Princip dvojího účinku. Zabíjení v mezích morálky

Černý D. Academia, Praha, 2016, 248 stran.

Nebývá obvyklé recenzovat v lékařském časopise knihu, kterou napsal filozof. Učiňme však výjimku, protože monografie Davida Černého s názvem „Princip dvojího účinku“ může oslovit i řadu lékařů, kteří se chtějí nejen o teoretickém zakotvení tohoto fenoménu dozvědět více. Lze předpokládat, že jich nebude málo, protože právě oni často pracují s principem dvojího účinku ve své klinické praxi. Doplňme jen, že i v běžném životě lidé činí nebo jsou nuceni činit taková rozhodnutí, které nemají jen morálně kladný účinek, ale i doprovodný nebo následný účinek morálně špatný.

Po velmi pěkném a stručném úvodu z pera Vlastimila Vohánky je monografie rozdělena do základních šesti kapitol a řady podkapitol. Ta první se jmenuje „Princip dvojího účinku“. Je v ní uvedena jeho klasická moderní podoba spočívající na čtyřech základních podmínkách: 1. Jednání musí být dobré či alespoň indiferentní. 2. Intencí aktéra je dobrý účinek, a i když špatný předvídá nebo připouští, rozhodně jej nezamýšlí. 3. Rozlišení mezi prostředky a důsledky spočívá v tom, že ten špatný nesmí být prostředkem k dosažení účinku dobrého. 4. Proporce mezi dobrým a špatným účinkem musí převážit ve prospěch dobrého účinku.

Principu dvojího účinku dnes rozumíme jinak, než tomu bylo v minulosti. Proto David Černý v dalších kapitolách prezentuje historický vývoj názorů, které nakonec vedly ke konstrukci principu dvojího účinku. Začíná dílem Tomáše Akvinského, jeho konceptem morálního hodnocení lidského jednání. Následuje rozbor děl jeho interpretů. Pokračuje prezentací názorů dalších katolických myslitelů, od Kajetána až po Jeana-Pierra Guryho. Z těch, kteří jsou nám už časově bližší, uvádí Petera Knauera a jeho dílo z roku 1965 „Určení morálního dobra a zla podle principu dvojího účinku“, které po různých peripetiích nakonec výrazně ovlivnilo teoretický směr tzv. proporcionalismu.

Podstatné je, že na uvedené katolické tradiční i moderní myšlení o principu dvojího účinku navazuje výklad názorů nereligiózních autorů: britského teoretika a filozofa práv H. L. A. Harta, britské morální filozofky P. Footové a její americké kolegyně a zastánkyně opačných názorů J. J. Thomsonové.

V páté kapitole je prezentována tzv. trolleyologie (dnes součást morální filozofie) postavená na příkladu tzv. splašené tramvaje. Tato dilematická situace uměle vytvořená Philippou Footovou inspiruje k rozsáhlým úvahám o analogických situacích, které je třeba řešit nejlepším z možných a eticky přijatelných způsobů. V závěru této kapitoly David Černý zcela správně konstatuje, že „nesledoval pouze to, co řekli (dotyční myslitelé – pozn. aut.), jaké argumenty předkládali či k jakým závěrům došli“, ale snažil se „primárně ilustrovat princip dvojího účinku v praxi“. Předpokládám, že tato část textu bude lékaře zajímat nejvíce, nejen pro řadu příkladů i z oblasti medicíny, ale zejména pro důraz na „zapomínané“ intence svého skutečného odborného jednání.

Podobně přínosný bude pro lékaře i obsah šesté kapitoly s názvem „Obrana principu dvojího účinku“. Názory známých a v lékařské etice často citovaných autorů Toma Beauchampa a Jamese Childresse na princip dvojího účinku porovnává s názory jiných autorů. V této části textu najdeme též vysvětlení k zvolenému podtitulu recenzované monografie, neboť je zde probírána též závažná otázka, zda jsou hysterektomie a kraniotomie morálně ekvivalentní. Nezanedbatelná role intencí je zřejmá v několika dalších praktických příkladech. Ten s názvem „Návštěva babičky“ je často uváděn i v etických diskusích na konferencích lékařů. Starou nemocnou paní přicházejí navštívit do nemocnice její vnuci, Petr a Jana. Zatímco Petr k ní jde s květinou a bonboniérou z upřímné lásky, Jana sice učiní totéž, ale jejím motivem je touha po dědictví. Výsledek je sice stejný a je dobře, že babička má z návštěvy obou vnoučat radost. Jenomže etické hodnocení má vzít v úvahu i intenci jednajících. K tomu zpravidla v běžné nemocniční praxi nedojde, protože je hodnocen jen konečný výsledek. V daném případě je spokojenost babičky i ošetřujících pochopitelná. Příklad ale inspiruje k hlubším etickým úvahám o intencích jednání aktérů, které se zdaleka netýkají jen triviální návštěvy babičky.

Sedmá kapitola je stručným závěrem, po které je zařazen rejstřík a seznam literatury. Recenzovanou knihu lze ocenit především za to, že její autor dovede kombinovat jednoduché příklady z běžného života i typické dilematické situace z medicínské praxe s poměrně náročnými filozofickými teoriemi týkajícími se principu dvojího užitku. Proto ji vřele doporučuji ke studiu lékařům, i když s vědomím, že některé pasáže při čtení přeskočí. Zbývá dodat, že David Černý se dlouhodobě věnuje bioetice, o čemž svědčí řada knižních publikací, na kterých se autorsky podílel. Jsou to „Etické a právní aspekty výzkumu kmenových buněk“ (2013), „Lidské embryo v perspektivě bioetiky“ (2011), „Snadnější než smrt? Filozofické a právní předpoklady eutanazie“ (2016) a „Kapitoly o právech zvířat“ (2016).

prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Fakulta humanitních studií UK v Praze