Lékař a spisovatel František Langer a jeho povídka „Děti a dýka“

František Langer je autorem mnoha úspěšných divadelních her a povídek. Jeho díla vyhledávaly přední české scény v polovině minulého století, některá z nich byla zfilmována. Válečná léta prožil Langer v emigraci v Londýně. Tam píše povídku „Děti a dýka“. Proč připomínat tuto téměř neznámou povídku právě v tomto roce, pochopí čtenář z jejího obsahu.

Děj povídky se odehrává v okupovaném Československu, v malé hornické obci poblíž Kladna. V jejím okolí se opakovaně objevují sabotáže poškozující válečný průmysl pracující pro okupanty. Gestapo, které tyto sabotáže vyšetřuje, se rozhodne vyslat do obce svého agenta, aby zjistil od místních obyvatel bližší okolnosti. Pro agenta, hovořícího česky, je vybrána role místního učitele. Agent se snaží získat důvěru dětí a láká z nich informace o životě a práci i denní činnosti jejich rodičů. Vše si zapisuje do deníku, aby jej pak předal svým nadřízeným. Děti však jeho činnost odhalí a pochopí, že je spolupracovníkem okupantů. Uvědomí si, že nechtěně vyprávěly o mnoha věcech, které mohou být pro rodiče nebezpečné, a rozhodnou se jeho deník získat a zničit. Jejich falešný učitel spí při otevřeném okně bytu v přízemí, okno je však zajištěno mříží. Když změří rozměry a zjistí, že mříží lze prolézt, v noci vniknou do bytu. Spící učitel se však probudí. V následujícím zápase se jeden z chlapců zmocní gestapákovy dýky a v sebeobraně jej zabije. Následující vyšetřování se zaměřilo pouze na děti, neboť jen ty se mohly mříží protáhnout. Za kritické situace obětavý vlastenec vezme čin na sebe a sám je jako viník zastřelen. Když gestapácký velitel z obce odjíždí, hodnotí svůj rozkaz zastřelit jen jednoho muže jako nemístnou shovívavost: „Správné bylo všechny muže postřílet, ženy vyhnat, děti odvést a tu ničemnou osadu spálit, rozbít děly a srovnat se zemí.“ Tato jasnovidná vize tragického osudu Lidic je neuvěřitelná.

Langer se narodil 3. března 1888 v dnešní Jugoslávské ulici v Praze, kde měl jeho otec v čísle 18 obchod smíšeným zbožím s velkým výběrem vína a likérů. Vyrůstal ve vlasteneckém prostředí, od své babičky dostal ručník s Havlíčkovým heslem „moje barva červená a bílá“ a Havlíčkův „Křest sv. Vladimíra“ uměl recitovat zpaměti dříve, než se naučil číst.

Františkovi rodiče rádi v letních nedělích navštěvovali divadlo v přírodě a malý František je doprovázel. Navštěvoval rád i různé pražské pouti, kde stávaly plátěné boudy loutkářů. Byl divákem vytrvalým a jeho nejvytouženějším přáním bylo mít vlastní loutkové divadlo. Rodiče mu toto přání splnili, František si s loutkami hrál a psal pro ně i divadelní hry.  

Po maturitě v gymnáziu v Londýnské ulici vstupuje na lékařskou fakultu, ale svůj čas rozděluje mezi studium a literaturu. Jeho prózy tiskne Zlatá Praha, Lumír a další časopisy. V roce 1910 vychází výběr jeho prózy pod názvem „Zlatá Venuše“. Jako začínající autor se odvažuje navštěvovat pražské kavárny, místa schůze spisovatelů i výtvarníků. Tak se v kavárně Unie, dnes zaniklé, seznamuje s bratry Čapky, Eduardem Bassem, Viktorem Dykem, Helenou Malířovou a dalšími umělci.

Seznámil se i s pravidelným návštěvníkem všech kaváren a lokálů Jaroslavem Haškem. A tak poznal Haška jako autora povídek, ale i zakladatele „Strany mírného pokroku v mezích zákona“. Ta byla satirou na politické fráze stranických agitátorů. Hašek své projevy proplétal žargonem, hantýrkou letáků, plakátů a novinářských článků, vymýšlel si falešné citáty, byl střídavě bojovný i dojatý a jeho zapletené věty ve složitých souvětích končily nečekaným závěrem směšné nehoráznosti. Rok před skončením svých medicínských studií zažívá Langer první úspěch: jeho drama „Svatý Václav“ uvádí Národní divadlo.

Langerova literární činnost vyvolává dohady, zda touto aktivitou netrpí jeho medicínská studia. Vyvrátit tyto domněnky se snaží před obávanou zkouškou z patologické anatomie telefonáty předních uměleckých osobností profesoru Hlavovi. Ujišťují tohoto budoucího examinátora, že Langer se pečlivě připravuje na tuto zkoušku, zvláště důkladně studuje otázky „říčního tyfu“. Nastává den zkoušky. Profesor Hlava se na kandidáta usmívá: „Tak pane kandidáte, připravoval jste se na zkoušku pečlivě?“

„Ano, pane dvorní rado,“ zdvořile odpovídá Langer.

„To rád slyším,“ na to rada. „A studoval jste důkladně i příznaky karcinomu děložního čípku?“

Langerovi se sevřelo hrdlo a vyschla ústa. „Ano, studoval,“ zašeptá.

„Výborně,“ usmívá se stále rada. „Tak mi řekněte, co víte o říčním tyfu.“

Historka se traduje i ve variaci opačné – Hlava se nejprve ptá kandidáta, zda pečlivě studoval břišní tyfus, a když to Langer sebevědomě potvrdí, položí mu Hlava otázku na karcinom děložního čípku.

V roce 1913 i roce následujícím musí Langer obléknout rakouskou vojenskou uniformu a je odvelen na východní bojiště. Se zraněním se vrací domů a v Praze využívá své válečné zkušenosti a zakládá originální „zdravotnickou školu“. Vysvětluje přátelům jak se vyhnout frontě a naučí Eduarda Basse úspěšně předstírat záchvaty epilepsie nebo Petra Křičku ochrnutí ischiasem. Křička pak ve dne se pohybuje ulicemi po berlích, ale při nočním návratu z vinárny pochoduje s berlemi přes rameno. Po uzdravení je Langer znovu povolán na ruskou frontu, ale při první příležitosti se nechává zajmout a vstupuje do legií. Jako lékař 1. pluku prožil slavnou sibiřskou anabází a v legiích se setkává i s T. G. Masarykem. Po válce se s legiemi vrací přes polovinu zeměkoule domů s výložkami majora a ve vojenské uniformě pak stráví celý život. V Praze pak pokračuje ve své literární činnosti, píše povídky, k nimž ho inspirovaly zážitky z legií. Tak vznikají jeho díla „Zborov“, Na magistrále, Železný vlk a Jízdní hlídka. Ta byla dokonce zfilmována jako oslava hrdinství a bratrství ruských legionářů. Povídka „Pes druhé roty“ byla určena mládeži.

Celoživotní láska k divadlu učinila z Langera autora řady divadelních her: Komedie „Velbloud uchem jehly“ líčí vzestup dívky z chudých poměrů, která se dokáže prosadit svým podnikatelským nadáním a přestoupí společenské hranice. Další komedie „Obrácení Ferdyše Pištory“ vypráví příběh zlodějíčka, který se promění ve ctnostného natolik, že tím obtěžuje své okolí. Drama „Periferie“ se zabývá problémem viny a trestu a výčitek svědomí. Z řady dalších jeho děl vzpomeňme „Andělé mezi námi“, „Grand hotel Nevada“ a „Manželství, s. r. o.“. Langer své hry zadával nejraději Vinohradskému divadlu, kde působil jako dramaturg Karel Čapek. Když Vinohradské divadlo připravovalo „Periferii“, dekorace k ní vytvořil Josef Čapek. S Langerem prochodil mnoho dnů mezi Vinohrady a vrchem Bohdalcem, kde se drama odehrává. Langerovy hry pronikly na jeviště nejen českých divadel včetně Národního, ale i do zahraničí, především do Vídně. Ve 30. letech zažívá všeobecné uznání i osobní životní spokojenost. Později vzpomíná: „Myslil jsem si, že jsem se dožil klidné a trvalé blaženosti. Pak přišel Mnichov a okupace.“ Protože si nedělá iluze o budoucí situaci v Evropě, zajišťuje rodině odjezd do zahraničí a sám prchá přes Polsko a Dánsko do Francie.

Langer odjel za hranice jako svobodný muž – jeho první manželství se již ve 30. letech rozpadlo. V Paříži se seznámil se svou budoucí druhou manželkou Annou. Ta před válkou odjela studovat do Francie a po vypuknutí války zůstala v Paříži. V květnu 1940 Francie kapituluje a Langer odjíždí do Anglie. Anna pak složitým a téměř dobrodružným způsobem odjíždí za ním.

V londýnské emigraci plukovník Langer pomáhá organizovat československou armádu a nepřestává publikovat. Spolupracuje s rozhlasovou stanicí BBC, píše pro týdeník Čechoslovák a měsíčník Obzory.

V posledních měsících války se Langer účastní s československou brigádou obléhání Dunkerku a v červenci 1945 se vrací domů. Své příbuzné ve vlasti nenalezl, skončili v koncentračních táborech. Jen bratr Jiří stačil emigrovat do Izraele, kde roku 1943 zemřel. I on byl literárně činný a jeho nejznámějším dílem je „Devět bran“ – sled příběhů a legend proložených myšlenkami hebrejské filozofie.

Ve vlasti Langer získává generálské hvězdičky. V armádě však dlouho nezůstal – po únoru 1948 je tento vysoký důstojník západní armády, který navíc jako mladý legionář bojoval na Sibiři s rudými, pro komunistický režim nepřijatelný. Langer se stáhl do ústraní, jeho knihy přestávají vycházet a jeho hry mizí z divadel. Langerův přítel Jan Werich jeho osud komentoval: „Musel platit za to, že ho dějiny naší kultury postavily blízko ke jménu T. G. Masaryka a Karla Čapka.“

Langerovy hry před válkou pronikly i na zahraniční jeviště, a zahraniční divadla na Langera nezapomněla. V roce 1958 rakouský Penklub zve Langera do Vídně, kde oslavují jeho sedmdesátiny. Slavnosti v Burgtheateru se účastní herci, kteří vystupovali v jeho hrách, čtou se jeho povídky o pražských legendách a byla provedena scéna z jeho hry „Velbloud uchem jehly“, ve Vídni stále populární. Langerovu popularitu ve Vídni dokazuje pořad vídeňského rozhlasu vysílaný k jeho nedožitým osmdesátým pátým narozeninám. Pásmo mělo název „Doctor humoris causa“.

František Langer zemřel 2. srpna 1965 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. 28. října 1995 jej prezident Václav Havel vyznamenal řádem T. G. Masaryka in memoriam.

Povídka „Děti a dýka“ vyšla v roce 1942 v Londýně v angličtině, o 4 roky později vyšel její český překlad. Tato povídka, kterou připomínáme k 80. výročí lidické tragédie, je neuvěřitelným jasnozřením umělce.

Adresa pro korespondenci: 

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 128 01  Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz