Transplantační patologie - I. díl

Vážené kolegyně, vážení kolegové, přátelé,

v tomto a v následujícím čísle našeho časopisu se budeme v doškolovacích textech věnovat transplantační patologii. Transplantační medicína ušla od iniciálních pokusů a první úspěšné transplantace ledviny v roce 1954 v Bostonu dlouhou cestu a orgánové transplantace se postupně staly důležitou modalitou léčby mnoha pacientů v terminálním stádiu řady získaných i vrozených onemocnění ledvin, jater, srdce, plic, pankreatu a tenkého střeva. Tento seznam se jistě bude v dalších letech rozšiřovat. Transplantační medicína je výsostně týmovou prací. A patolog hraje v transplantačním týmu nezastupitelnou roli, a to jak v předtransplantační době při stanovování indikačních kriterií pro transplantaci u příjemce, tak posuzováním vhodnosti dárce. Po transplantaci se zase podílí na monitorování změn transplantovaného orgánu. Pomáhá stanovit příčiny poškození štěpu rejekcí, toxickým působením léčby, infekcemi, rekurentními i nově se objevivšími chorobami včetně nádorových procesů, čímž může doporučit změny v léčebné intervenci a prodloužit tak přežívání nejen transplantovaného orgánu, ale i pacienta.

Úspěšný rozvoj transplantační medicíny šel ruku v ruce s pochopením fungování imunitního systému a možností vyvolat protektivní imunosupresi, přes počáteční celotělové ozařování, přes období imuranu a kalcineurinových inhibitorů (cyklosporin A, tacrolimus) až po současnou možnost aplikace specifických molekulárních inhibitorů, většinou monoklonálních protilátek proti pro-efektorovým molekulám na povrchu lymfocytů. Stejně tak rozvoj chirurgických technik, zobrazovacích metod a možnost laboratorního monitorování v posttransplantačním období jsou důležité pro úspěšnou současnost transplantační medicíny. I přes rozvoj neinvazivních technik posttransplantačního monitorování ale existují situace, kde je invazivní bioptické vyšetření stále zlatým standardem - zejména posouzení rejekce a dále při diagnostice poruch, které se jinými metodami zjistit nedají, jako jsou například posttransplantační lymfoproliferativní onemocnění.

Transplantační patologie má v našich zemích dlouhou tradici. A ačkoli se všichni diagnostikující patologové do styku s touto oblastí našeho oboru nedostávají, domníváme se, že ze souboru vzdělávacích textů, který vám předkládáme, může mít ponaučení každý náš odborník. Celá série článků by nevznikla bez velkého autorského i editorského úsilí doc. Evy Honsové z Pracoviště klinické a transplantační patologie Transplantcentra v pražském IKEM a je na místě jí zde za redakci časopisu poděkovat. Jak se žije patologům v IKEM doc. Honsová nastíní v úvodním rozhovoru. V tomto vydání se budeme věnovat zejména transplantacím ledvin. Po dvou úvodních textech, které nás uvedou do problematiky jak z pohledu patologa, tak i klinického lékaře, se budeme postupně věnovat tubulo-intersticiální rejekci štěpů ledviny, humorální rejekci a aktualizované Banffské klasifikaci z roku 2013 a nakonec i infekčním komplikacím. V příštím čísle se můžete těšit na dokončení problematiky transplantace ledvin a na články z patologie transplantací dalších orgánů, zejména jater a plic.

Číslo, které držíte v ruce, dále přináší kromě pravidelného Monitoru i čtyři zajímavé původní práce z různých oblastí našeho oboru. A tentokrát máte opět možnost otestovat svůj diagnostický odhad v rubrice Jaká je vaše diagnóza, kterou připravil M. Švajdler.

Přeji vám poučné a inspirativní čtení

J. Zámečník