Proč Čech Čecha málo cituje? Existuje česká „národní povaha“?

Souhrn

Autor je český psychiatr žijící již 42 roků mimo Českou republiku, z toho 40 let v USA. Článkem reaguje na Výzvu redakce v prvním čísle letošního Časopisu lékařů českých, doporučující hojnější citování domácích autorů. Článek je psán jen pro informaci české lékařské obce (tzv. pro domo sua). Některé detaily týkající se těchto otázek lze najít v knize: Křížek, J.: Emigrant lékař vypráví. Sursum, 2003.

Klíčová slova:
čeští autoři, otázka citování domácích (českých) autorů.

Do tohoto sdělení se mi dlouho nechtělo, ale asi se to přece jen má napsat. K sepsání těchto úvah mne doslova přinutila VÝZVA REDAKCE v prvém čísle letošního ročníku Časopisu lékařů českých, nabádající přispěvatele, aby ve svých publikacích „neopomíjeli citovat domácí autory“. Dalo by se tomu snad rozumět – byť jen nepřímo – i tak, aby odložili svůj „český stud“.

Úvahy o české povaze a jejím vývoji nejsou nového data. Vždy je po ruce něco, na co se to dá svést – např. na 300 let rakouského útisku. I „otec národa“, František Palacký, svádí na vliv cizinců to, co na naší povaze nevidí rád. Otázkou českého sebevědomí se zabýval již v první polovině XIV. století český rytíř, zvaný Dalimil (soudí se, že je to jeho pravé jméno). Známá je tzv. Dalimilova kronika, která snad navazuje na starší – bohužel nedochovanou – hrdinskou epiku. Zde český aristokrat „chtěl vrátit domácím velmožům otřesené sebevědomí, chtěl ovlivnit a získat panovníka“ (1). Do středoškolských učebnic vstoupily verše: „Obec jest každého ohrada, ktož ji tupí, minulať jest jej rada“. Ovšem otázka týkající se úrovně českého sebevědomí Dalimilem ani nezačíná ani nekončí. (Doufejme, že to není problém zakotvený geneticky. Budiž řečeno, že před více než 1000 lety naše knížata Boleslavové patřila mezi jedny z největších otrokářů Evropy. Do Prahy cizinci jezdili nakupovat hlavně „včelí vosk, koně a otroky“. Teprve ve XIII. století přestal v Evropě obchod s otroky).

Právě první číslo letošního ČLČ přináší dva výborné články, týkající se našich úvah. První od J. Ulricha „Bohemica non leguntur („legantur“ je špatně latinsky), tj. Bohemika nejsou čtena, a pak podrobné sdělení o „Migračních tendencích u českých lékařů“ autorek H. Hnilicové, J. Vavrečkové a K. Dobiášové. Druhý článek – snad úmyslně – vynechává zmínku o potíži očekávající – hlavně trvalé – emigranty lékaře například v USA. (Možná, že je v tom i kus duševní hygieny spolu se snahou neděsit optimisty a odvážlivce). Například v USA jsou to velice těžké zkoušky, bez jejichž absolvování nesmí cizinec pracovat jako lékař ve styku s živým pacientem. (Snad jsou výjimky pro obory laboratorní, patologickou anatomii aj.) V době, kdy jsem já sám musel projít touto velice nepříjemnou fází emigrace (pro lékaře – léta 1968–1977), u zkoušek uspělo jen asi 50 % zahraničních lékařů. Mnozí až na několikátý pokus – předtím museli hledat dočasná, nouzová zaměstnání. Viděl jsem i ztroskotance, kteří se sklopenými zraky pracovali v nemocnicích jako zřízenci tlačící vozíky s pacienty. I tito lidé se mohli před 40 lety vrátit domů, ale většinou je čekal (hlavně ty bez protekce) trest odnětí svobody buď za nedovolené opuštění republiky, nebo za nedovolený pobyt v cizině (starší právníci mohou dodat přesnější znění těchto paragrafů).

Vrátíme-li se k našemu hlavnímu tématu – otázce tzv. českého národního charakteru, neuškodí malá ukázka z díla Františka Palackého, který ve svých „Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě“ říká mimo jiné: „… Naproti tomu počítány bývají od dávna mezi nechvalné povahy národu našeho: jeho lehká mysl, nepečlivost, nezdrženlivost a nestálost, ve štěstí prostopášná bujnost, v nehodách brzká malomyslnost; a nad to pak přece urputná svéhlavost, a z ní se plodící nesvornost a mstivost. Baživ po nezávaznosti, kteroužto rád sám svobodou nazýval, zapomíná také Čech bohužel až příliš, že tam svobody není a býti nemůže, kdekoli nepanuje zákon mocí svatou všem občanům vůbec a neuznává se rovná váha i práv i povinností od jednoho každého zvláště. Celé pásmo dějin českých naskytuje o nemilé pravdě té tolik důkazů, že jich zde zvláště vyhledati nepotřebí. Křivdu však činili národu našemu cizinci, kteří jemu od přírody také ukrutenství, potměšilost, ožralost a krádežnost přičítali; jsou to mravní neduhy, jenž nápodobně moru a čemi mohly u nás jen dotýkáním se cizích i nákazou na nás se ujímati a neblahou moc svou provozovali ...“ (Dva detaily snad zasluhují krátký koment: 1. ožralstvím se dříve označovalo nadměrné hodování a jedení; nemírné pití bylo opilství; 2. i Palacký rád vidí nežádoucí vlivy přicházet od sousedů).

K námětu emigrace: Kdybych tím sám neprošel, nyní bych se nepletl do úvah o tom, co pečlivě hodnotí článek v ČLČ, a také bych se nevyjadřoval o etnologicko-psychologickém pozadí české neochoty citovat soukmenovce. Před lety navštívil mne zde v USA nadaný, bystrý lékař ze staré vlasti, poměrně dobře o všem informovaný. Poté, co jsem mu vylíčil, že jsem vlastně medicínu v emigraci musel vystudovat třikrát – pokaždé v jiném jazyce a zemi (Rakousko a USA mimo naši KU), měl pravdu v tom, že mne k tomu nikdo nenutil. Mohl jsem místo toho prodávat u stánku párky. Pak ale správně uzavřel, že to muselo být peklo, a že kdyby si on musel vybrat mezi mým osudem a kratším pobytem v nějakém „slušnějším“ německém koncentráku, tak že by si vybral ten koncentrák. Svým způsobem měl možná pravdu. Ještě dodal – „tobě se to studovalo, v Praze jsi promoval „sub auspiciis“ a máš dobrou paměť“. Moc jsem se s ním nehádal. Dle mého názoru daleko přesnější obraz pekla líčí K. J. Erben v básni „Záhořovo lože“. I tak měl ale jeho úsudek cosi do sebe.

Možná že je třeba se zmínit o tom, že většina českých lékařů v cizině má větší či menší „emigrantský komplex“ a prochází něčím, co se dá nazvat „emigrantská deprese“. Někteří to přiznávají, jiní nikoliv.

Na adresu tzv. „české národní povahy“ – ač nehodlám doplňovat Palackého – bych si dovolil říci toto – samozřejmě se to dotýká „citovanosti“ či „necitovanosti“ Čechů. Čech, až na výjimky, nebývá citován, dokud zůstává Čechem (to se samozřejmě týká i příslušníků jiných menších národů). Překročí-li ovšem svým věhlasem či svými objevy hranice vymezené češtinou a českou kotlinou, pak Čech v anglické jazykové oblasti se v úctě a pokoře sklání před našimi duchovními obry, z nichž jeden se jmenuje PERKINDŽÍ (doma Purkyně). A ani udatný rakouský vojevůdce RÉDEKI (doma zase jen Radecký – i když se stále ještě říká „splet si to s Radeckým“) – nezůstává se svou slávou pozadu.

Někteří se domnívají, že i tzv. český národní charakter (vyjadřující „český komplex“) se postupem staletí či desetiletí vyvíjí a mění. (Každý ví, na co to svádět 300 let rakouského útisku je nabíledni).

Z oblasti linguistického aspektu si můžeme předvést malou ukázku. Ještě před 108 roky zakladatel naší psychiatrie profesor Karel Kuffner, užívá substantiva „SOUSLASŤ“ pro pocit radosti z úspěchu druhého. Slovo vymizelo z našeho slovníku, neb se ukázalo být bezpředmětným a nepotřebným. Nejeden Čech při úspěchu druhého pociťuje závist a ne „souslasť“. Ovšem otázka necitování Čechů, pokud by bývali psali jinak než německy, či dříve latinsky, se v předminulém století pohybovala v jiné rovině. Naši prapradědové v dobách, kdy lékaři znali latinu, tuto situaci suše omlouvali rčením „Bohemica non leguntur“ (2) – což již i tenkráte, bohužel byla pravda (tj. Bohemika nejsou čtena). Můžeme se ale (je to spíše akademická otázka) tázat, zda-li v nás i nyní není dosud inkorporována ona nežádoucí a sebeznehodnocující idenita druhořadého postavení služebnické vrstvy, kterou do našeho podvědomí kdysi vnutila rakouská monarchie (dnes to držíme v truhle pod dvěma zámky v hloubi našeho podvědomí). Čech si v těchto podmínkách neměl důvod vážit příliš sama sebe, a tedy ani svých vrstevníků (jistě byly výjimky). Nádherné podhoubí pro vzrůst plodnic typu „Psychické identifikace s agresorem“, vývoj kultu vzájemného uškozování a týrání, vznik špiclů, donašečů, fízlů (viz Bretschneider ve Švejkovi). Za češství bylo třeba se hanbit. I nadporučík Lukáš, když byl mezi svými, prý říkal „buďme Čechy, já jsem taky Čech, ale nemusí o tom nikdo vědět“ – či tak nějak. Abych na chvilku překonal svůj vlastní emigrantský komplex, chci dát k lepšímu historku, která možná ani není vymyšlená. Profesor patologie Václav Jedlička sloužil co mladý lékař u profesora Jaroslava Hlavy (1855–1924), zakladatele naší patologické anatomie. Jedličkovi občas telefonovala slečna, a Hlava prý trval na tom, aby sám zvedal telefony. Když obdržela informaci, slečna vždy řekla: „Děkuju vám, pane portýr“. Po nějaké době si Hlava zavolal Jedličku a pravil: „Jedlička, řeknou tý slečince, že já nejsem überhaupt kein Portier, sondern řádný profesor, dvorní rada a doživotní člen panské sněmovny“. V každém případě z toho plyne Hlavova skromnost a skutečnost, že ani po dosažení nejvyšších možných poct neopustil svou českou identitu. Takovýchto velikánů české medicíny jsme měli také dost (a i v jiných oborech jedinci dosáhli nejvyšších možných uznání – Vrchlický, Smetana, Dvořák aj.). Schopný Čech se vždy chtěl cizím vzorům alespoň vyrovnat, ne-li je předčit. Za rakouské monarchie se z této situace bylo velmi obtížné vymanit. Každý se musel rozhodnout, chce-li dělat kariéru v Praze – to jest zůstat Čechem, anebo se austrifikovat a cestou „austrizace“ se snažit splynout s horní sociální vrstvou. Byla za tím otázka pocitu národní totožnosti, identity. Chudý člověk si většinou nemohl dovolit luxus takovýchto úvah. Splynutí s Vídní většinou – a postupem doby vždycky – znamenalo odčeštění, „debohemizaci“, odrození se (viz sokolskou píseň: „a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď“).

Na austrizaci nesporně vydělal patolog světového jména, Karel Rokytanský z Hradce Králové (1804–1878), později rektor vídeňské univerzity Karl Freiherr von Rokitansky (viz Rokytanského uzlík na plicnici, atrophia flava hepatis, Rokytanského plicní lalok, trakční diverticulum jícnu, spondylolisthesis a jiné). Smutné je, že když jsme si založili – právě tento Časopis lékařů českých – ač požádán jistě zdvořile, Rokytanský prý odmítl napsat úvodní článek. Austrizaci se ovšem nemohli vyhnout ani jiní vynikající čeští profesoři, kteří založili tak zvanou „Mladší vídeňskou univerzitní lékařskou školu“ (Albert, Maydl, Škoda, Pitha, Hyrtl aj.). O tom v Rakousku nebylo zvykem mluvit. Když se Čech povedl, byl z něho příkladný Rakušan. Skoro každý Vídeňák má českého pradědečka či prababičku, většina to nezdůrazňuje. Tisíce služebných, kojných, zedníků, řemeslníků chodilo ještě před 100 lety sloužit do Vídně, ti úspěšnější tam zůstali. Před asi 42 roky byl rakouským presidentem Franz Jonas (řekli bychom František Jonáš). Šuškalo se, že „stále ještě doma mluví česky“. Žil jsem tehdy v Rakousku a nic si nevymýšlím. Na vesnici to lidé říkali s jistým pocitem hanby.

V roce 1978 na sjezdu SVU v Clevelandu v USA jsem měl možnost krátce promluvit s profesorem dr. Františkem Schwarzenbergem. Na můj dotaz, zdali někdo již napsal nějaké souborné dílo o české šlechtě, prof. Schwarzenberg odvětil: „Ano, my máme naše archivy, sahající několik století do minulosti. Ale celkový přehled dosud nikdo nevytvořil. Víte, asi ze studu.“

Národní umělec, básník Petr Bezruč (depresívní xenofob, jemuž se málokdo zachoval, snad i alkoholik) pranýřuje ve svých Slezských písních odrodilého Slezana, který celoživotně projevoval stud za svou národní identitu. V jeho domě směla jen čeleď mluvit domácím jazykem. Teprve na smrtelné posteli se kaje a modlí mateřštinou (báseň Bernard Žár).

Kdybychom chtěli (spíše jen pro zajímavost) analyzovat dynamismus vzniku inferioritních pocitů u některých Čechů, můžeme použít něco z myšlenek našeho krajana Sigmunda Freuda. Freud vykonstruoval teorii Oidipovské konstelace, stručně „Oidipus komplex“. Dítě – syn – vyvíjí erotickou touhu po matce, ale tomu stojí v cestě otec, matku vlastnící. Syn tedy otce současně miluje a současně se ho bojí, neboť otec by ho mohl za nedovolené sexuální krvesmilné touhy potrestat ztrátou penisu, odmužštit, „vykastrovat v širším slova smyslu“. (Naši předkové Přemyslovci se ale před 1000 lety kastrovali v pravém slova smyslu, uřezávali si „moudí“ a ještě si vypichovali oči.). Freud vytvořil pojem „kastračního komplexu“, pocitu ztráty mužství přicházejícího u každého muže v momentu ponížení či vrcholného nebezpečí – s národností to nesouvisí. Nyní se můžeme pokusit – i když většina s tím nebude souhlasit – použít Freudovo schéma i na celý český národ (sit venia verbo) v jeho vztahu ke „zlému habsburskému panovnickému domu“, s otcovskou postavou císaře – který neměl důvod Čechy milovat. Češi mohli zaujmout – symbolicky – vůči „otci císaři“ pozici nedospělého, rebelujícího syna, jehož „Matku Čechii“ vlastnící císař mohl trestat za nedovolenou touhu (viz sokolské písně „Vlast máti až nás zavolá, co věrné syny své“). Takže zde můžeme spatřovat oidipovský komplex rozšířený na soužití „panského národa s národem porobeným a nesvéprávným“. Pojem vlasti u Čecha vlastence bylo něco jiného než u „uvědomělého Rakušana“, kde to byla celá monarchie „s rodinou milovaného mocnáře“. Připomeňme si Alšovy kresby, například jeho kresbu k písničce „Kdybys byl, Jeníčku, poslouchal matičku, nebyl bys nosíval po boku šavličku. Po boku šavličku a koně vranýho – nebyl bys poslouchal člověka cizího“. A na dotvrzení je tam hlava přísně a nevlídně se tvářícího vysokého rakouského důstojníka.

Podobné paralely by se jistě našly i u jiných menších národů, vymaňujících se z cizí nadvlády. Tuto nadvládu malé národy málokdy považovaly současně za ochranu, a pakli ano, obyčejně bylo již pozdě. Ale české Národní obrození jistě vyvěralo z právě popsaných vztahů ve snaze se osamostatnit a touhy přestat být „nedospělým synem“.

ZÁVĚR

Jak zlepšit situaci českého lékařského sebevědomí? Schůdnou cestu ukazuje právě již zmíněná VÝZVA REDAKCE. Kdo nechce, je sám proti sobě. Jsou ještě jiné návrhy, se kterými já osobně nesouhlasím. Hlavně proto, že by utlumily schopnost českých lékařů používat, doplňovat a vytvářet či dotvářet vlastní odbornou terminologii. Některé menší západoevropské země si již netisknou učebnice ve své řeči a užívají anglické či americké. Někteří proto radí ponechat češtinu literátům a básníkům, a publikovat v angličtině. Tím by celý současný problém zdánlivě odpadl, ale jen zdánlivě. Po nějaké době bychom byli v situaci, že by se čeští lékaři (terminologicky poamerikanizovaní), museli doučovat českou lékařskou terminologii.

George O. Krizek M.D.

2111 Bancroft Place, N.W.

Washington, DC 20008, USA