Jan Evangelista Purkyně a Napoleon Bonaparte

V květnu tohoto roku uplynulo dvě stě let ode dne, kdy na ostrově Svatá Helena naposled vydechl Napoleon Bonaparte. Na svého císaře vzpomíná Francie, připomínají si ho i další státy, do jejichž osudu zasáhl. Napoleonovu cestu od generálských epolet k císařské koruně sledovali i obyvatelé českých zemí začátkem 19. století.

„ABYCH NĚKOLIK RÝMOVÝCH STROF VYMOZOLIL“

Když piaristického novice Silveria – což bylo řádové jméno Jana Purkyně – zasáhla zpráva, že francouzský senát v květnu 1804 rozhodl, aby se konzul Bonaparte stal císařem Francouzů jako Napoleon I., chápe se pera a pokrývá čtyři stránky přeloženého listu svými verši. Báseň psanou německy nazval An die Kaiserwahl Bonapart’s. Do pravého horního roku prvé strany se podepíše a uvede i datum: Johann Purkinje, Dichter 1804. V českém překladu tedy K císařské volbě Bonaparta, Jan Purkyně, básník.

Vysvětlení, proč byly verše psané německy, nacházíme v Purkyňových vzpomínkách Výryvky z mého života, v nichž píše: „Při vší pilnosti daremně jsem se napachtil, abych v osmnáctém roce svého drahého života jakýs takýs latinský hexametr nebo několik rýmových strof německých vymozolil.“

Základy poezie a znalost veršování byly náplní výuky na piaristických školách, jichž byl mladý Purkyně žákem, později učitelem.

ZNOVUOBJEVENÍ ZAPOMENUTÉHO TEXTU

Purkyně, který se proslavil jako fyziolog, se po celý život zajímal o literaturu, psal verše i prózu, překládal z němčiny i italštiny. Později, již jako respektovaný profesor pražské univerzity, s oblibou publikoval v několika českých časopisech epigramy. Vytvořil osobitou formu veršů, kterou nazval „hybridky“, v jejichž textu kombinuje češtinu s latinou, němčinou nebo italštinou. Výbor Purkyňových básní uspořádal Jan Thon (1). Soubor nazval Básnický glosář Jana Evangelisty Purkyně. Ódu na Napoleona však neobsahuje. Uvedenou báseň nalezla Dagmar Hykešová, lékařka a purkyňovská badatelka, náhodou roku 1935 mezi písemnostmi libochovického pamětníka. O svém nálezu podala zprávu ve Sborníku společnosti přátel Francie, který byl v roce 1938 věnován napoleonské tematice. Popsala podrobnosti nálezu a svůj text doplnila překladem básně od Adolfa Gajdoše.

Publikace D. Hykešové vyznívá jako nález dosud neznámého rukopisu (2). Vhodnější je však mluvit o znovuobjevení zapomenutého textu. Národní listy v srpnu 1887 referují o odhalení Purkyňova pomníku v Libochovicích a slavnostech konaných ve dnech 14. a 15. srpna. Tato zpráva uvádí, že byla uspořádána výstavka památek na slavného vědce, mezi nimi i Purkyňova německá báseň z roku 1804 věnovaná Napoleonovi I.

TEN, KTERÝ NAVRÁTIL ŘÁD A VÍRU…

Purkyňova óda má 58 veršů a dokazuje klasické vzdělání autora. V básni vystupují mytologické bytosti a antičtí bohové – nymfy, satyři, Zeus, Pluto a další. Na začátku se autor ptá Zefíra, vánku, který přichází z lesa, zda zná hrdinu, který se může narodit jen jednou za tisíc let, zda zná Napoleona, který bude prvním císařem Galie. Další verše pak připomínají úspěch Napoleonových tažení Alpami a Apeninami i údolím Nilu, ale především vyzdvihují další triumf: Bonaparte uklidnil revoluční roky, kdy „spory běsnily strašných deset let a lid potřísněn krví zavražděného krále se učil zapírat Boha“. Napoleon vrátil Francii řád a víru v Boha. Závěrem se básník ptá: „Jaká může být odměna pro takového hrdinu?“ A sám odpovídá:

„Odměnou hrdinů je jedině čest.
Jen koruna může být odměnou hodnou jeho činu.
Hle, vděčna Galie, ti nabízí císařskou čelenku.
Kéž by ještě i po tisíci šťastných letech
a ještě déle se koruna
skvěla na skráních tvých potomků.“

Purkyně si tedy cení Napoleona více jako státníka, který vrátil Francii řád a víru v Boha, než jako vojevůdce.

„… EVROPU CELOU MOŘIL, DRAL A TRHAL“

Obyvatelé českých zemí sledovali cestu k moci a dobyvatelské úspěchy korsického rodáka se zájmem, ale i s obavami. Kollár ve svém díle Slávy dcera Napoleona poslal přímo do pekel, slavjanofilové viděli v císaři nepřítele Rusů, kosmopolitní šlechta včetně francouzských emigrantů žijících v Čechách měla k vojevůdci vztah negativní. Příslušníci středního stavu, z nichž mnozí byli josefinisté, spojovali vývoj ve Francii s myšlenkami encyklopedistů a pohlíželi na Napoleona zprvu se sympatiemi (3). Moravští sedláci v roce 1805 francouzské vojáky vítali s nadějí, že Rakousko bude poraženo a nový český král je zbaví roboty. V jedné kramářské písni se zpívá: „Mnohý dnes chce věřiti, jak by to mohlo býti, by Francouz byl naším králem, to se stane jako ámen, on sem musí přijíti, nás od robot zprostiti, za to jej chcem chváliti.“ (4)

Sňatek císařovy dcery Marie Luisy s Napoleonem vnímali někteří vesničané jako oběť netvoru, aby ušetřil království. Podobně, jako když si v pohádkách drak žádá královu dceru. Po roce 1813, kdy byly české země postiženy válkami, obyvatelé vnímali Napoleonovu armádu jako nepřítele, který je ohrožuje na životě i majetku. Milčický rychtář a písmák František Jan Vavák ve svých pamětech píše o Napoleonovi jako o tyranu, který „Evropu celou mořil, dral a trhal jako zvíře, nenechal nic v pravé míře“. (5). Je to nepřítel, který je ničitelem společenského řádu.

PURKYŇOVA AFINITA K FRANCII

Proč se stal hrdinou Purkyňovy ódy právě Napoleon? Zřejmě právě proto, že byl císařem Francouzů. Francie byla pro J. E. Purkyně zemí mimořádně přitažlivou. Ve vzpomínkách na dětství, které nazval Nitky z mého života, zmiňuje pana Leníka, libochovického občana, „jehož jsem rád navštěvoval a s nímž jsem rád rozumoval. Slul co zvláštní filozof, byl ze školy francouzské revoluce, čítal a mluvil rád francouzsky. Na něm poznal jsem kus starorepublikánského francouzského občana.“

Francouzštinu Purkyně zvládl již jako piarista. Za svého pobytu v Blatné, kde byl domácím učitelem mladého barona Ferdinanda, měl neomezený přístup do zámecké knihovny. V deníku, který si o přečtených knihách vedl, nacházíme opakovaně zápisky o francouzské literatuře. Krátce po promoci se ucházel o cenu francouzské Akademie, kterou nakonec získal v roce 1833. Proč se Purkyně o uznání ve Francii opakovaně pokoušel, sám vysvětluje v díle Výryvky z mého života: „Mnoho záleží na tom, aby autor co nejvyššímu tribunálu svou věc předložil. A tím jest dosaváde akademie francouzská, která po celém vzdělaném světě získala autoritu nejváženější.“

V Purkyňově zachované korespondenci je řada dopisů od předních francouzských vědců a sám Purkyně byl zvolen členem francouzské Akademie věd (6). Óda na Napoleona je nejstarší známou Purkyňovou básní, nebyla však nikdy publikována (7).

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 120 00  Praha 2

e-mail: brazda.otakar@centrum.cz