Kapitoly z dějin české dermatovenerologie
Obor dermatovenerologie v poválečných obdobích po 1. a 2. světové válce*

^{*Předneseno na 2. brněnském dermatologickém dni Antonína Trýba 15. října. 2010.}

Po skončení 1. světové války (1918) se stala centrem dermatovenerologie v Čechách pražská klinika vedená prof. Vítězslavem Janovským s týmem sestávajícím z pánů docentů a asistentů: Františka Šambergera, Antonína Trýba, Karla Gawalovského, Josefa Hynieho a později Karla Hübschmana. Trýb se věnoval hlavně histopatologii kůže, Šamberger klinické dermatologii, Gawalovský fyzikálním léčebným metodám a Hynie venerologii s přechodem na sexuologii.

V roce 1920 byla na nově založené Univerzitě v Brně zřízena Klinika pro choroby kožní a venerické, na které se prof. Trýb stal od roku 1921 přednostou.

Dermatologická diagnostika se opírala převážně o Hebrou formulované hodnocení morfologických projevů. Histologická diagnostika byla systematicky prováděna jen v Praze a v Brně – jinak v rámci patologické anatomie.

Spektrum dermatovenerologických onemocnění v té době tvořila hlavně mikrobiální a plísňová onemocnění kůže a tuberkulóza kůže reprezentovaná vulgárním lupusem s následnou vzhledovou devastací spojenou se sociálními a společenskými dopady.

I v tomto časovém období se vyskytovaly případy těžkých erytrodermií, neléčitelných puchýřnatých chorob, rozsáhlých dekubitů, pro které byl na kožní klinice v Brně zaveden speciální způsob ošetřování – tzv. vodní lůžka, umožňující celotělovou aplikaci různých stav upravujících roztoků a přípravků, jakož i snadnější manipulaci s pacientem.

Společensky významné a zdravotnicky závažné bylo epidemické šíření pohlavních chorob, které byly sice v té době již diagnostikovatelné (mikroskopicky i sérologicky), nicméně stále léčebně obtížně ovlivnitelné.

V případě syfilis bylo nové a přínosné zavedení salvarsanu do terapie – což zavedl Trýb již v Praze po zkušenostech získaných za pobytu v Hamburku.

U kapavky přetrvávaly stále výplachy genitálního traktu antiseptickými roztoky. Později se praktikovala popudová léčba gonovakcínami.

Vzhledem k velice omezeným možnostem léčení a prevence přenosu byla pohlavním chorobám věnovaná maximální intenzita zdravotně-osvětové činnosti – publikační, přednáškové – jak v rámci lékařských institucí, tak v laické veřejnosti a v armádě.

Prof. Trýb publikoval práci „Kožní a venerické choroby v sibiřské armádě“.

Na sjezdu Ligy červených křížů přednášel „Metody populárního poučování, organizace tohoto poučování a výsledky“. Přednášel na V. světovém kongresu o sexuální výchově v Brně 1932. Byl zakládajícím a aktivním členem Společnosti pro potlačování pohlavních chorob.

Velmi aktivním dermatologem zabývajícím se problematikou sexuální výchovy byl dr. Josef Hynie, asistent a od roku 1931 docent na klinice prof. Šambergera (spolu s doc. Trýbem). Hynie v roce 1923 přednesl a publikoval přednášku „Historie a způsoby boje proti pohlavním chorobám v Anglii“. V rámci akce královny Viktorie „Jak zabránit šíření pohlavních chorob“ byl Hynie oceněn za závěr svého příspěvku, že „Nejlepší prevencí šíření pohlavních chorob je včasná a dokonalá sexuální výchova“.

V roce 1931 byl Josef Hynie habilitován a pracoval na sexuologickém ústavu v Berlíně. Po návratu zřídil na klinice prof. Šambergera Ústav pro sexuální patologii (1935). Vytvořil tak de fakto předpoklady pro vznik lékařského oboru sexuologie. Tento ústav, jehož přednostou byl až do roku 1974 prof. Hynie, je oficiálně považován za nejstarší sexuologický ústav na světě.

Závěrem je možné konstatovat, že dermatovenerologie v tomto poválečném období byla považována v rámci medicínských oborů za jeden ze základních oborů medicíny – do té doby však bez výraznějších projevů specializačních (kromě sexuologie).

Vytvářely se však podmínky pro šíření dermatologických poznatků v lékařství a speciálně v dermatologické veřejnosti, a to hlavně vydáním Trýbovy učebnice, kterou velmi kladně hodnotil prof. Gawalovsky ve své rozsáhlé recenzi – cituji: „Autor dovedl přiblížiti praktikovi patologicko-anatomický a patogenetický podklad kožních chorob způsobem velmi šťastným. Ještě větší zásluhu si však získal nevděčným pokusem zastaviti záplavu speciálních léků vychvalovaných praktikovi většinou reklamou otevřenou i skrytou, jako léky specifické pro jednotlivé choroby. Postavil proti tomu jednoduchou logicky zdůvodněnou a fysiologicky cítěnou recepturu magistraliter.“

V průběhu 2. světové války probíhal na obou stranách konfliktu intenzivní vývoj nových výzkumných metod ve všech sférách techniky, chemie i medicíny – motivovaný potřebami válečného konfliktu – obou válčících stran.

Po skončení války docházelo k rychlému využívání a aplikaci těchto vědeckých a technických poznatků ve všech sférách života – tedy i v oborech medicínských – včetně oboru dermatovenerologie.

Stejně jako Trýb po 1. světové válce, který popsal své medicínské zážitky a zkušenosti ze sibiřské armády, vylíčil a publikoval po 2. světové válce své mnohdy smutné zkušenosti z Terezína doc. E. Neumann (z Prahy).

Hranice se otevřely – první zkušenosti z pařížské dermatologie přiváží v roce 1947 doc. Zdeněk Šťáva a doc. Ladislav Chmel z dermatologického sjezdu v Montpellier.

Pro dermatovenerologii byl hlavním přínosem vědy vývoj a dostupnost antibiotika penicillínu.

Práce z dermatovenerologických pracovišť informovaly o výrazně pozitivních léčebných efektech u všech zkoušených indikací, zvláště pak u syfilis a u kapavky.

Příznivý efekt byl shledán i u kožní tuberkulózy, kde autor­ka kriticky konstatuje, že jde asi jen o potlačení zánětlivé složky onemocnění.

Válečná a poválečná společenská morálka vedla zákonitě ke zvýšení výskytu pohlavních chorob a samozřejmě k současnému hodnocení účinnosti penicillínu v této oblasti.

V roce 1949 vydává Trýb informační leták Zbytečné choroby a pokládá za velmi pozitivní existenci Zákona o potlačování pohlavních chorob z roku 1922 (vítězství aboličního systému).

Rozhodujícím omezením dalšího šíření pohlavních chorob  (hlavně syfilis) bylo provedení mezinárodně organizované akce – tzv. PN akce, za plné podpory Ministerstva zdravotnictví ČR.

V rámci této akce (1949–1950) se odebírala kapka krve na podložní sklíčko, pod mikroskopem se vyhodnotila ev. flokulace (Chediakova reakce) a v případě pozitivní flokulace se odebírala krev na vyšetření séroreakcemi (všechny osoby od 20 do 40 roků). Odběry prováděli studenti medicíny 5. ročníku – účast občanů na odběrech byla 80%.

Bylo provedeno více než 1 700 000 odběrů, 20 000 odběrů na ověřovací séroreakce – kompletně pozitivních bylo objeveno 4557. U 60 000 těhotných bylo shledáno 787 pozitivních nálezů.

Ze závěrů PN akce a z ní vyplývajících opatření došlo k výraznému snížení nemocnosti syfilis v dospělé populaci a k významnému omezení vzniku syfilis vrozené.

Mezinárodně uznávaný význam a úspěch PN akce vedl ministerstvo zdravotnictví k významnému posílení oboru dermatovenerologie jak rozšířením protivenerických zařízení i v rámci okresů, tak zavedením depistáže a povinných kontrol léčených. Byla zřizována nová kožní oddělení na úrovni krajské i okresní.

Byl vypracován nový návrh směrnic pro léčení PN, povinné hlášení, vyšetřování těhotných. Zavedeno jmenování krajských dermatovenerologů.

V důsledku aktualizace venerologické problematiky se zmodernizovaly i sérologické metody – např. zavedení Nelsonova testu – TPIT (Treponema Imobilized Test, 1949), jakožto vysoce specifické séroreakce.

Treponemy pro zavedení tohoto testu na kožní klinice v Brně dovezl osobně doc. Leopold Pospíšil z kožní kliniky v Bialystoku (Polsko) od prof. J. Leszcynského. Tyto treponemy byly základem i pro zavedení TPIT testu v Praze.

V rámci dermatologické diagnostiky se velmi rozšířila i na úrovni okresů diagnostika histologická.

V Brně pokračovali v Trýbově histopatologické tradici prof. Jaroslav Horáček a prof. Bohuslav Konrád, kteří tvořili také centrum pro výuku histopatologie kůže v Jihomoravském kraji.

V Praze na 2. kožní klinice vytvořil prof. Jiří Trapl svým histopatologickým entusiasmem a váhou své osobnosti ve své době kolem sebe velkou skupinu významných primářů z českých okresů a krajů, kteří do velké míry převzali otěže histologické diagnostiky, ale i výuky lékařů ve své spádové oblasti. Svou jedinečnou úlohu v tomto oboru korunoval prof. Trapl vydáním knihy Histopatologie kožních chorob, ve spolupráci s prof. Blahoslavem Bednářem v roce 1957.

Rokem 1957 v podstatě končil poválečný vývoj v oboru dermatovenerologie u nás.

Po roce 1957 se v rámci dermatovenerologie už rozšířila základna pro základní a aplikovaný výzkum v oboru biochemie a fyziologie kůže, elektronové mikroskopie, dětské dermatologie, imunologie a alergologie (nežádoucích účinků životního a pracovního prostředí), což ve své době přispělo k hlubšímu pojetí kůže jakožto významného orgánu a dermatovenerologie, jako jednoho ze základních oborů medicíny.

Adresa pro korespondenci:

emer. prof. MUDr. Jiří Záhejský, DrSc.
I. dermatovenerologická klinika FN u sv. Anny
Pekařská 53, 656 91 Brno
e-mail: sekr.dvk@fnusa.cz

Výzva redakce

Apelujeme na všechny přispěvatele Časopisu lékařů českých, aby ve svých publikacích neopomíjeli citovat domácí autory.

Uvádění citací českých autorů je nejen v zájmu publikujících, ale v zájmu celé naší lékařské veřejnosti.

Děkujeme za porozumění a spolupráci.

Redakční rada Časopisu lékařů českých