Čecho-kanaďan Josef Skála poctěn nejprestižnější cenou kanadské medicíny

Ujímám se rád úkolu zamyslet se nad cestou Josefa Skály k největší poctě, kterou mohou kanadští lékaři vzdát svému kolegovi. Tuto nejstarší a nejvyšší cenu, F. N. G. Starr Award, obdržel za „signifikantní přínos k lékařským vědám, výuce, a zároveň za práci v umění divadelním“. Společností, v pravdě honosnou, jsou mu například objevitelé inzulínu – laureáti Nobelovy ceny Sir Frederick Banting, dr. Charles Best a dr. J. B. Collip, objevitel teorie stresu H. Selye a čtyřicet dalších významných osobností. Cena, nazývaná „Victoria Cross“ kanadské medicíny, byla založena v roce 1936 a neudílí se každý rok. Josefu Skálovi bude předána v Niagara Falls na celokanadském kongresu letos v srpnu.

Nořím se do článků, rozhlasových, televizních a tamtamových relací, které o něm hovoří, a je toho tolik, že to raději přenechám historikům. Laureát mi snad také promine, pokud problematiku poněkud odlehčím ... začíná mně škrtit límeček.

Jedna z jeho divadelních rolí, do které se pan doktor nemusel převlékat ani duši přeladit, je Čapkův tulák ve hře „Ze života hmyzu” a zasní-li se na břehu Niagary při výletu pro cenu, je kýč hotov. To se ale týká i mne … o první lásku se totiž dělíme … je to naše společná chůva s prsy nalitými velebností času … pražská Malá Strana.

Náš společenský styk byl tehdy znemožněn věkovou disproporcí, kdy já holdoval lízátkům v obchodě blízko Karlova mostu, který patřil dovozci kávy panu Skálovi, a jeho syn, dnešní profesor, ještě trápil dudlíka. Na mlaskavou komunikaci navazujeme až na vancouverském pískovišti stáří, ale vínem ve skleněných bábovičkách nám stále prosvítá kouzlo kamenných dekorací našeho dětství.

Z oken stejné obecné školy jsme pozorovali koně s poštovními vozy a ve známém Nerudově gymnáziu, kam nás adresy a rodiče směrovali, jsme utírali stejné tabule. Josef byl ovšem premiant i při plném nasazení v dramatickém kroužku, který pod vedením profesora Vettera odchoval řadu známých českých divadelníků. V době blížící se maturity prohrává Josef boj v sobě i s rodiči a rozhoduje se pro medicínu, i když úspěšně skládá také talentové zkoušky na DAMU. Dilema komentuje rozumnou úvahou: „Není možné mít medicínu jako koníčka a dramatická múza mě snad nezavrhla.“ Bohové těchto profesí Dionýsos i vznešený Aesculapius, navzdory olympské společenské nevraživosti velmi dobří přátelé, Josefa nejen nezavrhli, ale věnovali mu ruku v ruce neobyčejnou přízeň – jinak si jeho úspěchy na obou frontách nelze vysvětlit.

Svými výsledky ve studiu i v uměleckých aktivitách proráží kádrové zátarasy a na medicínu je přijat. Otec je podle běžných pravidel tehdejší doby bezdůvodně léta vězněn a rodina nutně potřebuje Josefovo prospěchové stipendium. Vynakládá maximální úsilí, vždy je získává a o prázdninách těžce manuálně pracuje v kladenské Poldovce, aby pomohl rodinnému rozpočtu.

O vlas uniká zátahům StB proti studentům při studentském majálesu na Petříně a vysokou školu končí s červeným diplomem, což se mému chápání lehce vymyká. Kádrový profil ho však umísťuje do pohraničního města Aše. Vyhrává řadu konkurzů a k vědecké práci na fakultě se vrací po dvou letech. Činnost „Svazu mladých vědeckých pracovníků“, který v roce 1968 spoluzakládá, je záhy kvalifikována jako protistátní, tedy dostatečný důvod k tomu, aby po návštěvě „spřátelených vojsk“ zvedl kotvy a spustil je u švédských břehů.

Olympští ochránci ho však směrují do kanadského Vancouveru. Tady startuje mozek vysokooktanovou angličtinou, získává americký ekvivalent doktorátu medicíny a zároveň obhajuje doktorát věd ve fyziologii. Další tituly sem nedávám, protože jim nerozumím; jsou ale z oborů dětského lékařství, porodnictví a gynekologie. Mnohočetná písmenka kolem jmen bývají často lupiči lidské přirozenosti, ale Josef se zdá být k titulatuře imunní.

V roce 1973 dostává roční stipendium, volí si práci ve slavné londýnské nemocnici Hammersmith a začíná své největší profesní dobrodružství. Tráví ale mnoho času i v rodícím se londýnském Národním divadle a své pracovní prostředí pozoruje s odstupem. Uniká tak myšlenkovým stereotypům svých kolegů a odkrývá roli molekulárního mechanismu mezibuněčné komunikace ve vývoji a v rakovině. Později lakonicky konstatuje: „Měl jsem prostě jenom štěstí zahlédnout cípek jednoduchosti a přirozenosti v nesmírně komplikovaných problémech existence života.“ Za podobnou práci dostali později Nobelovu cenu američtí vědci. Josef necítí zklamání, soustřeďuje se na klinickou aplikaci svého výzkumu v dětské onkologii a hematologii, vyvíjí fyziologickou techniku čištění autologní kostní dřeně od nádorových buněk před její transplantací a stovky zachráněných dětí cítí jako největší ocenění.

Aby se příliš nenudil, zpestřuje si život samostatnou výchovou svých dvou synů. Je to výsledek soudní pře po manželské kolizi, kdy neschopen platit drahé advokáty nastuduje rodinné právo, hájí se sám, soud vyhrává a kluky výborně vychová. Zároveň se stává řádným profesorem vancouverské univerzity, publikuje desítky odborných prací a přednáší na mnoho mezinárodních kongresech.

Uměleckou polovinu své osobnosti uspokojil členstvím v herecké unii, hrál v profesionálním kanadském divadle a vytvořil desítky úspěšných rolí v rozhlase. Jeho dramatické čtení „Dobrého vojáka Švejka“ bylo vysíláno mnoho večerů po celé Kanadě a USA. V roce 1976 spoluzakládal ve Vancouveru jedno ze dvou stálých českých ochotnických divadel v zahraničí – „Divadlo Za rohem“, kde pak režíroval skoro tři desítky inscenací, navrhoval scénu a ztvárnil i řadu ústředních postav. Téměř vždy naplnil sál ten plachý duch skutečného umění, který svými návštěvami divadel rozhodně neplýtvá. Nevnímal jsem ho pouze já, ale ve svých recenzích ho zachytili i divadelní odborníci. Po třiceti letech dovedl soubor až k ceně za šíření české kultury ve světě, Gratias Agit, kterou přebíral v roce 2008 z rukou ministra zahraničních věcí, knížete Karla Schwarzenberga.

Existence daleko od hranic průměrnosti má ovšem svá úskalí, o kterých Josef říká: „Snaha obejmout rozumem a citem život v celé jeho šířce je bolestivá a často naráží na zeď nepochopení.“ Další jeho krédo, že „za tvůrčí svobodu je třeba platit zodpovědností“, mu rovněž u některých spolupracovníků neprospělo.

Pokud si Josef prohlíží svět optikou svého Canonu, zakládá svědkům výsledku na další mindrák. Ve vlastním zájmu nesmím však zapomenout na jeho oblíbené kulinární kreace. S popisem obrazů, které namaloval, ať si lámou hlavu historici a sportovní činnosti, lyžování, tenis, lodě a další, musím vynechat také. Jeho rozsáhlým činnostem věnovaly vancouverské noviny nedělní přílohu již před dvaceti lety. Neviděl jsem ho snad jen paličkovat. Naštěstí se Josef přiznal, že neumí žehlit a že knoflíky klukům přišíval drátem. Konečně ... alespoň něco!

Tak, a co si teď čtenář asi myslí? Jak si Josefa představí jako člověka? Je s ním k vydržení? Vždyť tihle lidé bývají svými úspěchy nepříjemně deformovaní a pro okolí těžce stravitelní. Také jsem tak přemýšlel. Téměř všichni Češi ve Vancouveru ho znají. I já věděl, kdo je pan doktor Skála. Ale skromnost se těžko hledá ve tváři člověka, který prochází plným divadelním sálem a odpovídá na pozdravy známých, zvláště pokud je to herec, jehož potravou jsou ovace ...

Svedla nás dohromady náhoda. Josefovi se líbila moje knížka, kterou si koupil, a sešli jsme se. Byl jsem zvědav. Nemám žádné lidské vzory a snad i jistý životní nadhled mi umožňuje odstup. Josefova inteligence jiskří a je málo oborů, kde by nevykazoval obdivuhodný přehled zásluhou sečtělosti, kombinačního myšlení a výborné paměti. Angličtinu ovládá jako češtinu a říká, že oba jazyky stejně cítí a že má obě řeči stejně rád. Svědčí o tom i kvalita jeho překladů knih i divadelních her (např. V. Havla). Je toho tedy dost, aby se jeden podobnému člověku v rámci zachování vnitřní rovnováhy vyhnul. Mám ale dobrodružnou povahu a vztah s Josefem riskuji. S jeho jemnou a vnímavou partnerkou, koncertní klavíristkou Evou Solarovou – Kinderman, a v kroužku jejich pozoruhodných přátel se moje žena i já cítíme výborně. Josef je ovšem komediant, je s ním chytrá sranda a večery jsou tak trochu i divadelní představení.

Po roce 1989 přenesl Josef část svých aktivit do Čech a pomáhal budovat jednotku transplantace kostní dřeně v  nemocnici v Motole. Stal se hostujícím profesorem a přispěl k založení oficiální spolupráce mezi UK v Praze a vancouverskou univerzitou UBC. Před pěti lety byl iniciátorem akce „Nesmíme zapomenout“, která vedla k vytvoření databáze „Životy vykolejené komunismem“ v Dokumentačním středisku prof. Prečana. I za tuto činnost mu uděluje letos České a slovenské sdružení v Kanadě Masarykovu cenu.

V jednom rozhovoru Josef řekl: „Uvědomuji si, že sbírání cen je výrazem stařecké pošetilosti; ta mi ale na druhou stranu umožňuje, abych z těch ocenění cítil radost.“ Ceny mají tendenci se houfovat, ale žádným nebezpečím pro Josefovu skromnost zřejmě nejsou. Nasvědčuje tomu i překlad několika vět, kterými poděkoval profesor doktor Josef Skála, MD., Ph.D., FRCPC Kanadské lékařské asociaci za udělenou cenu:

„Jsem si velice dobře vědom chyb, které jsem udělal ve svém životě osobním, lékařském i uměleckém. Samozřejmě vím, že byly i úspěchy, ale domnívám se, že se významě nelišily od úspěchů většiny mých kolegů. Ve srovnání s přínosem oněch čtyřiceti čtyř kanadských lékařů, kteří mě v tomto ocenění předešli, mi připadají mé vlastní úspěchy zanedbatelné. Navíc se mi zdá, že toto ocenění, udělené mi kanadskou lékařskou profesí a které samozřejmě přijímám nejen s hlubokou vděčností, ale i pokorou, je mi uděleno nikoliv za zásluhy, ale za privilegium, kterého se mi dostalo tím, že jsem mohl věnovat celý svůj pracovní život svým velkým láskám – medicíně a umění. Můj dík patří mým profesorům, kteří mi vštípili, že být lékařem neznamená být pouze dokonalým řemeslníkem zabývajícím se funkcí lidského těla, dále mým vynikajícím spolupracovníkům a samozřejmě i mým zvídavým studentům. Bez nich a bez bezbřehé lásky mých bližních by byl můj život nesrovnatelně chudší. Jsem rovněž šťasten, že toto ocenění mohu sdílet i s dalšími absolventy Karlovy Univerzity, kteří roztroušeni po celé Kanadě rovněž přispívají k úspěchům kanadské medicíny. Pro mne osobně je možná i indikací, že se mi podařilo odvděčit se Kanadě za to, že mě přijala před jednačtyřiceti lety s otevřenou náručí.“

Pokud někdo reprezentuje dokonale Českou republiku a Kanadu ve světě, tak je to doktor Skála.

Josefe, gratuluji!

Milan Matějček, spisovatel