MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že

 KARDIOPATOLOGIE

… na možnosti regenerace srdce se pracuje

První operace na otevřeném srdci s mimotělním oběhem – uzavření defektu septa síní, proběhla v roce 1953, první úspěšná transplantace srdce se uskutečnila v roce 1967 a první infuze buněk kostní dřeně do lidského myokardu byla provedena v roce 2002. Od té doby následují četné slibné pokusy o regeneraci kardiomyocytů na velkých zvířatech.

Srdce má jednu z nejmenších regeneračních schopností. U savců existuje tzv. poporodní „regenerační okno“ a je také známa lehká schopnost obnovy kardiomyocytů během normálního růstu a vývoje a také po poškození – zániku myokardu; v okolí poškozeného ložiska se 3 % svalových buněk dělí, zatímco většina jen hypertrofuje.

Aktuálním problémem je selhávání srdce po akutním infarktu myokardu (IM), s pětiletým přežitím jen 50 %. Odhaduje se, že během IM dojde ke ztrátě asi 1 miliardy kardiomyocytů, které jsou pak nahrazeny jizvou.

Při pokusech o regeneraci srdce byla zkoušena transplantace jednak exogenních buněk, které působí svým parakrinním účinkem (kosterní myoblasty, hematopoetické buňky kostní dřeně, mezenchymální kmenové buňky kostní dřeně, lipoblasty, endoteliální progenitorové buňky a další), jednak buněk srdečního původu, získaných např. ze síňových oušek nebo ze septa komor a pomnožených in vitro. Buňky se pak do srdce podávají katetrem – intrakoronárně, transendokardiálně či transepikardiálně.

Nejnovější a nejslibnější výsledky jsou s kardiomyocyty získanými z lidských pluripotentních kmenových buněk pomnožených in vitro a řízeně svalově diferencovaných. Jejich předpokládaným účinkem je přímá elektromechanická integrace se sousedními kardiomyocyty příjemce a také parakrinní sekrece.

Autoři uzavírají, že zatím není známa základní biologie srdeční regenerace, a protože tudíž nerozumíme mechanizmům, k nimž při transplantaci dochází, nemůžeme je racionálně ovlivnit. Je žádoucí, aby léčba byla vhodná nejen pro akutní ztrátu (IM), ale i pro nemocné s chronickým srdečním selháváním. Profitovat by mohli i pacienti s kardiomyopatiemi či s vrozenými vadami srdce. Do budoucna autoři vyjadřují optimismus.

Zdroj: Gerbin KA, Murry CE. The winding road to regenerating the human heart. Cardiovasc Pathol 2015; 24: 133–140.

- I. Šteiner -

GYNEKOPATOLOGIE

… Pax-8, WT-1 a GATA3 jsou užitečné markery v diferenciální diagnostice primárních karcinomů ovaria a ovariálních metastáz karcinomu prsu

Odlišení primárních ovariálních karcinomů od ovariálních metastáz karcinomu prsu obvykle nečiní větší potíže, zejména v případě lobulárních karcinomů. Nicméně, u části případů metastáz duktálního karcinomu (karcinomu prsu NST), může být toto odlišení problematické a je žádoucí opřít se o pomocné markery, které toto klinicky významné rozlišení umožní. Využití Pax-8 a WT-1 je v tomto kontextu významné a poměrně známé. Recentně se ukázalo jako vhodné i využití dalšího markeru, GATA3. Publikované studie se zabývaly problematikou odlišení primárních a metastatických nádorů na souborech lézí různých pacientů, nikoliv u pacientek se současným výskytem karcinomu prsu a ovaria. Kolektiv autorů z Barcelony se proto rozhodl ověřit využití zmíněných markerů na souboru 18 pacientek se synchronním karcinomem ovaria (15 high grade serózních karcinomů (HGSC) a 3 karcinomy světlobuněčné (CCC)) a prsu (17 karcinomů duktálních a 1 lobulární) a srovnat tuto skupinu s 9 případy karcinomu prsu metastazujícího do ovaria (7 karcinomů lobulárních a 2 duktální).

Výsledky imunohistochemických vyšetření byly poměrně přesvědčivé. Pax-8 byl pozitivní ve 14/15 HGSC a 2/3 CCC. Všechny primární i metastatické karcinomy prsu byly negativní. WT-1 byl pozitivní u 12/15 HGSC a 1/3 CCC. Všechny primární karcinomy prsu a metastázy lobulárního karcinomu byly negativní, pozitivita byla zastižena pouze u 1/2 metastatických duktálních karcinomů. GATA3 byl pozitivní u všech metastatických karcinomů, primárního lobulárního karcinomu a u 14/17 primárních duktálních karcinomů. 3 negativní primární karcinomy prsu byly málo diferencované tripl negativní nádory. Zajímavým zjištěním bylo, že oba případy Pax-8 negativních karcinomů ovaria byly zároveň WT-1 negativní.

V závěru autoři konstatují, že použití zmíněných 3 markerů má v této kombinaci vysokou senzitivitu i specifitu. Nutná je samozřejmě i klinicko-patologická korelace a také hodnocení morfologie nádoru – metastázy invazivního lobulárního karcinomu obvykle nečiní obtíže, naopak málo diferencovaný invazivní duktální karcinom může napodobovat HGSC.

Zdroj: Espinosa I et al. Simultaneous carcinomas of the breast and ovary: utility of Pax-8, WT-1, and GATA3 for distinguishing independent primary tumors from metastases. Int J Gynecol Pathol 2015; 34: 257-265

- P. Dundr -