prvotní nadšení nenahradilo brzy zklamání.
- Workoholismus – neznamená jen to, že někdo hodně pracuje, ale jde o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat, práce narušuje osobní život, chybí koníčky, práce o víkendech, nervozita, když nepracuje apod.
- Teror příležitostí – neschopnost slevit, neschopnost odmítat, neschopnost časového odhadu, nutkavost se chápat příležitostí.
Zásadní otázkou a smyslem sdělení je prevence těchto jevů. Cesty uváděné v literatuře lze shrnout do tří základních oblastí:
- a) Dodržovat zásady psychohygieny – např. sebepoznání, pozitivní myšlení, spánek a relaxace, autoregulace emocí, asertivní způsob vyjadřování, správná životospráva, aktivní pohyb a time management.
- b) O své práci přemýšlet v pozitivním kontextu, hledat dobré stránky, setkávat se s lidmi na stejných nebo obdobných pracovních pozicích, též měnit pracovní stereotypy, zaběhnuté postupy.
- c) Dodržovat jistou vyváženost mezi:
- prací,
- svým seberozvojem (koníčky, záliby, vzdělávání),
- rodinným životem a přáteli.
Níže jsou uvedeny vybrané zásady psychohygieny, nejen jako preventivní opatření k rozvoji syndromu vyhoření, ale právě z důvodů uvedených v úvodu – u zdravotnického managementu dochází ke kumulaci rizik – jde o pomáhající a zároveň manažerskou profesi.
SEBEPOZNÁNÍ
„Sebepoznání je počátkem vší moudrosti.“ (I. Kant)
Jde o nesnadný a víceméně celoživotní proces. Je základem sebevýchovy a seberozvoje. Začneme-li na sobě pracovat sebepoznáním, jedině tak jsme schopni reálně vnímat svoje nedostatky a rezervy, být otevřenější zkušenostem. Potvrzuje se i souvislost mezi sebepoznáním a poznáváním druhých [8]. Zajímavý je přínos C. Rogerse a jeho psychoterapie pro sebepoznání. Stěžejním tématem jeho práce je totiž snaha pomoci klientovi, aby našel sám sebe, své pozitivní stránky, které může dále rozvíjet [14]. Vycházel z předpokladu, že každý člověk má silné stránky, klady, schopnosti či dovednosti.
Mezi způsoby sebepoznání lze zařadit [6, 7, 8]:
- Introspekci – sledování svých vnitřních pocitů, pohroužení se do sebe, sebepozorování.
- Pravidelnou registraci a úvahu – ve smyslu pravidelného, např. večerního, hodnocení svých aktivit, příčin jednání, průběhu i následků. Podle Kříže [6] tato sebereflexe vede k posilování sebevědomí i svých kvalit v souvislosti s vlastními omezeními a limity, které můžeme akceptovat i překračovat.
- Deník – ve smyslu písemné verbalizace pocitů, postojů, může jít o věcnou analýzu, nebo zásobník nápadů, registrace prožitků. Nikdy není pozdě začít psát.
- Poznávání sebe sama prostřednictvím jiných lidí – důležitým zdrojem informací jsou postřehy a poznatky, které se o sobě záměrně či nezáměrně dozvídáme ze sdělení druhých. Jedna z cest je i říkat si o zpětnou vazbu i o kritiku.
- SWOT analýzu – metoda známá manažerům, patří obecně mezi metody tvůrčí práce. Jde o vytyčení silných a slabých stránek, svých nadějí a obav, reálných či nereálných.
Problematiku sebepoznání charakterizuje i tzv. okénko Johari [3]. Jde o rozdělení psychiky na čtyři kvadranty. V otevřeném kvadrantu je to, čeho jsme si vědomi sami i okolí. Slepý kvadrant obsahuje to, co je nám skryto, ale ostatní to vědí. Skrytý kvadrant obsahuje to, čeho jsme si vědomi, ale ostatní to nevědí, a obsah neznámého kvadrantu – co je skryto nám i okolí. Úkolem sebepoznání je zmenšování všech kvadrantů ve prospěch toho prvního.
POZITIVNÍ MYŠLENÍ
„Nic není dobré nebo špatné. To z toho dělá až naše přemýšlení.“ (W. Shakespeare)
Poměrně zprofanované označení, které často evokuje vnucovaný diktát dobré nálady, povrchní optimismus v každé situaci, zjednodušující návody na štěstí, či vyhýbání se náročným situacím, sebeobelhávání a popírání negativních zážitků. Pozitivní myšlení lze ale chápat v širším pojetí pozitivní psychologie ve smyslu zvyšování osobní pohody a spokojenosti, pozitivní komunikace, smysluplnosti práce, úspěšného výkonu, dobrých mezilidských vztahů, orientace na dobré věci v životě, otevření se pozitivní interpretaci událostí [12].
Pozitivní myšlení můžeme pochopit jako také cestu, jak se konstruktivně vyrovnávat s negativními myšlenkami a emocemi [1].
- 1. Prevence – ve smyslu předcházení negativním myšlenkám, emocím a představám, a budování nosných myšlenkových návyků.
- Základem je pozitivní přístup k sobě, k ostatním lidem, k vykonávané činnosti a k bezprostřednímu sociálnímu okolí. Čili naučit se vnímat a hodnotit skutečnosti z hlediska jejich kladů, pracovat na seberozvoji.
- 2. Přijetí sebe sama – sami sobě jsme nejdůležitějším člověkem, nejde o egocentrismus, ale podmínku spokojeného života. Mít se rád je základem navazování vztahů s ostatními lidmi, od vztahu k sobě se odvíjejí vztahy s ostatními. Kdo se nemá rád, spotřebovává mnoho energie na porovnání se ostatními lidmi, může být ve vnitřním konfliktu se skutečným a ideálním obrazem sebe sama.
- 3. Relativizace těžkostí a životních událostí – jde o snadnější zvládání problémů na základě porovnání vlastních těžkostí a starostí s obtížemi druhých (ani ostatní nemají snadný život a potýkají se někdy více, někdy méně úspěšně s podobnými nebo mnohem závažnějšími starostmi).
- 4. Objektivizace problémů – napomáhá jejich konstruktivnímu řešení. Analýza problému a jeho eventuální prodiskutování s někým blízkým či odborníkem.
- 4. Aktivní přístup k řešení problémů – ve smyslu nebýt jen reaktivní a reagovat na podněty, nechat se ovládat vnějšími okolnostmi. Chování proaktivně jednajících lidí je výsledkem jejich rozhodnutí, volby, iniciativy.
- 4. Přeladění – ve smyslu nacházení jiného pohledu na těžkosti, např. humor, odosobnění, schopnosti relaxace, odreagování napětí (zájmové aktivity), setkávání se s přáteli.
Zajímavá a doplňující je v této souvislosti koncepce M. Seligmana o „naučeném optimismu“, kterou popisuje Slezáčková [12]. Jde o strategii pro efektivní překonání nepřízně a nepohody, kdy můžeme zastavit svůj stereotypní způsob myšlení, jakmile se začne ubírat negativistickým směrem. Prvním krokem ale je uvědomění si našeho obvyklého způsobu myšlení a následně zvládnutí disputace se svými negativními názory, kdy hledáme alternativy a přehodnocujeme důsledky, vytváříme reálnější přesvědčení a postoje, abychom se nakonec aktivizovali k lepší připravenosti zvládnutí situace.
AUTOREGULACE EMOCÍ
„Emoce je ta věc, která vás unáší.“ (C. G. Jung)
S pozitivním myšlením velmi úzce souvisí schopnost vyjádřit pozitivní emoci. Z hlediska psychohygieny je nezbytné ventilovat i emoce negativní. Panují určité mýty o nevyjadřování emocí, respektive o sebeovládání za každou cenu, na druhou stranu dnes je již dobře známo, že součástí emoční inteligence je schopnost vyjádřit emoce a umět reagovat na emoce druhých. Negativní emoce jsou stresovou reakcí a mohou být zdrojem vnitřního napětí, interpersonálních konfliktů, proto je třeba naučit se je regulovat, zacházet s nimi, ventilovat je.
Vyjadřování emocí je jednou ze zásadních potíží při komunikaci. Důvodů může být několik. Potlačování pocitů od dětství, vliv výchovy – např. rodiče příliš emoce nedávali najevo, vrozené vlastnosti temperamentu, obava z odhalení vlastní zranitelnosti, slabin, vytváření obrany proti zklamání. Při potlačování pocitů dochází k zatajování dechu. Tělo má menší přísun kyslíku a vzápětí reaguje zrychleným dýcháním, to pak vede k napětí ve svalech.
Hromadění silných emocí, napětí ve svalech i vnitřních orgánech může vést ke vzniku psychosomatických poruch. Navíc potlačováním negativních emocí dochází i k potlačování pozitivních emocí – člověk se může stát citově plošším, neprožívá naplno [5].
Dalším důvodem, proč vyjadřovat emoce je, že ani při sebevětší empatii není možné, aby partner v komunikaci věděl přesně, jak se cítíte. Pokud mu to sdělíte, dáváte mu informaci nezbytnou pro další komunikaci. Též pokud se negativní emoce hromadí, stačí pak malý podnět a dojde k výbuchu, jehož následky je pak třeba nést.
Přiměřené vyjadřování emocí má dnes již prokázaný vliv na imunitní systém, na vznik, průběh a léčbu nemocí. Je dobré si připomenout, že člověka je nutno pojímat komplexně ve smyslu biopsychosociálního modelu tak, jak k tomu přistupuje např. psychosomatická medicína, která hledá psychické příčiny toho, proč někteří lidé onemocní a jiní ne. Existuje dnes již prokázaný vztah mezi emocionálními projevy a vznikem choroby. Dalším souvisejícím faktorem je vztah, který máme k sobě, ve smyslu přijetí, seberespektu a sebeúcty [5].
Přiměřené vyjádření emoce má tedy dvě zásadní funkce:
- Sdělujeme druhému, jak se cítíme, i přes sebevětší schopnost empatie vám nikdo do hlavy nevidí, je to poskytnutí informace o tom, že nás ten druhý např. naštval, může znamenat vyjasnění situace.
- Nezakládáme si na nemoci, nahromaděné emoce se totiž manifestují tělesně.
„Nepláčou-li oči, pláčou vnitřní orgány.“(Čínské přísloví)
Možnosti zvládání některých negativních emocí [8]:
- vztek a agresivita – fyzická aktivita (sport, namáhavá tělesná práce, bouchnutí do stolu, křik do zdi), vypsání negativních pocitů na papír;
- špatná nálada – autosugesce příjemné nálady, kontakt s pozitivními lidmi, udělat si radost;
- strach a tréma – relativizace (když nejde o život...), verbalizace pocitů, posilování sebedůvěry, princip expozice (vystavování se náročným situacím), přivykání na základě cvičení, dobrá příprava na výkon;
- překonávání silných afektů – odvedení pozornosti jinam, „rozchodit“ a „rozdýchat“, napočítat do 10, odejít a zůstat chvíli sám, představit si protějšek v nějaké „veselé situaci“, napít se pomalu vody, nic neřešit hned, kromě záchrany života nic nerozhodovat.
Ve verbalizaci (vyjadřování) emocí je důležitá forma – stejně jako asertivita učí mluvit v Ich formě, tak u emocí to platí několikanásobně. Mluvit o svém vnímání, o emocích, které chování druhého vyvolalo. Neinterpretovat, protože interpretace jsou většinou nesprávné, nepomáhají a spouštějí obranné mechanismy. Nepotřebujete žádné důkazy pro své pocity, máte na ně právo.
SPÁNEK
„Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci – naději, spánek a smích.“ (I. Kant)
Zdravý spánek přináší tělesný i duševní odpočinek. Potřeba spánku je primární biologickou potřebou, která se pohybuje v rozmezí 4–10 hodin, průměrně spí lidé 8 hodin denně.
Spánek je přirozený psychosomatický stav, provázený poklesem a útlumem psychické i fyzické aktivity, dochází k oddělení aktivity mozku od vnější reality, probíhají v něm různé druhy mentálních aktivit, především snění. Nejde o plynulý stav, ale různá stadia.
Experimenty se spánkovou deprivací jednoznačně prokázaly, že nedostatek spánku vážně narušuje normální průběh psychického dění a vede k celkovému psychickému i tělesnému vyčerpání [11]. Nejvíce je narušena koncentrace pozornosti, po delší spánkové deprivaci vznikají tzv. mikrospánky.
Základní poruchou spánku je insomnie (nespavost), která je ale velmi subjektivní, protože lidé mají sklon nedostatek spánku přeceňovat, lehký či neklidný spánek může být totiž pociťován jako bdění, navíc spánková potřeba se v průběhu života mění. Mezi hlavní příčiny nespavosti patří zátěžové situace, mentální úsilí před spaním, příliš mnoho stimulačních látek (káva, čaj apod.), nedostatečná únava, přechod do jiného časového pásma a práce na směny. Dlouhodobou nespavost vyvolává chronický rodinný, zdravotní, pracovní nebo finanční stres, endokrinní poruchy, alkohol.
Z hlediska duševní hygieny jsou pro spánek důležité tyto zásady:
- Dodržovat správný a pravidelný rytmus spánek-bdění, dodržovat spánkovou hygienu vůbec (pravidelná doba, stejná postel, chladná teplota, nepřejídat se, ne alkohol, ne prášky na spaní….).
- Znát svou výkonnostní křivku – ranní typ (skřivan) vs. večerní typ (sova); ranní ptáčata mají nejvíce energie ráno a po 17 hodině nastává útlum, tudíž by si měla nejobtížnější práci dávat na dopoledne. Noční ptáci zakoušejí největší příliv energie odpoledne nebo večer. Tyto zásady souvisí i s time managementem, znalost a využívání výkonnostní křivky šetří čas i energii.
- Nepodceňovat psychologický význam snu – snění je podle Černouška pokládáno za významný duševně-hygienický činitel, který napomáhá k udržení optimální duševní rovnováhy [11]. Podle Freuda jsou sny královskou cestou do nevědomí, projevují se zde nesplněná přání sexuální či agresivní povahy, která jsou zahalena v symbolech. Jung viděl ve snech základní poselství z nevědomí, které nechceme vědomě přijmout, nebo mohou mít kompenzační funkci. Teorií je řada, např. opakující se sny mohou předcházet onemocnění. Snění přispívá k řešení problémů, ve spánku dochází k třídění, přemisťování a ukládání informací do paměti. Důležité je si uvědomit, že informace ve snu má význam a může přispět k sebepoznání.
RELAXACE
„Umění odpočinku je součástí umění práce.“ (J. Steinbeck)
Relaxace představuje kontakt s tělem. Je to postup, který umožňuje vědomou cestou ovlivnit psychický i fyzický stav, navozovat stav klidu a pohody, zlepšovat odolnost proti zátěži. Někdy jen uvědomění si jednotlivých svalů, postavení končetin, napětí v organismu a soustředění se na uvolnění způsobí relaxaci. Při relaxaci dochází ke snížení mozkové frekvence z hladiny beta na nízkofrekvenční hladinu alfa. Člověk je „spojená nádoba“, propojený systém psychiky i těla – uvolnění svalů, zklidnění tělesné vyvolá zklidnění psychické, psychika je pak schopná lépe přijímat podněty.
Jednou z nejosvědčenějších a nejpropracovanějších metod je autogenní trénink, jehož autorem je prof. Schultz. Vede k celkovému uklidnění, je dobrou prevencí psychosomatických onemocnění, zvyšuje schopnost koncentrace.
Má několik stupňů. Základem je svalové uvolnění – lze navodit představou či sugescí tepla, tíhy, pravidelného dechu, následuje sugesce příjemných pocitů, vizualizace – vyvolání příjemných představ a imaginace – tvořivá představivost, člověk sám představu dotváří.
Možnosti rychlé relaxace
- Dejte dlaně proti sobě, 6 sekund napětí, uvolnit, potom ruce za hlavu – tlačit proti sobě a hlavu dolů.
- Pohodlně se posaďte, zavřete oči a uvolněte svaly, soustřeďte se jen na dýchání do břicha a na své tělo. Pozor – při nádechu se břicho vyklenuje a naplňuje vzduchem, při výdechu vtahuje k páteři.
Relaxaci v pracovním prostředí napomáhají též dobře zvolené barvy (žlutá, oranžová, zelená, v kombinaci s modrou), správný způsob sezení, upravené pracovní prostředí, omezení rušivých vlivů (hudební kulisa, rušící kolegové), teplota v místnosti, dostatečný pitný režim.
ASERTIVITA
„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš.“ (J. Werich)
Asertivita nemusí být jen komunikační dovednost, je dobré ji chápat šířeji až jako životní filozofii, která začíná u vztahu k sobě samotnému, jako cestu ke druhým lidem, které předchází cesta k sobě samotnému. V asertivitě jde o vyjadřování pocitů, práci s negativním myšlením, které vede k záporným emocím. Čím více asertivity, tím méně manipulací a méně úzkostných obav z možného nepříznivého mínění druhých. Pro správnou psychohygienu je nutné také vyzdvihnout jednu asertivní dovednost, a to dovednost říkat NE. Slovem NE se ve správný čas chráníte před přetížením, nastavujete si hranice vůči zneužívání a manipulaci. Mezi příčiny neschopnosti říct NE lze zařadit pasivní touhu působit ochotně a obavu ze znelíbení se druhým, podcenění rostoucího tlaku, neuvědomění si, že říci NE, je také možnost a právo. Když sdělujete záporné stanovisko, udávejte důvody, jen když je to nezbytné, netrapte se pocity viny, navrhujte jiná řešení, a své rozhodnutí neodkládejte.
ZÁVĚR
Závěrem je potřeba doplnit, že do zásad psychohygieny je nutné zařadit správnou životosprávu, aktivní pohyb a jednu z manažerských dovedností – organizaci práce a řízení času.
Úplně závěrem dvě osobní doporučení
- Není od věci si občas naordinovat „informační embargo“ – nečíst noviny, nedívat se na televizi, nezapínat počítač. Množství informací, které zahlcují naše mozky, uvádí mozek do stresu. Ten se pak soustředí na přežití, není čas na prožitek, empatii, může to vést až k emoční plochosti. Rychlé, neustálé a intenzivní podněty nám brání v tom, abychom mohli informace lépe strávit, zpracovat, vyhodnotit, a pak na ně adekvátně reagovat.
- Nezapomínejte na humor. Je to základní složka lidské komunikace, může odlehčit náročné komunikační situace, uvolnit napjatou atmosféru. Karel Čapek napsal: „ Humor je solí života. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.“
Takže nechte prostě čas od času mozek odpočívat a nezapomeňte se u toho smát…
Do redakce došlo dne 2. 4. 2013.
Do tisku přijato dne 19. 4. 2013.
Adresa pro korespondenci:
PhDr. Petra Vávrová
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie
Filozofická fakulta UP v Olomouci
Tř. Svobody 26
779 00 Olomouc
e-mail: petra.vavrova@upol.cz
Zdroje
1. Bedrnová, E. et al. Duševní hygiena a sebeřízení. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999, ISBN 80-7168-681.
2. Kebza, V., Šolcová, I. Syndrom vyhoření. 2. rozšířené vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2003. ISBN 80-7071-231-7.
3. Kolařík, M. Interakční psychologický výcvik. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, ISBN 978-80-274-2941-1.
4. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 1. vyd., Praha: Portál, 1997, ISBN 80-7178-150-9.
5. Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. 1. vyd., Praha: Portál, 2001, ISBN 80-7178-551-2.
6. Kříž, P. Kdo jsem, jaký jsem. 1. vyd. ,Kladno: ASIS, 2005, ISBN 80-239-4669-2.
7. Kuneš, D. Sebepoznání. 1. vyd., Praha: Portál, 2009, ISBN 978-80-7367-541-7.
8. Mikuláštík, M. Manažerská psychologie. 1. vyd., Praha: Grada, 2007, ISBN 978-80-247-1349-6.
9. Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2. vyd., Praha: Academia, 1997, ISBN 80-200-0625-7.
10. Nakonečný, M. Sociální psychologie. 1. vyd., Praha: Academia, 1999, ISBN 80-200-0690-7.
11. Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd., Praha: Academia, 2003, ISBN 80-200-1086-6.
12. Slezáčková, A. Průvodce pozitivní psychologií. 1. vyd., Praha: Grada, 2012, ISBN 978-80-247-3507-8.
13. Vybíral, Z. Psychologie komunikace. 2. vyd., Praha: Portál, 2009, ISBN 978-80-7367-387-1.
14. Vymétal, J., Rezková, V. Rogersovský přístup k dospělým a dětem. 1. vyd., Praha: Portál, 2001, ISBN 80-71785-61-X.
Štítky
Hygiene and epidemiology Hyperbaric medicine Occupational medicineČlánok vyšiel v časopise
Occupational Medicine
2013 Číslo 1-2
Najčítanejšie v tomto čísle
- Kompenzační cviky u pacientů s profesionální lézí ulnárního nervu v oblasti lokte*
- Fokální dystonie u profesionálních hudebníků
- Psychohygiena (nejen) jako prevence syndromu vyhoření u zdravotnického managementu
- Hluk z pracovnělékařského hlediska