Dvacet let výuky společenskovědních a humanitních oborů na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze

V letošním roce vzpomínáme významné výročí, neboť ve školním roce 1990/1991 byl na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze založen ústav, jenž se nazývá od školního roku 1991/1992 Ústavem pro humanitní studia v lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vznikl na základě rozhodnutí tehdejšího rektora univerzity prof. PhDr. Radima Palouše, dle kterého měly být na všech fakultách Univerzity Karlovy zřizovány ústavy základů vzdělanosti, obnovující a rozvíjející ideu univerzální vzdělanosti a humanity. U jeho zrodu stál klinický psycholog, filozof a disident Dr. phil. Jiří Němec. Od samého počátku zde byla vyučována a zkoumána lékařská psychologie, psychoterapie a oblast etiky – v návaznosti na filozofické základy medicíny. Na přechodné období (do školního roku 2001/2002) měl ústav na starosti i výuku veřejného zdravotnictví a sociální medicíny (včetně závěrečných státních zkoušek). Není bez zajímavosti, že studenti lékařství skládali v pátém ročníku studia závěrečnou státní zkoušku také z psychoterapie, avšak od této zkoušky (nikoliv však výuky) bylo upuštěno vzhledem k nejasnostem stran postgraduálního vzdělávání a kvalifikace pro psychoterapeutickou práci.

Předchůdci výuky lékařské psychologie

Ústav pro humanitní studia navazuje a hlásí se k několika předchůdcům výuky lékařské psychologie, psychoterapie a lékařské etiky na českých lékařských fakultách. Patří mezi ně například slovinský psycholog Mihailo Rostohar, z lékařů bych pak upozornil na ruského lékaře Nikolaje Jevgraforiče Osipova, z našich pak na Bohuslava Boučka, Vladimíra Vondráčka, Jaroslava Skálu a Ferdinanda Knoblocha.

Prof. M. Rostohar (1879–1966) byl prvním experimentálním psychologem pracujícím v českých zemích a zastáncem tvarové psychologie. Jako zajímavost bych uvedl, že psychologický experiment dle Rostohara vznikl z podnětu J. E. Purkyně (1787–1869). Na podzim roku 1911 otevřel první experimentální psychologickou laboratoř v českých zemích, a to v prostorách Fyziologického ústavu lékařské fakulty České univerzity v Kateřinské ulici (dnes zde nalezneme děkanát 1. lékařské fakulty UK v Praze). Zdá se, že byl také prvním, kdo u nás přednášel (od roku 1912) psychologii studentům medicíny v českém jazyce. Později přešel Rostohar do Brna na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde zřídil v roce 1926 Psychologický ústav, který pracuje do současnosti. Pamětníci vzpomínali na jeho legendárního opičáka – makaka Pepu a nezbedné kousky související s jeho příslovečnou zvědavostí, záludností a také s tím, že opice se jen nesnadno (pokud vůbec) naučí čistotě. Na to prý doplatil při oficiální návštěvě brněnské univerzity i prezident T. G. Masaryk.

Doc. N. J. Osipov (1877–1934) založil ruský psychoanalytický kroužek v Praze a údajně jako první přednášel na pražské lékařské fakultě již mezi válkami psychoterapii a psychoanalýzu. Od roku 1921 působil na pražské psychiatrické klinice.

Prof. B. Bouček (1886–1953), původně farmakolog, pracoval více let na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byl také děkanem. Věnoval se mravním stránkám medicínské problematiky a mimořádně významný je pro nás tím, že založil v roce 1946 na Karlově univerzitě v Praze první deontologický ústav, neboli ústav lékařské etiky. S jeho jménem je tedy spojen vznik lékařské etiky jako oboru v našich zemích.

Prof. Vl. Vondráček (1895–1977), původně též farmakolog, později psychiatr a mnohaletý přednosta Psychiatrické kliniky FVL Univerzity Karlovy v Praze, je pro nás důležitý pojetím oboru psychiatrie jako vědy „psychologicko psychiatrické“. Traduje se, že byl prvním profesorem lékařské psychologie – jeho zájem o psychologii byl skutečně mimořádný. Lékařskou psychologii tento eklektik a „poslední encyklopedista“ vyučoval v rámci psychiatrie.

Doc. J. Skála (1916–2007) patří mezi osobnosti zakladatelské. V době, jak sám říkal, své „první pracovní kariéry“, stál u zrodu československé alkohologie jako oboru. Při léčbě závislostí zdůrazňoval komunitní systém a psychoterapii, jíž se později naplno věnoval během „druhé pracovní kariéry.“ V letech nesvobody projevoval osobní statečnost a obratnost – například v roce 1978 založil Kabinet psychoterapie při Psychiatrické klinice FVL Univerzity Karlovy v Praze. Kabinet psychoterapie byl odpovědí našich psychoterapeutů na marasmus tehdejší doby. Díky Skálovi a lidem tvořících „ostrůvky pozitivní deviace“ jsme po převratu v roce 1989 mohli konstatovat, že úroveň naší psychoterapie byla srovnatelná s úrovní oboru v rozvinutých demokratických zemích. Známé je jeho vymezení psychoterapie „jako přátelského utkání, při kterém má bodovat terapeut, ale vyhrát pacient“, jež později pozměňuje a psychoterapii definuje jako „delikátní směs vědy a umění“.

Prof. F. Knobloch (* 1916) sehrál významnou úlohu v rozvoji naší psychoterapie a také na něho rádi navazujeme. Před svým odchodem do kanadské emigrace (v roce 1968 společně s manželkou) byl vedoucím psychiatrické ambulance Fakultní polikliniky v Praze. Pracoviště, které vedl, bylo právem nazváno „hlavní krystalizační plochou naší poválečné psychoterapie“ (doc. MUDr. Vl. Hort, CSc.). Vytvořil v Čechách a později i v Kanadě původní psychoterapeutické léčebné systémy zdůvodněné teorií, akcentující malou společenskou skupinu a navozování léčebné změny meziosobní interakcí a korektivními zkušenostmi.

Potud ve stručnosti k návaznostem na některé výrazné osobnosti našeho odborného a akademického života.

Výuka společensko-vědních a humanitních předmětů

A jaká je dnešní situace ve výuce společensko-vědních a humanitních předmětů realizované Ústavem pro humanitní studia v lékařství 1. lékařské fakulty UK v Praze? Ústav se formoval postupně a prošel za 20 let trvání pozitivním a diferencujícím vývojem. Jeho přednosty byli: Dr. phil. Jiří Němec (1932–2001), doc. MUDr. PhDr. Jan Payne, PhD. (*1953), prof. PhDr. Jan Vymětal (*1945) a od roku 2008 jej vede doc. ThDr. Václav Ventura, ThD. (*1951).

V současné době tvoří strukturu ústavu Oddělení lékařské psychologie a psychoterapie a Oddělení lékařské etiky a filozofie medicíny. Především na jejich bedrech spočívá výuka předmětů tvořených názvy obou oddělení. Ústavem je zajišťována výuka magisterského studia všeobecného a zubního lékařství v českém a anglickém jazyce a bakalářského studia (ergoterapie, fyzioterapie atd.). V rámci ústavu je od roku 1996 činná Psychologická a psychoterapeutická poradna (vedoucí PhDr. ing. Ingrid Hanušová, PhD.) určená studentům i zaměstnancům fakulty a jejich rodinným příslušníkům. V rámci výzkumného záměru s názvem „Cíle medicíny: kvalita života“ vznikla dvě vědecko-výzkumná pracoviště: v roce 1999 Centrum pro biotiku (vedoucí doc. MUDr. PhDr. Jan Payne, PhD.) a Psychofyziologická laboratoř (vedoucí RNDr. Petr Bob, PhD.), která je v provozu od roku 2005. Centrum pro biotiku se zabývá výzkumnou a expertní činností v oboru etiky, psychofyziologická laboratoř se věnuje základnímu i klinicky orientovanému výzkumu v oblasti psychofyziologie a kognitivních neurověd. Je na místě také informovat, že ústav uskutečňuje každoročně a po více let, zásluhou PhDr. ing. I. Hanušové, PhD., výzkum motivace mediků ke studiu a profesi lékaře. Pedagogickou a vědecko-výzkumnou činností se ústav rovněž podílí na fakultních doktorských studijních programech „Bioetika“ a „Lékařská psychologie a psychopatologie“.

V příspěvku jsem chtěl u příležitosti výročí vzniku ústavu upozornit na to, že se stal během své dvacetileté existence pevnou a respektovanou součástí 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jeho činnost je bohatá, různorodá a přispívá k propojování společenských a humanitních věd s biomedicínou.

Za poskytnutí fotografie M. Rostohara děkuje redakce PhDr. Jiřímu Pulcovi, řediteli archivu Masarykovy univerzity vrně.

Adresa pro korespondenci:
prof. PhDr. Jan Vymětal
Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK
Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2
e-mail: vymej@lf1.cuni.cz