Endoskopická vakuová terapie v léčbě defektů jícnu – naše první zkušenosti

Súhrn

Úvod: Endoskopická vakuová terapie (EVT) se stala důležitým nástrojem v léčbě defektů jícnu, jako jsou dehiscence anastomóz, píštěle a perforace. Studie prezentuje první zkušenosti s EVT v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Metody: Byla provedena retrospektivní analýza dat pacientů léčených EVT pro defekty jícnu v období od května 2020 do května 2024. Zahrnuti byli pacienti s dokončenou léčbou a 30denním sledováním. EVT byla zahájena v kombinaci s jinou endoskopickou/chirurgickou metodou, nebo bez nich. Primárním cílem byla úspěšnost uzávěru defektu, sekundárními cíli byly délka a charakteristika léčby, 30denní letalita a komplikace. Výsledky: Z celkem dvanácti léčených pacientů dokončilo deset pacientů (osm mužů, průměrný věk 65,2 let) 30denní sledování. V devíti z deseti případů byla příčinou defektu jícnu dehiscence po operaci jícnu, jeden pacient měl spontánní perforaci jícnu. Úspěšný uzávěr s použitím, nebo bez použití dalších endoskopických či chirurgických léčebných metod byl dosažen u osmi z deseti pacientů (80 %). Průměrná délka léčby byla 18,9 ± 11,1 dne a průměrný početEso-SPONGE na pacienta byl 5,1 ± 3,4. Léčbu pouze pomocí EVT měli dva pacienti z deseti, osm z deseti mělo kombinaci s jinou modalitou. Celková hospitalizační letalita byla 30 %, 30denní letalita 20 %. U dvou pacientů (20 %) se rozvinula stenóza v místě anastomózy a původního defektu, jiné komplikace léčby nebyly zaznamenány. Závěr: EVT se prokázala jako efektivní a bezpečná metoda v léčbě defektů jícnu, avšak její úspěšnost je často dosažena v kombinaci s jinými léčebnými modalitami, zejm. s chirurgickou přídatnou drenáží. Léčba je založena na multioborové spolupráci. Většina pacientů vyžadovala kombinovaný léčebný přístup.

Klíčová slova:

endoskopická vakuová terapie – ezofagektomie – anastomotický leak – perforace jícnu –-SPONGE – VACStent

Úvod

Jícnové transmurální defekty, tedy perforace jícnu (iatrogenní, traumatické či spontánní), dehiscence anastomóz nebo píštěle, jsou závažné klinické stavy ohrožující pacienta na životě v důsledku rizika rozvoje mediastinitidy a sepse. Léčba je náročná a nákladná a vyžaduje akutní, proaktivní a komplexní multioborový přístup. Nejčastější klinickou situací (zejména na pracovištích s hrudní chirurgií) je pacient s dehiscencí anastomózy po resekčních výkonech na jícnu či žaludku, které se vyskytují v 5–30 % a které jsou i přes veškerou moderní terapii zatíženy relativně vysokou morbiditou a letalitou 2–50 % [1,2]. Obecným principem léčby je snaha o uzávěr defektu za současné sanace infikované dutiny v místě leaku. Kromě metod chirurgických a radiologických jsou standardně používány i metody endoskopické. Mezi tradiční endoskopické metody patří uzávěr defektu různými typy klipů a zejména zavedení potahovaného samoexpandibilního metalického stentu (SEMS). Perkutánní drenáž plastovými stenty je indikována chirurgem a provádí se při chirurgické revizi nebo pod radiologickou kontrolou. Chirurgické i endoskopické metody mají svá úskalí (chirurgická invazivita, dislokace stentu aj.), která do určité míry pomohl zredukovat nástup a rozvoj nové technologie, tzv. endoskopické vakuové terapie (EVT). Jedná se o metodu primárně určenou k uzávěru defektů rekta, která se dále vyvíjela a od roku 2008 je užívána i v horní části trávicí trubice [3,4]. EVT využívá princip lokální aktivní drenáže pomocí systému savé polyuretanové houbičky s drénem napojeným na externě generovaný podtlak, což umožňuje odsávat nekrotické hmoty a hnis, zabraňuje lokálnímu šíření zánětu a zároveň podtlakem aktivně podporuje tkáňovou perfuzi a tvorbu granulační tkáně vedoucí k postupnému uzávěru defektu. V současné době jsou k použití v jícnu komerčně dostupné dva typy EVT – Eso-SPONGE a VACStent. První zkušenosti s EVT, které byly publikovány, ukazují na vysokou úspěšnost při uzavírání defektů jícnu, stejně jako na vynikající technickou proveditelnost a bezpečnost metody. Použití se zdá být univerzální při defektu jícnu jakékoli etiologie [5–9]. V souladu s obecným trendem miniinvazivity se stala EVT velmi populární a její použití se dále rozšiřuje. Publikovaná data jsou však zatím limitovaná a tato metoda zatím vyžaduje ověření a porovnání s ostatními metodami v dostatečně velkých randomizovaných studiích.

V Ústřední vojenské nemocnici v Praze se EVT začala v léčbě perforací či dehiscencí anastomóz jícnu používat od roku 2020, zejména s rozvojem operativy v rámci hrudní chirurgie na chirurgické klinice ÚVN. Hlavním cílem této publikace je tak zhodnocení prvních zkušeností s EVT na našem pracovišti zahrnující hodnocení účinnosti a komplikací EVT v terapii uzávěru defektů jícnu.

Metody

Pacienti a design studie

Provedli jsme retrospektivní analýzu dat všech pacientů, kteří byli léčeni na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN, Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a ÚVN a Interní klinice 1. LF UK a ÚVN v Praze pro perforaci či defekt jícnu jakékoli etiologie pomocí EVT v období od května 2020 do května 2024. Defekt jícnu byl definován jako porušení stěny jícnu s prokázaným paraezofageálním leakem na CT nebo RTG polykacím aktu a následně potvrzen endoskopicky. Do analýzy byli zařazeni pacienti, kteří dokončili léčbu a alespoň 30denní sledování. Po dimisi byli pacienti dispenzarizováni v chirurgické ambulanci, data týkající se dalšího průběhu byla získána z nemocničního systému.

Endoskopická vakuová terapie

Na oddělení gastrointestinální endoskopie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze jsou od roku 2020 všichni pacienti s defekty jícnu ošetřováni pomocí endoskopické vakuové terapie (EVT) samotné nebo v kombinaci s jinou endoskopickou metodou a v indikovaných případech s přídatnou chirurgickou drenáží. Před zavedením EVT byla endoskopická léčba defektů jícnu indikována jen výjimečně. Malé defekty, zejména iatrogenní perforace při endoskopických výkonech, jsme ošetřovali endoskopickými metodami, jako jsou endoskopická aplikace klipů nebo zavedení SEMS. Pacienti s komplikovanými defekty jícnu byli primárně léčeni chirurgickými metodami. EVT, která využívá drenáže pomocí aplikace negativního tlaku v místě defektu k podpoře hojení, byla na pracovišti zavedena v roce 2020. Mezi metody EVT, které na našem oddělení používáme, patří Eso-SPONGE (B. Braun Surgical, S.A, Rubi, Španělsko) a VAC Stent (Möller Medical GmbH, Fulda, Německo). Eso-SPONGE je 2,4 × 5,5 cm dlouhý absorpční pěnový válec s připevněným drénem (12 CH, délka 100 cm), který se připojuje k vakuové pumpě generující aktivní podtlak (obr. 1). VACStent je SEMS potáhnutý absorpční pěnovou houbou, který kombinuje vlastnosti vakuového systému a stentu, což umožňuje jak uzávěr defektu a mechanickou podporu, tak aktivní drenáž a zároveň zachovává možnost perorálního příjmu (obr. 2).

Prvním krokem v léčbě EVT je endoskopické posouzení defektu jícnu. Volba EVT zařízení závisí na vlastnostech defektu (velikost a lokalizace), přítomnosti, rozsahu a umístění přilehlé kavity, lokálním nálezu okolních tkání, celkovém stavu pacienta, dostupnosti instrumentária a zkušenostech pracoviště. V hodnocené kohortě pacientů jsme primárně používali Eso-SPONGE, VACStent byl použit pouze jednou. Eso-SPONGE se zavádí pod endoskopickou kontrolou pomocí overtube a může být umístěn intraluminálně k defektu pro přímý kontakt nebo intrakavitálně do media stinální kavity pro efektivnější drenáž (event. je možné tyto metody kombinovat). Drén se vyvede transnazálně a následně se napojí na pumpu s negativním tlakem, na našem pracovišti využíváme střídavý podtlak 40–130 mmHg (obr. 3). Výměny Eso-SPONGE se provádějí dvakrát týdně (po 3–4 dnech) s pravidelným hodnocením stavu defektu. Všechny výkony (zavedení, výměny) byly prováděny v celkové anestezii. Pacienti byli hospitalizováni buď na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ÚVN, nebo na Jednotce intenzivní péče Chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN.

Hodnocené parametry

Hodnoceny byly demografické údaje pacientů (věk, pohlaví, index tělesné hmotnosti [BMI]), základní anamnéza, etiologie a charakteristika defektů, u onkologických pacientů pak údaje týkající se základního onemocnění a léčby (TNM stadium, neoadjuvantní terapie).

Primárním cílovým ukazatelem byla úspěšnost uzávěru dehiscence či perforace (s použitím dalších endoskopických či chirurgických metod, nebo bez nich). Úspěšný uzávěr byl definován jako absence známek leaku na skiaskopickém, CT a/nebo endoskopickém vyšetření. V případě úmrtí pacientů byla provedena pitva a hodnocena těsnost uzávěru jícnového defektu.

Sekundárními ukazateli byly délka a charakteristika léčby pomocí EVT (počet insercí EVT, umístění EVT, kombinace s jinými metodami), celková 30denní letalita a výskyt striktury během klinického sledování po úspěšné léčbě. Délka léčby byla definována jako počet dní od zavedení EVT do jehoodstranění.

Statistická analýza

Kategorické proměnné jsou prezentovány jako počet s procentuálním vyjádřením, spojité proměnné jako průměr se směrodatnou odchylkou, příp. medián s rozmezím. Byly sestaveny datové sady a byla provedena popisná analýza charakteristik pacientů a postupů za použití Microsoft Excel.

Výsledky

Charakteristika souboru

V období od května 2020 do května 2024 bylo celkem ošetřeno dvanáct pacientů, z nichž do analýzy jich bylo zahrnuto deset. Dva pacienti nebyli do analýzy zařazeni, protože neměli dokončenou léčbu nebo nesplňovali kritérium 30denního sledování. V souboru bylo 80 % mužů, průměrný věk pacientů byl 65,2 ± 15,7 let a průměrné předoperační BMI bylo 27 ± 2,9 kg/m². Nejčastější etiologie defektů jícnu byla dehiscence sutury ezofago-gastro či ezofago-entero anastomózy) po resekci jícnu či kardie pro maligní onemocnění (8/10; 80 %). Ve zbylých případech se jednalo 1× o dehiscenci sutury pahýlu jícnu po komplikované operaci hiátové hernie (1/10; 10 %) a 1× o spontánní perforaci jícnu – Boerhaaveův syndrom (1/10; 10 %). Z osmi pacientů s dehiscencí po resekci jícnu pro malignitu bylo pět po operaci adenokarcinomu kardie žaludku, dva adenokarcinomu distálního jícnu v terénu Barrettova jícnu a jeden pacient po resekci pro spinocelulární karcinom. Sedm pacientů (7/8; 87,5 %) podstoupilo neoadjuvantní onkologickou léčbu – chemoterapii FLOT (6/8) nebo chemoradioterapii (1/8). Dle TNM klasifikace mělo 50 % pacientů pokročilé stadium ypT4 (4/8). Průměrná doba vzniku dehiscence anastomózy byla 7,5 ± 3,2 dnů po operaci. Průměrná iniciální velikost defektu byla 12,8 ± 4,4 mm (u ně kte rých pacientů došlo v průběhu léčby k progresi velikosti defektu nehledě na finální úspěšnost léčby). Průměrný čas od diagnózy leaku k zahájení EVT byl 8,8 ± 12,4 dne, medián 3 dny (rozmezí 0–39 dnů). Data jsou detailně shrnuta v tab. 1.

Účinnost a charakteristika EVT

U devíti pacientů byl použit Eso-SPONGE jako hlavní metoda EVT, u jedné pacientky byl nejprve použit VACStent (ponechán in situ 7 dnů), poté byla zavedena Eso-SPONGE pro přetrvávající defekt. Z endoskopických technik byla EVT použita jako samostatná léčba u pěti pacientů, u dalších byla použita kombinace s jinými endoskopickými modalitami (SEMS + EVT 3/10, SEMS + tkáňové lepidlo + EVT 1/10, klipy + EVT 1/10). Přídatná drenáž indikovaná chirurgem (zavedená při operační revizi nebo pod CT kontrolou) byla použita u většiny pacientů (8/10; 80 %). U dvou pacientů byla použita pouze EVT, bez nutnosti kombinace s jakoukoli jinou modalitou. Volba metody či kombinace byla vždy rozhodnuta individuálně dle lokálního nálezu, stavu pacienta a ve spolupráci s ošetřujícím chirurgem. Průměrná doba trvání EVT byla 18,9 ± 11,1 dne s průměrným počtem 5,1 ± 3,4 spotřebovaných Eso-SPONGE na jednoho pacienta.

Úspěšný uzávěr pomocí EVT s použitím, nebo bez použití dalších endoskopických či chirurgických léčebných metod byl u osmi z deseti pacientů (80 %). EVT selhala u dvou pacientů. Jednou z nich byla pacientka po komplikované operaci hiátové hernie, kdy došlo k dehiscenci sutury pahýlu jícnu s objemnou infikovanou mediastinální kavitou a rozvojem těžké sepse. Při probíhající léčbě EVT sice došlo ke stabilizaci stavu, významné regresi infikované dutiny a velikosti defektu jícnu, ten se však nepodařilo kompletně uzavřít. Nicméně pacientka byla schopna díky EVT následně podstoupit chirurgickou revizi s resuturou defektu a úspěšným obnovením kontinuity horního GIT. Druhý případ, kde nedošlo ke kompletnímu zhojení defektu, byl 79letý pacient s rozsáhlou dehiscencí sutury po resekci distálního jícnu pro pokročilý adenokarcinom. I přes veškerou snahu a kombinaci endoskopických a chirurgických metod pacient zemřel 23. den od zjištění dehiscence. Pitva potvrdila přetrvávající defekt anastomózy. U dvou pacientů, u nichž byla EVT použita jako samostatná léčebná modalita (bez použití jiných endoskopických metod či přídatné chirurgické drenáže), byla úspěšnost uzávěru 100 %.

Průměrná délka hospitalizace byla 46,6 ± 24,7 dne, celková hospitalizační letalita byla 30 % (3/10), 30denní letalita byla 20 % (2/10). Z pitevních protokolů bylo zjištěno, že u zemřelých pacientů byl přetrvávající defekt anastomózy prokázán jen u jednoho, u dalších dvou již dehiscence nebyla zřetelná. Během sledování došlo u dvou pacientů (2/10; 20 %) k rozvoji symptomatické stenózy v anastomóze (4 a 6 měsíců od ukončení léčby), která byla úspěšně řešena endoskopicky balonovou dilatací. Parametry týkající se léčby a komplikací EVT jsou shrnuty v tab. 2.

Diskuze

Naše studie prezentuje nejrozsáhlejší soubor výsledků použití endoskopické vakuové terapie v léčbě jícnových defektů v České republice. První zkušenosti s touto metodou v České republice prezentovali Stašek et al. v roce 2018 jako kazuistiku pacienta s dehiscencí anastomózy po resekci jícnu pro adenokarcinom kardie, který byl úspěšně léčen pomocí EVT terapie [10]. V souboru jsme retrospektivně analyzovali deset konsekutivních pacientů léčených v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Hlavním cílem bylo hodnocení účinnosti, charakteristiky léčby, komplikací a 30denní letality.

Výsledky ukazují na vysoký potenciál EVT jako efektivní metody pro řešení těchto komplikovaných případů. Úspěšný uzávěr jícnového defektu byl dosažen u 80 % pacientů, což je srovnatelné s literaturou včetně publikovaných metaanalýz, kde se úspěšnost EVT pohybuje mezi 76 a 91 % [5–8]. Dva pacienti nebyli zařazeni do analýzy, protože neměli dokončenou léčbu nebo nesplňovali 30denní sledování. Byli léčeni kombinací EVT a přídatné chirurgické drenáže. Jedna pacientka měla dehiscenci sutury jícnu po iatrogenní perforaci při komplikované operaci recidivující hiátové hernie. Druhý pacient, mladý muž, utrpěl kaustické poranění jícnu s perforací, která byla původně řešena chirurgickou suturou, ale komplikovala se dehiscencí. Kombinace EVT a chirurgické drenáže mediastinitidy byla v obou případech úspěšná.

Selhání EVT bylo zaznamenáno u dvou pacientů (2/10; 20 %), přičemž jeden případ se týkal pacientky s komplikovanou operací hiátové hernie a druhý pacienta s velkým defektem po resekci distálního jícnu pro adenokarcinom. U obou pacientů se jednalo o velký defekt (2 cm) s objemnou zánětlivou kavitou. Z dalších rizikových faktorů byla u pacienta po resekci jícnu přítomna předchozí neoadjuvantní terapie a onkologicky pokročilý patologický nález v resekátu (T4N2). V obou případech tak selhání EVT nejspíše nelze připsat pouze metodě samotné, ale též závažnosti a komplikovanosti základního onemocnění. Z dostupné literatury je známo, že selhání EVT nebo prodloužení a zkomplikování léčby je primárně ovlivněno rizikovými faktory s negativní prognostickou hodnotou, kterými jsou předchozí neoadjuvantní léčba, velikost defektu včetně přítomnosti mediastinitidy a lokalizace defektu, přičemž horší prognózu mají defekty v proximálním jícnu [7,11].

Při léčbě pacientů s defekty jícnu jsme nejčastěji používali Eso-SPONGE jako metodu EVT. S touto metodou máme dostatečné zkušenosti a je dostupná na našem pracovišti. Nevýhodou je nutnost častých výměn, což je časově, personálně a nakonec i finančně nákladné. Tato léčba v současnosti není hrazena ze zdravotního pojištění. Zajímavou možností je spojení stentu s vakuovou terapií ve formě VACStentu. Použili jsme jej pouze jednou u jedné pacientky, kdy po prvním sezení léčby defekt po extrakci po 7 dnech přetrvával a dále bylo pokračováno v EVT pomocí Eso-SPONGE (i z důvodu dostupnosti materiálu na pracovišti). I přes publikovaná data, která ukazují na vysokou účinnost, je hlavní nevýhodou VACStentu zejména náročná finanční nákladovost při nutnosti opakovaných výměn (jedná se o kombinaci s houbou, kterou je nutné měnit častěji než samotný stent). První dostupná data ukázala úspěšnost 70–80 %, i když je třeba vzít v úvahu, že studie zahrnovaly malý počet pacientů a heterogenní populaci pacientů s defekty jícnu různé etiologie [12,13]. Analýzy nákladové efektivity jak Eso-SPONGE, tak VAC Stentu v léčbě těchto komplikovaných diagnóz zatím nejsou k dispozici.

U dvou pacientů (2/10; 20 %) byla EVT použita jako pouze jediná terapeutická modalita, což umožnilo významně snížit invazivitu terapeutického přístupu, a tím i rizika a zátěž pro pacienta. Samotná EVT tak může být efektivní metodou pro uzávěr defektů jícnu zejména v těch případech, kdy se jedná o méně komplikované stavy a velikost defektu je malá, bez rozsáhlých abscesů v okolí či bez přítomnosti těžké sepse. EVT však lze úspěšně kombinovat s dalšími endoskopickými či chirurgickými metodami. V naší studii jsme kombinovanou terapii použili u většiny pacientů (80 %). Kombinace EVT a dalších endoskopických metod (nejčastěji se SEMS) byla využita v polovině případů. V určitých situacích, zejména při rozsáhlých lokálních nálezech, je žádoucí kombinace s chirurgickými drenážními technikami. V našem souboru bylo u osmi z deseti (80 %) pacientů nutné použít kombinaci s chirurgickým přístupem. Mediastinitida a pleurální empyém byly hlavními indikacemi pro chirurgický zákrok jako nezbytný doplněk k EVT. Kuehn et al. využili kombinovaný přístup EVT s chirurgickými metodami u 43 % pacientů, kdy byl defekt jícnové stěny kontrolován intraluminální EVT, zatímco současná mediastinitida byla řešena chirurgicky zavedenou externí drenáží. Tato kombinace vedla k záchraně jícnu u 78 % pacientů [14]. Z našich zkušeností by EVT a chirurgie měly být považovány za doplňkové postupy, a nezbytná je tedy, vedle zhodnocení nálezu zkušeným endoskopistou, i chirurgická expertíza k posouzení rozsahu postižení včetně lokálních anastomotických podmínek a k přizpůsobení terapie. Pacienti by měli být léčeni komplexně na jednotce intenzivní péče chirurgického typu nebo na oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Zajištěna by měla být zejména kvalitní výživa, nejčastěji kombinace enterální a parenterální, spolu s mikrobiálním screeningem a cílenou antibio tickou léčbou a komplexní podpůrná terapie.

Endoskopická vakuová terapie by měla být zahájena okamžitě po diagnóze leaku. Tato praxe zlepšuje klinické výsledky v porovnání s odloženou léčbou. Pokud se léčba zahájí více než 24 hod. po detekci leaku, prokazují výsledky prodlouženou dobu hospitalizace a vyšší letalitu [15]. V naší studii bylo zahájení EVT průměrně 8,8 dne po detekci leaku, medián 3 dny (rozmezí 0–39 dnů). První čtyři pacienti byli totiž iniciálně léčeni pomocí SEMS nebo klipů, které nevedly k požadovanému efektu. Aktuální trend v naší nemocnici je zahajovat EVT ihned po zjištění leaku. Průměrná doba trvání EVT byla 18,9 ± 11,1 dne, s průměrným počtem 5,1 ± 3,4 Eso-SPONGE na pacienta. Tato data podporují nutnost pravidelného sledování a výměn pro dosažení optimálních výsledků. Eso-SPONGE jsme měnili každé 3–4 dny, což se ukázalo být efektivní. Tento interval dává mechanizmu dostatek času k indukci granulační tkáně v ráně a zároveň stále umožňuje snadné odstranění Eso-SPONGE. Tento postup je v souladu s literaturou, i když ně kte ré studie uvádějí cykly výměn v rozmezí 1–2 týdnů [16,17].

Endoskopická vakuová terapie je považována za spolehlivý, účinný a minimálně invazivní zákrok, během něhož jsme nezaznamenali žádné bezprostřední komplikace. Obecně komplikace samotné EVT jsou vzácné, vyskytují se v asi 10 %, ale mohou být závažné. Mohou zahrnovat krvácení z eroze kvůli EVT do malé nebo velké cévy, rupturu sestupné aorty, vznik bronchoezofageální píštěle, natržení sliznice při odstraňování EVT a její dislokaci [18,19]. Během sledování došlo u dvou pacientů (2/10; 20 %) k rozvoji symptomatické stenózy v anastomóze, což se však zásadně neliší od rizika vzniku stenózy i u nekomplikovaného hojení anastomózy [20]. Oba pacienti byli úspěšně řešeni balonovou dilatací. Tyto případy poukazují na potřebu dlouhodobého sledování a možnosti endoskopických intervencí při řešení pozdních komplikací po EVT.

Třicetidenní letalita jícnových perforací se v literatuře pohybuje mezi 12 a 50 % v závislosti na klinickém stavu pacienta a použité léčebné technice [21]. Celková hospitalizační letalita byla v našem souboru 30 %, s 30denní letalitou 20 %. Tato čísla zdůrazňují závažnost stavu pacientů s jícnovými defekty a komplikacemi spojenými s jejich léčbou. Uvedení pacienti zemřeli na multiorgánové selhání při těžké a protrahované sepsi a vyčerpaných energetických rezervách, pouze u jednoho z nich přetrvával defekt jícnu při pitvě. Je důležité zmínit, že u dvou zemřelých byla dehiscence již zhojena, což potvrzuje, že EVT má potenciál k efektivnímu uzávěru defektů, i když je celkový klinický stav pacientů kritický.

Hlavní limitací studie je malý počet pacientů a retrospektivní design. Vzhledem k omezenému počtu pacientů a heterogenitě kohorty nebyla provedena analýza faktorů asociovaných se selháním nebo úspěšností EVT (např. intrakavitární vs. intraluminální inserce Eso-SPONGE), která by byla přínosná v selekci vhodných kandidátů EVT. V hodnocení účinnosti je pak limitací absence srovnávací kohorty léčené dosud standardními metodami (např. stent).

Závěr

Tato retrospektivní analýza prvotních zkušeností s endoskopickou vakuovou terapií (EVT) ukazuje slibný potenciál metody v léčbě jícnových defektů. EVT s použitím, nebo bez použití dalších endoskopických či chirurgických léčebných metod dosáhla úspěšného uzávěru defektů u 80 % pacientů s relativně nízkým výskytem závažných komplikací. Navzdory limitovanému počtu zařazených pacientů a retrospektivnímu designu studie se EVT zdá být efektivní alternativou k tradičním metodám. V Ústřední vojenské nemocnici je aktuálně preferovaným primárním terapeutickým přístupem v léčbě defektů jícnu. Komplexnost a různorodost pacientů indikovaných k EVT vyžaduje vysoce individuální a multioborový přístup. Další rozsáhlejší studie a analýzy jsou nezbytné k potvrzení těchto výsledků a k optimalizaci postupů EVT pro léčbu jícnových defektů.