Jakub Hron Metánovský a jeho stopy v medicíně

Súhrn

Vedle seriózních vědeckých snah a osobností se v době národního obrození objevovaly i postavy poněkud rázovité. Patřil mezi ně rovněž středoškolský učitel, fyzik a vynálezce Jakub Hron Metánovský, od jehož úmrtí v loňském roce uplynulo 100 let. Ačkoliv studium na lékařské fakultě v Praze, které začal ve svých 61 letech, nedokončil, lze v jeho dílech nalézt medicínskou stopu, a to nejen pokud jde o vynálezy, ale i v odborném českém lékařském a anatomickém názvosloví. A přestože se lékařem nakonec nestal, je určitě vhodné si tuto svéráznou postavu našich dějin připomenout.

Klíčová slova:

terminologie – Jakub Hron Metánovský – česká medicína

ÚVOD

V loňském roce uplynulo 100 let od úmrtí středoškolského učitele, fyzika a vynálezce Jakuba Hrona Metánovského, podivínského „bažáka“ a „zpytáka“, který byl spolu s kronikářem, písmákem a naivním malířem Aloise Beerem a řezníkem a „knížetem české naivní poezie“ Václavem Svobodou Plumlovským předobrazem Járy Cimrmana (1).

„DON QUIJOTE STOLETÍ VĚDY“

Jakub Hron Metánovský se narodil 4. června 1840 v jihočeském Metánově poblíž Kamenice nad Lipou jako nejmladší syn ze šesti (někteří autoři uvádějí z osmi) dětí sedláka a metánovského rychtáře Jana Hrona. Studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích, které musel pro neshody s profesorským sborem opustit a studia pak dokončil na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kde v roce 1865 maturoval (2).

Po maturitě studoval matematiku a fyziku na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, studia však dokončil ve Vídni a v roce 1870 získal aprobaci z matematiky a fyziky pro nižší gymnázia, kterou si v roce 1873 rozšířil. V roce 1876 složil zkoušku z filozofické propedeutiky (3).

Poté jako suplent krátce působil na německém gymnáziu v Opavě a na českém gymnáziu v Jindřichově Hradci a dále na gymnáziu v Hradci Králové (1871–1897). Řádným učitelem byl jmenován v roce 1883 a profesorem v roce 1886. Vychoval desítky žáků, mezi nimiž je možno nalézt i takové osobnosti jako prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, histologa a embryologa profesora Otakara Srdínka, literárního historika profesora Alberta Pražáka či spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. Po deseti letech, v roce 1897, žádá ředitel gymnázia jeho předčasné penzionování, údajně po konfliktu se zemským školním inspektorem, a nadřízenými orgány je mu vyhověno, čímž se Jakub Hron stal „výslužníkem“ (3–5).

V roce 1901, tedy v 61 letech, se přihlásil ke studiu medicíny na lékařské fakultě v Praze, kde studoval 5 let. Jeho studia ukončil profesor Jaroslav Hlava, který jej nenechal složit druhou rigorózní zkoušku z patologické anatomie, a to z obav profesorského sboru, „zda by vystavením diplomu nebyla ohrožena prestiž lékařské vědy a především holé životy nemocných, kteří by vyhledali Hronovu péči“ (4).

Po neúspěšném studiu na lékařské fakultě Jakub Hron v roce 1906 přestoupil na právnickou fakultu, kam docházel nepravidelně až do roku 1910, kdy studium ukončil a vrátil se do svého rodného Metánova, kde zemřel 29. dubna 1921 ve věku 80 let (4).

Po jeho smrti, konkrétně 4. května 1921, vydává Karel Čapek v Lidových novinách jeho nekrolog (6), ve kterém mj. píše: „V Metánově zemřel ‚výslužník‘, bývalý profesor a po všech českých vlastech známý podivín, Jakub Hron. Byl to svým způsobem Don Quijote devatenáctého století, ‚století vědy‘, jak se říkalo. (…) Když byl pro své podivínství dán do penze, studoval, ač již starý pán, práva a medicínu stejně neúnavně ve svém dobrodružném životě jako španělský rytíř de la Mancha. Věda byla jeho Dulcineou, jíž sloužil. Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že není vždy princeznou, ale také děvečkou.“

Krásnou vzpomínku na svého profesora píše v nekrologu Rudolf Těsnohlídek v Lidových novinách (5): „Buňát byl tvarem velmi pěkná roztomilá nestvůra, kterou Hron častěji obdaroval oblíbené žáky a která byla někdy i poslední zbraní při bitkách na bouraných hradbách bývalé pevnosti královehradecké.“

Výše zmíněný buňát nekotitelný, jeden z Hronových vynálezů patentovaných ve Vídni, byl speciální kalamář, kde byla hladina inkoustu udržována atmosférickým tlakem vždy ve stejné výši a ze kterého, pokud by se převrhl, neměla vytéct ani kapka inkoustu. Vlastnil ho například Ignát Herrmann, který s ním měl špatné zkušenosti (7), a také Karel Čapek, který ho nazýval „hranatou nestvůrou“ (8), z níž, jak napsal Karel Scheinpflug, „dr. Čapek vymáčel své R.U.R.“ (9).

V roce 1990 byl na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze založen Osvětový spolek Jakuba Hrona (OSJH), který se ve spolupráci s obcí Častrov po sérii jednání v roce 2005 rozhodl založit v Hronově rodné obci Metánov Muzeum profesora Jakuba Hrona Metánovského. Pro účely muzea byla vyčleněna jedna místnost v opravené budově někdejší metánovské školy, na níž také visí pamětní deska, která byla instalována OSJH roku 1995 (10).

„PŘÍNOS“ MEDICÍNĚ

Hronovým vynálezům a novým „lepším“ českým termínům se nevyhnula ani medicína. Navrhl narkózu hudbou, kterýžto nápad se ovšem neujal. Pomocí pro práci na pitevnách měly být jeho další dva vynálezy z roku 1906, a to pitevní čepice a zařízení, které prostřednictvím doutníkového kouře odstraňovalo mrtvolný pach v pitevně, jež nazýval „pitevním dmuchadlem“. Jednalo se o gumový balónek (od rozprašovače Zacherlinu proti hmyzu), do něhož vložil zapálený doutník a jehož stisknutím pak dýmal a vytvářel libopach. Obcházel těla s dmuchadlem v ruce a prohlašoval: „Nekouřím, a přece kouřím.“ (2, 11, 12)

Jakub Hron Metánovský také používal nová česká slova, která sám vymýšlel, ovšem na rozdíl od puristů s jejich klapkobřinkostroji, nosočistoplenami a sestromuži při tvorbě vycházel z překladů slov z latiny. Tak například vznikl bažák (student) z latinského studiare (snažiti se, bažiti), jelikož se domníval, že studenti baží po vědění. Oproti tomu byl vyučující zpyták (4). Pro názornost ještě další příklady Hronových českých slov: libomudravna (filozofie), měravna (geometrie), lepšišťan (optimista), horšišťan (pesimista), souchňapák (policista) či svinstvo jablečné (závin, který se svinuje) (13).

Tvorbě nových termínů se Hron nevyhnul ani v případě, kdy se zabýval odbornými tématy. V díle „Důležitosť kořenů slovných v řeči lidské a duch řeči lidské“ z roku 1908 (14) se nejen věnuje úloze řeči v životě a společenském kontaktu člověka, ale také popisuje gramatiku a fonetiku. Při popisu tvorby zvuku používá i své velmi osobité české anatomické termíny, např.:

• hlasidlo – hlasivka;
• dutina mluvidlová, dutina jadebná, dutina dechobná – dutina ústní (lze pojmenovat dle funkce, kterou vykonává);
• nozdrusy (lat. vibrissae) – chlupy v nose;
• kark, karok – krk;
• přepážka poledníková jazyka – septum medianum linguae;
• chobot hlotanový – ventriculus laryngis s. sinus Morgagni, fovea Rosenmülleri;
• průchod obratlový – canalis vertebralis;
• vazy = tkanice = tetivy = řasy (chordae, plicae vocales) – vazy hlasové;
• vaz jazyko-poklopový postranní – ligamentum glosso-epiglotticum laterale;
• hrudní žerď – sternum;
• vrub (údolina) – vallecula;
• výčněl hlasivkový – processus vocalis (14).

Mnohé další pojmy spojené s tělem a medicínou lze nalézt i v dalších částech tohoto díla, např. termín prdel z deníku datovaný do roku 1873, který tehdy ještě nebyl vulgárním výrazem, nebo nedroba (molekula) či bezdílát (atom) z roku 1890 (4), případně v práci „Kořeny slovné řečí slovanských s ohledem na češtinu“ z roku 1907 (15), kde jsou kromě termínů i jejich zajímavé vysvětlivky (uveden výběr):

• caap – cáp – ploska nohy;
• cec, cic, cecek – bradavka na žláze mlečné;
• ceva – trubka tenká v těle;
• cibel – roura močová;
• čiva – v těle živočišném vlákno spojující ústroj středový (mozek, mícha) s ústrojem obvodovým (nerv);
• chmorek – vlasy novorozenců – lanugo;
• moudě – šourek;
• pijavka, pijan – prso;
• plesť – vnitřní tuk;
• zenice – jablko oka (15).

Jakub Hron také skládal básně a písně. Díky MUDr. Alexeji Záhořovi se zachoval fragment Hronovy „Pitvácké básně“ (11), jelikož si ji sám pamatoval. Báseň byla skládána jako mnemotechnická pomůcka.

Pitvácká

1. Nám Asklep pomáhá,

přišla k nám odvaha

rozpitvat ústroje,

hledat vzniku zdroje.

2. Carotis interna

vede nás do černa,

kde opticus vládne

tyče čípky ladné.

3. Ty tu spletl ze čár

choriokapillár;

hyalidka mladá

svoje údy skládá.

4. Schlemm se na ně dívá,

pohledy rozsívá.

Pak se schová v kanál

čerpat moudrost z annál.

ZÁVĚR

Jakub Hron Metánovský byl jistě velmi svéráznou postavou, a i když v oblasti medicíny jako student neuspěl, určitě by nebylo spravedlivé na něj zapomínat. Jeho „přínos“ k odborným termínům, stejně jako k celému českému jazyku, krásně popsal spisovatel Rudolf Těsnohlídek ve svém již zmíněném nekrologu: „Nové výzkumy vyžadovaly přiměřeně zdokonaleného jazyka a Hron upravil si svou češtinu vědeckou i řeč jazyka praktického po svém rozumu. Občas podobalo se to nynější řeči úřední republiky.“ (5)

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Vladimír Musil, Ph.D.

Středisko vědeckých informací 3. LF UK

Ruská 87, 100 00  Praha 10

telefon: 267 102 532

e-mail: vladimir.musil@lf3.cuni.cz