Počátky Sexuologického ústavu ve vzpomínkách jeho prvního přednosty prof. MUDr. Josefa Hynie, DrSc.

Na slavnostní pracovní schůzi Sexuologické společnost ČLS JEP ke stému výročí nejstaršího univerzitního ústavu na světě, pražského Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN, odezněly referáty pamětníků, doyenů české sexuologie doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., MUDr. Antonína Brzka, MUDr. Radima Uzla, prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., a prim. MUDr. Slavoje Brichcína. Jejich sdělení zmapovala především poválečný vývoj sexuologie jako samostatného oboru reprezentovaného zejména právě Sexuologickým ústavem a osobnostmi s ním spjatými. Ovšem při pátrání po úplných počátcích české sexuologie musíme začít u osobnosti zakladatele ústavu a jeho prvního přednosty profesora Josefa Hynieho.

Přestože profesor Hynie byl jako autor odborných publikací velmi plodný (zejména jako autor prvních učebnic tohoto oboru), až donedávna jsme se domnívali, že se historii české sexuologie nevěnoval a své vzpomínky na její počátky nikdy nesepsal. V roce 2011 však navštívil Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN profesor Erwin Haeberle, excelentní historik, zakladatel a čestný ředitel Archivu Magnuse Hirschfelda při Humboldtově univerzitě v Berlíně. Jaksi mimochodem sdělil, že má k dispozici článek zabývající se historií sexuologie v Československu z pera profesora Hynieho, který knižně vyšel v roce 1992 (1). Z Hynieho vzpomínek na počátky Sexuologického ústavu vybíráme:

Příznivé klima pro sexuologii bylo v Praze již na začátku tohoto století, a to zejména na naší univerzitě a na její lékařské fakultě. Internista, pozdější profesor Pelnář přeložil do češtiny Forelovu „Sexuální otázku“ a mnoho let všemožně podporoval sexuologický výzkum. Ve dvacátých letech pedagog prof. Záhoř uvedl sexuální výchovu v brožuře nazvané „Výchova k rodičovství“. Profesor Trýb z Lékařské fakulty v Brně v roce 1925 publikoval článek „Mužské pohlavní funkce a jejich poruchy“ jako první část své práce o pohlavních nemocech a pohlavních chorobách.

Dermatovenerolog Šamberger vedl jako odborný asistent na vysoké škole v Praze přednášky na téma sexuální poruchy. Později, jako profesor dermatovenerologie a nástupce profesora Janovského, dosáhl, že jeho kolega Pečírka byl po výcviku v Hirschfeldově ústavu v roce 1921 jmenován profesorem sexuální patologie. Měl na univerzitě vytvořit Ústav pro sexuální patologii. V červnu 1921 obdržel prof. Pečírka dekret, ale v lednu 1922, aniž mohl splnit svůj úkol, zemřel. Zanechal jen malou knihovnu s asi 50 knihami s nápisem „Ústav pro sexuální patologii“. K rozšíření ústavu a k zahájení přednášek však nedošlo.

Nicméně existence vyhlášky z roku 1921, která opravňovala k založení Ústavu pro sexuální patologii, byla pro budoucnost důležitá. Pozůstalost knihovny prof. Pečírky byla uložena v dermatovenerologickém oddělení polikliniky. Celá věc byla ale nakonec veřejností zapomenuta.

Prof. Šamberger se mnou v roce 1927 mluvil poprvé o tom, že na své klinice chtěl mít vždy sexuologa. Některé pokusy jak toho dosáhnout selhaly. Ocenil však mou širokou erudici a vyjádřil se, že pokud jsem pro sexuologii rozhodnutý, je připravený být mi k dispozici a přispět mi radou či praktickou pomocí.

Začal jsem tedy s teoretickou přípravou. Studoval jsem zejména Mollovu „Příručku sexuologie“ a Hirschfeldovu je „Sexuální patologii“, taky něco z endokrinologie a neurologie, ze kterých jsem měl dobré základy, které jsem si odnesl z kliniky prof. Pelnáře. Prof. Pelnář byl vynikající neurolog a zároveň náš první endokrinolog. Ještě předtím jsem studoval Grassetovu velkou francouzskou „Physiopathology Clinique“ a Freudovu psychoanalýzu, a taky jsem se samozřejmě zabýval problémy gynekologie a andrologie.

Během studia jsem vzhledem k nutnosti zvládnout rozsáhlý materiál začínal mít pochybnosti. Tu zasáhl profesor Šamberger – informoval mě o možnosti studijní cesty do Berlína s cílem poznat aktuální stav německé sexuologie. Na podzim 1929 jsem již byl v Hirschfeldově ústavu pro sexuologii v Berlíně.

V roce 1935 zemřel prof. Bukovský, vedoucí oddělení fakultní dermatovenerologické kliniky v Praze. Jeho nástupce prof. Gawalowski sdělil profesorskému sboru České lékařské fakulty, že na jeho oddělení se nachází knihovna, která tam nepatří. Knihy byly označeny razítkem „Ústav sexuální patologie“. To byl, jak jsem již uvedl, zbytek knižního fondu prof. Pečírky.

Kolegium profesorů rozhodlo jmenovat mne správcem této knihovny. Přepravil jsem knihy na dermatovenerologickou kliniku prof. Šambergera a zaplnil jsem nimi místnost, která byla na Šambergerovu žádost opět pojmenována jako „Ústav pro sexuální patologii“. Tam jsem prováděl konzultace sexuálních problémů a v posluchárně kliniky jsem měl své přednášky na téma sexuální patologie. V přehledu přednášek na klinice a ústavu stálo: „Ústav pro sexuální patologii, prozatímní správce: profesor MUDr. Josef Hynie“. To byl začátek našeho ústavu na klinice prof. Šambergera.

Prof. Šamberger v roce 1939 odešel do důchodu. Jeho nástupce prof. Gawalowski podporoval naši práci s velkou empatií a s pochopením, které prokázal již při mých prvních krocích v oblasti sexuologie. Ale prof. Šamberger byl stále můj hlavní poradce, zejména při práci na „Úvodu do lékařské sexuologie“.

Během druhé světové války byla z Všeobecné fakultní nemocnice česká dermatologická klinika, a s ní i náš malý sexuologický ústav, vystěhována. V nemocnici Na Slupi jsem dostal pokoj, kde jsem schovával knihovnu a inventář Sexuologického ústavu, který se časem rozrostl. Kromě toho jsem tam i nadále měl konzultace ohledně sexuálních poruch. Prof. Gawalowski byl jako vedoucí nemocnice Němci odvolán a nemocnice byla dále jako pouhé nemocniční oddělení svěřena docentu Petráčkovi.

Během pohnutého období války byla veškeré vědecká práce zastavena a já měl čas na psaní knih. Tak vznikl i „Úvod do lékařské sexuologie“.

Bezprostředně po druhé světové válce bylo na základě této knihy zahájeno posuzování mého jmenování jako profesora lékařské sexuologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1946 jsem byl jmenován (se zpětnou platností od roku 1945). Zároveň jsem byl jmenován vedoucím nezávislého Ústavu pro sexuální patologii. Od října 1946 jsme mohli začít se sexuologickou prací. Po válce jsem přesídlil s dočasným ústavem z nemocnice Na Slupi, nejdříve zpátky na dermatovenerologickou kliniku prof. Gawalowskeho. Tam jsem pracoval s pomocí lékařů kliniky až do přestěhování do nového ústavu v Salmovské 1.

Po přestěhování mi byli jako první lékaři přiděleni medici Raboch a Dobiáš, pak Barták jako demonstrant, v roce 1947 pak lékaři Dr. Nedoma a Raboch jako asistenti. Začal jsem s jejich výcvikem. V jejich přítomnosti jsem vyšetřoval pacienty, pracoval s nimi, a pak, v nepřítomnosti pacientů, jsem s nimi vedl rozhovory. Postupně jsem jim svěřil různé dílčí studie. Později jsem nechal asistenty Dr. Nedomu, Rabocha a Bartáka pracovat s pacienty samostatně. V komplikovaných případech jsem jim byl k dispozici jako konzultant. Poté byli pověřeni také vědeckými pracemi, referáty na vědeckých zasedáních a publikacemi v časopisech.

Název ústavu bylo nutné změnit z „Ústavu pro sexuální patologii“ na „Sexuologický ústav“, protože slovo „patologie“ je u nás obecně užíváno pro patologickou anatomii, tedy pro práci s mrtvolami.

Historii české sexuologie ještě doplníme výňatkem z přednášky významného sexuologa MUDr. Jiřího Mellana, žáka prof. Hynieho:

„Ještě bych rád připomněl, že osamostatnění lékařského oboru sexuologie nebylo snadné. Psychiatrie nebyla této samostatnosti nakloněna. Tehdejší hlavní psychiatr docent Prokůpek i ředitel Dobíšek zastávali názor, že sexuologie je integrální součástí psychiatrie. Vyústilo to v aktivitu prof. Vondráčka, který založil 1966 komisi pro psychiatrickou sexuologii, jejíž první schůze byla 9. 2. 1967 a jejíž činnost udržoval prof. Vondráček i po založení společnosti sexuologické v roce 1970.

Pro založení sexuologické společnosti bylo jistě významným podnětem uspořádání Symposium Sexuologicum Pragense v červnu 1968. Je však třeba přiznat, že hlavní zásluhu na vzniku samostatné sexuologické společnosti měla svou vahou společnost gynekologická. Gynekologové uvítali koncepci sexuologické péče, která jim umožňovala zřizování gynekologicko-sexuologických ordinariátů, jež se však ukázaly pro ně jako tabulkově nevýhodné. Na tomto místě bych skončil svůj historický přehled již jen připomenutím data 5. 6. 1970, kdy byla v Praze na poliklinice na Karlově náměstí založena Sexuologická společnost.“

Adresa pro korespondenci:

prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.

Sexuologický ústav

Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN

Ke Karlovu 11, 128 08  Praha 2

e-mail: petr.weiss@vfn.cz