Kniha

Hausner M, Segal E.:

LSD: The Highway To Mental Health

Malibu, California, USA: ASC Books 2009.

Autor se narodil v Praze roku 1929. Vystudoval psychiatrii na UK. Jako ředitel psychiatrické kliniky v Sadské zde vedl 20 let léčbu pacientů pomocí aplikace LSD (do roku 1980). Zemřel v roce 2000.

Seznamuje čtenáře s výsledky své 20leté práce s rozvojem psycholytické psychoterapie, uvádí teoretické zázemí léčby a příklady ze své praxe.

Svou terapii autor nazval „psycholytickou“. V předmluvě zmiňuje historii odborného využívání LSD v České republice na pozadí totalitního systému, který ho paradoxně toleroval na rozdíl od okolního světa, kde bylo použití LSD zakázáno. Autor se vrací podrobněji k historii léčebného využití LSD a souvisejícího výzkumu v českých zemích. Také zmiňuje ochranná opatření při použití LSD – používat je mohli jen psychiatři, kteří byli pod supervizí.

Člověk podle autora nevyužívá plně své psychické kapacity a svých vnitřních zdrojů – díky LSD lze k nim získat lepší přístup. Využití LSD urychluje dle autora dynamickou psychoterapii a zintenzivňuje uvolnění nevědomého materiálu a práci s ním. Další funkcí LSD je možnost změnit svou hodnotovou orientaci, osvobodit se od neurotických vzorců chování a myšlení, vidět v nové perspektivě své chování, uvolnit svůj skrytý potenciál.

Připomíná, že výzkum použití LSD v psychoterapii začal u nás v roce 1954. V roce 1966 byla založena Evropská společnost pro psycholytickou psychoterapii. LSD bylo v České republice v malém množství pro lékařské a psychoterapeutické účely poměrně levně vyráběno až do roku 1974. Autor se dále zabývá historií výzkumu LSD u nás.

Další kapitoly jsou věnovány teoretickému zázemí tohoto přístupu a jsou doplněny řadou ilustrativních kazuistik z autorovy praxe.

Autor popisuje neurotickou poruchu jako naučené patologické chování. Psychoterapie pak opakuje sociální učení v příznivém psychoterapeutickém vztahu a pacient dochází ke korektivní zkušenosti. Jinou cestou je systematická desenzibilizace. Obojí procesy lze dle autora nahradit použitím LSD.

Cílem psychoterapie je dosáhnout konfrontaci patologické minulosti s přítomností a budoucností v bezpečných podmínkách.

Autor doporučuje LSD sezení jako součást výcviku lékařů, psychologů a sester. Doporučuje také jeho použití v psychoterapii, protože usnadňuje a zkracuje léčbu a vnáší do ní hlubší aspekty postoje k životnímu smyslu.

Zamýšlí se nad duševními chorobami a dějinami postojů společnosti k nim. Zmiňuje Freudův přínos i pozdní kritiku jeho psychoanalýzy jako velmi pomalého a drahého procesu léčby a jeho předjímání možné chemické cesty k nevědomí. Dále je popisována historie vývoje psychofarmak a nových přístupů (neurofyziologie, elektrofyziologie aj.) ve světě po 2. světové válce i následného zvýšení významu hledání příčin psychických nemocí také v životních zkušenostech nemocných, k návratu pacienta do běžného života a snížení recidiv.

Dále se autor zabývá tzv. skupinovou komunitní psychoterapií, prováděnou na jeho pracovišti, popisuje své zkušenosti z kliniky v Sadské, kde tento model používali po počátečním odporu a nepochopení personálu.

LSD umožňuje přístup k nevědomí, uvolnění potlačených emocí a získání objektivního náhledu na zapomenutou minulost a příčiny onemocnění.

Psycholytická terapie se dá rozdělit do několika terapeutických metod:

• vybavení vzpomínek s použitím Rorschachova testu či jiných metod (zrcadlo, rodinné fotografie, hračky),
• interpretace LSD zkušenosti a vztahu s terapeutem v individuální či skupinové terapii,
• vyjádření se pomocí expresivních metod – především arteterapie – a analýza artefaktů v individuální či skupinové terapii,
• podobné metody jsou použity k integraci a syntéze zkušeností,
• skupinová analýza proběhlých LSD sezení při nízké dávce LSD,
• psychodramatické metody dialogu s „alter ego“, postavami z halucinací apod.

Počet LSD sezení bývá průměrně 5–20, někdy až 90 – podle potřeby. Jedno sezení trvá 6–8 hodin. Ani při ambulatní péči nezaznamenal autor výraznější komplikace. Sezení bývalo nahráváno nebo zaznamenáno písemně. Při sezení byl pacient doprovázen zkušenějším členem skupiny.

V další kapitole autor popisuje mechanismus stresu, traumatu a frustrace a rozvádí okolnosti vzniku poruch chování v souvislosti se sociálním učením v dětství. Dále popisuje vliv rodiny jako „školy buď duševního zdraví, nebo nemoci“, píše, že je-li vztah mezi rodiči pozitivní, jakákoliv výchovná metoda je pak efektivní, a zmiňuje následky neuspokojivého partnerského vztahu pro děti v rodině. Dítě reaguje poruchami chování, které ještě více naruší rodinnou dynamiku. Autor také vysvětluje, jak nedostatek porozumění mezi členy rodiny vyvolává poruchy chování. Zmiňuje ve stručnosti teorii komunikace, Batesonovu „double-bind“ komunikaci a řeč těla a uvádí sekundární zisky z duševní nemoci v rámci rodiny, které stav fixují.

Zmiňuje skeptický postoj odborné veřejnosti k tomuto typu psychoterapie a různé důvody pro jeho odmítání. Na druhé straně tato terapie potvrzuje jiné teorie do té doby ne zcela prokázané, jako např. Jungiánskou teorii a praxi.

Další kapitola pojednává o sexualitě v rodině a o sexuálním konfliktu (především Oidipovském komplexu) jako častém zdroji duševního onemocnění. Sexuálnímu chování se učíme. Podle autora tedy rodičovský postoj k sexualitě je rozhodujícím faktorem, zda porucha u dítěte nastane nebo jedinec projde vývojem bez problémů. Autor rozebírá také souvislost sexuality s bojem o moc a se zmatením rolí v rodině.

Autor dále pojednává o depresi, jejíž častou příčinu vidí v sociální izolaci, ve ztrátách, ale i v potřebě potrestat okolí pocity viny, upoutat pozornost, získat moc atd. Zabývá se také tématem deprese u matky a dítěte a srovnávacím výzkumem léčby této poruchy u 20 klientek s dětmi (negativně ovlivněni matkou byli hlavně chlapci) standardní psychoterapií a psychoterapií s použitím LSD. Uvádí kazuistiky k výzkumu a jeho výsledek, který ukazuje na vyšší efektivitu léčby pomocí LSD (8 zlepšení oproti 3 u pacientek bez LSD).

Následující kapitola pojednává o domově jako „laboratoři mezilidských vztahů“. Autor připomíná Wynneův termín „pseudovzájemnost“ a uvádí další negativní fenomény v rodině, vedoucí až k duševním poruchám – závislost rodičů na vlastních rodičích, stálé napětí mezi rodiči, zmatené role v rámci rodiny, nereálné postoje a mýty, snaha poutat děti k sobě, zmatení sexuální identity rodičů, agresivita, přehnaná péče z pocitů viny, striktní perfekcionismus atd., především pak extrémy v různých typech chování.

Autor se dále zabývá potřebami dětí v rodině a zastává názor, že negativní zkušenosti z domova může korigovat pozitivní zkušenost z okolí – příbuzný, učitel, přítel, takže i děti z nefunkčních rodin mohou dospět v úspěšné a spokojené dospělé.

Téma uzavírá kazuistika pacientky s paranoidní schizofrenní poruchou a suicidálními tendencemi, neléčitelnou obvyklými prostředky a dle autora jeden z jeho nejobtížnějších případů. Je zde popsán průběh terapie včetně pacientčiných vizí a prožitků během aplikace LSD. Léčba pomohla pacientce otevřít se lidem a vztahům a žít po propuštění normálním životem.

Kniha končí historií pracoviště v Sadské a historií používání psychoaktivních látek.

Autor zdůrazňuje v knize rozhodující podíl sociálního učení na vzniku duševních poruch, jehož dějištěm je rodina a v ní především vztah rodičů. Jedinec má nicméně zodpovědnost za své chování a za to, jak se svou situací naloží. Má možnost svou poruchu léčit přestavbou celé své osobnosti a vhledem do nevědomých obsahů, přičemž psycholytická terapie nabízí dle autora nejefektivnější cestu k tomuto cíli navzdory rozpakům, které vůči ní má část odborné veřejnosti. Aplikace LSD umožňuje hluboké odkrytí nevědomého materiálu, ale jen v bezpečném prostoru za přítomnosti terapeuta mohou pacienti efektivně a vědomě interpretovat své prožitky.

Kniha je zajímavým seznámením s ojedinělým typem psychoterapie, který může být odbornou veřejností přijímán i odmítán. Bohaté kazuistiky z autorovy praxe doplňují pohled na tuto terapii a dokumentují její účinnost.

PhDr. Ing. Ingrid Hanušová, PhD

Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK Praha