Edward Donnall Thomas (1920–2012)

V roce 1990 získali Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství američtí průkopníci transplantace – plastický chirurg Joseph Edward Murray (jehož příběh jsme připomněli v ČLČ 6/2022) a hematolog Edward Donnall Thomas.

Jasno od 5 let věku

Edward Donnall (Don) Thomas se narodil v texaském městečku Mart mezi Dallasem a Austinem 15. března 1920 jako syn v té době 50letého praktického lékaře Edwarda Eleazara Thomase a 30leté učitelky Lydie Angeliny (Angie), rozené Hillové (1–4). Chlapec od útlého dětství objížděl s otcem pacienty zpočátku ve dvoumístném kočárku taženém koněm, později ve fordce modelu T („plechová Líza“), v němž cestou od případu k případu poslouchal Eleazarovy výklady o spalničkách, příušnicích, tuberkulóze či neštovicích. V 5 letech byl o svém životním povolání rozhodnut (5) a od 12 let, kdy dosáhl na pedály, uměl se domů vrátit i za volantem, zatímco otec na zadním sedadle spal. Úspěšného lékaře a rodinné úspory do nákupu pozemků ukládajícího podnikatele Eleazara Thomase mezitím krach na newyorské burze 1929 přivedl na mizinu (6).

Austin, Texas (1937–1943): Texaská univerzita. Cambridge, Massachusetts (1943–1946): Harvardova univerzita

Ze školních předmětů měl mladík v oblibě zejména chemii na střední škole v rodišti (–1937) i na Texaské univerzitě v Austinu, kde si přivydělával mytím nádobí v jídelně dívčí koleje (2). Jednou v zimě 1940 odtud vyšel na prostranství kampusu mezi koulující se mládež, přehlédl zbloudilou sněhovou kouli a omluvu za nechtěný přímý zásah do tváře (7) si vyslechl od austinské posluchačky žurnalistiky a rodačky z texaského San Antonia (18. 9. 1922) Dorothy alias Dottie Martinové (2, 3). Krátce před bakalaureátem (1941) a přijetím do prestižního spolku Fí Beta Kappa (6) poznamenalo Donova studia rodinné neštěstí, když otec Eleazar při nočním návratu od pacienta ve svém automobilu zahynul (5). V prosinci 1942 uzavřel mladý Thomas s Dottie Martinovou sňatek (3) a v roce 1943 dosáhl na Texaské univerzitě magisterského stupně v chemické technologii (9).

Uprostřed vrcholící války spustila americká armáda v nouzi o lékaře program specializačního výcviku. Nezámožný Don se tehdy chopil příležitosti vystudovat se státní podporou medicínu na některé z proslulých škol: přihlásil se na Univerzitu Johnse Hopkinse i na Harvardovu univerzitu a po 2 týdnech, 10 dní před zahájením akademického roku 1943/44, dostal z Harvardu telegram o přijetí (5). Chemik Thomas potom v letech 1943–1946 vystudoval Lékařskou fakultu Harvardovy univerzity (2) a zároveň se Dottie výcvikem v bostonské Novoanglické nemocnici diákonek přeškolila ze žurnalistky v hematologickou laborantku (7). Narodily se jim tři děti – dcera Elaine a synové Don junior a Jeffrey (3). Manželé Thomasovi pak rodině i práci zasvětili společně celý další život (6).

Boston (1946–1948): Brigham. Německo (1948–1950): vojna. Boston (1950–1951): Massachusettský technologický institut. Cambridge (1953–1955): Harvardova univerzita

Během hematologické (3) popromoční stáže v letech 1946–1948 u pediatrického patologa Clementa Alfreda Finche v bostonské Nemocnici Petera Benta Brighama potkal Don Thomas první případ dítěte s akutní lymfoblastovou leukémií v remisi indukované antifolátem. V letech 1948–1950 pracoval na oplátku za armádní podporu svých lékařských studií pro armádu USA jako internista v Německu (6).

Po výzkumu (1950–1951) stimulujících faktorů uvolňovaných z ozářených kvasinek v Loofboroughově laboratoři Massachusettského technologického institutu (Chromatographic determination of nucleotides in the suspending medium from irradiated yeast. J Biol Chem 1952; 196: 575–582) dokončil klinický výcvik k práci ústavního hematologa.

Mezi lety 1953 a 1955 pracoval v Ústavu onkologického výzkumu Dětského centra Lékařské fakulty Harvardovy univerzity (4, 9), obeznamoval se tam s úsilím skupiny Josepha Edwarda Murraye o vývoj techniky transplantace orgánů a podílel se na péči o Richarda Herricka, příjemce ledviny od jednovaječného dvojčete Ronalda Herricka při první úspěšné transplantaci lidského orgánu (23. 12. 1954).

New York (1955–1963): Kolumbijská univerzita. Cooperstown (1955–1963): hematolog

V roce 1955 byl Don Thomas na Koleji lékařů a chirurgů newyorské Kolumbijské univerzity jmenován mimořádným klinickým profesorem lékařství (9). Původně bostonský, v otázkách transplantace kostní dřeně zejména lidské názorově blízký kolega Joseph Wiley Ferrebee ho tehdy získal pro Nemocnici Mary Imogene Bassettové v Cooperstownu ve státě New York (2) a manželé Thomasovi (on jako vedoucí lékař) tam téhož roku nastoupili (3). Vytrvalý Don před zraky skeptické lékařské obce infundoval pacientům kostní dřeň z dárců fetálních i dospělých, mrtvých i živých (9) a v roce 1956 provedl první transplantaci kostní dřeně mezi jednovaječnými dvojčaty. Bohužel u transplantovaného došlo k recidivě onemocnění (3).

Od prvního společného článku obou spolupracujících lékařů (Intravenous infusion of bone marrow in patients receiving radiation and chemotherapy. N Engl J Med 1957; 257: 491–496, s Lochtem, Luem a Ferrebeem) zveřejňovali Thomas a Ferrebee své cooperstownské pokusy s nitrožilní infuzí kostní dřeně příjemcům ozáření a chemoterapie (Radiation injury and marrow replacement: factors affecting survival of the host and the homograft. Am J Med Sci 1958; 235: 369–386, s Ferrebeem).

V roce 1958 transplantovala Thomasova pracovní skupina tříleté dívce s pokročilou leukémií kostní dřeň jejího jednovaječného dvojčete; patřičná dávka záření a dřeně z tohoto dvojčete vedla k úspěchu transplantace při dobrém stavu pacientky, než došlo po šesti měsících k recidivě (Irradiation and marrow transplantation: studies in Cooperstown. Lancet 1960; 1: 1289–1290, s Ferrebeem).

Seattle (1963–1990): profesor lékařství a přednosta onkologie

Zásluhou proslulého endokrinologa Roberta Williamse byl Don Thomas roku 1963 jmenován profesorem lékařství a prvním přednostou lékařské onkologie (4) v Nemocnici veřejného zdraví Washingtonské univerzity v Seattlu (9). Spolu s Thomasovou rodinou, která obydlila skromný dům ve stylu ranče z 50. let na předměstí Clyde Hill (7), přišel z Cooperstownu také v experimentech na zvířatech osvědčený Ted Graham (Long-term survival of lethally irradiated dogs given homografts of bone marrow. Blood 1964; 23: 488–493, s Plainem, Grahamem a Ferrebeem) a krátce nato zdatný Robert Epstein (Bone marrow transplantation in acute leukemia. Cancer Res 1965; 25: 1521–1524, s Epsteinem).

V prvních seattleských letech zkoumal Don s Dottie Thomasovou a kolegy na psech kmenové buňky pod vlivem cytotoxických chemoterapeutik působících jako nespecifická alkylační činidla DNA (The problem of the stem cell: observations in dogs following nitrogen mustard. J Lab Clin Med 1965; 65: 794–803, s Fliednerem, Thomasovou a Cronkitem).

Sestavu Thomasova týmu poté posílili Rainer Storb, německoamerický hematolog, onkolog, průkopník alogenní transplantace krevních kmenových buněk v léčbě leukémie a spoluzakladatel seattleského Centra onkologického výzkumu Freda Hutchinsona (nazvaného na památku v roce 1964 zemřelého legendárního baseballového nadhazovače přezdívaného Hutch), dále rodilý Nor Haakon Ragde, průkopník brachyterapie rakoviny prostaty (Marrow engraftment by allogeneic leukocytes in lethally irradiated dogs. Blood 1967; 30: 805–811, se Storbem, Epsteinem, Ragdem a Bryantem), onkolog Clarence Dean Buckner a rodilý Walesan prošlý Afrikou Reginald Clift (Plasma exchange with NCI-IBM blood cell separator. Rev Fr Etud Clin Biol 1969; 14: 803–805, s Bucknerem a Cliftem), imunolog Alex Fefer a molekulární biolog (6) Paul Neiman (Human marrow transplantation – current status. Prog Hematol 1973; 8: 299–324, s Bucknerem, Cliftem, Feferem, Neimanem a Storbem).

V seattleském Centru onkologického výzkumu Freda Hutche vedl Don Thomas od 1974 oddělení lékařské onkologie. Zde u něho a imunologa Johna Hansena, který se do Seattlu přesunul v roce 1977, hledal veterinář z Colorada Bob Graves naději pro svou 10letou dcerku Lauru trpící rekurentní akutní lymfocytární leukémií. V roce 1979 se dívka stala prvním příjemcem alogenní transplantace od nepříbuzného dárce (9), jenže po dvou letech hladkého průběhu choroba recidivovala. Graves nicméně pozornost nepříbuzným dárcům zachoval a založil nadaci pro tvorbu jejich registru (6).

Reakci štěpu vůči hostiteli u člověka zkoumal gastroenterolog George McDonald (Gastrointestinal graft-versus-host disease in man. A clinicopathologic study of the rectal biopsy. Am J Surg Pathol 1979; 3: 291–299, se Salem, Shulmanem a McDonaldem), nebakteriální pneumonii po alogenní transplantaci kostní dřeně studoval infektolog Joel Meyers (Nonbacterial pneumonia after allogeneic marrow transplantation: a review of ten years’ experience. Rev Infect Dis 1982; 4: 1119–1132, s Meyersem a Flournoyovou), na reakci štěpu vůči hostiteli u psa i člověka se zaměřil Rainer Storb (Graft-versus-host disease in dog and man: the Seattle experience. Immunol Rev 1985; 88: 215–238, se Storbem).

V roce 1987 byla u španělského tenoristy Josého Carrerase během pařížského natáčení Pucciniho opery La bohème zjištěna akutní lymfoblastová leukémie s vyhlídkou na přežití 1 : 10, načež v seattleském Centru Freda Hutche podstoupil slavný umělec chemoterapii, radiační terapii a autologní transplantaci kostní dřeně. Mezi ním a manželi Thomasovými se tehdy zrodilo pevné přátelství. Uzdravený pěvec pak založil Mezinárodní nadaci Josého Carrerase pro boj proti leukémii.

Stockholm (1990): Nobelova cena

Za součinnosti své ženy Dottie a spolupracovníků vyvinul Edward Donnall Thomas v Centru Freda Hutche metodu transplantace kostní dřeně, jíž lze léčit leukémii, aplastickou anémii, Hurlerův syndrom a jiné dědičné metabolické nemoci, těžkou kombinovanou imunodeficienci, srpkovitou anémii i Wiskottův-Aldrichův syndrom. Člen americké Národní i Belgické královské akademie, Švýcarské hematologické a četných dalších lékařských a vědeckých společností (3), čestný doktor Cagliarské university na Sardinii (1981), držitel Pamětní medaile Karla Landsteinera (1987), od roku svého odchodu z čela transplantačního programu také držitel Ceny Terryho Foxe (1990), Mezinárodní ceny Gairdnerovy nadace (1990) i Národní medaile vědy (1990) dostal na sklonku téhož roku ze Stockholmu zprávu (3), že „za své objevy týkající se transplantace orgánů a buněk v léčbě lidských nemocí“ (1) napůl s průkopníkem transplantace ledvin Josephem Edwardem Murrayem obdrží Nobelovu cenu pro rok 1990 za fyziologii nebo lékařství (2). Tuto poctu, udělovanou obvykle za pokrok v základním výzkumu, klinicky zaměřený Thomas neočekával (3).

Dne 8. 12. 1990 měl ve stockholmském Karolinském ústavu nobelovskou přednášku (Bone marrow transplantation – past, present and future: Nobel lecture, December 8, 1990. In: Les Prix Nobel: The Nobel Prizes 1990, ed. by T. Frängsmyr, p. 222–230). 10. 12. 1990 byl profesorem imunologie Hansem Wigzellem z Karolinského ústavu představen švédskému králi a z panovníkových rukou přijal Nobelovu cenu (1).

Vedle laureáta Dona oslovil Carl XVI. Gustaf i jeho manželku Dorothy; ve zdvořilostním rozhovoru zavedl řeč na svou zálibu v lovu, načež tutéž slabost přiznala i paní Thomasová, a když se král otázal na její zbraň, upřesnila: „Custom Stock 257 Belgium Roberts.“ Králi nezbylo než konstatovat obdivně „Óóó“ (7). Seattleskému Centru Freda Hutche pak odcházející přednosta jeho klinického oddělení Don Thomas (10) věnoval svůj podíl ze sumy Nobelovy ceny cca 350 tisíc dolarů (9).

Seattle (1990–2002): závěr aktivní činnosti

Thomasovo oddělení Washingtonské univerzity v Seattlu se stalo vedoucím světovým pracovištěm léčby leukémie, aplastické anémie i dědičné genetické poruchy krvetvorby pomocí transplantace kostní dřeně. V závěru Donovy aktivní činnosti překročilo oddělení počet 4 tisíc těchto transplantací, jež na světě tehdy přežívalo kolem 10 tisíc lidí celkem (4).

Dorothy Thomasová fungovala jako Donova laborantka i hlavní administrátorka pečující o granty, rozpočet, vedení Donova kalendáře a korektury všech publikací. V kolektivní monografii (Bone marrow transplantation. Boston: Blackwell Scientific Publications, 1994) dozírala na práci každého z osmi desítek amerických autorů včetně editorů Formana, Bluma a Thomase. Ostatně v literatuře je opakovaně citován výrok průkopníka oboru George W. Santose z University Johnse Hopkinse, že „byl-li Dr. Thomas otcem transplantace kostní dřeně, pak Dottie Thomasová byla její matkou“ (6).

V roce 2002 odešel Don na odpočinek (10). Mezi 22 laureáty Nobelových cen podepsanými v roce 2003 pod „3. humanistickým manifestem“ bylo nobelistů za fyziologii nebo lékařství šest: Francis Crick a James Watson (1962), Edward Donnall Thomas (1990), Erwin Neher (1991), Richard Roberts (1993) a John Sulston (2002).

S manželkou Dottie Thomasovou

Seattle (2002–2015): pozdní léta

Odpočinek trávil Don Thomas jako domácí kutil, ve společnosti svého psa i příležitostný lovec, pokud stav jeho periferních cév dovolil (6). Ve prospěch barcelonské Nadace pro boj proti leukémii vystoupil dne 18. 9. 2012 v Seattlu pěvec José Carreras ke dvojímu výročí – 25 let od úspěšné léčby své choroby transplantací kostní dřeně ve Středisku onkologického výzkumu Freda Hutche a zároveň k 90. narozeninám přítelkyně Dottie Thomasové.

Měsíc poté (20. 10. 2012) Edward Donnall Thomas v Seattlu zemřel a po něm zbyli Dottie a všechny děti – internista v Montaně Don junior, obchodník v Seattlu Jeffrey a infekcionistka ve státě Washington Elaine (2). V roce 2014 Dorothy Thomasová založila seattleskou nadaci s přezdívkou „Dottiin most“ a stala se hlavním mecenášem Střediska Freda Hutche k finanční podpoře nadějných mladých výzkumníků mezi koncem jejich postgraduálního stipendia a jejich prvním grantem (7). V úzkém sepětí s vědou a výzkumem pak setrvala do své smrti v Seattlu 9. 1. 2015.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Pavel Čech
Kabinet dějin lékařství 3. LF UK
Ruská 87, 100 00  Praha 10
e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz