ÚVODEM

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

naposledy se ohlížíme za rokem, ve kterém Časopis lékařů českých (ČLČ) a Spolek českých lékařů v Praze (SČL) završily 160 let své existence. Osudy obou institucí, jak dokládají příspěvky, ředitele Ústavu dějin UK a Archivu UK prof. Petra Svobodného i bývalého předsedy SČL prof. Jana Kvasničky, byly provázány velmi těsně – vždyť ČLČ, ač má historii o půl roku delší, byl až do počátku 50. let 20. století vydáván Spolkem jako jeho tiskový orgán. Stejně jako byly předsedy SČL významné osobnosti českého lékařského života, i ve funkci vedoucích (či hlavních) redaktorů ČLČ se vystřídalo mnoho významných lékařů, jejichž práce byla mnohem obtížnější než ta moje ve věku textových editorů, automatické kontroly pravopisu a internetu. I když to již nebude v jubilejním ročníku, i jim bych chtěl věnovat náležitou pozornost a vyjádřit jim svůj obdiv a úctu.

Odborná doporučení, která jsme zařadili do tohoto dvojčísla, a etické kodexy, jako je „Mezinárodní kodex lékařské etiky“ Světové lékařské organizace (WMA), tvoří jen zdánlivě dvě od sebe vzdálené strany lékařské profese. Jak vidíme na aktuálních doporučeních Mezinárodní federace pro chirurgii obezity a metabolických chorob (IFSO) i na etických zásadách pro používání a sdílení genomických dat, tyto dva aspekty se již zcela prolínají – a jistě nejen tam, kde jde o vymezení místa nových, ještě ne zcela detailně ověřených postupů.

Pevně doufám, že stejně jako před 160 lety bude mravnost i v budoucnu nikoliv požadavkem, ale samozřejmou součástí profesního i osobního života lékařů a všech dalších zdravotníků.

Petr Sucharda