EAU Kodaň aneb výchova rezidentů v Čechách

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

je dobrým zvykem a vlastně i nezbytnou součástí každé služební cesty, aby měla nějaký výstup. Ve složení Vojtěch Fiala, Vojtěch Novák (jako zástupci rezidentů České urologické společnosti – ČUS) a Tomáš Hradec – čerstvě atestovaný (vyslaný za předchozí aktivitu pro ČUS) jsme byli podpořeni k cestě na kongres Evropské urologické asociace (EAU) v Kodani.

Během několika dnů jsme si užili odborný i společenský program, který byl pestrý až překotný, jak lze na největším evropském urologickém kongresu předpokládat. Obrovský počet účastníků, množství paralelně běžících přednášek, posterových sekcí ale i prakticky orientovaných kurzů a samozřejmě bezpočet firemních stánků nejrůznějších společností, které často v Čechách ani neznáme. To vše je konference EAU. Každý z nás si vytvořil seznam sdělení, která jsme chtěli navštívit. Vidět videosekce, výsledky prací primárního výzkumu nebo snad sekci pro mladé lékaře organizovanou ESRU. Byla to velká zkušenost, ale i určitý pocit beznaděje, kdy se snažíme v řadě ohledů dohnat svět.

Cílem naší cesty, kromě sbírání zkušeností na největším evropském kongresu, byla především schůzka zástupců rezidentů (tzv. ESRU – European Society of Residents in Urology). Ta se koná vždy dvakrát ročně, tématem jsou společné aktivity ESRU, diskutuje se stav v jednotlivých národních organizacích, probíhá snaha o aktualizaci databází rezidentů. Část diskuze se týkala podoby rezidentství v jednotlivých zemích. V dalším bloku se konaly volby předsednictva a předání čestných uznání za dřívější vedení. Celkem se jednalo o šest hodin více či méně efektivně stráveného kongresového času.

Diskuze o podobě rezidentství v jednotlivých evropských zemích nás zaujala natolik, že bychom se jí rádi více věnovali v následujících řádcích. Cílem tohoto sdělení tedy není popis jednotlivých zhlédnutých prezentací nebo novinek v urologii, jak tomu bývá obvykle ve zprávách z kongresu.Postupem času tráveného v Kodani v nás začala kypět určitá revolta a touha po projevu vlastního názoru, která byla iniciována zmíněným setkáním a konverzací se zahraničními rezidenty. Vedlo nás to k zamyšlení nad stavem českého rezidentství a přístupem k dalšímu vzdělávání. Následující text není vědeckým pojednáním, ani sociologickým výzkumem. Neopírá se o žádná takzvaně tvrdá data, vycházíme z rozhovorů s vrstevníky – lékaři, kolegy, které známe z fakulty, z pracoviště. Zahraniční pohled opíráme o diskuze při setkání se zahraničními rezidenty v rámci mezinárodních vzdělávacích akcí, stáží na zahraničních pracovištích a setkání s rezidenty ESRU z ostatních zemí.

Obecně je rezidentství v naší zemi (ve všech oborech medicíny, pokud je nám známo) považováno za ne příliš hodnotné období, které musí člověk vydržet. Rezident již není medikem, ale zároveň ještě také není plnohodnotným lékařem. Jeho hlavní náplní práce je často administrativa a jiné méně oblíbené pozice v pracovním programu, které zajišťují každodenní provoz daného pracoviště a nejmladší člen týmu je prostě musí zvládnout. Jeho cílem je proto co nejdříve odatestovat, ať už je jeho motivace jakákoliv – např. dostat prostor k profesnímu rozvoji na daném pracovišti, přesunout se do privátní praxe, nebo finanční posun v tabulce.

Rezidentství v zahraničí je považováno za období určené k maximálně efektivnímu sbírání zkušeností, zvyšování odborné kvalifikace, absolvování nejrůznějších kurzů či získání širokého rozhledu v klinických i vědeckých aspektech svého oboru. Je tedy obecně více zaměřeno na rozvoj rezidenta samotného. Cílem většiny zahraničních rezidentů, se kterými jsme měli možnost o průběhu jejich vzdělávání mluvit, byla snaha získat za to krátké období rezidentury co nejvíce zkušeností, navštívit ta nejprestižnější pracoviště, naplnit CV a tímto zvýšit svoji hodnotu na trhu práce.

Jednotlivá vzdělávací centra se zase musí snažit připravit pro rezidenta co nejpřínosnější program. V některých zemích, jako je například Anglie, jsou poté pracoviště přímo rezidenty hodnocena. Tato evaluace má mimo jiné vliv i na finanční podporu pracoviště. Je proto velkou motivací nemocnic, aby byli lékaři v předatestační přípravě na jejich pracovišti spokojení.

Jedním z dalších rozdílů je získávání zkušeností v rámci dlouhodobých zahraničních stáží. Zatímco u nás tyto stáže nejsou vůbec obvyklé a cesta k nim není jednoduchá, nebo z provozních důvodů pracoviště prakticky nemožná, například v Belgii je zahraniční stáž přímo povinnou součástí rezidentury. V Nizozemí je zase rezident povinný polovinu své předatestační přípravy strávit ve velké (ev. univerzitní) nemocnici a druhou polovinu v menším lokálním zařízení tak, aby získal přehled o možnostech a fungování nejen svého pracoviště, ale i toho cizího jiné velikosti. Je běžnou praxí, že zahraniční rezident v průběhu své přípravy vystřídá i několik klinických pracovišť, aby měl příležitost se učit od těch nejzkušenějších v oboru, případně naopak zjistit charakter práce v menší nemocnici.

Poměrně velký rozdíl jsme pozorovali také v operačních zkušenostech rezidentů na některých zahraničních pracovištích, kde má rezident před atestací často operační zkušenosti s výkony, na které nemá neatestovaný urolog v České republice ani pomyšlení.

Naše tvrzení jsou založena na setkáních s rezidenty patřící do užší skupiny aktivních mladých lékařů v rámci EAU, kterých je k našemu překvapení i v Evropě nedostatek. Zahraniční systém vzdělávání a fungování rezidentů však tyto aktivity umožňuje daleko pružněji, než systém český, ve kterém je provoz pracovišť často na práci rezidentů přímo závislý. A pro jejich rozvoj nezůstává prostor.

Nechceme tvrdit, že zahraniční přístup je správný či snad ideální ve všech ohledech, to rozhodně ne. Je však jistě daleko více orientovaný na rozvoj rezidenta, méně na jeho využití k zajištění provozu pracoviště. Nelze však ze všeho obviňovat pouze systém. I nepříznivá pracovní situace z pohledu osobního růstu se leckdy stane pohodlnou rutinou, člověk potom těžko hledá motivaci něco měnit, získat nové zkušenosti. Tím spíše ne, když naše zdravotnictví má trvale nedostatek lékařů, čímž zcela odpadá jakýkoliv smysl konkurence.

Závěrem bychom rádi upřímně poděkovali výboru ČUS za podporu naší cesty a též za moderní proevropský přístup k rezidentům, který je v řadě ohledů bohužel limitován tuzemským zdravotním systémem a jeho mantinely. Věřím, že zkušenosti a podněty z obdobných kongresů zúročíme v dalším profesním postupu a že nám pomůžou některé věci změnit, byť zpočátku třeba jen přemýšlení v hlavách mladých lékařů. Není totiž důležité pouze to, co my můžeme přinést svému pracovišti, ale i co naše pracoviště může přinést nám.

Vojtěch Fiala, Vojtěch Novák, Tomáš

Hradec. Praha, 31. 5. 2018

Kontaktní adresa:

MUDr. Vojtěch Novák

Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol

V Úvalu 84, 150 06 Praha

e-mail: vojtech.novak@fnmotol.cz

Střet zájmů: žádný

Foto: autor článku

Prohlášení o podpoře: Autor prohlašuje, že zpracování článku nebylo podpořeno farmaceutickou firmou.