Profesor Šteiner sedmdesátiletý

Před několika lety vyšel v časopise královéhradecké lékařské fakulty a fakultní nemocnice článek z pera prof. Josefa Špačka s titulkem: “Děkanem lékařské fakulty je Brit”. Nevím, kolik čtenářů Česko–slovenské patologie tuší, že Brit byl po 11 let také vedoucím redaktorem našeho časopisu. Měl jsem to štěstí, že tento Brit byl také mým prvním a jediným šéfem a učitelem patologie.

Prof. MUDr. Ivo Šteiner se narodil v srpnu 1940 v Londýně. Hned po válce se však rodina vrátila z exilu zpět do vlasti a vyrůstal tak v Praze. Díky nepříznivému kádrovému profilu však nemohl po maturitě nastoupit na lékařskou fakultu a musel nejprve jeden rok pracovat jako sanitář v Thomayerově nemocnici. Teprve poté, co se takto dostatečně “očistil”, mohl začít studovat medicínu – nikoli však v Praze, ale v – pro něj neznámém – Hradci Králové, kde byla nově znovuotevřena výuka všeobecného lékařství i pro civilní posluchače.

Jeho dráhu patologa předznamenalo působení prof. Vortela, který jej pro obor získal svým nadšením a povzbuzováním během výuky ve třetím ročníku. Přesto mnoho nechybělo a vše mohlo skončit úplně jinak – během zkoušky z patologie u prof. Fingerlanda si Ivo Šteiner vytáhl otázku “myelosis”. Začal odpovídat, že myelosis je zánět míchy, načež jej examinátor přerušil se slovy: “To je myelitis!”. Lehce zpocený medik se tedy okamžitě opravil se slovy, že se jedná o nádor z plazmatických buněk. “To je myeloma!!” odvětil prof. Fingerland. Naštěstí třetí varianta odpovědi již byla správná a toto klopýtnutí neohrozilo dráhu budoucího přednosty Fingerlandova ústavu patologie.

MUDr. Šteiner nastoupil na hradeckou patologii v roce 1964. Příliš se však na svém mateřském pracovišti neohřál a po krátké době získal stipendium WHO a v roce 1968 odjel na rok a půl do Ugandy, kde se věnoval chorobám srdce a cév. Jak sám říká, kdo jednou navštíví černý kontinent, onemocní African sickness a již navždy má tendenci se do těchto míst vracet.

Po pětiletém působení zpět v Hradci byl nucen pro své otevřeně formulované politické názory a postoje opustit půdu fakulty a fakultní nemocnice a uchýlil se do nedalekých Pardubic, kde získal místo primáře tamního oddělení patologie. Tam působil po dobu takřka 15 let, než na podzim roku 1989 získal pozici konzultanta ve státní nemocnici v Kuwait City. Zde ho také zastihla sametová revoluce, kterou ke své velké nelibosti nemohl prožívat přímo ve vlasti, ale zprostředkovaně přes televizní kanály zahraničních stanic. Ani jeho kuvajtský pobyt však – vzhledem ke vpádu irácké okupační armády – neměl dlouhého působení a v roce 1990 se tak vrátil zpět do Čech.

V rámci polistopadových změn docházelo na celé řadě vedoucích míst všech univerzitních ústavů k výměně vedoucích pracovníků a tehdejší MUDr. Šteiner se (po určitém přemlouvání ze strany svého přítele Josefa Špačka) přihlásil do konkursu na místo přednosty, které získal. Nastoupil na podzim roku 1990 a převzal výuku patologie po prof. Nožičkovi. Medici to nesli s velkou nelibostí, prof. Nožička byl nesmírně oblíben a zpráva, že místo něj bude učit někdo nový a neznámý, je nijak nepotěšila a sepsali proti tomuto kroku petici. Vím to velmi přesně, neboť jsem jako jeden z tehdejších posluchačů třetího ročníku byl jejím signatářem. Nový vyučující nám však velmi rychle ukázal, že naše obavy byly zcela liché a neopodstatněné. O tom svědčí i několik titulů nejlepšího učitele fakulty, které se mu dostaly od českých i zahraničních studentů.

V roce 1991 proběhla jeho habilitace a v roce 1996 jmenování profesorem patologie. Působení prof. Šteinera v čele ústavu bylo po celou dobu jeho pontifikátu spojeno také s působením ve vedení fakulty – v letech 1991-1997 jako proděkana pro rozvoj, v letech 1997-2003 jako děkana a v letech 2003-2010 jako proděkana pro zahraniční styky. Nelze zde nezmínit jeden zcela unikátní fenomén - za celou dobu sezení na dvou (či více - počítáme-li i působení v různých vědeckých radách, výboru Společnosti českých patologů, apod.) židlích jsem ani jednou nezažil, aby dal sebemenším způsobem najevo, že má moc práce a nemá čas. Nikomu se však - i přes značné investigativní úsilí všech členů ústavu - nepodařilo zjistit, jak to vlastně dělá. Je možné, či dokonce pravděpodobné, že se energií nabíjí při prohlížení své rozsáhlé sbírky čajových krabiček, během vycházek se psem v okolí Roudničky, kam se v roce 1996 přestěhoval zpět z pardubického dobrovolného exilu, či při četbě historických děl. Jisté však je, že si naopak nikdy nenechal energii vysávat výdobytky moderních technologií, jako jsou počítač či mobilní telefon, které vytrvale zcela kategoricky odmítá. Je více než věrný známému masarykovskému krédu: “Mělo by se míň mluvit a víc dělat”, které má pověšeno nad svým mikroskopem.

Vážený a milý pane profesore, jménem všech zaměstnanců Fingerlandova ústavu patologie, jménem všech členů naší odborné společnosti i jménem všech členů redakční rady našeho časopisu vám chci poděkovat za všechna léta inspirativní spolupráce a popřát Vám (a potažmo i nám), abyste ještě dlouho zůstal tak čilý, aktivní a akční, jako doposud.

Ad multos annos!

Aleš Ryška