Krevní ztráty u HPB výkonů
Blood loss during HPB procedures
Introduction: During the last decades, simultaneously with the development of surgical technique, modern equipment and perioperative management, there has been a significant improvement in postoperative outcome. Despite this, infectious complications and perioperative bleeding remain the leading causes of postoperative morbidity and mortality in HPB surgery.
Methods: We conducted a retrospective study over a three-year period in 256 patients who underwent surgery of the pancreas, liver, gallbladder, or bile ducts. We monitored perioperative blood loss, the number of administered transfusions, the type and severity of postoperative complications, the number of reoperations and the number of readmissions.
Results: The average blood loss was 457 ml. We administered transfusions to 39 patients (17%). We confirmed the hypothesis that the presence of blood loss statistically significantly increases the development of deep intra-abdominal infections (p=0.0188). Morbidity increases with increasing blood loss (p=0.0168). We confirmed a statistically significant difference in the blood loss between the groups with and without complications (p=0.001). Postoperative 30-day mortality was less than 1% (n=2). There were 15 (6%) reoperated patients, seven for acute bleeding and eight for infectious complications. The length of hospital stay was statistically significantly longer in patients who received transfusions – erythrocytes (p=0.023), and plasma (p=0.011). We readmitted 12 patients, three patients died during rehospitalization (the 90-day mortality rate was 2%, n=5). A total of 59% patients in our group were classified as ASA III.
Conclusion: With increasing blood loss, morbidity (development of intra-abdominal infections) increases significantly, but despite this, overall post- operative mortality remains low. Early postoperative bleeding is the cause of more than half of reoperations. The length of hospitalization increases significantly with the number of transfusions administered.
Keywords:
morbidity – liver resection – pancreatic resection – blood loss
Autori:
J. Zajak 1,2
; K. Vinklerová 1,2
; J. Páral 1,2,3; E. V. Valkyová 4; Eva Čermáková 5
; F. Čečka 1,3
Pôsobisko autorov:
Chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Česká republika
1; Katedra vojenské chirurgie, Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany, Brno, Česká republika
2; Katedra chirurgie, Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové, Česká republika
3; Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové, Česká republika
4; Ústav lékařské biofyziky, oddělení výpočetní techniky, Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové, Česká republika
5
Vyšlo v časopise:
Rozhl. Chir., 2023, roč. 102, č. 9, s. 356-362.
Kategória:
Original articles
doi:
https://doi.org/10.33699/PIS.2023.102.9.356–362
Súhrn
Úvod: I když během posledních desetiletí společně s vývojem šetrné operační techniky, instrumentári a a perioperačního managementu došlo k významnému zlepšení pooperačních výsledků, infekční komplikace společně s rozvojem pooperačního krvácení jsou stále vedoucími příčinami pooperační morbidity a letality v HPB chirurgii.
Metody: Provedli jsme retrospektivní studii za tříleté období u 256 pacientů, kteří podstoupili operaci slinivky, jater, žlučníku či žlučových cest. Sledovali jsme vliv velikosti krevních ztrát a počtu podaných transfuzních přípravků na druh a závažnost pooperačních komplikací, počet reoperací a rehospitalizací.
Výsledky: Průměrná velikost krevní ztráty byla 457 ml. Transfuze jsme podali 39 pacientům (17 %). Potvrdili jsme hypotézu, že přítomnost krevní ztráty statisticky významně zvyšuje rozvoj hlubokých nitrobřišních infekcí (p=0,0188). S narůstající krevní ztrátou se zvyšuje morbidita (p =0,0168). Potvrdili jsme statisticky významný rozdíl ve velikosti krevních ztrát mezi skupinou s komplikacemi a bez nich (p=0,001). Pooperační 30denní letalita byla menší než 1 % (n=2). Reoperovaných pacientů bylo 15 (6 %), z toho 7 pro akutní krvácení a 8 pro infekční komplikace. Doba hospitalizace se statisticky významně prodloužila u pacientů, kterým byly podány transfuze – erytrocyty (p=0,023), plazma (p=0,011). Rehospitalizovali jsme 12 pacientů, během rehospitalizace zemřeli tři pacienti (90denní letalita byla 2 %, n=5). Celkem 59 % pacientů v našem souboru bylo klasifikováno jako ASA III.
Závěr: Se zvyšující se krevní ztrátou statisticky významně stoupá morbidita, a to především rozvoj intraabdominálních infekcí, ale i přesto zůstává celková pooperační letalita nízká. Příčinou poloviny akutních reoperací je rozvoj časného pooperačního krvácení. Doba hospitalizace se statisticky významně prodlužuje s počtem podaných transfuzních přípravků.
Klíčová slova:
morbidita – resekce jater – esekce pankreatu – krevní ztráta
ÚVOD
Velikost perioperačních krevních ztrát řadíme mezi hlavní ukazatele kvality a prediktory pooperačních výsledků v HPB chirurgii [1]. S vývojem šetrné operační techniky, moderního instrumentária a perioperačního managementu došlo během posledních desetiletí k významnému snížení krevních ztrát v průběhu operace, a tím i k poklesu morbidity a letality [2–5]. Pooperační morbidita je ve většině souborů v rozmezí 40–60 %. Poměr chirurgických komplikací (ranné infekce, píštěle atd.) a ostatních komplikací (kardiopulmonální atd.) je vyrovnaný [5–6]. Obávanou pooperační komplikací je krvácení, které se dle literatury objevuje asi v 5–10 %. Z hlediska prognózy je zásadní odlišit, zda se jedná o časné, či pozdní pooperační krvácení, jehož letalita může dosahovat až 50 %. Diagnosticko-terapeutické možnosti závisí na jeho velikosti a lokalizaci [7].
Cíle
Cílem toho sdělení je analyzovat data souboru 256 pacientů, kteří podstoupili HPB výkon ve FNHK ve sledovaném období, identifikovat v daném souboru pacienty s významnou perioperační krevní ztrátou a zjistit její souvislost s dalšími sledovanými charakteristikami.
METODY
Data z let 2019 až 2021 byla získávána retrospektivně z nemocničního informačního systému FNHK. Kromě základních charakteristik pacientů (pohlaví, věk, BMI) jsme sledovali druh operačního výkonu, operační čas, anesteziologické hodnocení rizika pacienta, krevní ztráty, počet a typ podaných transfuzních přípravků, dobu hospitalizace, druh a závažnost pooperačních komplikací a počet rehospitalizací.
Operační výkony byly pro přehlednost rozděleny podle číselného kódu seznamu zdravotních výkonů MZČR. Pro vyjádření anesteziologického rizika byla použita tzv. ASA klasifikace (American Society of Anesthesiologists), podle které byli pacienti rozděleni do kategorií I–IV. Ke zhodnocení velikosti krevní ztráty v průběhu operace byla použita metoda vizuálního odhadu operatérem a anesteziologem. Z chorobopisů byly vyhledány všechny záznamy z perioperačního období o podaných transfuzních přípravcích. Pooperační komplikace byly rozděleny dle Clavien-Dindo klasifikace (dále CD) podle závažnosti do pěti kategorií (I–V). Sledován byl i počet a příčina reoperací a rehospitalizací.
Všechna vstupní data byla statisticky vyhodnocena pomocí NCSS, LLC Statistical software, 2021 (v21.0.4). Byla využita metoda ANOVA, Kruskal-Wallisova jednofaktorová analýza rozptylu. Neparametrický Kolmogorov-Smirnov či Mann-Whitney test byl použit pro zjištění vlivu krevních ztrát na rozvoj pooperačních komplikací.
VÝSLEDKY
V souboru pacientů operovaných během sledovaných let na Chirurgické klinice FNHK pro onemocnění jater, slinivky, žlučníku a žlučových cest bylo celkem 256 pacientů, z toho 59 % mužů a 41 % žen. 59 % pacientů bylo ohodnoceno jako ASA III. Antropometrické charakteristiky souboru včetně přehledu provedených operačních výkonů jsou uvedeny v tabulce (Tab. 1).
Průměrná velikost krevní ztráty byla 457 ml (SD 418 ml). Indikací k podání transfuzních přípravků byla většinou vyšší peroperační krevní ztráta následovaná hemodynamickou nestabilitou, symptomatická pooperační anémie, rozvoj akutního krvácení v pooperačním období, koagulopatie a jiné. V našem souboru bylo u 39 pacientů (17 %) indikováno k podání transfuze v průběhu hospitalizace. Za sledované období bylo podáno 357 jednotek transfuzních přípravků (TU), z toho 29 pacientům erytrocyty (ERY), čerstvě zmražená plazma (ČZP) byla podána v 11 případech, trombocyty byly podány dvěma pacientům. Krevní ztráta 500 ml tvořila dolní hranici, kdy už v některých případech byly podány transfuzní přípravky. Nejvyšší počet podaných přípravků u jednoho pacienta byl 42 TU ERY, 63 TU ČZP, 8 TU trombocytů, čtyřikrát byla podána plná krev.
Pooperační morbidita byla 44 %. Komplikace jsme rozdělili dle Clavien-Dindo klasifikace do pěti skupin (I–V) dle závažnosti (Tab. 1). Nejčastější komplikace byly povrchové a hluboké ranné infekce, dále poruchy kardiopulmonálního systému (fluidothorax a fibrilace síní). Relativně častou komplikací byl infekt močových cest, dále pankreatické a biliární píštěle. Z neurologických komplikací jsme zaznamenali několikrát kvalitativní poruchu vědomí charakteru deliria, v jednom případě se jednalo o CMP. Nejzávažnějšími komplikacemi bylo pooperační krvácení a dehiscence anastomóz s nutností akutní revize na operačním sále.
Zjistili jsme, že přítomnost krevní ztráty statisticky významně ovlivňuje rozvoj hlubokých nitrobřišních infekcí (p=0,0188). Potvrdili jsme hypotézu, že s narůstající krevní ztrátou se zvyšuje morbidita (p=0,0168). Při porovnání velikosti krevních ztrát mezi skupinami s komplikací dle CD klasifikace jsme zjistili, že rozdíl ve velikosti krevních ztrát je statisticky významný mezi skupinou bez komplikací vs. skupinou s CD III–V (p<0,001) a skupinou CD I–II vs. skupinou s CD III–V (p<0,05). Se zvyšujícím se věkem dochází ke statisticky významnému nárůstu neurologických komplikací (p=0,0372). Statisticky významně starší pacienti byli ve skupině s CD IVII (p<0,01), respektive CD II (p<0,05) v porovnání se skupinou bez komplikací. Nepotvrdili jsme hypotézu, že se zvyšujícím se ASA skórem vzrůstá letalita dle CD klasifikace (p=0,08).
Počet reoperovaných pacientů byl 15 (6 %). Nejčastější příčinou akutní revize bylo krvácení (n=7, 46 %) a dále infekční komplikace či komplikace způsobené dehiscencí anastomóz (n=8, 53 %). U jednoho pacienta se postupně rozvinulo více život ohrožujících komplikací, pro které byl reoperován celkem sedmkrát. Celková pooperační 30denní letalita byla nízká (n=2, <1%). V obou případech byl příčinou smrti hemoragický šok s následným rozvojem koagulopatie.
Doba hospitalizace byla průměrně 13 dní. Nepotvrdili jsme vliv morbidity na délku hospitalizace (p=0,174). Nejkratší dobu byli hospitalizováni pacienti s ASA I (průměr 7,5 dne) a nejdéle pacienti s ASA IV (průměr 14 dní). Doba hospitalizace se významně prodlužovala u pacientů, kterým byly podány transfuze – erytrocyty (p=0,023), ČZP (p=0,011). Míra lineární závislosti mezi velikostí krevních ztrát, dobou hospitalizace a věkem je ale malá (r=0,249, respektive r=0,091).
Rehospitalizovali jsme 12 pacientů (4,7 %). Nejčastější příčinou byly infekční ranné komplikace s nálezem tekutinové kolekce v dutině břišní na zobrazovacích metodách (řešeno většinou drenáží pod CT navigací), fluidothorax nebo progrese základního onemocnění. Během rehospitalizace zemřeli tři pacienti. 90 denní letalita byla 2 % (n=5).
DISKUZE
Stratifikace pacientů podle ASA klasifikace je odlišná mezi high-volume centry a menšími centry, kdy rizikovější pacienti jsou směřováni do high-volume center, např. studie Stella a kol. (ASA I–II – 81 %, ASA III – 19 % v menších centrech vs. ASA I–II – 67 %, ASA III – 33 % v high-volume centrech). U skupiny pacientů s ASA III byla pozorována letalita významně vyšší než u skupiny ASA I–II (13 % vs. 1 %) [8]. Analýza Nizozemské skupiny pro karcinom pankreatu potvrdila všeobecně akceptovaný fakt, že se zvyšujícím se stupněm ASA narůstá jak morbidita (POPF, biliární leak, pooperační krvácení, komplikace CD ≥III), tak počet rehospitalizací a letalita [9]. V recentní celoevropské multicentrické studii byla porovnávána morbidita a letalita skupiny pacientů po resekci pankreatu s nízkým perioperačním rizikem se skupinou rizikových pacientů (ASA ≥ III, polymorbidní pacienti, resekce mezenterické arterie atd.). Ve skupině s vyšším rizikem byla morbidita srovnatelná, ale perioperační letalita významně vyšší než ve skupině s nízkým rizikem (3 % vs. 1,6 %) [10]. Stratifikace našeho souboru pacientů odpovídala high-volume centrům s vysokým počtem pacientů klasifikovaných jako ASA III, v našem případě 59 %, ale nepotvrdili jsme hypotézu, že se zvyšujícím se ASA skórem vzrůstá letalita a morbidita dle CD klasifikace (p=0,08).
I přesto, že v posledních desetiletích došlo v HPB chirurgii k poklesu morbidity, celková četnost komplikací je stále v rozmezí 40–60 %. Naše výsledky spadají do toho rozmezí (morbidita 44 %). Znalost předoperačních rizik, limitů pacienta, omezení velikosti krevní ztráty v průběhu výkonu pomáhá eliminovat rozvoj pooperačních komplikací. U resekcí jater je velikost krevní ztráty možné redukovat: chirurgicky (Pringlův manévr, použití harmonického skalpelu, ultrazvukového aspirátoru, bipolární elektrokoagulace, klipů, aplikace topických hemostatik na transsekční linii); farmakologicky (aplikace antifibrinolytik, rekombinantního faktoru VIIa, snížení centrálního žilního tlaku (CŽT) <5 mmHg) a redukováním množství podaných tekutin (tekutinová restrikce). V evropských pracovištích se ze zmíněných metod nejčastěji používá intermitentní Pringlův manévr společně s nízkým CŽT [11]. Bylo zjištěno, že vyšší CŽT (>10 cm H2O) je asociován s významně větší krevní ztrátou (více než 1000 ml) [12].
Při hodnocení pooperační morbidity a letality jsme se zaměřili na pacienty, u kterých došlo k rozvoji pooperačního krvácení, a to především pro jeho vysokou letalitu udávanou až v desítkách procent [8,13]. Mezinárodní skupina pro chirurgii pankreatu (ISGPS – International Study Group of Pancreatic Surgery) rozdělila pooperační krvácení (PPH – post pancreatectomy hemorrhage) podle doby vzniku (časné do 24 hodin po ukončení operace a pozdní), lokalizace (intra a extra luminální) a závažnosti. Příčinou časného krvácení je většinou nedostatečná hemostáza během výkonu nebo technická chyba při konstrukci anastomóz. Pozdní krvácení vzniká na podkladě eroze stěny cév pro nitrobřišní infekci, poranění drénem nebo ruptuře pseudoaneuryzmatu [13]. Za rizikové faktory pro rozvoj závažného pozdního krvácení jsou považovány věk, BMI, intraoperační podání transfuzních přípravků, POPF, biliární píštěl, intraabdominální infekce, rozsah operačního výkonu (resekce cév, multiviscerální resekce, regionální lymfadenektomie) [14]. V analýze Kasumova a kol. bylo krvácení po resekcích slinivky diagnostikováno v 8,5 %, intervenci vyžadovalo 64 % pacientů, více než jednu intervenci podstoupilo 35 % pacientů. Letalita u pacientů s krvácením byla 6× vyšší než u ostatních [15].
Krvácení po resekci jater (PHH – post hepatectomy hemorrhage) je definováno jako pokles hemoglobinu o více než 30 g/l a/nebo nutnost podání transfuze a/ nebo nutnost invazivní intervence k zástavě krvácení. PHH je rozděleno dle mezinárodní skupiny pro chirurgii jater (ISGLS – International Study Group of Liver Surgery) podle terapeutického managementu do 3 stupňů [16]. Nejčastějším zdrojem krvácení jsou jaterní žíly (33 %), krvácení z parenchymu (25 %), arteriální krvácení (16 %) a nespecifikovaný zdroj (25 %) [17]. Rizikovými faktory pro rozvoj pooperačního krvácení je nízký počet destiček (předoperačně <100×10×9/l), Child-Pugh stupeň B. Perioperační krevní ztráta nad 800 ml významně zhoršuje pooperační morbiditu [18]. Yang a kol. hodnotili letalitu po relaparotomii pro krvácení po resekci jater. Bylo zjištěno, že letalita pacientů, kteří podstoupili relaparotomii pro pozdní krvácení (>6 h) byla statisticky významně vyšší než u pacientů, kde bylo krvácení diagnostikováno dříve (25 % vs. 8,6 %). Celková letalita po laparotomii pro krvácení byla 16,7 % [19].
V našem souboru jsme identifikovali 7× pooperační krvácení vyžadující chirurgickou intervenci. Kromě jednoho případu se jednalo o časné krvácení. Pozdnímu masivnímu krvácení někdy předchází takzvané sentinelové krvácení, které je definováno jako přítomnost malého krvácení z břišních drénů nebo gastrointestinálního traktu, po kterém následuje asymptomatický interval, který předchází závažnému krvácení [20,21].
Ve studii Treckmanna bylo zjištěno, že sentinelové krvácení bylo přítomno u 8 z 11 pacientů po operaci slinivky, u kterých se později rozvinulo závažné krvácení. Sentinelové krvácení bylo detekováno v rozmezí 6 h až 10 dnů po operaci a jeho přítomnost neměla vliv na letalitu [22]. Pro výběr zobrazovací metody v diagnostice pozdního krvácení existuje jistá kontroverze. Angiografie se řadí mezi metody s nejvyšší senzitivitou a specificitou, současně je to metoda terapeutická (embolizace, stenty). Na druhou stranu CT je metoda méně invazivní, efektivní a dokáže v jedné době diagnostikovat další pooperační komplikace. Senzitivita CT angiografie a nativního CT v odhalení zdroje krvácení dosahuje dle některých studií 56 %, respektive 67 %. Endoskopická diagnostika intraluminálního krvácení selhává až ve 31 %. Endoskopie není vhodná pro diagnostiku časného pooperačního krvácení pro vysoké riziko poškození anastomóz. Metody se mohou navzájem kombinovat [20,23].
V našem souboru evidujeme šest pacientů s časným závažným krvácením, u všech byla provedena relaparotomie a ve dvou případech následně angiografická embolizace. U hemodynamicky stabilního pacienta s pozdním krvácením (DPH – delayed postpancreatectomy hemorrhage) je metodou volby perkutánní angiografie s embolizací, především pokud je zdrojem arteriální krvácení. Úspěšnost této metody převyšuje 80 %, recidiva krvácení je přítomna v 7–30 %, celková letalita je významně nižší než u chirurgického přístupu [24]. Endoskopie je metodou volby u intraluminální DPH s možností doplnění vazografické intervence. Ve studii Correa-Gallego a kol. hodnotili úspěšnost vazografie vs. endoskopie při DPH a zjistili, že vazografie byla terapeuticky úspěšná v 8 z 10 případů, zatímco endoskopie pouze ve 3 ze 13 případů [25].
Důležitou součástí perioperačního managementu je rozvaha o podání transfuzních přípravků. Ze systematického přehledu doporučení k peroperačnímu podání transfuzních přípravků z roku 2021 vyplývá široká indikační variabilita. Limitní hladina hemoglobinu je určena v rozmezí 60–100 g/l v závislosti na klinickém kontextu a preexistujících faktorech, respektive komorbiditách. Některá doporučení indikují podání transfuze při poklesu hematokritu na 30 %. Odlišný přístup v indikaci transfuze je u pacientů s onemocněním koronárních arterií, kde bývá udávána limitní hladina hemoglobinu 80–100 g/l. Některá doporučení vycházejí z klinických a laboratorních známek orgánové ischemie (hladina laktátu, změny S-T úseku, echokardiografie). Ottawská kritéria doporučují podání transfuze až po dosažení krevní ztráty 1500 ml. ASA doporučuje vizuálně hodnotit množství krve v operačním poli, množství krve v rouškách a sacích nádobách a přítomnost mikrovaskulárního krvácení [26]. Nejednotné stanovisko k podání transfuzních přípravků pozorujeme i v našem souboru. Velikost krevní ztráty, kdy bylo indikováno podání transfuzních přípravků, značně kolísala, nicméně minimální krevní ztráta, kdy bylo zahájeno podání transfuzí, byla 500 ml.
V našem souboru pacientů jsme sledovali vztah mezi podáním transfuzních přípravků, morbiditou a dobou hospitalizace, výsledky jsme porovnávali s literaturou. Ve studii Ball a kol. byl transfuzní přípravek podán u 32 % pacientů (medián 3, 1–35 TU). 30denní morbidita a letalita vzrůstala s počtem podaných TU (46 % a 5,3 % vs. 33 % a 1,9 % u pacientů bez transfuze) [27]. V naší studii jsme potvrdili, že s narůstající krevní ztrátou se zvyšuje morbidita (p=0,0168). V práci Kooby a kol. bylo zjištěno, že se zvyšujícím se počtem transfuzí se prodlužuje doba hospitalizace [28]. Tento trend jsme v našem souboru potvrdili (p=0,023), ČZP (p=0,011).
V metaanalýze Ahmad a kol. mělo 44 % pacientů před dimisí komplikaci, ve 4 % byla nutná reoperace, u 7 % byla do 30. pooperačního dne indikována perkutánní drenáž tekutinové kolekce či abscesu. Doba hospitalizace u pacientů, kteří byli následně znovu přijati, se pohybovala mezi 7–14 dny (medián 10 dní) a byla téměř totožná s dobou hospitalizace u pacientů bez rehospitalizace. Třicetidenní a devadesátidenní rehospitalizace byla 15 % a 19 %. Významnými rizikovými faktory pro rehospitalizaci byly vysoký věk, chronická pankreatitida, podání transfuzí, infekční komplikace (pankreatická píštěl, absces, nitrobřišní infekce). Rozdíl v době přežití u pacientů rehospitalizovaných a bez nutnosti rehospitalizace nebyl statisticky významný (19,5 vs. 20,3 měsíce) [29]. Z metaanalýzy Fishera a kol. vyplývá, že do 30 dnů od dimise je po operaci pankreatu rehospitalizováno 19 % pacientů. Nejčastější příčinou rehospitalizace celkově jsou infekce v operační ráně, nitrobřišní kolekce a pankreatická píštěl [30]. Procento rehospitalizací v naší studii bylo nízké (do 5 %). Nejčastější příčinou byly infekční komplikace.
Nedostatky studie
Ke kvantifikaci krevních ztrát jsme použili metodu vizuálního odhadu chirurgem. Tato metoda je velice jednoduchá, ale v porovnání například se spektrofotometrií je nepřesná. Příčinou chyb v odhadu velikosti krevní ztráty může být kontaminace krve jinou tekutinou (žluč, ascites), různá absorpční schopnost operačních roušek. Přesto je vizuální hodnocení krevních ztrát stále jednou z nejčastěji používaných metod na chirurgických pracovištích [31].
ZÁVĚR
Krvácení v HPB chirurgii je relativně častou komplikací vedoucí k nárůstu pooperační morbidity a letality. Při dodržování aktuálních postupů perioperačního managementu je možné krevním ztrátám předcházet anebo je alespoň minimalizovat. Zatím neexistuje jednotné doporučení transfuzní terapie u HPB výkonů, i když procento pacientů, kteří jsou indikováni k podání transfuzních přípravků, je poměrně vysoké. I přes významný pokrok v perioperační péči v posledních desetiletích není počet pooperačních komplikací zanedbatelný. Nejčastějšími příčinami akutních reoperací jsou infekční komplikace společně s pooperačním krvácením. Diagnosticko-terapeutický přístup k pooperačnímu krvácení je dán jeho velikostí a dobou vzniku, ale i s časnou detekcí tzv. sentinelového krvácení může být tato komplikace fatální.
Seznam zkratek:
ALPPS – associating liver partition and portal vein ligation for staged hepatectomy
ASA – The American Society of Anesthesiologists BMI – body mass index
CD – Clavien-Dindo
CT – computed tomography
CŽT – centrální žilní tlak
ČZP – čerstvě zmražená plazma
DPH – delayed postpancreatectomy hemorrhage
FNHK – Fakultní nemocnice Hradec Králové
HPB – hepato-pankreato-biliární
IQR – interquartile range
ISGPS – International Study Group of Pancreatic Surgery
MZČR – Ministerstvo zdravotnictví České republiky
PHH – post hepatectomy hemorrhage
POPF – postoperative pancreatic fistula
PPH – post pancreatectomy hemorrhage
SD – standardníodchylka
TU – transfusion unit
Studie vznikla za podpory Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové, Česká republika, výzkumný projekt č. MO0FVZ0000503.
Konflikt zájmů
Autoři článku prohlašují, že nejsou v souvislosti se vznikem tohoto článku ve střetu zájmů a že tento článek nebyl publikován v žádném jiném časopise s výjimkou kongresových abstrakt a doporučených postupů.
Zdroje
1. Perri G, Marchegiani G, Reich F, et al. Intraoperative blood loss estimation in hepato-pancreato-biliary surgery – relevant, not reported, not standardized: Results from a systematic review and a worldwide snapshot survey. Annals of Surgery 2023 Apr 1;277(4):e849–e855. doi:10.1097/SLA.0000000000005536.
2. Lehmann K, Clavien PA. History of hepatic surgery. Surgical clinics of North America 2010;90(4):655–664. doi:10.1016/j. suc.2010.04.018.
3. Kokudo N, Takemura N, Ito K, et al. The history of liver surgery: Achievements over the past 50 years. Annals of Gastroenterological Surgery 2020 Feb 26;4(2):109– 117. doi:10.1002/ags3.12322.
4. Poon RT, Fan ST, Lo CM, et al. Improving perioperative outcome expands the role of hepatectomy in management of benign and malignant hepatobiliary diseases. Transactions of the Meeting of the American Surgical Association 2019;296–308. doi:10.1097/01. sla.0000141195.66155.0c .
5. Jarnagin WR, Gonen M, Fong Y, et al. Improvement in perioperative outcome after hepatic resection: analysis of 1,803 consecutive cases over the past decade. Annals of Surgery 2002 Oct;236(4):397– 406; discussion 406–407. doi:10.1097/01. SLA.0000029003.66466.B3.
6. Gouma DJ, van Geenen RC, van Gulik TM, et al. Rates of complications and death after pancreaticoduodenectomy: risk factors and the impact of hospital volume. Annals of Surgery 2000 Dec;232(6):786– 795. doi:10.1097/00000658-200012000-00007.
7. Jin S, Fu Q, Wuyun G, et al. Management of post-hepatectomy complications. World Journal of Gastroenterology 2013 Nov 28;19(44):7983–7991. doi:10.3748/ wjg.v19.i44.7983.
8. Stella M, Bissolati M, Gentile D, et al. Impact of surgical experience on management and outcome of pancreatic surgery performed in high and low-volume centers. Updates in Surgery 2017;9(3):351– 358. doi:10.1007/s13304-017-0422-3.
9. Van Roessel S, Mackay TM, van Dieren S, et al. Textbook outcome. Annals of Surgery 2019;1. doi:10.1097/ sla.0000000000003451.
10. Sánchez-Velázquez P, Muller X, Malleo G, et al. Benchmarks in pancreatic surgery: A novel tool for unbiased outcome comparisons. Annals of Surgery 2019 Aug;270(2):211–218. doi:10.1097/ SLA.0000000000003223. PMID: 30829701.
11. Alkozai EM, Lisman T, Porte RJ. Bleeding in liver surgery: Prevention and treatment. Clinical Liver Disease 2009;13(1):145– 154. doi:10.1016/j.cld.2008.09.012.
12. McNally SJ, Revie EJ, Massie LJ, et al. Factors in perioperative care that determine blood loss in liver surgery. HPB 2012;14(4):236–241. doi:10.1111/j.1477-2574.2011.00433.x.
13. Wente MN, Veit JA, Bassi C, et al. Post-pancreatectomy hemorrhage (PPH) – an International Study Group of Pancreatic Surgery (ISGPS) definition. Surgery 2007;142(1):20–25. doi:10.1016/j. surg.2007.02.001.
14. Wellner UF, Kulemann B, Lapshyn H, et al Postpancreatectomy hemorrhage—incidence, treatment, and risk factors in over 1,000 pancreatic resections. Journal of Gastrointestinal Surgery 2014;18(3):464– 475. doi:10.1007/s11605-013-2437-5.
15. Kasumova GG, Eskander MF, Kent TS, et al. Hemorrhage after pancreaticoduodenectomy: does timing matter? HPB 2016;18(10):861–869. doi:10.1016/j. hpb.2016.07.001.
16. Rahbari NN, Garden OJ, Padbury R, et al. Post-hepatectomy haemorrhage: a definition and grading by the International Study Group of Liver Surgery (ISGLS). HPB 2011;13(8):528–535. doi:10.1111/j.14772574.2011.00319.x.
17. Lim C, Dokmak S, Farges O, et al. Reoperation for post-hepatectomy hemorrhage: increased risk of mortality. Langenbeck’s Archives of Surgery 2014; 399(6):735–740. doi:10.1007/s00423-0141189-3.
18. Yang T, Zhang J, Lu JH, et al. Risk factors influencing postoperative outcomes of major hepatic resection of hepatocellular carcinoma for patients with underlying liver diseases. World Journal of Surgery 2011;35(9):2073– 2082. doi:10.1007/s00268-011-1161-0.
19. Yang T, Li L, Zhong Q, et al. Risk factors of hospital mortality after re-laparotomy for post-hepatectomy hemorrhage. World Journal of Surgery 2013;37(10):2394– 2401. doi:10.1007/s00268-013-2147-x.
20. Muhammad MA. Muhammad ZS. Muhammad AA. Hemorrhagic complications after pancreatic surgery: A comprehensive review of literature. Journal of the Pancreas 2019 Nov 29;20(6):159–166.
21. Chen J, Xu S, Zhao W, et al. Diagnostic and therapeutic strategies to manage post-pancreaticoduodenectomy hemorrhage. World Journal of Surgery 2014;39(2): 509–515. doi:10.1007/s00268-014-2809-3.
22. Treckmann J, Paul A, Sotiropoulos GC, et al. Sentinel bleeding after pancreaticoduodenectomy: a disregarded sign. Journal of Gastrointest Surgery 2008 Feb;12(2):313–318. doi:10.1007/s11605007-0361-2.
23. Floortje van Oosten A, Smits FJ, van den Heuvel, et al. Diagnosis and management of postpancreatectomy hemorrhage: a systematic review and meta-analysis. HPB 2019;21(8):953–961. doi:10.1016/j. hpb.2019.02.011.
24. Biondetti P, Fumarola EM, Ierardi AM. Bleeding complications after pancreatic surgery: interventional radiology management. Gland Surgery 2019;8(2):150– 163. doi:10.21037/gs.2019.01.06.
25. Correa-Gallego C, Brennan M, D‘Angelica M, et al. Contemporary experience with postpancreatectomy hemorrhage: Results of 1,122 patients resected between 2006 and 2011. Journal of the American College of Surgeons 2012; 215(5):616–621. doi:10.1016/j.jamcollsurg. 2012.07.010.
26. Baker L, Park L, Gilbert R, et al. Intraoperative red blood cell transfusion decision-making: A systematic review of guidelines. Annals of Surgery 2021 Jul 1;274(1): 86– 96. doi:10.1097/SLA.0000000000004710.
27. Ball CG, Pitt HA, Kilbane ME, et al. Peri-operative blood transfusion and operative time are quality indicators for pancreatoduodenectomy. HPB 2010; 12(7):465–471. doi:10.1111/j.1477-2574. 2010.00209.x.
28. Kooby DA, Stockman J, Ben-Porat L, et al. Influence of transfusions on perioperative and long-term outcome in patients following hepatic resection for colorectal metastases. Annals of Surgery 2003;237(6):860–870. doi:10.1097/01.sla. 0000072371.95.
29. Ahmad SA, Edwards MJ, Sutton, et al. Factors influencing readmission after pancreaticoduodenectomy. Annals of Surgery 2012;256(3):529–537. doi:10.1097/ sla.0b013e318265ef0b.
30. Fisher AV, Fernandes-Taylor S, Campbell-Flohr SA, et al. 30-day readmission after pancreatic resection. Annals of Surgery 2017;266(2):242–250. doi:10.1097/ sla.0000000000002230.
31. Algadiem AE, Aleisa AA, Alsubaie HI, et al. Blood loss estimation using gauze visual analogue. Trauma Monthly 2016 May 3;21(2):e34131. doi: 10.5812.
doc. MUDr. Filip Čečka, Ph.D.
Chirurgická klinika, FN Hradec
Králové Katedra chirurgie, LF UK v Hradci Králové
e-mail: Filip.cecka@fnhk.cz
ORCID: 0000-0001-9617-7051
Štítky
Surgery Orthopaedics Trauma surgeryČlánok vyšiel v časopise
Perspectives in Surgery
2023 Číslo 9
- Spasmolytic Effect of Metamizole
- Metamizole at a Glance and in Practice – Effective Non-Opioid Analgesic for All Ages
- Metamizole in perioperative treatment in children under 14 years – results of a questionnaire survey from practice
Najčítanejšie v tomto čísle
- Treatment of the congenital thoracic deformity pectus excavatum
- Triple neurectomy following Lichtenstein repair of inguinal hernia
- Blood loss during HPB procedures
- Surgical therapy of chronic lung allograft dysfunction