Čeští lékaři a rok 1968

Rok 1968 se zapsal do paměti českých i slovenských současníků nezapomenutelným způsobem. Ale po všem, co se za těch 40 let od té doby stalo, datum 21. srpna již mnoho neříká těm, kteří při tom nebyli. Rok osmašedesátý byl totiž po celém světě rokem převratným: v literatuře, filmu a kultuře vůbec, což se odrazilo v dramatických změnách ve společnosti i v politice. Osmašedesátníci změnili tradiční sociální vztahy natolik, že se z toho do dneška nevzpamatovali ani oni sami, ani ty dvě generace, které „odchovali“.

V bývalém Československu, zejména v zemích Koruny české, znamenal však tento rok především Pražské jaro a potom srpen, kdy v noci z 20. na 21. srpna vojska Varšavské smlouvy překročila československé hranice, aby potlačila demokratické hnutí. Letos se roku 1968 i ostatních převratů v letech končících číslem osm – vzpomíná; domácí i cizí média jsou toho plná a vzpomínky mají různý charakter a rozmanitou příchuť.

Časopis lékařů českých nebyl nikdy k politickým událostem lhostejný. Oslavil konec války v květnu 1945 – byly znovu otevřeny vysoké školy – vyslovil se též k únorovým událostem roku 1948 – jistě z nutnosti a pod politickým nátlakem – a publikoval potom četná „časová vyjádření“ k současné situaci v následujících letech. Byly to články vynášející sovětskou biologii, oslavující Lysenka a Lepešinskou, popírající absurdně základy vědecké genetiky. Prolistujte náš časopis z padesátých let; budete se divit, kdo všechno a jakým způsobem reagoval na výdobytky marxisticko-leninské vědy. Je to trapné, mnohdy směšné čtení.

Nemůžeme proto nyní v našem časopisu roku 1968 nevzpomenout. Jeho dění se u nás i dnes reprodukuje většinou tak, jak se deklarovalo tehdy: Pražské jaro bylo v podstatě záležitostí elitní skupiny intelektuálů komunistické strany, kteří si uvědomili zoufalost ekonomické situace, a proto musela být samotnou stranou zvládnuta.

Jedno řešení – říká se teď – nalezl také soudruh Ota Šik, ale pro Stranu to bylo nepřijatelné. Všechny tyto snahy se obrazily tehdy v „Akčním programu“, který vydala skupina Zdenka Mlynáře. Bylo to v roce 1990 zhodnoceno Petrem Pithartem jako „zcela nezodpovědná záležitost, rok vznícených nadějí a ledové sprchy okupace – zbytečná hříčka krutých a nesmyslných dějin“ („Osmašedesátníci“)!

Připomeňme, jak to opravdu bylo a kdy a jak to začalo: Zhoršující se hospodářská situace byla známa již od roku 1964. V roce 1965 bylo patrné ideologické i politické uvolnění a v roce 1967 psaly nestranické české a slovenské noviny o současné situaci zcela otevřeně. Byla radost to číst! V prosinci 1967 se konalo zvláštní zasedání Ústředního výboru KSČ, které bylo přerušeno vánočními svátky. Po novém roce byl Antonín Novotný sesazen z křesla ústředního tajemníka a na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. To bylo nové a navenek radostné, politicky pozoruhodné, ale nic se nedělo. Na konci března 1968 zasedala v Dobříši Vědecká rada ministerstva zdravotnictví a předsednictvo navrhlo, aby novému ÚV strany byl zaslán pozdrav s ujištěním, že toto shromáždění podporuje nové reformy. Byl formulován neslaný-nemastný text, který někteří účastníci odmítli podepsat. Předsedající – byl to buď prof. Šmahel nebo doc. Servít – navrhl oponentům, aby to sepsali sami a lépe a dal jim hodinu času. Ujali se toho prof. Brod, Poupa, Gutmann a Kotásek. Sepsali vše, o čem se v kuloárech hovořilo: že je nutné vymanit se ze sovětských doktrín, které přežívaly, rehabilitovat genetiku a psychiatrii a ukázat, jaký je skutečný stav obyvatelstva i podpořit práci rezortních ústavů. Tento dokument byl většinou přítomných přijat a odeslán. Byl vlastně předchůdcem proslaveného manifestu 2000 slov.

Jednoho červnového rána zavolal prof. Brod profesoru Poupovi, že mu volal dr. Kriegel; že by se vědci měli vyjádřit k nové politice strany a Národní fronty. „Co prý takhle nějaké provolání.“ Za chvíli na to se přihlásil i prof. Wichterle, že by se mělo napsat jasné prohlášení, co si myslí nestraníci. A tak se poprvé ve čtvrtek 6. června sešli profesoři Brod, Poupa a Wichterle v šest hodin večer na terase Park Hotelu blízko bytu Ludvíka Vaculíka. Prohovořili a formulovali, co by chtěli říci, pohovořili o tom s Vaculíkem a ten jim hotový text přinesl v úterý 11. června. Nikdo ze zúčastněných neměl pocit, že by šlo o něco mimořádného nebo nového – vždyť se o tom léta již hovořilo. Text byl otištěn a lidé tento manifest začali podepisovat – přijížděli i z ciziny, do Ústí nad Labem plné parníky východních Němců. A 27. června nastal poprask. O textu 2000 slov jednal parlament, soudruh Smrkovský se velice rozčílil a dr. Kriegel, který akci vlastně podnítil, si pachatele zavolal k sobě. Nedalo se ale nic dělat. Stále se hlásili noví lidé, kteří též chtěli podepsat. Kromě toho již pracovali též členové KANu – Klubu angažovaných nestraníků, vedeného tehdy MUDr. Janem Štěpánkem z Herlesovy kliniky. V červnu svolal do Brna dr. Karel Svoboda lékaře z Čech a Moravy a ustavila se nová Lékařská společnost – na nepolitické bázi, která měla obhajovat stavovské zájmy. V předsednictvu, do kterého jsem byl též přijat, byli dr. Backstein – straník, dr. Pavel Režný a dr. Jedlička, oba nestraníci, dvě kolegyně z Ústřední rady odborů a dr. Frant.Kriegel.

Schůze svolával dr. Režný a scházeli jsme se v Praze, většinou u Černého koně. Byly navrženy nové stanovy a Společnost začala být živá – byly ustaveny krajské a okresní výbory. Ještě na jaře 1969 se nám podařilo v Národním domě na Vinohradech zcela obrátit program zasedání ROH a zvolit zcela jiný výbor, než byl navržen, a to nejen pro lékaře, ale posléze i pro střední zdravotnický personál. Tyto akce byly pečlivě připraveny, při druhém zasedání tam byl i dr. Miroslav Holub, ale fungovali jsme jen jako „poradci“ zdola, z kavárny. Podobně probíhala o něco později i veliká konference železničářů ve Stromovce za přítomnosti ministrů Hájka, Černíka a Smrkovského, a při hlasování bylo více než 90 % delegátů proti oficiálnímu programu navrženého shora. Stále se tedy udržovala naděje. Ale při výročí vpádu „spřátelených armád“ do ČSSR, 21. srpna 1969 se ukázalo jasně, že jakákoliv smířlivá politika a naděje, že sovětské jednotky odtáhnou zpět, jsou marné. Řeč olomouckého profesora Hrbka byla tak jasná a tvrdá, že ti, kteří se zasazovali o novou společnost, se rozhodli raději emigrovat než zůstat a musit odvolat. Od září do 8. října odešla z republiky další velká vlna emigrantů, většinou akademiků. Ti hlavní viníci většinou odešli. Ti, kteří zůstali, mohli svést odpovědnost za spáchané „omyly“ na ně. Poměrně brzy nastal klid; „pozůstalí“ se po práci uchylovali na chaty a chalupy, někteří aktivnější vstoupili do všemocné strany a získali funkční místa.

Chtěl jsem při letošních mnohotných kulatých výročích připomenout, jakou roli hráli naši lékaři před 40 lety. Většinou tu pozitivní. Myslím, že je pro historiky mnoho látky, kterou by měli zpracovat.

MUDr. Pavel Jerie

CH 4153 Reinach/BL 1, Leymenstrasse 49, Švýcarsko

fax: +0041 617 110 443