Pozitivní aspekty stáří: senioři a humor

Souhrn

Přehledová studie má pět částí. V první jsou charakterizovány dva koncepční přístupy k humoru. Jeden pokládá za zastřešující pojem „komično“ a humor je jen jednou z jeho spíše pozitivních podob. Druhý vychází ze zastřešujícího pojmu „humor“ a rozlišuje různé podoby humoru, včetně negativních. Výklad uvádí tři hlavní teorie humoru: nadřazenosti, nesouladu, neshody a uvolnění či tlumení. Druhá část přibližuje humor u seniorů a upozorňuje, že toho víme relativně málo o humoru ve stáří, neboť většina výzkumů probíhá u dětí, dospívajících či dospělých v produktivním věku. Třetí část studie přibližuje diagnostikování humoru u seniorů. V rámci kvalitativních metod se používají např. hloubkové rozhovory se seniory nebo analýza deníkových záznamů seniorů. V rámci kvantitativních metod se používají dotazníky a studie podává přehled sedmi nejběžnějších, které se používají ve výzkumech humoru u starých osob. V rámci smíšených metod se porovnává porozumění humoru u mladých osob a seniorů anebo porozumění humoru u relativně zdravých seniorů a seniorů po mozkové příhodě. Čtvrtá část studie přináší model Gelkopfa o vztazích mezi humorem, léčbou a uzdravováním pacientů. Pátá část studie demonstruje možnosti jak využívat humoru při zlepšování psychického stavu seniorů (individuální nebo skupinové intervence).

Klíčová slova:
humor ve stáří – senioři – psychosomatika – terapie – výzkum – diagnostika – intervence

ÚVOD

Životní etapa označovaná jako stáří je tradičně chápána jako období, kdy se většina důležitých funkcí člověka zhoršuje. Pozitivní psychologie obrátila pozornost odborné i laické veřejnosti k těm stránkám osobnosti, které se ve stáří mohou zlepšovat, činit život bohatším. Připomeňme např. vděčnost, rozvážnost, moudrost, realistické sebepojetí, životní spokojenost, spirituálnost, hledání smyslu života, předávání kulturního dědictví (1). Specifickou pozitivní stránkou osobnosti některých seniorů je humor.

Vyslovíme-li výraz humor, každý intuitivně ví, o čem je řeč. W. Ruch (2) však výstižně říká: Humor můžeme snadněji rozpoznat, než definovat. Připomíná též, že v odborné literatuře existují v zásadě dva odlišné, až konfliktní přístupy k chápání humoru. Ten první předpokládá, že zastřešujícím pojmem je komika a ta má různé projevy: vtipkování, legraci, zesměšňování, sarkasmus, satiru, ironii, výsměch a také humor. Druhý přístup, který dominuje v anglo-amerických psychologických pracích, naopak předpokládá, že oním zastřešujícím pojmem je humor, který je chápán jako neutrální označení; z toho plyne, že může mít jak pozitivní, tak negativní podoby. Např. humor zábavný, přátelský, pomáhající, obranný, sebeznevažující, útočný, agresivní.

V prvním pojetí dominuje pozitivní konotace humoru. U nás má právě toto pojetí dlouhou tradici. Pomineme-li odborné práce V. Boreckého, např. (3), je to linie reprezentovaná jmény jako K. Čapek, V. Vančura, J. Werich, M. Horníček, Z. Svěrák, L. Smoljak. K tomuto pojetí se přikláníme i my (4). Jakmile začneme uvažovat o úloze humoru ve stáří, pak má pozitivní pojetí humoru své důležité místo. Proč? Takto chápaný humor představuje odstup od vážné skutečnosti; jedinec zaujímá nový pohled, který mu dovoluje tlumit negativní emoce. Takový humor neseparuje jedince od ostatních lidí, naopak posiluje skupinovou solidaritu. Pomáhá člověku porozumět oběma stránkám života – komické i tragické. Humor je provázen změnou perspektivy a hravostí. Je specifickou obranou před dopady stresujících zážitků a zkušeností (5).

Fungování humoru se snaží vysvětlit různé teorie humoru. Bylo jich publikováno několik, zde připomeneme jen tři základní. Teorie nadřazenosti (theory of superiority) vychází z předpokladu, že humor pramení z převahy jednoho člověka (či skupiny osob) nad druhým (nad druhou skupinou osob). Druhý člověk je ve vtipu představen jako jedinec natvrdlý, hloupý, naivní, neschopný, podřadný, zatímco první stojí svými kvalitami vysoko nad ním. Podstatou takto prezentované humorné situace je tedy zesměšnění toho druhého člověka. Příkladem jsou vtipy o mužích, ženách, o příslušnících konkrétních povolání, o cizincích atd.

Teorie nesouladu, neshody (theory of incongruity) se zajímá o psychologické procesy typu vnímání, interpretování a porozumění humorné situaci. Tvrdí, že humor pramení z nesouladu, nečekanosti, překvapivosti. Posluchač je zaskočen tím, že situace vyústí v něco, co by běžně nečekal – a právě tento rozpor může vyvolat smích. Obvykle vtip staví na nelogičnosti, neslučitelnosti věcí či jevů anebo na ironičnosti (tj. rozporem mezi tím, co se slovně říká a tím, co je skutečným smyslem promluvy).

Teorie uvolnění či tlumení (relief theory) má dva zdroje. Jedním je psychoanalýza, která upozorňuje na psycho-fyzio-logickou potřebu člověka uvolnit vzniklé napětí, osvobodit se od nahromaděných negativních emocí, ventilovat je. Druhým zdrojem je teorie zvládání zátěže, která říká, že jednou ze zvládacích strategií je tlumení vážného dopadu negativních událostí (tj. jejich relativizováním, zesměšňováním, umenšováním), což umožňuje právě humor.

Každá z těchto teorií postihuje určité aspekty humoru a opomíjí jiné, z čehož plyne, že žádná z nich nedokáže vysvětlit humor v celé jeho šíři a bohatosti. Navíc je třeba dodat, že humor není jen záležitostí jedince samotného (zda má či nemá smysl pro humor) ani několika lidí (společné vyprávění vtipů, společný smích). Má i svůj rozměr sociální a filozofický (humor brání určité hodnoty a znevažuje hodnoty jiné). Sociální kontext humoru se proměňuje v čase s tím, jak se mění daná společnost. Humor má jistě své aspekty estetické, psychologické, ale také zdravotní.

Co vlastně víme o působení humoru na zdravotní stav člověka obecně? Zdá se, že humor ovlivňuje člověka a jeho zdraví dvěma cestami – přímou a nepřímou (6). Pokud jde o přímé působení, pak humor chápaný jako radost, veselí, navozuje v organismu fyziologické změny, jež působí příznivě a zlepšují jeho zdravotní stav (snižují bolest, posilují kardiovaskulární systém, zvyšují imunitu). Humor ovlivňuje také psychiku. Může totiž vyústit v pozitivní emoční stav, projevující se smíchem, tedy stavem, který přináší zdravotní benefit.

Druhé, nepřímé působení, má efektů více. Humor a smích tlumí nepříznivé účinky distresu tím, že mění individuální vnímání negativní události a její kognitivní zpracování, posiluje zvládání zátěže a snižuje známé somatické dopady distresu na člověka. Humor má i své sociálně psychologické efekty. Může příznivě působit na vztahy mezi lidmi, aktivuje sociální oporu.

Zbývá dodat, že nepřímé působení humoru je lépe doloženo výzkumy než působení přímé. Přímé působení je patrně více závislé na zvláštnostech jedince a zvláštnostech kontextu, v němž se vše odehrává. První prokazatelné výsledky se však už v poslední době objevují – jde o rychlé reagování kardiovaskulárního systému na humor (7).

Odborníci, např. (8), rozlišují tři psychologické podoby humoru: humorný podnět (vtip, karikatura, humorná historka, anekdota), reagování psychiky na podnět (kladné emoce), vnějškově registrovatelné projevy, tj. humorné chování (např. usmívání se, hlasitý smích).

HUMOR U SENIORŮ

Zatím jsme mluvili o působení humoru na člověka obecně. Nemáme výzkumně doloženo, zda existují významné rozdíly v podobě humoru a jeho používání u jednotlivých věkových skupin. Proto se vynořují obecné otázky (2) typu: Jak se vyvíjejí různé podoby humoru v průběhu lidského života a které faktory tyto proměny ovlivňují? Zatímní situace je taková, že většina výzkumů probíhá u jednak žáků a studentů, jednak u dospělých osob v produktivním věku (9). Z toho plyne, že toho víme relativně málo o humoru ve stáří, o humoru u seniorů.

Senioři jsou zajímavou a narůstající skupinou populace. Jejich zdravotní stav se v řadě případů s přibývajícím věkem zhoršuje, přibývá nemocí, jejich sociální síť (a tím i přirozená sociální opora) se zmenšuje. Stávají se zranitelnější – a právě humor může podle Maka a Carpentera (10) nejen tlumit negativní změny přicházející se stářím, nýbrž i posilovat pozitivní změny, které se v životě starých lidí objevují.

Zatím převažují jednorázové výzkumy a bude třeba přejít k longitudinálním projektům. Některé výzkumné sondy, např. (11) totiž naznačují, že by mohla být souvislost mezi smyslem pro humor a dlouhověkostí.

DIAGNOSTIKA HUMORU U SENIORŮ

Při zjišťování humoru musíme mít na paměti, že věková skupina seniorů je početně rozsáhlá a kvalitativně různorodá. Od osob, které jsou ve výborné psychické kondici a dobré fyzické kondici, přes osoby s mírnými zdravotními i psychickými problémy (přiměřenými věku). Setkáme se však i s osobami po vážných zdravotních příhodách (např. po mozkové příhodě, závažných úrazech, po amputacích, osoby prodělávající onkologickou léčbu) až po osoby, jejichž psychika je výrazně narušena demencí. Proto není snadné u seniorů diagnostikovat jejich smysl pro humor, porozumění humoru a využívání humoru.

V zásadě můžeme humor zjišťovat třemi přístupy – kvalitativním, kvantitativním a smíšeným.

Kvalitativní přístupy obvykle využívají detailních rozhovorů s pacienty. Příkladem může být zajímavý švédský výzkum (12), který se opíral se o teorii skandinávských autorek Hollnagelové a Malterudové (13, 14), a říká: Chceme-li poznat, jak se lidé v zátěžových situacích chovají, je důležité zjistit, co oni sami považují – na základě svých životních zkušeností – za zdroje, které posilují jejich zdraví.

Švédská badatelka Forssénová (12) vedla opakované rozhovory s 20 ženami v důchodovém věku (63–83 let). Nestrukturované rozhovory nahrávala, přepsala do protokolu a analyzovala. Dotázané ženy uvedly tři zdroje toho, že se jim daří udržovat si relativně dobré zdraví: 1. humor, 2. vytváření krásných věcí (tkaní, pletení, háčkování, pěstování květin), 3. kulturní zážitky (četba knih, poslouchání hudby, sborový zpěv, hraní na klavír, tancování). Pokud jde o humor, ten jim posiloval chuť do života (vitalitu), pomáhal jim překonávat somatické bolesti, usnadňoval jim zvládání nemoci; některým pomáhal překonávat pocity osamělosti, dovoloval jim se odreagovat.

Jinou možností je analýza deníkových zápisků. Britský výzkum u 79 seniorů ve věku 65–91 let stavěl na každotýdenních zápiscích, jež si staří lidé vedli po 2 roky (15). Zapisovali si běžné události podle zadané osnovy¹. Z metodologického pohledu přináší deník unikátní vhled do každodenních aktivit starých lidí, pozitivní i negativní prožívání událostí seniory a jejich hodnocení událostí. Jeden ze zápisků např. zněl: setkání se starými přáteli, bývalými spolupracovníky – spousta dobrého humoru a dobrého vína. Deník je jistě zdrojem primárních dat, ale může seniorům usnadňovat též vybavování si důležitých momentů při retrospektivním rozhovoru.

¹ Základní čtyři body zadané osnovy se týkaly aktivit, které v daném týdnu senioři podnikali, co jim při těchto aktivitách udělalo radost, co jim naopak neudělalo radost a konečně vysvětlujících poznámek a komentářů.

Do kvalitativního výzkumu humoru u seniorů pronikají i moderní technologie. Švédský výzkum (16) se zaměřil na velmi specifickou menšinu mezi seniory, tj. na seniorské gaye, lesbičky, bisexuály, transsexuály, kteří na internetu hledali protějšky. Analyzoval 276 osobních profilů a elektronickou komunikaci v rámci dvou diskuzních fór. Badatelé se soustředili na studium humorného sebeprezentování jedince, zejména pak na humorné komentování potíží stárnutí a sebeironické poznámky o zhoršujícím se vzhledu starého člověka.

Kvantitativní přístupy se opírají nejčastěji o dotazníkové šetření. Přestože pro diagnostikování humoru obecně existuje ve světě velké množství dotazníků – Ruch (17) jich napočítal kolem 60 – u seniorů jsou zatím dotazníková šetření vzácná. V odborné literatuře jsme nalezli jen sedm dotazníků, které byly použity u starých lidí (tab. 1).

Z tabulky 1 je zřejmé, že se u seniorů používají tři typy dotazníků: krátké dotazníky, spíše screeningového charakteru (např. CHS, VIA-IS), dále rozsáhlé dotazníky, jež se hodí především pro výzkumné účely (např. SHS) a středně dlouhé dotazníky, které lze v praxi ještě použít a současně přinášejí solidní vhled do dané problematiky (MSHS, HOS, SHRS).

Smíšené přístupy. V posledních letech jsme svědky většího zájmu o propojování kvantitativních a kvalitativních přístupů, aby se slabiny každého z nich kompenzovaly výhodami druhého.

Příkladem může být výzkum zvláštností humoru u pa-cientů, kteří prodělali mozkovou příhodu (28). Ví se totiž, že pravý frontální lalok zprostředkovává porozumění humoru. Jeho poškození se projevuje zpomaleným chápáním humoru, zpomaleným emočním reagováním na humor, zhoršenou flexibilitou poznávacích funkcí, sníženým výkonem ve verbálních i nonverbálních testech humoru, obtížemi při integrování vtipu do koherentního celku (33). Goel a Dolan (34) konstatovali, že ve zpracování humoru hraje velmi důležitou roli mediální ventrální prefrontální kortex.

Shammi a Stuss (23) provedli výzkumnou sondu u tří skupin osob: u 20 seniorů nad 60 let (průměrný věk 73 let); u šesti pacientů-seniorů s prokázaným poškozením pravého frontálního laloku; u 17 mladších dospělých osob (průměrný věk 29 let). Badatelé seniory vyšetřili pěti neuropsychologickými testy. U všech tří skupin zkoumali porozumění:1. verbálnímu humoru, 2. kreslenému humoru, 3. porozumění verbálnímu a kreslenému humoru (zde pomocí nástroje Joke and Story Completion Test (viz tab. 1). Výzkumná sonda dospěla k těmto závěrům:

• Zkoumaní běžní senioři se nelišili od mladších osob diferencováním humorných výroků od neutrálních výroků, humorné výroky bezpečně identifikovali.
• Zkoumaní běžní senioři se nelišili od mladších osob afektivním porozuměním vtipu a reagováním smíchem na vtip.
• Zkoumaní běžní senioři měli horší výsledky než mladší osoby v kognitivním porozumění vtipům: Hůře jim fungovala pracovní paměť, nebyli tak kognitivně flexibilní; pomaleji vizuálně skenovali obrázky, obtížněji dospívali ke slovní abstrakci – hůře identifikovali pointu vtipu.
• Zkoumaní běžní senioři byli ve všech sledovaných dimenzích lepší než senioři-pacienti s poškozením pravého frontálního laloku.

Proč může stáří ovlivnit kognitivní porozumění humoru? Badatelé nabízejí dvě vysvětlení. První je medicínské a říká, že se ve stáří zhoršují funkce frontálního laloku, zejména jeho dorzolaterální oblasti. Druhé je psychologické a říká, že zhoršování souvisí s kognitivní složitostí mnoha vtipů: Určité typy vtipů jsou náročné na kognitivní zpracování, a proto vztah mezi pochopením humornosti vtipu a kognitivní složitostí vtipu má podobu obráceného písmene U. Existuje určité optimální rozmezí, v němž lidé určitým typům vtipů porozumí a současně je považují za humorné.

Proč stáří pravděpodobně neovlivňuje afektivní porozumění vtipu a afektivní reagování na vtipy? Badatelé nabízejí jen medicínské vysvětlení: Orbitální a mediálně prefrontální oblasti mozku zůstávají stárnutím téměř nedotčeny.

Obecnější poučení z tohoto výzkumu zní: Afektivní vnímavost seniorů na humorné podněty a jejich schopnost emočně reagovat na humor zřejmě může být základem humoru jako úspěšné zvládací strategie ve stáří.

Mak a Carpenter (10) tuto výzkumnou sondu zopakovali u souboru 41 seniorů nad 65 let (průměrný věk 78 let) a u 40 mladých dospělých (průměrný věk 20 let). Výzkum v zásadě potvrdil výsledky, k nimž dospěli Shammi a Stuss (23). Porozumění humoru je vázáno na kvalitní fungování kognitivních procesů. Navíc zjistil, že kromě pracovní paměti je dobrým prediktorem porozumění humoru také krátkodobá paměť. Porozumění verbálnímu humoru ovšem vyžaduje jiný typ krátkodobé paměti, než jen ten, který je testován pomocí zapamatování písmen a slov v rámci fonologické smyčky. Vhodnější je zjišťovat sémantickou paměť, která je důležitá pro řešení problémů – a porozumění humoru je specifickým druhem řešení problému. Existuje také rozdíl mezi porozuměním slovnímu humoru a kreslenému humoru. Staří lidé mají větší problémy porozumět kreslenému humoru, neboť ten vyžaduje jak obrazové, tak verbální dekódování, zatímco slovní humor jen verbální.

Výsledky výzkumu odpovídají teoriím kognitivního stárnutí, ale autoři upozorňují, že zatím chybí obecnější model toho, jak probíhá porozumění humoru u starých lidí. Pokud jde o diagnostiku humoru u seniorů (říkají autoři), její podoba zatím nestačí na složitost studovaných problémů. Chybí údaje o reliabilitě používaných nástrojů, údaje, které by byly získány na větších souborech. Chybí údaje o validitě získaných výsledků: Vypovídají o reálných nedostatcích v porozumění humoru anebo jsou zkresleny např. rychlejší únavou seniorů, pomalejším tempem a menší flexibilitou při přechodu od jedné úkolové situace ke druhé? Chybí obecnější normy pro porozumění humoru u seniorů, které by odlišily, které charakteristiky jsou vázány na zvláštnosti zkoumaného souboru starých osob a které jsou typické pro většinu seniorů atd.

HUMOR, ZDRAVÍ A NEMOC

Pomocí různých diagnostických přístupů se postupně získávají podrobnější poznatky o vztahu mezi humorem, zdravím a zvládáním nemocí.

Jeden z obecných modelů předložil Gelkopf (35) (schéma 1).

Až doposud jsme se zabývali tím, jak dobře diagnostikovat humor, jak zjišťovat, co si o humoru a jeho funkcích myslí staří lidé. Ponechávali jsme stranou otázku, zda se dá humor udržovat i ve vyšším věku, příp. zda se dá nějak dál kultivovat, rozvíjet.

MOŽNÉ INTERVENCE

U seniorů nestačí jen o jejich humoru diskutovat, případně ho zjišťovat. Když víme, že může působit pozitivně na somatickou i psychickou stránku starých lidí, měli bychom s ním cíleně pracovat, využívat jeho možnosti. V praxi se už vyzkoušely různé intervenční postupy.

Skupinová intervence byla uskutečněna formou experimentu v Austrálii (36). Měl označení SMILE (Sydney Multisite Intervention of Laughter bosses and Eder clowns), proběhl ve 35 domovech pro seniory s pečovatelskou službou a zahrnul celkem 398 seniorů. Experimentální soubor tvořilo 189 seniorů ze 17 domovů pro seniory (průměrný věk 85 let, žen bylo 77 %). Kontrolní soubor tvořilo 209 seniorů z 18 domovů pro seniory (průměrný věk 85 let, žen bylo 77 %) a těm byla poskytována běžná péče.

Intervence v experimentálním souboru měla dvojí podobu: Jednak probíhal výcvik personálu ve vhodném používání humoru, jednak se uskutečnila opakovaná vystoupení zdravotního klauna pro skupinu seniorů (za 13 týdnů proběhlo 9–12 vystoupení). První testování seniorů proběhlo před zahájením intervencí, druhé po 13 týdnech, kdy intervence skončila, aby se zjistilo, jaké efekty terapie humorem přinesla. Třetí testování se uskutečnilo po dalších 13 týdnech, aby se ověřilo, zda s odstupem času došlo u seniorů k nějakým změnám. U seniorů se diagnostikovala míra soběstačnosti, projevy deprese, projevy agitovanosti, projevy rušivého chování, sociální zapojení a kvalita života. Statisticky významný efekt terapie humorem se projevil ve snížení agitovanosti seniorů. V ostatních proměnných nedošlo k významnému zlepšení (projevy deprese, takové projevy rušivého chování, které nesouvisely s agitovaností, sociální zapojení a kvalita života).

Individuální psychoterapie může využívat humor. Richman (37) zformulovat deset bodů pro fungování terapeutického humoru:

1. Humor obvykle vzniká spontánně.
2. Pokud má humor v terapeutické situaci dobře fungovat a nést určitý význam, musí být správně načasován.
3. Zážitek terapie humorem, kdy se lidé smějí společně něčemu (nikoli někomu), posiluje sociální soudržnost.
4. Humor dokáže redukovat u člověka distres a přitakává životu.
5. Umírání a smrti se bojíme méně, když nestojíme vůči nim osamoceni.
6. Podoba humoru umožňuje současně sdělovat více věcí najednou. To dovoluje člověku, aby poodstoupil od sebe sama, od svých obav a trápení. Dokonce i hrozbu smrti činí humor snesitelnější.
7. Humor často vede k pozitivnímu myšlení. To neznamená, že sám obsah sdělení musí být pozitivní. Lze však zaujmout humorný postoj i k vážným a negativním věcem.
8. Humor potřebuje být někomu sdělován, potřebuje posluchače, diváky.
9. Terapeutický humor vyžaduje terapeuta, který umí dobře naslouchat druhým lidem.
10. Člověk potřebuje druhého člověka. Bez druhých lidí se obvykle nebudeme smát, nebudeme schopni používat humor k terapeutickým účelům (modifikovaně podle (37, s. 49).

To, co adresuje Richman (37) psychoterapeutům, může inspirovat také zdravotníky, neboť humor (podle názoru lékařů, sester i pacientů) do nemocnice patří (38).

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.

Ústav sociálního lékařství LF UK

Šimkova 870, 500 38 Hradec Králové

e-mail: mares@lfhk.cuni.cz