Hygiena ženy I
Péče ženy o své tělo v období pozdního středověku

Jaké prostředky ženy používaly v péči o své tělo v období pozdního středověku? Jak byl vnímán zápach těla a jak vypadala osobní hygiena? Někteří historici se domnívají, že zápach nemytého těla byl ve středověku považován za zcela přirozený, a nastolují otázku, zda byl vůbec tento zápach vnímán. Přestože dobové narážky poukazují na zápach jako na fakt, který více či méně provázel středověkého člověka, je z nich zřejmé, že tento jev nebyl nikterak příjemný. Část středověkého oděvu tzv. pachy, dlouhé rukávy, či parukávy, získaly svůj nelichotivý název právě proto, že se za člověkem plížily jako pach (obr. 1).

Při dodržování osobní hygieny sehrály určitou roli zvyklosti, dobové názory, ekonomické možnosti, dostupnost vodního zdroje a v neposlední řadě postoj jednotlivce k určitým hygienickým návykům. Voda se do domácností donášela většinou ze studnic, břehů řek, ve městech z kašen. Mýdlo si vyráběly hospodyně podomácku z tuku a popela, nebo je kupovaly v apatyce, na trhu či přímo od mydlářů, nebo řezníků, kteří jej vyráběli ze zbylého tuku. Ve středověkých iluminovaných rukopisech jsou vyobrazeny dřevěné oválné škopky, ve kterých se prováděla očista těla. Je třeba připomenout existenci středověkých lázní, která je prameně doložena již od 13. století. Lázně vznikaly ve většině královských měst a byly navštěvovány jak muži, tak ženami. Z počátku byly většinou pro obojí pohlaví společné, až ke konci 15. století byly ženy od mužů oddělovány prkny. O blahodárnosti lázní píše Křišťan z Prachatic a radí, aby je navštěvovali pouze zdraví lidé. Zřejmě tomu tak nebylo, jelikož následně varuje ,,vystříhej se, abyses s lidmi mornými spolu nemyl, jakož na podzim rádi bývají, ani s nimi v jednom pokoji úzkém byl. A pak-li by byl, ale měj něco vonného před sebú“. Aromatické látky sehrávaly i v tomto období nemalou úlohu. Oblíbenou módou bylo nošení malých kovových nádobek, které byly k dostání ve středověkých apatykách (obr. 2). Tyto nádobky se naplňovaly vonnou směsí, zejména ambrou, pižmem, nebo hřebíčkem se skořicí a ženy si je připevňovaly k opasku, nebo je měly zavěšené na krku. Podstatně levnější byly tzv. sašetky – plátěné pytlíčky naplněné vonnými sušenými bylinami.

Proti zápachu z úst se hojně doporučovalo žvýkání máty, hřebíčku namočeného ve víně, pití nápoje připraveného vařením šalvěje v bílém víně, nebo proplachování úst octem se solí. Mistr Křišťan z Prachatic v jednom ze svých receptů doporučuje ,,vezmi mateřídoušku a šalvěji, zsuš to dobře, zetři na prach, směs to s čistú strdí (medem), jeziž to ráno a večer a nebudeť z oust smrděti“. Františkánský mnich, který je autorem rukopisných textů věnujících se zdravotní tematice, rozlišuje, zda zápach pochází ze žaludku, plic nebo jsou jeho příčinou hnijící dásně, či zkažené zuby, a podle tohoto rozdělení nabízí různé recepty na zhotovení příslušného přípravku.

Jaké si dobová móda kladla požadavky na ženský vlas? Žádané jsou dlouhé, pokud možno husté kadeře (krátké vlasy měly pouze řeholnice). Ženy s přirozeně rovnými vlasy si je kadeřily horkými železy, nebo je nabíraly na dřívka. Ne každá žena se mohla chlubit hustou kšticí, tam, kde se vlasu příliš nedostávalo, musela si vypomoci příčesem, neboli vlasy falešnými.

Neprovdané dívky chodily prostovlasé, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, nebo si splétaly vlasy do copu, do kterého zaplétaly barevné hedvábné nebo sametové pentle. Oblíbené bylo nošení věnečků, jenž zdobily hlavy panen. Prosté dívky si je zhotovovaly z natrhaných polních kvítků, zámožné nosily vínky zdobené perlami, tzv. perlovce. Vdané ženy si vlasy zcela, či částečně zahalovaly šlojířem, což byl kus látky, který si ženy ovíjely kolem hlavy. Nosily se také různé čepce, velmi okázalý byl čepec ve tvaru kužele tzv. henin, který nosily vznešené dámy (obr. 3).

Móda velmi dlouhých vlasů kladla na ženskou kštici nemalé nároky jak z estetického, tak z hygienického hlediska. V historických pramenech se nacházejí různé předpisy vztahující se k ženské kštici a mohou poskytnou určitý pohled na problémy, ale i požadavky dívek a žen pozdního středověku. Proti pršení (zřejmě nadměrnému vypadávání) vlasů se doporučovalo oplachovat vlasy výluhy ze slézu, řeřichy, kopřivy, šalvěje nebo cibule. Zábal z nového bobku smíchaného s teplým louhem měl pomoci od vší. Autor receptu dodává: ,,A tak všechny vyšeptají, jako by na kovadlině byly zmoženy“. Jaké zdravotní problémy se skrývaly pod pojmy chrástavá, strupivá nebo prašivá hlava, nelze jednoznačně určit, jelikož středověká medicína klasifikovala choroby velmi často pouze podle symptomů, nicméně i na tyto ,,neduhy“ poskytují doboví autoři pomoc v podobě návodů na různé masti, zábaly a flastry. Nemalou skupinu tvoří různé návody ke zhotovení přípravků na barvení vlasů. Jedná se především o návody na různé přelivy, vytvořené vařením nebo macerací bylin, které mají barvicí schopnosti. K česání vlasů se používaly hřebeny ze dřeva, rohoviny (nejčastěji hovězí), olova, želvoviny, ale také ze slonové kosti či drahých kovů. Dochovaná je celá řada receptů, které slibují zachovat mladost a krásu. Proti vráskám byly doporučovány různé masti, jejichž základ tvořilo nejčastěji vepřové, kachní nebo husí sádlo, ve kterém byly rozpuštěné různé látky rostlinného či minerálního původu. Pleť se doporučovala omývat teplým mlékem, odvarem z libečku, yzopu, kopřivy, otrub, violky nebo máty. Mnohé úkony spojené s péčí o vlastní tělo musely ženy provádět v naprosto odlišných podmínkách, bez prostředků, na které je dnešní žena zvyklá. Zvláště v zimním období představovala většina úkonů spojených s osobní hygienou nemalé úsilí a můžeme se pouze domýšlet, jak byla v některých domácnostech provozována.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Alexandra Surá
Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK
Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2
e-mail: alexandrafi@seznam.cz