LAUREÁTI NOBELOVY CENY

John Franklin Enders, Thomas Huckle Weller, Frederick Chapman Robbins získali v roce 1954 za objev schopnosti množení poliomyelitidového viru (vir způsobující dětskou obrnu) v kulturách různých typů tkání Nobelovu cenu za medicínu.

John Franklin Enders

(1897–1985)

Americký mikrobiolog John Franklin Enders se narodil 10. února 1897 ve West Hartfordu, v Connecticutu v USA. Byl synem Johna Ostroma Enderse, bankéře v Hartfordu, a Harriety Goulden Endersové (rozené Whitmorové).

Enders navštěvoval školu Noaha Webstera v Hartfordu a školu Sv. Pavla v Concordu v New Hampshiru. V roce 1915 nastoupil na univerzitu Yale, ale v roce 1917 odešel ze studií, aby se v roce 1918 stal pilotem Amerických leteckých sil. Po I. světové válce se vrátil na Yale a v roce 1920 promoval a obdržel titul BA.

Poté začal pracovat jako realitní makléř v rodném Hartfordu, ale nebyl se svou prací spokojen. Přihlásil se znovu do školy a byl přijat na Harvardskou univerzitu. Čtyři roky studoval anglickou literaturu a germánské a keltské jazyky s cílem stát se učitelem angličtiny. Ale ani s tímto zaměstnáním nebyl spokojený. Po dlouhou dobu se zajímal o biologii. Znovu tento zájem obnovil díky přátelství se studenty medicíny na Harvardu, což mělo za následek, že se rozhodl získat Ph.D. v oboru bakteriologie a imunologie. Jeho rozhodnutí bylo také ovlivněno profesorem Hansem Zinsserem, který se stal vedoucím katedry imunologie a bakteriologie na Harvardu, a dr. H. K. Wardem, který se později stal profesorem bakteriologie na univerzitě v Sydney v Austrálii.

V roce 1930 obdržel Enders titul Ph.D. na Harvardu za objev, kterým dokázal, že bakteriální anafylaxe a přecitlivělost na typ tuberkulinu jsou odlišné jevy.

Od roku 1930 do roku 1946 působil Enders na Harvardu jako člen učitelského sboru. Během tohoto období se nejprve zabýval některými faktory souvisejícími s bakteriální virulencí a rezistencí hostitelského organismu. Ve spolupráci s Wardem, Shafferem, Wuem, a dalšími objasnil inhibiční účinek konkrétního typu kapsulárních polysacharidů Pneumokoka na proces fagocytózy. Tento výzkum objevil novou formu typu I polysacharidu a dokázal, že jeho část hrála roli katalyzátoru v opsonizaci (Pozn. autora: proces, jímž se zvyšuje účinnost fagocytózy cizorodé částice; Vokurka, Hugo, s. 320) bakterií pomocí specifických protilátek.

V roce 1938 začal Enders studovat některé ze savčích virů. V roce 1941, ve spolupráci s Cohenem, Kaneem, Levensem, Stoksem a dalšími, zkoumal vir příušnic. Tato práce vyžadovala řadu sérologických testů pro diagnostiku této choroby a kožní test ukazující vnímavost na ní. Prokázal imunizující účinek neaktivního viru příušnic a možnost zmírnit virulenci tohoto viru průchodem přes kuřecí embrya. Bylo prokázáno, že příušnice se často vyskytují ve formě, která není zřejmá, ale přesto stejně účinná jako onemocnění viditelné a evidentní.

V roce 1946 byl Enders požádán, aby vytvořil laboratoř pro výzkum infekčních chorob v Dětské nemocnici Lékařského centra v Bostonu. Pod jeho vedením byla v této laboratoři učiněna řada skvělých výzkumů v oblasti virových onemocnění člověka a právě zde probíhala kultivace poliomyelitidových virů, za kterou byla nakonec udělena Endersovi společně s T. H. Wellerem a F. C. Robbinsovem Nobelova cena za fyziologii a medicínu v roce 1954.

Poté se Enders vrátil společně s Peeblesem k dřívějšímu výzkumu spalniček. Stal se profesorem Higginsovy univerzity na Harvardské univerzitě a vedoucím Výzkumného oddělení infekčních chorob v Dětské nemocnici v Bostonu.

Enders byl členem velkého počtu amerických učených společností, Společnosti pro obecnou mikrobiologii a Královské společnosti pro podporu zdraví ve Velké Británii, Německé přírodovědecké akademie (Deutsche Akademie der Naturforscher – Leopoldina), byl zahraničním členem Britské lékařské asociace a Belgické Královské lékařské asociace (Académie Royale de Medicine de Belgique).

V roce 1927 se oženil se Sarah Frances Bennettovou z Brooklinu v Massachusetts. Ta ale, bohužel, v roce 1943 zemřela. V roce 1951 se znovu oženil s Carolynou B. Keanovou z Newton Center v Massachusetts. Měl jednoho syna Johna Ostroma Enderse II, jednu dceru, Sarah Endersovou, a nevlastního syna, Williama Edmunda Keana.

John F. Enders zemřel 8. září 1985.

Thomas Huckle Weller

(1915–2008)

Americký mikrobiolog Thomas Huckle Weller se narodil v Ann Arbor v Michiganu 15. června 1915. Navštěvoval veřejnou školu, později nastoupil na Michiganskou univerzitu, kde zastával jeho otec, Carl Vernon Weller, důležitý post na Katedře patologie lékařské fakulty. V roce 1936 T. H. Weller úspěšně promoval a získal titul AB. Již od mládí se zajímal o přírodní historii, což ho bezpochyby ovlivňovalo během univerzitního života, kde studoval lékařskou zoologii. Po promoci pracoval dva roky v Biologické stanici Michiganské univerzity pod vedením profesorů L. J. Thomase a W. W. Corteho, kde se zabýval parazity ryb. V roce 1937 mu byl za tuto práci udělen titul MS.

V roce 1936 začal navštěvovat lékařskou fakultu Harvardské univerzity v Bostonu. Zde pracoval v zařízení pro výzkum na Katedře srovnávací patologie a tropické medicíny.

V roce 1939 byl přijat jako student dr. J. F. Enderse. Společně se zabývali studiem příčin infekčních onemocnění. V roce 1940 získal Weller titul MD a začal klinickou praxi v Dětské nemocnici v Bostonu. Jeho práce zde byla však přerušena vojenskou službou ve II. světové válce. V roce 1942 nastoupil do Zdravotnických sborů. Třicet dva měsíců působil v Antilách ve Zdravotnické laboratoři v Puerto Ricu. Stal se zde vedoucím sekce bakteriologie, virologie a parazitologie a dosáhl hodnosti majora. Poté se vrátil do Dětské nemocnice v Bostonu, kde pokračoval v klinické praxi. V roce 1947 nastoupil k dr. Endersovi do nově vytvořené laboratoře pro výzkum infekčních chorob při Dětské nemocnici Lékařského centra v Bostonu.

V roce 1949 byl jmenován asistentem ředitele této laboratoře a následně byl jmenován odborným asistentem a docentem na Katedře srovnávací patologie a tropické medicíny na lékařské fakultě Harvardské univerzity. Katedra byla přejmenována a přešla pod Harvardský Institut veřejného zdraví. V červenci 1954 byl jmenován profesorem a stal se vedoucím této katedry.

T. H. Weller se ve svých výzkumech zabýval částečně lidskými parazity a částečně viry. V helmintologii přispěl k poznání parazita Trichirella spiralis a motolice skupiny Schistosoma, který způsobuje schistosomózu u člověka.

Ve virologii studoval plané neštovice a pásový opar. Izoloval viry odpovědné za tyto choroby. Dále se zasadil o vznik a vývoj diagnostických testů a přinesl důkaz, že obě onemocnění způsobuje stejný vir. V roce 1955 rovněž izoloval vir, který způsobuje onemocnění cytomegalovirem (Pozn. autora: virus ze skupiny herpetických virů běžných v populaci; Vokurka,, Hugo, s. 71) u kojenců, a po pěti letech studia tohoto viru byl schopen ukázat, že lidský plod je i perinatálně obzvláště citlivý k napadení těmito viry a v případě, že plod přežije, narodí se s těžkými poškozeními mozku, která zapříčiní mentální retardaci a mozkovou mrtvici. Další Wellerova práce se zabývala studiem Coxsackie virů (Pozn. autora: skupina enterovirů, způsobující např. aseptickou meningitidu, záněty srdce, či herpanginu; Vokurka, Hugo, s. 67), jež zapříčiňují epidemickou pleurodynii (Pozn. autora: též tzv. Bornholmská nemoc; epidemická myalgie: akutní virové onemocnění s horečkou a silnými bolestmi svalů, zejména na hrudníku; Vokurka, Hugo, s. 348). V této práci studoval i chování prvoka Toxoplasma gondii v tkáňové kultuře. Také studoval množení virů in vitro způsobujících plané neštovice (varicella) a pásový opar (herpes zoster).

Kromě všech funkcí výše zmíněných působil Weller od roku 1953 do roku 1959 jako ředitel Komise parazitických onemocnění Epidemiologické rady Amerických ozbrojených sil.

V roce 1945 se oženil s Kathleen Faheyovou a měli dva syny, Petra a Roberta, a dvě dcery, Janetu a Nancy.

Thomas H. Weller zemřel 23. srpna 2008.

Frederick Chapman Robbins

(1916–2003)

Americký pediatr a virolog Frederick Chapman Robbins se narodil v Auburnu v Alabamě 25. srpna 1916. Byl synem Williama J. Robbinsona, rostlinného fyziologa, který se stal ředitelem New Yorkské Botanické zahrady, a Christiny, rozené Chapmanové.

Vystudoval Missourskou univerzitu, kde v roce 1936 získal titul AB a v roce 1938 titul BS. V roce 1940 promoval na Harvardské lékařské fakultě a byl jmenován lékařem-rezidentem v bakteriologii v Dětské nemocnici Lékařského centra v Bostonu v Massachusetts. Tam pokračoval ve svém vzdělávání až do roku 1942, kdy odešel do služby v armádě.

Během vojenské služby byl jmenován v Patnácté všeobecně-lékařské laboratoři vedoucím oddílu virových onemocnění a ricketsie (Pozn. autora: skupina mikroorganismů, které se podobají bakteriím, ale na rozdíl od nich nejsou schopny se množit mimo napadené buňky – podoba s viry; Vokurka, Hugo, s. 389) a v této funkci sloužil ve Spojených státech amerických, severní Africe a v Itálii. Většina jeho práce se během této doby skládala z výzkumu infekční hepatitidy, tyfové horečky a Q horečky a z dohledu nad virovou diagnostickou laboratoří. Také zkoumal imunologii příušnic. V roce 1945 obdržel Bronzovou hvězdu za různé služby a při propuštění z armády v roce 1946 byl již v hodnosti majora.

Po návratu do civilního života pokračoval Robbins ve své praxi v Dětské nemocnici Lékařského centra. Tu ukončil v lednu roku 1948. V letech 1948 až 1950 zastával vysoké členství Senior Fellowship v oblasti viróz Národního výzkumného koncilu a pracoval s dr. Johnem F. Endersem v laboratoři pro výzkum infekčních chorob při Dětské nemocnici Lékařského centra v Bostonu. Byl členem Harvardské lékařské fakulty. Během práce s Endersem se Robbins zabýval hlavně kultivací poliomyelitidového viru v tkáňové kultuře a dále rozvíjel použití této techniky. Také zkoumal viry příušnic, herpes simplex a vakcinií (Pozn. autora: onemocnění kravskými neštovicemi, které jsou přenosné na člověka; Vokurka, Hugo, s. 466).

V Bostonu byl jmenován docentem pediatrie na Harvardské lékařské fakultě, spolupracovníkem v oddělení pro výzkum infekčních chorob, docentem a náměstkem ředitele Infekčního oddělení Dětské nemocnice Lékařského centra, také vědeckým pracovníkem v oboru pediatrie v Bostonské porodnici a asistentem v Dětské lékařské službě Massachusettské Všeobecné nemocnice.

V květnu 1952 se přestěhoval do Clevelandu v Ohiu, kde byl jmenován profesorem pediatrie a stal se ředitelem oddělení pediatrie a nakažlivých chorob Clevelandské Metropolitní Všeobecné nemocnice, jímž zůstal až do své smrti.

Robbins působil jako předseda Výboru pro lékařské vzdělávání na lékařské fakultě univerzity Western Reserve od roku 1958.

Byl váženým členem mnoha lékařských komisí, rad, výborů a akademií. Byl rovněž konzultantem v oblasti infekčních onemocnění a členem Oregonského centra pro výzkum primátů.

V roce 1955 mu byl propůjčen čestný titul doktora věd na Clevelandské univerzitě Johna Carrolla a v roce 1958 i na jeho mateřské Missourské univerzitě.

V roce 1961 byl zvolen předsedou Společnosti pro pediatrický výzkum a v roce 1962 se stal členem Americké akademie věd a umění.

Robbins se v roce 1948 oženil s Alicí Havemeyer Northropovou a měli spolu dvě dcery – Alici a Louisu.

Frederick C. Robbins zemřel dne 4. srpna 2003.

Mgr. Andrej Shbat

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2

e-mail: andrej.shbat@email.cz

Není málo času, který máme, ale mnoho času, který nevyužijeme.

LUCIUS ANNAEUS SENECA